Obhajoba nacionalismu

Říci, že žijeme ve věku nacionalismu, znamená prohlásit něco, co je zároveň banální i provokativní. Je to banální, jelikož v dnešním světě existuje více národních států nežli kdykoli předtím v dějinách. Proces dekolonizace vedl v období 40. až 70. let minulého století ke vzniku desítek národních států v Asii a Africe. Zhroucení Sovětského svazu a rozpad bývalé Jugoslávie uvolnil z komunistického uvěznění celou řadu „staronových" národních států ve střední Evropě a střední Asii. A konečně jsou zde i rozčarováním motivovaná národní hnutí - počínaje Baskickem a konče Palestinou - usilující o vytvoření samostatných států.
V dnešním světě se nicméně vyskytuje i řada dalších trendů, s nimiž je nacionalismus v rozporu: internet a globalizace vedou k utváření světa bez hranic, v němž moc nadnárodních korporací přerůstá moc jednotlivých států. Mezinárodní organizace jako Evropská unie či Mezinárodní soudní dvůr si přisvojují pravomoci, jež dříve náležely pouze suverénním státům, a nově vznikající nevládní organizace si činí nárok na to, že zastupují názory veřejnosti lépe nežli demokraticky zvolené vlády. Ačkoli se tedy nacionalismus geograficky rozrůstá, zdá se, že ve funkcionální rovině dochází k jeho stále většímu omezování.

Situace se navíc ještě komplikuje tím, že v rozvinutém světě existují vlivné intelektuální proudy, které odmítají přiznat nacionalismu jakoukoli legitimitu a považují jej za atavistický koncept. Usilují o omezení národní suverenity při rozhodování o mezinárodních otázkách přesunem pravomocí buďto směrem nahoru, na globální organizace, anebo směrem dolů, na etnické či jiné podskupiny. Těm, kdo nacionalismus považují za přirozenou věrnost svému vlastnímu národu a kdo tudíž pohlížejí na vestfálský systém národních států jako na přirozený světový řád, musí být tento odpor vůči nacionalismu intelektuální hádankou. Cožpak není snaha bránit nacionalismu zrovna tak bláhovým počínáním jako proklínání počasí či stěžování si na to, že voda nechce téci do kopce? Cožpak se lidstvo na národy nedělí odnepaměti? Cožpak není zrovna tak pochopitelné jako oprávněné, že národ, který nemá svůj vlastní stát, jako například Kurdové, usiluje o jeho dosažení, či že národ, který svůj vlastní stát již má, jako např. Britové, se snaží ochránit ho proti právnímu rozkladu či vojenské agresi?

Tyto otázky dnes připadají většině lidí žijících v západních zemích jako součást zdravého rozumu. Nicméně je faktem, že od konce druhé světové války - a není to pouhá koincidence - je otázka přirozenosti nacionalismu předmětem živých odborných diskusí.

Je nacionalismus přirozený, anebo je to artefakt? Jsme žádáni, abychom se v obecné rovině mezi těmito dvěma alternativními přístupy k nacionalismu rozhodli. Každý z nich lze přitom podepřít odcitováním autorit. Co když ale oba tyto názory ve skutečnosti spojují pod označením „nacionalismus" zcela rozličné věci? Nemohly by pak být mylné - či alespoň simplifikující - oba dva? Tvrdím, že tomu tak fakticky je a že jsou zde pod jednou hlavičkou matoucím způsobem spleteny tři odlišné druhy politických postojů.

Těmito třemi koncepty jsou zaprvé politická doktrína, jež stanoví, že národ je jediným legitimním základem státnosti; zadruhé je to politický sentiment kolektivní oddanosti, jež může být orientován na národ, rasu, třídu, náboženství či dokonce na politickou ideologii; a zatřetí pocit národní identity, který se někdy označuje jako patriotismus a jež má původ ve faktu, že daná skupina již nějakou dobu sdílí společné instituce, jazyk a kulturu.

