Potřeba analýzy socialismu, komunismu i jednání ČSSD

Potřeba analýzy socialismu, komunismu i jednání ČSSD

Jiří Hanuš

Oto Novotný, vedoucí analyticko-politického oddělení ČSSD, se ve svém článku „... to je antikomunistické náboženství" (Mladá fronta Dnes, 30. srpna 2006) vyslovil pro kritickou analýzu fenoménu komunismu. Tento návrh lze pouze uvítat. Svým textem však pan Novotný představil způsob argumentace, který nemá s analýzou téměř nic společného, a to z následujících důvodů.

Autor tvrdí, že v Čechách se antikomunismus vyznačuje neschopností vnímat realitu a iracionalitou. Jeho hlavní působení je údajně ve sféře emocionální. Možná si to neuvědomil, ale jeho argumentace je v této věci téměř identická s kritikou antikomunismu, jak ji reprezentovali skalní představitelé komunistické ideologie v letech 1948-1989. Nerespektovat rozmanitost fenoménu antikomunismu, upřít mu racionální základ a prohlásit jej za „nástroj politického boje" - to byly nejvýznamnější rysy obrany komunistické moci proti jejím kritikům.

Oto Novotný srovnává antikomunismus s náboženským rituálem, jenž údajně postrádá racionální jádro. Zde autor prokázal neznalost principu náboženského rituálu. Ten sice obsahuje důraz na citovou stránku člověka, současně se však snaží oslovit člověka celého, včetně jeho rozumových schopností. Velmi dobrým příkladem je křesťanská liturgie založená na teologických a rozumem uchopitelných principech. I v této záležitosti tudíž autor jako analytik selhal. Pokud bych měl být v této věci mírně ironický, odkázal bych jej na současnou odbornou historickou diskusi, v níž kupodivu není srovnáván s náboženstvím antikomunismus, ale naopak socialismus.

Lze velmi snadno oponovat paušalizujícímu tvrzení, že „náš český antikomunismus byl vždy jako nástroj politického boje proti komunistům neúčinný". Protože Oto Novotný příliš nevysvětlil žádný pojem, nelze s ním vést standardní diskusi. Není možné ale jen tak primitivně popřít roli českého i světového antikomunismu v politickém dění ve druhé polovině 20. století, pokud antikomunismem rozumíme jistý způsob kritiky komunistické teorie a praxe. Samozřejmě se pro naše dějiny zdá účinnější kritika komunistického režimu vzhledem ke zvolené disidentské taktice, založené na lidských právech a kritice neschopnosti komunistického režimu zachovávat svá vlastní nařízení a sliby. Tato taktika byla v širším smyslu vlastně též „antikomunistická", protože stavěla na něčem, co mělo být podle komunistické doktríny překonáno, totiž na „buržoazních", individuálních právech. Reprezentanti českého „antikomunismu" v letech 1948-1989 si též zaslouží poněkud více analytické pozornosti (a možná též prostého obdivu!), než jim nadělil pan Novotný.

V současné vědě je stále více prostoru věnováno jazyku, tj. způsobu, jakým lidé prezentují své názory. Jazyk totiž prozrazuje na mluvčího či pisatele mnohé. Vyzývá-li například Oto Novotný k analýze komunismu, činí tak jazykem, který prozrazuje, že jeho autor postrádá potřebný kritický nadhled a že je v podstatě v zajetí řeči svého stranického sekretariátu. Například tvrzení „k antikomunismu se rády uchylují nejrůznější celebrity; kdysi bez náznaku odmlouvání sloužily komunistickému režimu a nyní se obávají, aby jim to někdo nepřipomněl" jsou typickým případem neadresného, ale dehonestujícího jazyka, jenž prozrazuje, že autor nechce a ani nepotřebuje nějaký důkladný rozbor, že mu stačí střelba od pasu.

