Smrtící objetí

Centrum pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů na konci června uspořádalo seminář věnovaný peripetiím slučovacího sjezdu KSČ a ČSSD, jenž se uskutečnil přesně před šedesáti lety. Na následujících stránkách přinášíme nejzajímavější postřehy z této akce. Kompletní příspěvky vyjdou v připravovaném sborníku.

Historia - magistra vitae

Hynek Fajmon

Ve škole jsme se všichni učili, že historie je učitelkou života. Staří latiníci to říkají v originále: „Historia est magistra vitae", ale jak všichni dobře víme, lidé jsou zpravidla nepoučitelní a mají tendenci opakovat stále dokola stejné chyby. Když se ohlédneme za 20. stoletím v Evropě, vidíme mnoho tragédií a zmařených lidských životů. Na jejich počátku přitom vždy stály vznešené ideály, které slibovaly řešení lidských problémů. Jejich realizace ale nakonec přinesla více škody než užitku.

České dějiny 20. století, a zvláště pak období let 1945-1989, jsou příkladem takového složitého historického vývoje. Češi v těchto letech prošli epochou charakterizovanou snahou o vybudování extrémně rovnostářské společnosti. Výsledkem této politiky byl hluboký civilizační propad, destrukce tržního hospodářství a demokracie. České země, které patřily do roku 1938 k nejrozvinutějším a nejdynamičtějším oblastem Evropy i světa, se do roku 1989 dostaly do hluboké zaostalosti za celou západní Evropou.

I když si to neradi přiznáváme, tento civilizační úpadek byl velmi hluboký a i ve světovém srovnání mimořádný. V odborné literatuře se jako „příklady" zmiňují dvě země, jejichž ekonomická úroveň se během zhruba padesáti let výrazně snížila: Československo a Argentina. Oba tyto státy přitom do druhé světové války patřily k nejbohatším státům světa - a oba se v 70. a 80. letech 20. století dostaly do hluboké ekonomické krize a své bohatství a vysokou životní úroveň ztratily.

V obou případech bylo hlavní příčinou této skutečnosti to, že se v nich realizovaly levicové rovnostářské experimenty, které zlikvidovaly soukromé vlastnictví a soukromou iniciativu a podporovaly rozsáhlé přerozdělování bohatství ve prospěch neproduktivních složek společnosti.

Nebudeme tu dnes zkoumat, proč se tak stalo v Argentině. Kdo chce tamější situaci pochopit, nechť shlédne film Evita. Nás zajímá náš vlastní osud. Chceme pochopit to, proč jsme se dostali v letech 1945-1989 do slepé uličky a kdo nás do ní zavedl. A možná se i poučit z chyb, které naši předkové udělali.

Sociální demokracie v letech 1945-1948

Václav Veber

V posledním období války se někteří sociální demokraté pokusili iniciovat vznik různých orgánů, či se v nich alespoň činně účastnit, se snahou, aby si zajistili možnost zasahovat do poválečného vývoje; to se týká např. Ústředního národního výboru, Přípravného národního revolučního výboru nebo Rady tří. Jak ale víme, tyto pokusy byly neúspěšné. Také na tzv. moskevská jednání na jaře 1945 připravovali programové teze, ale nepoužili je; prý pro jejich přílišnou shodu s předloženým komunistickým programem.

Celkem se ví, že koncem války, když se uvažovalo o organizaci politického života, převažovalo mezi sociálnědemokratickými funkcionáři mínění, že nebude vhodné stranu obnovovat, ale bude prospěšnější pracovat na vzniku jednotné socialistické strany; i Beneš byl takový postup ochoten akceptovat. Komunisté však byli - pro někoho překvapivě - jednoznačně proti. Na druhou stranu je pravda, že se tak vyjadřovaly především funkcionářské elity strany, a není jisté, co cítilo a požadovalo členstvo. Můžeme ale odhadovat, že takové postoje většinou nesdílelo. Akční program, který připravila skupina sociálních demokratů v Londýně a schválila na své konferenci 18. února 1945 tamtéž, jednoznačně pravil: „Považujeme vytvoření jedné socialistické strany, soustřeďující všechny socialisticky myslící a cítící občany republiky, za nezbytný předpoklad pro úspěšný boj za konečné a trvalé vítězství socialismu v naší vlasti. Jsme přesvědčeni, že tři dosavadní socialistické strany Československa, strana sociálnědemokratická, strana komunistická a strana čs. národních socialistů musí být sloučeny ve stranu jednu."

