Oči Světa Jiřího Gruši

 Dějiny české literatury netvoří souvislou vývojovou linii nebo křivku, v nárysu by je nejspíš mohla vystihnout teorie katastrof. Nesamozřejmost českého jazyka i samotné existence národní kultury byla jednou z historických konstant. Umění však často odpovídá na krizi a ohrožení vývojovým skokem i novými formami. V devatenáctém století například chybí kapitola klasický román, jak je známe z francouzské, anglické, ruské i německé literatury, převažuje básnictví. Na začátku dvacátého století tuto mezeru „přeskočili“ největší spisovatelé, kteří vydali knihy tak excentrické a bezprecedentní, že je do literatury odborníci ani nezařazovali, leda jako odstrašující příklady. Platí to zejména o Jaroslavu Haškovi a jeho Dobrém vojáku Švejkovi. Hašek byl slavný a nedostatečně chápaný, další velký autor, Ladislav Klíma, zůstal dlouho neznámý. Z dnešního pohledu je jejich způsob psaní cosi jako „fuga in avanti“. Geniální knihy z relativně šťastné doby mezi dvěma válkami mají stále ještě čím překvapovat – a také čím osvětlovat současný svět. I Karel Čapek jako romanopisec experimentoval s formou a obsahem. (…)