Tyto koncepty se mohou na první pohled jevit jako v podstatě identické. Nicméně, ačkoli jsou, jak si ještě ukážeme, vzájemně propojeny, existují mezi nimi i důležité rozdíly. Abychom si mohli ukázat, v čem tyto rozdíly přesně spočívají, probereme je jeden po druhém, přičemž začneme s nacionalismem coby doktrínou o státnosti.

Bludy doktrinálního nacionalismu

Klasická kniha Nationalism, jejímž autorem je Elie Kedourie, začíná následující jednoduchou, leč dramatickou definicí:

Nacionalismus je doktrína, jež byla vynalezena v Evropě na počátku 19. století. Tato doktrína si činí nárok na to, že poskytuje kritérium pro určení jednotky populace, jež je způsobilá k tomu, aby měla svoji vlastní, exkluzivní vládu obdařenou právem legitimního výkonu státní moci, a pro adekvátní organizaci společenství států. Stručně řečeno, tato doktrína má zato, že se lidstvo přirozeně dělí na jednotlivé národy; že tyto národy lze identifikovat za pomoci jistých rozpoznatelných charakteristik; a že jedinou legitimní formou vlády je národní autonomie.

Výše uvedené věty jsou doslova převratné. Alespoň můj vlastní pohled na nacionalismus prodělal po jejich přečtení zásadní zvrat: uvědomil jsem si, že mé dosavadní, nekriticky přijímané chápání nacionalismu jako přirozeného citu na způsob lásky k rodině bylo jednoduše omylem. Pokud navíc přijmeme definici profesora Kedourieho, dojdeme nakonec k závěru, že nacionalismus není omylem pouze intelektuálním, ale navíc i omylem zhoubným.

Předně je třeba si uvědomit, že doktrinální nacionalismus, jenž je předmětem Kedourieho kritiky, tkví svými kořeny ve falešném ideologickém pojetí státnosti. Spočívá totiž na mylném předpokladu, že legitimita státnosti musí být podepřena nějakým univerzálně platným principem. Státy jsou však ve skutečnosti produkty dějin a bývají proto budovány na mnoha rozmanitých základech: mohou být založeny na dynastii, etniku, kultuře, náboženství, ideologii, územním záboru či revoluci. Žádný rozumný státník neklade otázku: „Je tento stát založen na identifikovatelném národu?" Zeptá se spíše: „Je tento stát stabilní? Jsou jeho hranice mezinárodně uznávané?" Lze-li na tyto otázky dát víceméně kladné odpovědi, pak již příliš nezáleží na tom, zda je populace daného státu etnicky čistá (jako například populace Norska), či zda se naopak skládá z několika etnických skupin (jak je tomu mj. v případě Spojeného království). Daný stát bude pravděpodobně úspěšný a jeho přítomnost na mezinárodní scéně nebude zdrojem chaosu.

Doktrinální nacionalismus je tedy založen na falešném výkladu dějin. Je totiž dějinným faktem, že jen málokterý stát může vysledovat svůj původ k etnicky čistému národu, jehož čistota zůstala po staletí uchráněna před kontaminujícím vlivem národů sousedních. Proto také bylo třeba v 19. století - a nedávno např. na Balkáně - povolat armádu historiků a učitelů, aby se zhostili náročného úkolu a za pomoci map, básní a dávných textů protáhli kořeny svého současného národa až do pradávné minulosti. Námitkou proti takovému počínání není, že je patriotické, ale že je postaveno na nepravdě a politicky motivovaných konstrukcích.

Jak už se stává, v samotné Evropě, kde byl doktrinální nacionalismus vynalezen, odpovídalo požadavkům jeho teorie jen velmi málo tehdy existujících států. Řečeno slovy Hugha Seton-Watsona: „Každá Anglie má své Irsko a každé Irsko má svůj Ulster." Nacionalismus proto nespojoval, ale rozděloval, a to nikoli v (moderním) smyslu podněcování k diskusi, ale ve smyslu podněcování minorit k pokusům o rozbití státu, v němž byly údajně uvězněny, což navíc často poskytovalo záminku státům okolním, aby v zájmu těchto minorit intervenovaly.

