Norsko opět dál Evropské unii

Dne 12. září se v Norsku po čtyřech letech odehrály další volby do tamějšího parlamentu - Stortingu. V souladu s předvolebními průzkumy v nich uspěla tzv. červenozelená aliance, jíž tvoří Norská strana práce, Strana socialistické levice a Strana středu. Průběh předvolební kampaně i složení nové vládní koalice velmi napovídají o tom, jak se v nejbližším období bude vyvíjet vztah Norska a Evropské unie. Vyhlídky optimistů, doufajících v brzký vstup země do tohoto nadnárodního seskupení, se zdají být zase černější než dříve.

Vítězem voleb se podle očekávání stala Norská strana práce. Subjekt vedený Jensem Stoltenbergem získal 32,7 % hlasů a ve Stortingu obsadil 61 z celkového počtu 169 míst. Labouristé si oproti předcházejícím volbám v roce 2001, jejichž výsledky se pro ně rovnaly katastrofě, polepšili o 18 poslaneckých křesel a Stoltenberg si volebním úspěchem zajistil křeslo předsedy vlády. Po dvojím období vlády středo-pravých stran (1997-2000, 2001-2005) se tak v Norsku k moci dostává opět levice.

Úspěch labouristů však v sobě skrývá několik "ale". Volby sice vyhráli, nicméně (1) v moderní historii norské politiky dosáhli svého druhého nejhoršího výsledku, (2) poprvé v historii nebudou vládnout sami, ale v koalici, a (3) jejich koaličními partnery budou strany, se kterými se v mnoha důležitých bodech programu zcela rozcházejí. Jedním z nich je i otázka případného dalšího norského pokusu o přistoupení k EU. Naproti tomu, že Norové vstup v referendech v letech 1972 a 1994 dvakrát odmítli, je toto téma v norské politice neustále přítomné. Labouristé přitom patří mezi největší zastánce norského členství v EU.

Koaliční partneři labouristů zastávají diametrálně odlišné stanovisko. Strana socialistické levice, která ve volbách získala 8,8 % hlasů, a tím patnáct poslaneckých křesel ve Stortingu (což je rozhodně méně, než dle předvolebních průzkumů očekávala), zaujímá k EU silně negativní postoj a je rozhodně proti vstupu do Unie. Rovněž agrární Strana středu, která získala 6,5 % hlasů a 11 mandátů ve Stortingu, se profiluje tvrdě euroskepticky a silně vystupuje proti podřazení norské zemědělské a rybářské politiky Evropské unii nebo jakémukoliv formálnímu vlivu ze strany EU (i proto, že norské subvence výrazně převyšují subvence poskytované Evropskou unií).

Mnoho norských žádostí

Není od věci si připomenout historii norských pokusů o vstup do ES/EU. První z nich se odehrál již v roce 1962. Norská ekonomika byla v té době silně provázána množstvím obchodních vztahů s Velkou Británií, a proto tzv. francouzské veto, které v roce 1963 zablokovalo vstup Británie, znamenalo stop i pro norské eurointegrační snahy. Až po změně francouzského postoje na začátku 70. let nabralo norské členství v ES reálnějších obrysů. Po ukončení přístupových jednání v roce 1972 se čekalo na výsledky referenda, ve kterém Norové měli vyjádřit svůj názor na vstup země do ES. Po tvrdé a intenzivní kampani zastánců obou stanovisek potěšily výsledky referenda - kterého se zúčastnilo 79,2 % oprávněných voličů - odpůrce vstupu: pro přistoupení se vyslovilo 46,5 % voličů a proti 53,5 %. Vláda výsledky konzultativního referenda respektovala a Norsko do ES nevstoupilo.

Další norský pokus o začlenění do projektu evropské integrace přišel na začátku 90. let. V té době už byla úspěšně uzavřena jednání o vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EHP). Norsko se díky Dohodě o EHP, která vstoupila v platnost 1. ledna 1994, stalo součástí jednotného trhu EU s výjimkou zemědělství a rybolovu. Příznivci vstupu do EU doufali, že tento krok napomůže úspěchu dalšího chystaného referenda. To se konalo 28. listopadu 1994 a zúčastnilo se ho rekordních 89 % oprávněných voličů. Vysoká účast byla výsledkem široké celospolečenské diskuze o významu, kladech a záporech norského členství v EU. Výsledek referenda byl opět negativní - pro vstup hlasovalo 47,8 %, proti 52,2 % hlasujících.