Zajímavé svědectví nám zanechal Evžen Erban, podle něhož se Zdeněk Fierlinger několik dnů po příchodu Košické vlády do Prahy zasazoval o to, aby došlo k obnovení sociální demokracie; jím pozvaní kolegové včetně Erbana ho však odmítli s tvrzením, že není s kým ji obnovit, a tak se také rozešli. Hned druhý den mu ale volal generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a vysvětlil mu, že sociální demokracie zkrátka musí vzniknout. Obdobné svědectví, tentokrát Laušmanovo, nám zprostředkoval J. Měchýř v jedné ze svých starších studií na toto téma. Laušman prý chtěl obnovit sociální demokracii spolu s bývalými redaktory Práva lidu, ale i ti jej zprvu údajně odmítli. Asi to však nebude přesná interpretace, komunisté sledovali jiný cíl: vytvořit v sociální demokracii levicovou skupinu, s její pomocí stranu ovládnout a jejím prostřednictvím manipulovat s celým politickým prostředím.

Tento komunistický vliv, přímý i nepřímý, byl tak silný, že sociální demokracie ve třetí republice prakticky nebyla normální stranou, ale bitevním polem mezi opravdovými sociálními demokraty a stoupenci komunistické politiky. Byla to zvláštní situace: vedení strany se komunizovalo, členstvo se drželo spíše zpátky.

Komunisté si ve třetí republice přivlastnili sociálnědemokratický program a za mlčenlivého souhlasu ostatních demokratických stran v podstatě převzali legitimní postavení jeho zastánců; zatlačili je do podřadného postavení, a tak (jako podřízené) je i využívali. Je pravda, že s podobnou zkušeností, tj. čelit na levici komunistické převaze, se sociální demokraté již jednou v moderních českých dějinách setkali - bylo to na počátku dvacátých let minulého století -, ale tehdy mj. i s pomocí státní administrativy a ostatních státotvorných stran komunisty odkázali na místo, kam patří, tj. na místo extrémních radikálů, kteří jsou pro demokracii smrtelným ohrožením. Taková pomoc však po druhé světové válce nebyla k dispozici; i funkcionáři se proměnili, zdá se, že k horšímu, alespoň pokud usuzujeme z výsledku.

Doménou, v níž se sociální demokraté chtěli prosadit, bylo mj. znárodnění a plánování. Zatímco na západě Evropy politici znárodněním řešili problémy některých ekonomických odvětví (krizové situace, nedostatek investic v rukách soukromých investorů apod.), na východě se za znárodněním skrýval razantní útok na soukromé vlastnictví. Komunisté se obávali přijít s jakýmkoli radikálním řešením. Byli to proto sociální demokraté, kdo tento radikální krok navrhl, prosadil a uskutečnil (a to v tehdejší Evropě v největším rozsahu); někteří autoři po právu píší, že i proti Benešovu přání. Laušman se dodatečně přiznal, že i Gottwald mu vzkázal, že jeho návrh je „naprosté šílenství", byl však zřejmě přesvědčen, že radikálností návrhu získá u veřejnosti sympatie a posílí tak pozici strany i svou kariéru.

V oblasti plánování byl spor skoro neviditelný a pro řadové občany státu téměř nečitelný. Komunisté chtěli prostřednictvím plánu prosadit úplnou přestavbu našeho hospodářství podle potřeb Sovětského svazu (demagogicky tomu říkali „odrakouštění") - šlo vlastně o plné začlenění naší ekonomiky do sovětské. Sociální demokraté oponovali a plánování chtěli vázat na vlastní možnosti a zdroje. Snažili se představovat jako vzorní hospodáři se státním majetkem. Typicky se to ukázalo na příkladu cenové a příjmové (měnové) reformy k 1. listopadu 1945 - s pomocí Národní banky ji navrhl a provedl Nejvyšší cenový úřad, který řídil sociální demokrat dr. Mauer. Hodnota celkového oběživa byla snížena ze 120 na 19 miliard Kč. Reforma byla občany celkem přijata a nenarazila na žádný zvláštní odpor.