Zdá se tedy, že zamítnutí a odsouzení doktrinálního nacionalismu není nijak obtížné. Je však jeho demolice zároveň i demolicí dalších forem nacionalismu? Koneckonců, jak mnoho lidí, kteří sami sebe považují za nacionalisty, jelikož milují svoji vlast, by se podepsalo pod názory německých intelek­tuá­lů 19. století, z jejichž snění se teorie nacionalismu vpodstatě zrodila? Většinu z těchto lidí by ani ve snu nenapadlo říci, že by národní příslušnost měla být jediným legitimním základem státnosti. Přesto však zakoušejí hluboký emoční prožitek oddanosti a věrnosti své vlasti.

Orwellův omyl

Uvědomění si tohoto faktu je východiskem druhé teorie. Tato teorie chápe nacionalismus jako formu kolektivní politické loajality, která se obvykle upíná na národ, může však od něj být oddělena a přeorientována na nějakou jinou část lidstva. Nejznámější teoretik této formy nacionalismu je zároveň i jejím nejznámějším kritikem. Je jím George Orwell ve své eseji Notes on Nationalism.

Orwell začíná výhradou, že nacionalismus nemá být zaměňován s patriotismem. Nacionalismus je podle něj agresivní a posedlý touhou po moci, zatímco patriotismus je výrazem oddanosti jistému způsobu života, jejž se snaží ochránit. Orwellova snaha zvýraznit tuto distinkci ho vede k poněkud svéráznému a zřejmě také excentrickému vymezení nacionalismu. Definuje jej jako „sklon identifikovat se s konkrétním národem či jinou skupinou, která je pak chápána jako něco, co je nadřazeno veškerým rozdílům mezi dobrem a zlem, přičemž jedinou povinností člověka je sloužit jejím zájmům".  Nacionalismus v širokém slova smyslu zahrnuje celou řadu nejrozličnějších politických hnutí, mezi nimiž lze nalézt i komunismus, sionismus, pacifismus, politický katolicismus a antisemitismus. Orwell k tomu poznamenává, že oddaný stoupenec takové přesměrované formy nacionalismu, jakým je např. stalinista či vyznavač panevropanství, dokáže být mnohem více nacionalistický, vulgární, hloupý, zlovolný a nečestný, než by mohl být, pokud by se jeho nacionalismus upíral na jeho rodnou zemi či nějakou jinou entitu, kterou skutečně důvěrně zná.

Lze říci, že Orwellova esej ve skutečnosti vůbec nepojednává o tom, co jiní lidé označují slovem „nacionalismus"; je to esej o uctívání moci. To se jasně ukazuje v tom klíčovém momentě, kdy Orwell připustí, že nacionalismus je pravděpodobně nejméně nebezpečný, pokud se upíná na vlastní zemi - kdy je pouhou vulgární formou patriotismu -, a nejvíce nebezpečný, když se upíná na nějakou jinou jednotku lidstva (stalinistické Rusko, maoistická Čína, Kuba či Severní Vietnam).

Nacionalismus a patriotismus

Nyní se podívejme na třetí pojetí nacionalismu. Tato koncepce vychází z předpokladu, že lidé mají společnou národní identitu, jsou si zavázáni vzájemnou loajalitou a mají pocit, že sdílejí společný osud, v důsledku faktu, že již nějakou dobu žijí ve společném jazykovém, kulturním a institucionálním prostředí.

Skupina, k níž lidé chovají pocity loajality, může být kmen či národ v etnickém slova smyslu. Může to však také být skupina, jež byla původně etnicky nesourodá, v důsledku dalšího vývoje a vzájemných sňatků se nicméně stala jediným národem na způsob širší rodiny. Nebo ji mohou tvořit poddaní jedné dynastie, kteří sice původně nepociťovali žádná vzájemná pouta, postupem času je však pociťovat začali. Konečně ji také mohou tvořit imigranti, kteří se začlenili do společnosti osadníků a v procesu své asimilace přijali společnou kulturu a identitu, jež se utvořila ještě před jejich příchodem. Důležité je pouze to, že v průběhu času začnou pociťovat, že jsou součástí jednoho kolektivního útvaru, vůči němuž a jeho symbolům - ať již to bude monarchie jako ve Velké Británii či vlajka jako ve Spojených státech - si vytvoří pocit loajality.