Proč ale nakonec nevyjít analytikovi ČSSD vstříc? Proč opravdu a vážně neanalyzovat fenomén komunismu? K rozboru se mi v současnosti zdá vhodných nejméně pět základních témat.

V jakém vztahu je z hlediska historické perspektivy socialismus a komunismus? Je možné považovat komunismus za jakési „nezbedné dítě" socialismu? Je možné mluvit o socialismu jako o zárodku, z něhož vyrůstá „rudý komunistický květ"? Námitka, že evropská sociální demokracie byla občas schopna skutečně charakterního jednání a že se mnozí její členové aktivně angažovali v boji proti totalitním režimům 20. století, je sice pravdivá, pro mou otázku však irelevantní. Otázka totiž směřuje k důkladnému vyšetření světa myšlenek, které hýbou moderní politikou v posledních dvou staletích, světa, v němž jsou socialistické a komunistické myšlenky přinejmenším sourozenci či blíženci.

Jaký je vztah socialismu a komunismu vzhledem k náboženství? Zdá se totiž, že v tomto případě se nejedná pouze o analogii (jak se o ni neuměle v případě antikomunismu pokouší Oto Novotný), ale o totožnost. Podle Josefa Schumpetera je to tak proto, že náboženství představuje systém konečných cílů, který dává životu smysl, a absolutních kritérií, podle nichž člověk hodnotí události a jednání; nakonec nabízí i vodítko, jak těchto cílů dosáhnout. Přesně tento soubor cílů, kritérií a vodítek představuje marxismus. U radikálního socialismu, k němuž je možné řadit právě komunismus, je vhodné se též zamyslet nad jeho vášnivostí, projevující se ve fanatické potřebě likvidace údajných odpůrců, případně i vlastních „věřících".

Jaký je raison d'etre moderní sociální demokracie, která v průběhu 20. století ztratila mnoho ze svého základního úkolu, totiž osvobodit a politicky uvědomit „čtvrtý stav", a svůj poválečný úkol, vybudování tzv. sociálního státu, je nyní nucena často drasticky revidovat s ohledem na utopičnost toho projektu? Kdo se z české sociální demokracie například vážně zamyslel nad tím, jakou politickou teorii dnes jeho vlastní strana zastává, a to vzhledem k minulosti a k základním liberálním teoriím a praxi?

Kritika antikomunismu, jak se objevuje v socialistickém a komunistickém tisku a projevech, v sobě obsahuje čertovo kopýtko antiamerikanismu, neboť jsou to právě Spojené státy, které poskytovaly a poskytují solidní intelektuální kritiku jak bývalého Sovětského svazu, tak dnešních socialistických společenských trendů. Výzkum si tedy zaslouží nejen antikomunismus, ale i evropský antiamerikanismus, který se skrývá v textech socialistických a komunistických analytiků a intelektuálů, z nichž je možné jmenovat například aktivního komunistického myslitele Miloslava Ransdorfa, jemuž však zřejmě nerozumějí ani vlastní spolustraníci.

Proč se také nevěnovat rozboru skutečnosti, že jsou to politikové i údajní analytikové současné sociální demokracie, jejichž jazyk i způsob argumentace tolik připomínají projevy bývalých komunistických funkcionářů? Nestojí za analýzu směřování ČSSD, která si v důsledku vlastní ideové vyprázdněnosti a vnitrostranické lability není schopna zvolit jiné vedení než všeobecně liberální (Zeman), introvertně podivínské (Špidla), amorálně nezralé (Gross) či otevřeně machiavellistické (Paroubek)?

Otovi Novotnému lze rozhodně dát zapravdu v jedné věci: ke skutečné analýze toho zbývá opravdu hodně a je především na sociální demokracii, aby si položila skutečné otázky k rozboru. Nepochybuji o tom, že to budou otázky značně nepříjemné a budou vyžadovat intelektuální schopnosti a odvahu, tj. vlastnosti, kterými současná česká sociální demokracie právě neoplývá.