Dnes víme, že se plány československých sociálních demokratů nenaplnily; jejich politika, se kterou vstupovali do únorové krize, nijak neoslňovala. Chtěli hrát roli progresivní třetí síly, ale představu vládnout bez komunistů ani nevyslovili, byli polovičatí, a proto také neúspěšní. Těžko jim můžeme vytýkat, že se v poválečné době snažili důsledně prosazovat státní vlastnictví a plánované hospodářství, neuměli se však oddělit od komunistů ani v oblasti programových hesel a v oblasti politiky už vůbec ne. Odstupu od komunistické strany se báli z toho důvodu, že mylně jako následek takového postupu čekali ztrátu svého politického významu.

V únoru 1948 neobstáli, snaha po kompromisu i osobní Laušmanovo úsilí být vždy ve středu politických jednání (sám pateticky tvrdil, že „zachraňuje" republiku) se ukázaly být neúčinné. Prohráli téměř ve všem, už 18. března 1948 střídal v čele strany Laušmana staronový předseda Fierlinger. Pod jeho vedením strana nejdříve vystoupila ze západní socialistické organizace COMISCO (ta totiž ještě v únoru 1948 ostře odsoudila komunistický převrat i tehdejší postup československých sociálních demokratů) a už 17. dubna 1948 vyjádřilo nové vedení přání sjednotit se s komunisty na komunistické organizační základně i ideové náplni.

Slučovací akce proběhla 27. června 1948. Každý sociální demokrat se musel individuálně přihlásit; přibližně jedna třetina sociálních demokratů přihlášku podala, dvě třetiny zůstaly mimo a neprojevily přání zařadit se do řad komunistů.

Reformisté a revolucionáři - zrádci a rozkolníci

Stýkání a potýkání komunistů a sociálních demokratů

Vítězslav Sommer

Všechny čtyři termíny použité v názvu tohoto příspěvku sloužily jako slovní arzenál při řadě zásadních sporů, které komunisty a sociální demokraty provázely po celou dobu jejich takřka devadesátiletého spolupůsobení v evropské politice.

Pro naši středoevropskou perspektivu je nejdůležitější dění v Německu a Rakousku-Uhersku. V obou zemích došlo v době první světové války k viditelné radikalizaci a vzniku politických formací, jež sehrály roli inkubátorů budoucích komunistických stran. V českých zemích pak diferenciace uvnitř sociální demokracie získala specifický charakter díky vyostření národnostní otázky vrcholící rozpadem Rakouska-Uherska a vznikem Československa.

Na základě specificky rakouského radikálního socialismu se v sociální demokracii konstituovala tzv. marxistická levice zdůrazňující internacionalismus a revoluční taktiku. Jejím vůdčím představitelem byl Bohumír Šmeral, dlouholetý exponent austromarxismu, v očích českých nacionalistů kompromitovaný loajalistickými postoji v době války.

Z řady uskupení se po vleklých debatách a těžkých sporech zformovala nadnárodní Komunistická strana Československa, v době svého vzniku v mnohém odlišná od bolševických představ o ideální komunistické straně. Signifikantní je již skutečnost, že podobně jako v Německu i v Československu komunistická strana vyrostla z radikálních složek sociální demokracie, zatímco původní komunistické skupiny přivedly pouze zlomek členstva.

Ve dvacátých letech bylo „velké schizma" socialistického hnutí dokonáno. Výsledkem tohoto procesu se stala teorie sociálfašismu. Tendence považovat sociální demokracii za levé křídlo fašismu, obvykle spojovaná se Stalinovým působením, se však objevovala již od poloviny desetiletí. Nutno dodat, že tento komunistický radikalismus měl mnohdy i oporu v realitě - příkladem může být Německo, kde ovládnutí tradičních institucí dělnického hnutí sociální demokracií izolovalo jeho radikální složky od možnosti jakkoliv ovlivňovat směřování těchto organizací.

Na prahu třicátých let nemohl být kontrast mezi komunisty a sociální demokracií větší. Zatímco sociální demokraté byli v demokratických státech pevně integrováni do systému (v československém případě byla sociální demokracie asi nejdůležitější oporou masarykovského pojetí demokracie), komunistické strany využívaly svůj potenciál k mnohdy kontraproduktivnímu boji proti všem. Možnosti spolupráce byly velmi omezené, na nejvyšší úrovni pak zcela vyloučené.