Jelikož tato politická loajalita vyrůstá především ze společného jazyka a sdílené kultury, lze očekávat, že v obdobích charakterizovaných masovým šířením komunikace bude docházet k procesu nahrazování identit lokálního dosahu národní identitou širší povahy. Šíření nacionalismu na počátku 19. století napomáhaly nové, masově vydávané tiskoviny, především noviny, pamflety, romány a populární příběhy. Díky nim mohlo více lidí pociťovat sympatie k lidem žijícím za hranicemi jejich vlastní vesnice či provincie a utvářet si tak pouto sdílené identity. Jak si ještě ukážeme, nacionalismus tohoto druhu je nerozlučně spojen s pokrokem v oblasti komunikačních prostředků.

Konstruktivističtí historikové nyní asi namítnou, že tento sentiment vzájemné sympatie je umělým konstruktem, jenž byl naprogramován vládou a realizován za pomoci intelektuálů a umělců počínaje sirem Walterem Scottem a konče Rudyardem Kiplingem. Například nový pocit britské národní identity byl uměle vytvářen prostřednictvím přesvědčování Angličanů, Velšanů, Skotů a (některých) Irů, že jsou národem obdarovaným protestantskou svobodou, jež je ohrožována kontinentálním katolickým absolutismem. Nicméně, jak poznamenal historik Noel Malcolm, i když byl možná tento proces tvorby národa vyvolán uměle, stavěl na reálných základech. Katolické mocnosti Evropy 18. století byly opravdu převážně absolutistické, zatímco Británie byla z hlediska dobových měřítek svobodnou společností. Sehrály-li v daném procesu roli i uměle zaranžované prvky, pak je třeba dát konstruktivistickým historikům stručnou odpověď v podobě Burkeova postřehu: „Umění je lidskou přirozeností."

Konvenční patriotismus má tedy - i přesto, že byl částečně konstruován za pomoci uměle zaranžovaných prvků - reálnou povahu. Tím však ještě není zodpovězena otázka, zda je také dobrý. Orwell řekne, že ano. Poté, co charakterizuje nacionalismus jako zavrženíhodné uctívání moci, jen tak mimochodem poznamená, že „ty největší pošetilosti jsou umožněny rozpadem patriotismu a náboženské víry". Okamžitě se sice zarazí a varuje čtenáře, že „tento způsob uvažování může snadno vést k jistému druhu konzervatismu", přichází však s křížkem po funuse. Přiznal totiž, že to, co konzervativci tvrdí již dlouhou dobu, je vlastně pravda. Vymýtíme-li z politického diskurzu patriotické emoce, prázdný prostor po nich - ať již se jedná o veřejný prostor náměstí či soukromý prostor lidského srdce - ihned zaplní ideologie nejhoršího druhu.

Spojené nádoby

Tři typy nacionalismu, které jsme právě probrali, si fakticky můžeme představit jako něco, co nejsou pouhé tři izolované koncepty, ale tři stadia procesu kolektivní ideologické konverze. V první fázi dojde k tomu, že dosavadní národní identita přestane své dřívější přívržence uspokojovat. Důvody pro to mohou být rozmanité - porážka ve válce, vnitřní náboženský útlak, politická nuda, špatný vliv souputníků apod. Zde můžeme učinit určitý ústupek konstruktivistům a připustit, že jakmile je národní identita opuštěna, těm, kdo se právě vymanili z jejího vlivu, najednou připadá jako něco uměle vykonstruovaného, něco, co jim bylo vnuceno zvenčí. Ve druhém stadiu pak ex-patrioti, kteří jsou nyní snadnou kořistí orwellovských ideologií orientovaných na uctívání moci, podlehnou svodům jedné z nich a přijmou ji jako svoji novou, autentičtější a racionálnější identitu. Jakmile to učiní, jako by jim náhle spadly z očí šupiny a prohlédli. Brzy se jich zmocní misionářské nadšení a - obohaceni vědomím své nové identity - začnou ji šířit jako evangelium. To je přivede ke třetímu stadiu doktrinálního nacionalismu. Aby mohli získávat konvertity, musí napřed demystifikovat dosud přežívající falešné identity a přesvědčit je o racionalitě identity nové. Vypracují proto doktrínu dokazující, že jejich nová identita je jako jediná reálná a legitimní. Tento doktrinální nacionalismus pak začne vytlačovat národní identitu, v důsledku jejíž slabosti byl celý proces původně odstartován.

