Přijímání II. vatikánského koncilu v českém prostředí

Je zapotřebí začít několika poznámkami, které budou mít spíše než teoretický charakter povahu uvedení do „zápletky". Předně: Druhý vatikánský koncil byl událostí, která se v Československu ani nechystala, ani v něm neprobíhala, pouze se ho do značné míry týkala.¹ Událostí ovšem nemíníme nějaké jsoucno, ale spíše - podle Paula Veyna - protínání možných itinerářů, tedy „rozčlenění, která svobodně vytváříme ve skutečnosti, agregáty procesů, jichž se činně či trpně účastní interagující substance, lidé a věci"². Hlavním úkolem aktuálního výzkumu by měl být právě výklad výše užitého slovesa týkala, jeho obsah a rozsah. Koho a do jaké míry se týkaly změny v církvi, s jakými konsekvencemi proběhly proměny, které bezpochyby koncil do českého prostředí přinesl, a jak byly tyto proměny trvalé. Na tomto místě je možné předeslat, že časově je koncilní dění v Československu možné sledovat v rozpětí let 1960-1971, tedy v období, jehož vrchol je nejen z hlediska politického a společenského, ale též církevního v letech 1968-1969, v tzv. obrodném procesu. To samozřejmě může při výkladu způsobit nejeden metodologický problém, ba zmatek. I když se omezíme na církevní prostředí, je zřejmé, že se v něm budou koncilní i společenské události propojovat, a někdy dokonce zaměňovat. Dá se předběžně vyslovit i teze, že díky této celospolečenské atmosféře uvolnění byl určitým způsobem koncil interpretován. (...)