Impulzem k postupné proměně vztahů sociálních demokratů a komunistů byl pokračující nástup autoritativních režimů vrcholící převzetím moci v Německu nacistickou NSDAP. Až triumfální nástup nacistů tváří v tvář nesmiřitelně rozdělené a neakceschopné levici začal bourat dříve nepřekonatelné zábrany. Příklad Německa, kde ke sjednocení levice proti fašismu došlo až za dráty koncentračních táborů, byl pro zbytek ještě svobodné Evropy významným varováním. V případě Československa utvářeli spontánní spojenectví především řadoví členové jednotlivých stran; o jejich existenci na úrovni vedení nemohla být řeč.

Od poloviny třicátých let lze hovořit o další fázi ve vývoji vztahů mezi komunisty a sociální demokracií. Je pro ni charakteristická prohlubující se spolupráce. Byla to však spolupráce vynucená okolnostmi. Spory mezi reformním a revolučním socialismem, mezi evropskou a sovětskou cestou, musely ustoupit boji o přežití.

Vznik sovětské sféry zájmu ve střední a východní Evropě v roce 1945 s sebou přinesl také závažné proměny ve vztahu sociálních demokracií a komunistických stran. Heslem doby se stalo organizační sjednocení levice. Byla to součást dobového trendu zásadních proměn politického a hospodářského fungování válkou těžce zasažených zemí. Vedoucí silou tohoto procesu byly komunistické strany opřené o politickou podporu a osvoboditelskou autoritu sovětského Ruska. Vznik nových platforem politického života byl však záhy využit jako nástroj sovětizačních snah. Příklad Československa, země se silnou tradicí dělnického hnutí organizovaného na sociálnědemokratické bázi, je v tomto ohledu velmi výmluvný. Tlak hegemonních komunistů stranu rozpoltil a vedl k integraci jejího prokomunistického křídla s KSČ.

Československá sociální demokracie v exilu

Tomáš Grulich

Československá sociální demokracie si s sebou do exilu přivezla veškeré rozpory, kterými trpěla již doma, ať již to byly spory osobní či mezi levicí a pravicí nebo různící se představy o spolupráci s ostatními socialistickými či občanskými politickými stranami.

Původním předsedou se stal Blažej Vilím, který přijel do Londýna jako první. Po příjezdu Václava Majera však mezi nimi došlo k roztržce, ze které vyšel vítězně Majer a stal se předsedou výkonného výboru.

Typickým příkladem vnitřních rozporů se stal příjezd posledního předsedy sociální demokracie v Československu před únorem 1948, Bohumila Laušmana. Exilová sociální demokracie jej vyloučila za prokomunitický postoj po únoru 1948. Blažej Vilím o něm v Londýně prohlásil: „Laušman utekl jen proto, aby zachránil svoji kůži. Nic pro něho dělat nebudeme." Ke znovupřijetí do sociální demokracie mu nepomohl ani útěk do ciziny. Václav Majer mu svými kontakty znemožnil získat vízum do Velké Británie. Laušman se tedy uchýlil do Jugoslávie jako poradce prezidenta J. B. Tita.

Názorové spory mezi Vilímem a Majerem vrcholily po ustanovení Rady svobodného Československa a ustanovení jejího oblastního sboru v Londýně, ve kterém byl právě Majer jmenován předsedou. Vilím se stavěl proti spolupráci s agrárníky a „kolaboranty s Němci". Předsednictvo Oblastního sboru se mu zdálo málo socialistické, pokrokové. Vilím dokonce uvažoval ve spolupráci s Kosinou a Novotným o založení jiné platformy sociální demokracie na bázi svobodných odborů. O tomto pokusu jednal ve Švýcarsku, Francii a Rakousku a vedle exulantských kruhů hledal podporu i mezi francouzskými ministry Mochem, Mayerem a Lacostem a generálním tajemníkem SFIO Guyem Millerem. Své názory se také pokoušel uplatnit v Unii socialistických stran střední a východní Evropy, ale jeho akce zde nakonec zhatil Majerův přívrženec Vilém Bernard.

