Neúspěšný návrat knokautovaného boxera

Duben, v pozapomenutém žargonu bývalého komunistického režimu měsíc bezpečnosti, provázelo na sousedním Slovensku nejenom začínající jaro, ale i několik ostře sledovaných politických událostí. S bezpečností sice souvisela pouze první z nich - oficiální vstup Slovenska do NATO - nicméně také u dalších bylo možné (alespoň z komentářů některých zahraničních médií) nabýt dojmu, že ohrožena může být nejenom slovenská národní bezpečnost.

I české sdělovací prostředky věnovaly velkou pozornost kandidatuře bývalého ex-premiéra a šéfa Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara, proslaveného značně svérázným stylem vládnutí, v přímých prezidentských volbách. Mečiar v 90. letech přivedl Slovensko do mezinárodní izolace a rozdělil slovenskou politickou elitu i společnost na dva vzájemně antagonizované tábory svých příznivců a odpůrců. Zahraniční zájem věnovaný volbám se ještě znásobil, když z prvního kola voleb postoupil nejenom na prvním místě, ale i spolu s původním outsiderem voleb a svým bývalým intimem Ivanem Gašparovičem. Tohoto dlouholetého muže číslo dvě v HZDS se Mečiar zbavil před parlamentními volbami 2002 ve snaze demonstrovat "nový" profil své strany a současně s cílem odstranit možnou konkurenci ve vedení.

Drtivý neúspěch Mečiarova comebacku ve druhém kole voleb, provázený značně ironickými glosami některých médií - viz pitvání se v obrovském zklamání poraženého, jenž odmítl svému soupeři gratulovat - zastínil některé širší souvislosti. Ty provází slovenskou politiku dlouhodobě a nabádají spíše ke skepsi ohledně stavu konsolidace místní demokracie neboli plné společenské i politické akceptace této formy vlády.

Za pozornost přitom stojí nejenom průběh prezidentských voleb - příčiny jejich výsledků a možné důsledky budou v tomto textu zhodnoceny rovněž - ale i souběžně probíhající kauza referenda o zkrácení volebního období současného parlamentu, jinak řečeno o vypsání předčasných voleb. Ta bohužel zůstala poněkud ve stínu voleb, třebaže z hlediska výpovědní hodnoty o "kvalitě" slovenské demokracie jde přitom o indikátor ještě výmluvnější. Ukončit v parlamentní demokracii lidovým referendem mandát vlády je nonsens. Vláda je totiž vždy závislá na podpoře parlamentu, který vzešel z voleb. Omezena je pouze délkou volebního období a případně ztrátou parlamentní podpory, jež vyústí ve vyslovení nedůvěry. Zasahování jinými prostředky útočí na výsledek demokratických voleb, které přitom tvoří základní kámen zastupitelské demokracie.

Co předcházelo

Nejprve krátce ke kontextu toho, co slovenským "dubnovým událostem" předcházelo, a k proměnám vnímání slovenské demokracie. Po parlamentních volbách 1998, které odstavily Mečiara od vládní moci, se pohled na Slovensko z hlediska demokracie začal měnit uvnitř i zvnějšku. Slovenská politika sice nebyla prostá některých excesů - příkladem mohou být výroky předsedy nacionalistické Slovenské národní strany Jána Sloty, který ve stavu podnapilosti vyzýval na veřejném mítinku k tankovému útoku na Budapešť - nicméně pozitivní posun byl jednoznačný.

Potvrdily to i další volby v září 2002. V nich se poprvé v éře nezávislosti kandidující strany prezentovaly především tématy běžnými ve volebních kampaních v "normálních" demokraciích, jako je výška daní, otázka reformy sociálního systému, školství, zdravotnictví atd.. Silně personalizovaný spor mečiarismus versus antimečiarismus se ocitl na vedlejší koleji. Český politolog Michal Kubát v této souvislosti výstižně přiřadil Slovensko k polokonsolidovaným demokraciím. Ty sice stále nesou některá problematická dědictví minulosti, ovšem z hlediska dodržování demokratických standardů se blíží stabilizovaným demokraciím.

Nová Dzurindova vláda rozběhla po volbách 2002 mimořádně razantní ekonomické reformy. Jejich rychlost a hladkost prosazování byla až neuvěřitelná. V této souvislosti není od věci připomenout na Slovensku silně diskutované vyjádření českého prezidenta Klause z února 2004 pro vlivný deník Sme. Jak Klaus prohlásil, "nedovede si představit, že podobně dramatické reformy by se mohly tak jednoduše uskutečnit v pluralitní společnosti". Podle něj v "zavedených" demokraciích funguje nutnost vést o podobných krocích dlouhodobější diskusi. Přestože tento bonmot je nutné brát s určitou rezervou, způsob odporu reformami postižených aktérů - viz následující příběh referenda o předčasných volbách - je výmluvný.