Mezi ideologickým nacionalismem tohoto druhu a tradičními národními identitami vyrůstajícími ze společného jazyka a sdílené kultury existuje nutně vztah rivality. Oddanost již zavedeným identitám stojí v cestě jakékoli nové politické identitě, která usiluje o své prosazení. Tato rivalita může nabýt i vražedné podoby. Mohlo by se zdát, že nyní, po pádu sovětského komunismu a s ním spojeným rozkladem jistých na uctívání moci orientovaných ideologií z Orwellova seznamu již žádné takové ideologie a doktrinální identity, které by nás mohly znepokojovat, neexistují a že tudíž již nic neohrožuje naše tradiční identity. Ve skutečnosti však v současné době dochází k rozšíření seznamu doktrinálních nacionalismů o dva nové exempláře: jedním z nich je multikulturalismus v Severní Americe, druhým pak evropská idea na opačné straně Atlantiku.

Multikulturalismus a „evropská idea" jako náhražky

Slovo „multikulturalismus" sice znamená mnoho různých věcí, v nejširším smyslu však představuje návrh alternativní národní identity Spojených států. Jeho proponenti se snaží nahradit současný liberálně-demokratický politický systém založený na představě, že nositelem práv jsou jednotlivci, systémem multikulturní demokracie, v němž by základní jednotkou byla etnická či kulturní skupina charakterizovaná specifickým světovým názorem, hodnotami, dějinami, tradicemi a jazykem. Podle tohoto pojetí by lidé měli vyjadřovat své politické aspirace prostřednictvím přináležitosti do takovýchto skupin. Jeho zastánci zároveň předpovídají, že v budoucnu dojde k převedení národní suverenity směrem nahoru na mezinárodní orgány a směrem dolů na tyto poloautonomní skupiny.

Tyto představy, jež jsou v příkrém rozporu s liberální ústavou Spojených států, je velmi obtížné brát vážně - jednak proto, že pokud by došlo k jejich uskutečnění, Spojené státy by se staly Libanonem či Severním Irskem ve větším vydání, jednak z toho důvodu, že po 11. září jsme svědky vzedmuté jednotící vlny amerického nacionalismu. Nicméně fakt, že něco nemůže fungovat, vůbec neznamená, že to nebude vyzkoušeno. Multikulturalismus je převládající ortodoxií na amerických právnických fakultách, v podnikové sféře a elitních institucích. Nedosáhne-li již ničeho většího, povede pravděpodobně alespoň k vyostřování konfliktů mezi jednotlivými etniky, erozi národní soudržnosti a bránění pokroku v oblasti budování národní bezpečnosti.

„Evropská myšlenka" je založena v poněkud větší míře na otevřeně nepřátelském postoji vůči existenci stávajících evropských národů a jejich národním identitám. Tento postoj se opírá o tvrzení, že Evropská unie překonává ostudné dědictví evropských národů, které jsou zodpovědné za rozpoutání dvou světových válek a v současné době ohrožují mír na Balkáně. Spojené státy by jí měly být vděčné, protože díky ní nebudou američtí vojáci již nikdy muset umírat v evropských občanských válkách.

Všechny výše uvedené argumenty jsou buďto značně diskutabilní či zjevně nepravdivé. Polovina států, které se účastnily první světové války (například Rakousko-Uhersko či carské Rusko), byla mnohonárodnostními impérii. Druhá světová válka byla zase způsobena střetávajícími se ambicemi dvou grandiózních transnacionálních ideologií nepřátelsky naladěných vůči nacionalismu: nacismem s jeho vírou v rasovou hierarchii a komunismem s jeho vírou v hierarchii třídní. Mravní síla k odporu vůči nacismu povětšinou vyvěrala z lokálního nacionalismu Británie či okupované Evropy. Ano, slovo „nacionalismus" se používá jako synonymum „mezistátní rivality". Avšak Evropská unie nenavrhuje, že by měl být zrušen systém států, chce pouze ve světě již existujících států vytvořit další, větší stát. Jinak řečeno, chce ve zvětšeném měřítku replikovat situaci z roku 1914.