Brněnský sjezd ČSSD v listopadu 1947

Petr Blažek

Téma volby předsedy strany při přípravě sjezdu zcela zastínilo všechny ostatní plánované body jednání, včetně programových otázek. Těsně před konáním brněnského sjezdu bylo jasné, že se Václavu Majerovi nepodaří získat dostatečný počet hlasů a jeho kandidatura by byla příliš velkým rizikem. Mezi členy strany sílilo naopak přesvědčení, že je nutné vybrat kandidáta, který by dokázal udržet stranu jako celek, symbolizoval její sjednocení a současně usiloval o její nezávislé postavení navenek. Zásluhou svého kompromisního postoje při zářijové krizi se tak jako možný protikandidát Zdeňka Fierlingera začal profilovat (coby reprezentant „středu") ministr průmyslu Bohumil Laušman, na kterém se již před sjezdem v podstatě shodla také „pravice".

První den emotivního jednání sjezdu byl symbolicky zahájen příchodem Zdeňka Fierlingera, kterému jeho stoupenci připravili velké ovace. Dokonce byl vyzdvižen na ramena a donesen k předsednickému stolu. Podle zprávy StB tento přístup „pravicoví delegáti kritizovali a prohlašovali, že to jsou fotbalové zvyky a že se to dělá s hráči, kteří dají nejvíce gólů. Generální tajemník Vilím se vyjádřil, že je to objednaná atrakce k posílení Fierlingerovy pozice." Vlastní program zahájil projevem předseda sjezdu Bohumil Laušman, který přednesl také návrh nového programu strany.

Dne 15. listopadu 1947 bylo jednání sjezdu zahájeno projevem Zdeňka Fierlingera, který podle důvěrnické zprávy „jasně a nekompromisně zdůrazňoval politiku spolupráce se SSSR po stránce mezinárodní, jakož i se stranou komunistickou po stránce vnitropolitické". Poté jako další řečník vystoupil ministr výživy Václav Majer, který se však k překvapení řady delegátů soustředil na hospodářské otázky. Obdobně opatrný projev přednesl také generální tajemník ČSSD Blažej Vilím. Až po vystoupení Alfréda Maissnera a Ivana Dérera následovalo vystoupení jedné z delegátek, jež je obvinila u útoku na „milovaného pana předsedu" a z likvidace sociální demokracie po Mnichovské dohodě. Při jejím projevu „nastala mezi delegáty hrozná nervozita spojená s výkřiky některých delegátů, která se vystupňovala do tak velké míry, že museli zakročovat jak předseda sjezdu, tak i poslanec dr. John z Prostějova. Tímto okamžikem se sjezd stal pohyblivou masou, která byla rozdělena na dvě skupiny, z nichž jedna se zastávala Meissnerových a Dérerových a druhá spontánně souhlasila s výroky soudružky Netuškové, na kterou bylo z řad delegátů vyvoláváno, aby odtud vypadla."

Bouřlivé jednání uzavřel symbolicky nejdříve předseda strany, který vyzval k uklidnění situace, a poté ministr Václav Majer, „který si neodpustil, aby ve svém referátu nevinil Fierlingera, a tím opět nepokazil již téměř dobrou a spřátelenou náladu delegátů".

Výsledky volby předsedy byly vyhlášeny po složitých jednáních ve volební komisi teprve poslední den sjezdu 16. listopadu 1947. Bohumil Laušman získal celkem 289 z 467 platných hlasů a porazil Zdeňka Fierlingera, který získal pouze 182 hlasů. Přestože byl zvolen do čela kompromisní kandidát, ve skutečnosti to situaci ve straně neuklidnilo. Krajské organizace byly sice většinou s výsledky sjezdu spokojeny a do strany se začali hlásit noví členové, naděje na posílení její nezávislosti se však ukázaly být předčasnými. Hlavním důvodem rozdělení strany na dva nesmiřitelné tábory byla radikalita stranické „levice", která vnímala výsledky sjezdu jednoznačně jako svou porážku.

Předseda strany Bohumil Laušman, prosazený do čela sociální demokracie paradoxně i hlasy odpůrců úzké spolupráce s komunistickou stranou, se v únoru 1948 nakonec přiklonil ke Klementu Gottwaldovi a přijal místo náměstka v nově zrekonstruované vládě. O měsíc později byl na čele stranické pyramidy vystřídán opět Zdeňkem Fierlingerem a v červnu 1948 byla sociální demokracie násilně sloučena s komunistickou stranou.