Je třeba přiznat, že odpůrci vstupu do EU mají při argumentaci poměrně snadnou úlohu. Norsko patří i bez členství v EU mezi nejbohatší země světa s vysokou úrovní života. HDP na osobu převyšuje 40 000 amerických dolarů. Rozvojový program OSN ve své nedávno publikované zprávě o lidském rozvoji označil Norsko za krajinu, v níž se nejlépe žije, čímž se potvrdila jeho pozice lídra, která mu v tomto žebříčku patří nepřetržitě od roku 2001. I v dalších podobných žebříčcích se Norsko pravidelně umisťuje na nejvyšších příčkách. Za příklady lze uvést index nevládní organizace Save the Children, zabývající se kvalitou péče o děti, index vnímání korupce Transparency International nebo index svobody tisku Reportérů bez hranic.

Motivace k (ne)členství

Za své bohatství vděčí Norsko mnoha faktorům, avšak tím bezpochyby nejdůležitějším je objevení obrovských nalezišť ropy a zemního plynu v 60. letech 20. století. V současnosti je Norsko po Saúdské Arábii a Rusku třetím největším vývozcem surové ropy na světě. Norové přitom bohatství získané prodejem ropy bezhlavě neutrácejí - na základě všeobecné shody nejsou ročně utracena více než 4 % z ročních příjmů z ropy - a peníze ukládají do tzv. "Government Petroleum Fund", ve kterém se zhodnocují pro život Norů po vytěžení ropy. Jeho současná hodnota je více než 181 miliard dolarů. Norsko rovněž disponuje vyspělým rybolovným a lesnickým průmyslem a patří ke světové špičce ve využívání obnovitelných zdrojů elektrické energie.

V roce 1994, kdy se Norové rozhodovali o případném vstupu do Unie, byl například růst HDP v Norsku 5,1 % a v EU ho mělo vyšší pouze Irsko. Inflace byla v Norsku na úrovni 1,4 % a žádná krajina EU ji neměla nižší. Zastánci vstupu nedokázali za této situace občany přesvědčit, že v Unii se "žije lépe", že vstoupit je pro Norsko nutností nebo že by jim vstup přinesl nějaké zásadní benefity. Otázka vstupu do EU je navíc v Norsku komplikována i tím, že rozděluje strany, které k sobě mají ideologicky relativně blízko a jsou pro sebe pravděpodobnými koaličními partnery. V předcházející středo-pravé vládě byla pro vstup pouze Konzervativní strana vedená ministrem zahraničí Janem Petersenem. Její koaliční partneři - Křesťanská lidová strana premiéra Bondevika a liberálové - byli naopak proti. Jak již bylo zmíněno na začátku, situace v nastupující vládě je v podstatě stejná - hlavní koaliční strana je pro vstup, její menší koaliční partneři proti.

I tak se ale v minulém roce zdálo, že Norsko se členství v EU začíná opět pomalu přibližovat. Po rozšíření Unie o deset nových členských zemí sám premiér Bondevik, lídr antievropské kampaně z roku 1994, řekl: "Jsem připravený svůj pohled na EU přehodnotit, protože si myslím, že když EU přijme tolik nových zemí, je pravděpodobné, že hloubka integrace nebude tak velká, jak se mnozí z nás obávali." Podobně aktuální však byl i výrok Jense Stoltenberga, který vlastní zemi frustrovaně označil za "faxovou demokracii", v níž úředníci pouze sedí u faxů a čekají na nové směrnice z Bruselu. Členství v EHP má totiž i svoji odvrácenou tvář - Norsku sice umožňuje přístup na jednotný trh, ale současně jej zavazuje implementovat do svého právního pořádku všechna pravidla, která se volného trhu týkají, a to bez toho, že by na tvorbu těchto pravidel mělo vliv. Norové přitom za přístup na jednotný trh platí i tím, že pomáhají vyrovnávat rozdíly mezi starými a novými členskými zeměmi, mezi rozvinutějšími a zaostalejšími regiony Unie. Norsko se např. zavázalo v období let 2004-2009 přispět třinácti vybraným zemím Unie (nové členské státy, Španělsko, Portugalsko a Řecko) gigantickou sumou 1,134 miliardy eur. Samotná Česká republika má od Norska vyčleněných 106 milionů eur na projekty týkající se např. záchrany kulturních památek, ochrany přírody nebo vzdělávání.

Norské příspěvky jsou neporovnatelně vyšší než příspěvky jeho skandinávských sousedů, členů EU. Na rozdíl od nich je ale Norsko jen pasivním příjemcem evropské legislativy týkající se jednotného trhu, bez možnosti aktivně participovat na tvorbě těchto předpisů. Tato skutečnost patří k nejsilnějším argumentům hovořícím pro vstup Norska do Unie. Země navíc měla před posledním rozšířením s novými členskými státy uzavřeny dohody o volném obchodě, a to např. i s rybími produkty. Poté, co tyto země vstoupily do EU, dohody ztratily platnost a norské rybí produkty podléhají clům EU, právě kvůli vyjmutí rybolovu z EHP na norskou žádost. Tento fakt pak hraje úlohu při změně pohledu na EU i v tradičně euroskeptických oblastech na západním pobřeží Norska.