Podobně ani nelze říci, že by existence EU byla příčinou míru v poválečné západní Evropě. Je tomu spíše naopak. Její existence je důsledkem tohoto míru. Stačí se podívat na dějinná data - NATO bylo založeno v roce 1949, zatímco organizace, jež byla předchůdkyní EU, byla založena až v roce 1957. Hned vidíme, že to, co zabezpečilo evropský mír po roce 1945, byla vojenská a diplomatická přítomnost Spojených států. Toto bezpečnostní prostředí pak poskytlo evropským zemím možnost důvěřovat svým sousedům a vstupovat s nimi do ekonomických, politických a vojenských kooperativních vztahů, kterým by se jinak vyhýbaly.

Konečně je také dosti za vlasy přitažené charakterizovat jako antinacionalistickou politickou koncepci, podle níž jsou Evropané jedním národem se společnou kulturou - národem, jenž je zjevně předurčen k tomu, aby vytvořil jediný stát s vlastní vlajkou, hymnou, měnou, občanstvím, zahraniční politikou, ozbrojenými silami, parlamentem a vládou. V jakémkoli jiném kontextu jsou lidé, kteří v něco podobného věří, označováni za nacionalisty. Zdá se tedy, že EU je nejnovější reinkarnací evropského nacionalismu a nikoli, jak tvrdí její proponenti, lékem proti němu. To však znamená, že si tento jev zaslouží, abychom k němu přistupovali s mnohem větší dávkou skepticismu, než jak je tomu dosud.

Skepticky bychom měli především přistupovat k jakýmkoli tvrzením o údajně demokratickém charakteru tohoto nového euronacionalismu. Ukazuje se totiž, že nejspolehlivějším - fakticky jediným spolehlivým - inkubátorem demokratické vlády, zodpovídající se ze svých činů svému lidu, je tradiční národní stát mající kořeny ve společném jazyce a kultuře. Multikulturalismus je ze zásady nedůvěřivý vůči principu majoritního rozhodování, ačkoli se mu dosud nepodařilo přijít s žádnou životaschopnou alternativou vyjma dohod o sdílení moci, jak je známe např. ze Severního Irska. Dohod, k jejichž respektování musí být zúčastněné strany nuceny vnějším rozhodčím. A jak sami Evropané konceptem „demokratického deficitu" připouštějí, EU si dosud nevybudovala přijatelnou demokratickou strukturu.

Někteří obhájci EU tvrdí, že tento moment je kompenzován zvýšenými pravomocemi Evropského parlamentu. Takový argument se však opírá o dosti přehnanou představu o reprezentativní povaze této instituce. Ačkoli je Evropský parlament formálně demokratický v tom smyslu, že je volený, není svázán s žádným celokontinentálním evropským veřejným míněním, jemuž by se musel zodpovídat. Evropský parlament se neskládá z evropských politických stran, nýbrž z aliancí národních politických stran, které na svých domácích politických scénách reprezentují zcela odlišné politické postoje. Na půdě Evropského parlamentu se nestřetávají celokontinentální politické filozofie - žádné takové totiž neexistují -, ale národní zájmy a zájmy politické elity EU, jejíž součástí je i on sám. Kromě toho bývá volen jen velmi nízkým procentem oprávněných voličů, přičemž ve volbách nerozhodují postoje k evropským otázkám, ale zvraty v poměrech sil mezi vládami a opozičními stranami.

Všechny tyto obtíže vyvěrají z jednoho základního problému, kterým je fakt, že neexistuje žádný evropský démos, jež by Evropský parlament mohl zastupovat a jemuž by se musel zodpovídat. Sdílení společných evropských institucí nestačí. Kde není démos, není ani demokracie.