Zvláštní na úsilí o jeho vypsání byl už samotný fakt, že se objevilo. Zkušenosti se čtyřmi předchozími referendy totiž byly jednoznačně negativní. Zájem veřejnosti o ně nenaplnil ústavou vyžadovanou nadpoloviční voličskou účast. Výjimkou bylo pouze v pořadí páté, "evropské" referendum v květnu minulého roku, kdy padesáti dvouprocentní (!) voličská účast a více než devadesátiprocentní podpora vstupu do EU zajistily jeho platnost i úspěšnost.

Vnitropolitické a někdy i mezinárodní dopady některých referend byly navíc fatální, k čemuž napomohla i značně mezerovitá ústavní úprava. Asi nejvíce se do slovenské historie "zapsalo" referendum v květnu 1997 o vstupu do NATO a zavedení přímé volby prezidenta. "Postaral" se o to tehdejší ministr vnitra Mečiarovy vlády Gustáv Krajči, jenž přes opačný názor ústavního soudu svévolně vyřadil z hlasování referendovou otázku o přímé volbě prezidenta. Důsledkem bylo vyřazení Slovenska z první vlny východního rozšiřování NATO. Na Slovensku samotném pak toto referendum vyhrotilo už tak ostrou konfrontaci mezi mečiarovským a antimečiarovským táborem.

Iniciátor letošního referenda - slovenská Konfederace odborových svazů - prošla ve svém odporu vůči "antisociální" politice Dzurindovy vlády určitou genezí. Už v době schvalování vládního programového prohlášení na podzim 2002 začaly odbory organizovat protestní shromáždění. Příčinou byly kabinetem zamýšlené změny v sociální oblasti, přičemž největší kritiku sklidila - nakonec úspěšně prosazená - novela Zákoníku práce, jejímž cílem bylo zvýšení flexibility pracovního trhu. V průběhu roku 2003 se vztah vlády a odborů stal vysloveně konfrontační. Původně sociálně-ekonomická rovina protestu, provázená vyhlašováním stávkové pohotovosti, výstražnými stávkami nebo blokádou hraničních přechodů, rychle získala vyhraněně politický rozměr. Šéf odborů Ivan Saktor v létě 2003 oznámil zahájení sběru podpisů pod petici potřebnou k vypsání referenda o předčasných parlamentních volbách. Doplnil to prohlášením, že "odbory by se měly stát politickou opozicí". Jednoznačně tím překročil hranici, která v konsolidovaných demokraciích odděluje odbory od politických stran.

Petiční akce odborů za vypsání referenda nalezla podporu parlamentní opozice - HZDS, komunistů a především levicově populistického Směru Róberta Fica. Ten ji podpořil nejenom slovně, ale i nemalou finanční injekcí. Rozhodující pro úspěch celé akce se však ukázal postoj prezidenta Rudolfa Schustera. Když mu letos v lednu odboráři odevzdali petiční listiny obsahující více než šest set tisíc podpisů - pro vypsání referenda bylo nutných tři sta padesát tisíc - referendum skutečně vypsal. Učinil tak přesto, že od počátku byl zjevný problematický soulad referenda s ústavou. Na ústavní soud, který by tuto otázku posoudil, se ovšem prezident neobrátil. Přitom právě Schuster prosadil při novelizaci slovenské ústavy v roce 2001 novou prezidentskou pravomoc, která mu tento postup umožňovala. Tehdy to odůvodňoval snahou předejít sporům o ústavnosti referend! Co vlastně Schuster tímto podivným postupem sledoval?

Pravostředová Dzurindova vláda rozhodně nebyla pro levicově orientovaného Schustera vládou dle jeho gusta. Z jeho postojů v posledních měsících jeho úřadování - viz řada vet vůči vládou prosazeným zákonům - bylo možné vysledovat snahu založit na kritice vlády vlastní kampaň za znovuzvolení. Prezident se tím snažil oslovit právě ty sociální skupiny, které na vládních sociálních a ekonomických reformách nejvíce tratily. Odbory v tomto směru představovaly vítaného spojence.

Účelovost Schusterova postupu byla dokumentována skutečností, že datum konání referenda stanovil na stejný den jako datum konání prvního kola prezidentských voleb. Sám to zdůvodnil "snahou zvýšit účast voličů na obou aktech". Přeloženo do řeči jeho politické strategie: přivést k urnám na vládu "naštvané" voliče, aby referendum bylo úspěšné a současně aby co nejvíce hlasujících podpořilo jeho kandidaturu. Další prezidentem uváděný důvod, o nižších nákladech na obě hlasování v důsledku jejich souběžnosti, označil šéf statistického úřadu technicky zajišťujícího oba akty za nesmysl. Vzhledem k zákonem vyžadované oddělenosti konání obou hlasování totiž naopak náklady na jejich zabezpečení, tj. počet sčítajících pracovníků, výpočetní techniku atd., byly výrazně vyšší, než kdyby se uskutečnily v různou dobu.