Ke změně nálad přispělo i znovuzvolení George W. Bushe do funkce prezidenta Spojených států. Ten je v Norsku značně nepopulární a po spršce rozporů mezi americkou administrativou a některými členskými zeměmi EU (připomeňme např. vojenský zásah v Iráku, Kjótský protokol, Mezinárodní trestní tribunál) se zdálo, že se Norsko posunuje blíže do náručí svých evropských sousedů. Espen Barth Eide z Norského institutu mezinárodních vztahů doslova tvrdil: "Znovuzvolení Bushe je zlé pro Norsko, ale dobré pro norské ,ano' Evropské unii." Rovněž profesor Jenssen z Univerzity v Trondheimu v souvislosti se znovuzvolením George W. Bushe řekl: "Domnívám se, že ti, co byli euroskeptičtí, se vzhledem k tomu, že Bush svoje názory a pohledy nemění, pomalu obracejí." Za vše ale nejvíce hovoří další výrok euroskeptického premiéra Bondevika: "Když se vzdálenost mezi postoji na obou stranách Atlantiku zvětší, myslím si, že mnoho lidí včetně mě bude cítit potřebu pro užší zahraniční a bezpečnostní spolupráci mezi evropskými zeměmi." Těmto tendencím nasvědčovaly i průzkumy veřejného mínění, ve kterých obhájci vstupu nad oponenty pravidelně vyhrávali. Politici podporující vstup dokonce začali uvažovat o tom, že nová norská přihláška by mohla být podána už v roce 2007.

Pak ale dostali norští eurooptimisté úder pod pás přímo z EU - knokautovala je evropská ústava. Po neúspěchu ratifikačních referend v Nizozemí a ve Francii a následné krizi v Unii se u Norů podpora vstupu do EU okamžitě propadla. Tento neúspěch ve spojení se špatným načasováním pár měsíců před norskými volbami je do značné míry zodpovědný za to, že se téma EU v předvolebním boji takřka vůbec neobjevovalo. Kristin Halvorsen, šéfka Strany socialistické levice, už před volbami přesně předpověděla: "EU nebude předvolebním tématem. Nedokáži si představit, že by zastánci vstupu chtěli, abychom jim během kampaně předhazovali neúspěch referend v Nizozemí a ve Francii."

Se stoupajícím počtem sporů v Unii klesá její atraktivnost v norských očích. Obyčejným Norům nejspíše nedodává nadšení ani vidina, že by se v Unii ocitli bok po boku s Tureckem. Ministr zahraničních věcí, konzervativec Jan Petersen, zahájení přístupových jednání s Tureckem jednoznačně uvítal: "Jsem velmi rád, že EU a Turecko začaly jednání o tureckém členství v EU. Myslím, že turecké členství v Unii pomůže přemostit dlouhotrvající historické, kulturní a náboženské rozdíly v Evropě." Ve volbách však jeho subjekt přesvědčivě porazila Pokroková strana Carla I. Hagena, která předvolební boj rozvířila právě otázkami kulturních rozdílů a imigrace. Pokroková strana dokonce vydala předvolební brožuru, na jejíž titulní straně byl zobrazený muž s kuklou a namířenou pistolí, přičemž text na boku hlásal: "Pachatel je cizího původu." Hned po vydání této brožurky se v Norsku rozpoutala vzrušená debata o integraci imigrantů "nezápadního původu" a o jejich kriminalitě. Hagenova strana získala ve volbách 22,1 % hlasů a stala se druhou nejsilnější stranou ve Stortingu. Naproti tomu proevropsky ladění konzervativci si takříkajíc sáhli na dno a získali na své poměry velmi slabých 14,1 % hlasů.

Je tedy zřejmé, že se v současnosti otázka případného norského členství v Unii opět na jistou dobu odkládá. Strany nové vládní koalice se okamžitě po oznámení volebních výsledků nechaly slyšet, že se shodly na tom, že se v otázce EU nedohodnou. Rovněž i tzv. "sebevražedná klauzule" potvrzuje odložení tématu norského vstupu do Unie na neurčito. Klauzuli si dle vzoru Bondevikova kabinetu osvojila i nová vláda a její podstata spočívá v tom, že vládní strany se zavazují nepředkládat agendu norského vstupu do EU - její porušení by totiž mělo za následek rozpad celé vlády. Ti, kteří po norském členství v EU touží, tak mohou být utěšováni jen výrokem nastupujícího premiéra Stoltenberga pro AFP: "Naším cílem zůstává členství. Když bude veřejná podpora pevně a trvale za námi, jsme kvůli opakovanému nastolení tohoto tématu ochotni obětovat i vládu." Otázkou zůstává, zda a kdy bude tato podmínka v Norsku splnitelná.

Autoři studují politologii, mezinárodní vztahy a evropská studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.