Nová vláda v Izraeli

Koaliční jednání se v Izraeli rozběhla vzápětí po vyhlášení oficiálních výsledků předčasných parlamentních voleb, které se konaly 28. ledna letošního roku a v nichž zvítězila strana Likud (29,4 % hlasů). V letošních volbách byla již také zrušena přímá volba ministerského předsedy (která byla uzákoněna v roce 1992, ale poprvé použita až v roce 1996). Stát Izrael se tak vrátil ke „standardní" praxi, kdy k sestavení vlády vyzve prezident předsedu vítězné strany. Po lednových volbách byl tímto úkolem pověřen Ariel Šaron. Ten měl k sestavení nové exekutivy 28 dní, přičemž prezident Moše Kacav mohl tuto lhůtu teoreticky prodloužit o dalších 14 dní.

Koaliční jednání nebyla jednoduchá díky tradičně velké fragmentaci izraelského stranickopolitického systému. Šaronovi se však koncem února podařilo dosáhnout konsensu se stranou Šinuji a ortodoxní Národní náboženskou stranou (Mafdal). To už samo o sobě stačilo k sestavení vlády s vůbec nejnižším většinovým zastoupením v Knesetu (61 poslanců ze 120). Vzápětí však Šaron vládu posílil přijetím koalice Národní jednota (7 poslanců). Podpora vlády v parlamentu tak stoupla na relativně stabilních 68 křesel. V pořadí už třicáté izraelské vládě vyslovil parlament důvěru 27. února 2003.

Nepočítáme-li Šinuji, která se neprofiluje v oblasti izraelsko-palestinských vztahů, mají všechny tři ostatní koaliční strany výrazně nacionální (Likud) až radikálně pravicový charakter (Mafdal, Národní jednota). Přestože zastoupení radikálně pravicových subjektů není v Knesetu celkově zanedbatelné, nelze říci, že by bylo extrémně vysoké (13 poslanců ze 120). Jejich přítomnost v izraelské exekutivě a role pomyslného „jazýčku na vahách" však výrazně disproporčně posílí jejich úlohu.

Na první pohled se může spolupráce ortodoxní Národní náboženské strany (Mafdal) s antináboženskou Šinuji jevit jako anomálie. To však platí jen do určité míry. Šinuji je daleko více vyhraněná vůči stranám ultra­ortodoxních charedim (Šás, Judaismus šabatu a Tóry) než vůči ortodoxním Izraelcům v Mafdalu. Ti druzí jsou sionisté a navíc absolvují vojenskou službu a platí daně (což o ultraortodoxních charedim neplatí).

Likud se s koaličními partnery mimo jiné dohodl, že nová koaliční vláda bude nadále rozšiřovat židovské osady na palestinských územích „v souladu s jejich přirozeným růstem". V programu nového kabinetu se také neobjevila pasáž o vzniku samostatného palestinského státu, ba ani o procesu směřujícím k jeho vzniku. Předseda Mafdalu Effi Eitam se nechal slyšet, že „sdílí se Šaronem stejný, záporný postoj k ambicím Palestinců vytvořit vlastní stát". Zde připomínám fakt, že tento pohled není v souladu s postojem současné administrativy největšího izraelského spojence: prezident George W. Bush je totiž oficiálně stoupencem cesty k samostatnému Palestinskému státu.

Podobné názory na mírový proces jako premiér však sdílí i řada dalších izraelských ministrů - např. Benjamin „Bibi" Netanjahu, Šaul Mofaz, Ehud Olmert a další. K osobě Benjamina Netanjahua dodávám, že ten je Šaronovým nejvážnějším vnitrostranickým soupeřem ve straně Likud. Premiér však udělal ze svého pohledu velice taktický tah, když „Bibiho", který aspiroval na post ministra zahraničí, vyměnil se Sylvanem Šalomem, bývalým ministrem financí. V diplomacii zatím nepříliš zběhlý Sylvan Šalom bude na postu ministra zahraničí pro Šarona stěží tak mocným soupeřem jako zkušený a vlivný Netanjahu.

Z pohledu náboženských konfliktů v izraelské společnosti může nová vláda do určité míry přispět k vyššímu porozumění mezi sekulárními a ortodoxními Izraelci. Tyto vztahy však nejsou zdaleka tak napjaté jako spory mezi světskými občany a ultraortodoxními charedim. Ty se v budoucnu pravděpodobně ještě více vyostří. Přítomnost náboženských sionistů ve vládě - a naopak vyloučení ultraortodoxních nesionistů z ní - může vést k posilování napětí mezi těmito v určitém ohledu odlišnými pojetími judaismu. Těsně poté, co bylo oznámeno složení nové Šaronovy vlády s protináboženskou stranou Šinuji, zjevně ukřivděný duchovní vůdce strany Šás, rabín Ovadia Josef, nazval staronového ministerského předsedu premiérem skupiny „odpadových plechovek". Také Judaismus šabatu a Tóry obvinil Šarona ze zrady. V minulosti byla ultraortodoxním stranám Šás a Sjednocený judaismus Tóry blízká hlavně pravice s Likudem - a to hlavně z pragmatických důvodů. Není však vyloučeno, že stejný pragmatismus může v blízké budoucnosti přivést strany charedim blíže ke stanoviskům současné opozice - tedy k táboru izraelské levice se Stranou práce.

Podívejme se na novou izraelskou vládu ještě z mezinárodněpolitického hlediska: přestože z americké strany zazněla na Šaronovu exekutivu či přímo na premiérovu osobu nejednou kritika, je fakt, že americký prezident George W. Bush nechal Šaronovi nakonec vždy volné ruce. Není důvod se domnívat, že by tomu mělo být jinak v době, kdy se v centru zájmu USA ocitl Irák. Není bez zajímavosti, že v otázkách vztahu k Iráku a izraelsko-palestinskému konfliktu nejsou spojenci a oponenti USA identičtí. V případě vztahu k izraelsko-palestinské problematice zůstává Francie i Německo relativně v tichosti. Na­opak Velká Británie a Španělsko, tedy jedni z největších amerických spojenců v tažení proti Iráku, mají vůči Šaronovi velké výhrady.

Vzhledem k výše uvedenému se lze domnívat, že není příliš pravděpodobné, že by se Ariel Šaron ve svých 75 letech stal „novým Menachemem Beginem". Ten i přes své velmi nekompromisní postoje dokázal po vítězství Likudu a pravice ve volbách v roce 1977 dovést Izrael k historické mírové smlouvě s arabským sousedem. Také v náboženských otázkách lze do budoucna očekávat spíše komplikace, když se ultrasekulární strana Šinuji bude snažit uskutečnit ve vládě své cíle, tj. hlavně povinnou vojenskou službu pro ultraortodoxní Izraelce, razantní ome­zení jejich širokých sociálních zvýhodnění a také oslabení role náboženské legislativy.