Šance, že referendum o předčasných volbách bude platné a úspěšné, nebyla před jeho konáním zanedbatelná. Například podle březnového průzkumu Ústavu pro výzkum veřejného mínění bylo rozhodnuto a spíše rozhodnuto jít k referendu 56 procent dotázaných, třetina to odmítala a zbytek nevěděl. Většina z potenciálních účastníků přitom byla odhodlána hlasovat pro vypsání předčasných voleb. Reálně ovšem byla nakonec účast jen něco více jak třetinová, a referendum proto bylo neplatné. Nicméně přesto jej lze považovat za signifikantní signál poměrně vysokého stupně nespokojenosti značné části slovenské společnosti. Jednak se drtivá většina hlasujících vyslovila pro předčasné volby, avšak snad ještě významnější je, že ve srovnání s analogickým referendem v listopadu 2000, kterého se zúčastnila méně než pětina voličů, byla nyní voličská participace výrazně vyšší.

O tom, co by kladný a platný výsledek referenda znamenal pro slovenskou demokracii, lze naštěstí pouze spekulovat. Názor předsedy ústavního soudu Jána Mazáka, který byl prezentován před referendem novinářům, že referendum má jen konzultativní charakter a není pro parlament závazné, byl "pouze" jeho soukromým názorem, nikoliv oficiálním rozhodnutím soudu. V této souvislosti lze snad jen pro dokreslení citovat prohlášení šéfa odborů Saktora, který konstatoval, že v případě rozhodnutí ústavního soudu o protiústavnosti referenda budou odbory iniciovat referendum o zrušení ústavního soudu.

Gašparovičovo vítězství

Schuster vypsáním referenda připravil vládní koalici důmyslnou časovanou bombu, která naštěstí pro ni nevybuchla. Je paradoxní, že mu to postup do druhého kola prezidentských voleb, respektive znovuzvolení nezajistilo. Na jeho volebním propadu - jiné označení není na místě, neboť ještě měsíc před volbami mu průzkumy dávaly až pětinovou podporu, ve volbách však získal pouze 7,5 procenta - se podepsalo více faktorů. Jednak nepříliš promyšlené a navíc generalizující útoky na média, které obviňoval ze zkreslování svého obrazu. Komunikaci s nimi proto v závěru kampaně omezil na minimum. Poškodil jej zřejmě i jeho nevydařený pokus situovat se do role mediátora při řešení problému rabovacích akcí Rómů na východním Slovensku, který se objevil krátce před volbami. V očích většinové veřejnosti bylo ovšem mnohem příznivěji hodnoceno okamžité razantní nasazení bezpečnostních složek. K tomu se přidala jeho nepříliš šťastná kampaň, když některé oficiální cesty prezidenta po Slovensku spojil s volební agitací. Nepříliš vstřícně nakloněná média na to ovšem neopomněla upozornit.

Odklon voličských sympatií vycítil původní Schusterův spojenec - Ficův Směr. Ten se rozhodl těsně před volbami "vsadit" na jiného kandidáta a podpořil Ivana Gašparoviče. K jeho úspěšnému postupu do druhého kola mu zřejmě významně pomohlo právě "převzetí" role kandidáta protestně, tj. protivládně hlasujících voličů. Jeho politické zázemí bylo původně velmi slabé. Vedle jeho vlastního, politicky téměř marginálního Hnutí za demokracii stálo za zmínku především seskupení nacionalistických sil v čele se Slovenskou národní stranou. V průzkumech se přitom pohyboval až do března se značným odstupem za vedoucí dvojicí tvořenou Vladimírem Mečiarem a Eduardem Kukanem, kandidátem Dzurindovy vládní Slovenské demokratické a křesťanské unie a ministrem zahraničí. Co rozhodlo o tom, že Kukanovi 3. dubna silně zhořklo zadostiučinění ze vstupu do NATO, o nějž se významně zasloužil a který se odehrál o den dříve?

Vedle voličského "kolapsu" Schustera Gašparoviče do druhého kola voleb posunula - na Kukanův úkor - apatie voličů vládní koalice, do níž se zřejmě promítla i únava z ekonomických reforem. S tím se propojilo všeobecné očekávání, že Kukanův postup do druhého kola je bezproblémová záležitost (průzkumy jej zpravidla umisťovaly na první místo před Mečiarem). I proto v tradičních baštách vládní koalice, jimiž jsou velká města v čele s Bratislavou nebo maďarské okresy na jižním Slovensku, byla volební účast nízká.