Obhájci na cestě nikam

Mnozí proponenti „evropské ideje" s názorem, že nutnou podmínkou existence národa a demokracie je sdílení společného jazyka a kultury, nesouhlasí. Zeptáme-li se jich, co drží stát pohromadě, nabídnou nám dvě odpovědi: liberální instituce a sociálně-demokratické transferové platby. Podle liberálního institucionalismu je tím, co drží občany pohromadě, silný stát, který je ochraňuje, garantuje jejich práva a umožňuje jim, aby se mohli v klidu věnovat sledování svých vlastních cílů.

Tato pozice je nicméně téměř stejně problematická jako doktrinální nacionalismus. Noel Malcolm jí adresuje provokativní otázku: „Jak silný musí stát být, mají-li ho lidé považovat za něco více nežli pouhou geografickou oblast, v níž náhodou žije určitý počet lidí, kterým byla přiznána jistá práva?" Jsou-li součástí takového státu proti své vůli malé národy, bude pravděpodobně v důsledku malé loajality některých jeho občanů docházet k jeho ještě většímu oslabování. Jak lze doložit na příkladě nedávných osudů Jugoslávie a Československa, sametový rozvod je často šťastnějším řešením než násilné udržování manželství bez lásky.

Druhá odpověď na výše uvedenou otázku se orientuje na finanční toky. Vlády podle ní pěstují národní solidaritu tím, že zabezpečují transfer zdrojů od favorizovaných skupin k handicapovaným a umožňují všem občanům, aby se ucházeli o výhody nabízené rozličnými programy, na něž mají nárok (např. sociální zabezpečení) a které rafinovaným způsobem prosazují princip rovnosti občanů.

Co se však stane, když v pokladně dojdou peníze? V důsledku stárnutí populace je v rozvinutém světě financování těchto toků stále náročnější. Výzkumy ukazují, že ti, z jejichž peněz se transfery financují, jsou mnohem ochotnější vládní přerozdělování akceptovat, pokud jsou s recipienty spojeni vazbami vzájemné sympatie a přináležitosti ke společné národní kultuře. S růstem vnitřní rozrůzněnosti společnosti klesá její ochota věnovat peníze na financování sociálního státu. V nové, globalizované ekonomice bude mnohem snadnější vyhnout se fiskálnímu břemenu transferových plateb migrací a přesunem kapitálu, popř. soutěží vlád jednotlivých zemí o přilákání kapitálových investic. Blíží se doba, kdy se finanční toky přemění z účinné metody udržování národní soudržnosti na faktor, který ji bude ohrožovat.

Sociálně demokratické státy již na tyto tlaky začínají reagovat a hledají způsoby, jak fyzickým i právnickým osobám efektivněji bránit v úniku ze sféry své kontroly. Snaží se uzavírat daňové ráje, měnit obchodní smlouvy v nástroje další kontroly, ukládat daně na mezinárodní finanční toky, zakládat mezinárodní regulační orgány, „harmonizovat" pravidla na úrovni EU a dalších mezinárodních orgánů a tak dále. Výsledkem je růst moci mezinárodních orgánů, rozšiřování sfér vlivu nevládních organizací a zlepšování kariérních vyhlídek mezinárodních úředníků. Vlády se v podstatě spojují do kartelů - a EU je jedním z nich - s cílem udržet víceméně monopolní ceny svých služeb.

Avšak tyto velké kartelové struktury trpí stejnými neduhy jako „ekonomické" státy. Jsou abstraktní, nedemokratické a nemohou se opřít o společnou kulturu a jazyk. Ve skutečnosti je tyto faktory naopak rozdělují. Je proto vysoce pravděpodobné, že se u nich budou projevovat stejné odstředivé tendence, které souží i státy, z nichž se skládají. Směrem nahoru se budou přenášet především krize.

Autor je redaktorem časopisu The National Interest. Esej je přepisem přednášky na Americkém institutu pro podporu podnikání.

Z časopisu The National Interest, zima 2004/2005, přeložil Jiří Kučera. Redakčně upraveno.