Dále pro Kukana negativně zapůsobilo rozdělení hlasů voličů vládní koalice. Nemálo jich podpořilo kandidáta vládního Křesťanskodemokratického hnutí Františka Mikloška a formálně sice nestranického bývalého velvyslance v USA Martina Bútoru, který se však svou politickou profilací od Kukana lišil minimálně. Jak Bútora, tak Mikloško získali shodně 6,5 procenta hlasů. Určitý vliv zřejmě měly také skandály a rozepře, které postihly v posledním roce Dzurindovu stranu. Poslední z nich - týkající se podivných finančních darů věnovaných straně - vypukl těsně před hlasováním. V neposlední řadě sehrálo svou roli i štěstí - rozdíl mezi Kukanem a Gašparovičem byl méně než dvě desetiny procenta (22,09 : 22,28). V absolutních číslech se jednalo o necelé čtyři tisíce hlasů!

Všeobecné očekávání prognostiků a politologů, že Vladimír Mečiar má v této situaci velké šance dosáhnout na prezidentský úřad, se nenaplnilo. Gašparovič zvítězil procentuelním poměrem 60 : 40. Vysvětlení tohoto výsledku není černobílé a má více rovin. Strany vládní koalice se po prvním kole přiklonily k výzvě, aby se voliči svobodně sami rozhodli, zda některého kandidáta podpoří. Médii to bylo transformováno do podoby apelu na bojkot voleb. V této souvislosti je důležité, že pro Dzurindovu vládu by byl zcela pragmaticky mírně výhodnější - z vnitropolitických, nikoliv zahraničněpolitických důvodů - Mečiarův úspěch. Proč? Už zmíněná podpora Směru jak Gašparovičovi, tak referendu o vypsání předčasných parlamentních voleb odráží jeho celkovou politickou strategii, jejímž cílem je co nejrychlejší získání premiérského křesla pro Róberta Fica. Ze Směru to učinilo hlavního kritika i protihráče vlády. Tato strategie se odráží i v aktuálně vysoké podpoře Směru v průzkumech veřejného mínění, kde zaujímá bezkonkurenčně první místo s preferencemi mezi 25 až 30 procenty. HZDS je s velkým odstupem až druhé s asi pětinovou voličskou podporou. Podpora čtyř vládních stran dohromady nepříliš přesahuje podporu Směru.

Začátek času neklidu

Dzurindova vláda je navíc ve velmi nepříjemné situaci. Od podzimu minulého roku, po odchodech několika poslanců z koaličních stran, je menšinová. Její pozice je proto poměrně vratká. Obava HZDS i vládních stran z "rostoucího" Směru vedla proto v posledních měsících k nové, značně zvláštní opozičně-vládní koexistenci. HZDS ve srovnání s volebním obdobím 1998 až 2002 už permanentně neusiluje o pád vlády a v některých parlamentních hlasováních je až překvapivě konstruktivní. Tato z obou stran racionální "tichá toleranční smlouva" by v případě Mečiarova zasednutí v prezidentském křesle pravděpodobně mohla fungovat i nadále.

Naproti tomu překvapivé obsazení prezidentského úřadu Gašparovičem představuje vstup rizikového fenoménu. Jeho názory na sociální otázky jsou velmi blízké Schusterovým. Pravděpodobně to povede k častému využívání - stejně jako u jeho předchůdce - prezidentského práva veta. Na rozdíl od minulosti bude ovšem jeho přehlasování v parlamentu v situaci menšinové vlády výrazně obtížnější. Navíc díky jeho kritickému postoji k současným ekonomickým reformám a politické blízkosti jeho názorů k postojům Směru se rýsuje možnost (přirozeného) upřednostnění Ficovy strany v případě pádu současné vlády a formování její nástupkyně.

Tímto způsobem je také možné číst výše zmíněné doporučení vládních stran svým voličům pro druhé kolo prezidentských voleb. Nesporně nepřímo zvýhodnilo Vladimíra Me­čiara, kandidáta s disciplinovaným elektorátem, jenž v prvním kole potvrdil svou věrnost (zisk třetiny hlasů). Naznačená rovina racionálního pragmatismu části politických elit nicméně nezafungovala ve druhém kole voleb na úrovni voličstva. Zde se - nikoli poprvé a zřejmě ani ne naposledy - projevil podmíněný reflex voličské volby menšího zla. Přispěla k tomu chytrá a jednoduchá prezentace Ivana Gašparoviče v dvoutýdenním období mezi oběma koly, jež byla založena na heslu "nejsem Vladimír Mečiar". Poukaz na to, co by pro Slovensko především ze zahraničněpolitických důvodů znamenal Mečiar jako prezident, na voliče nesporně zapůsobil. Sekundárním se v danou chvíli stal fakt historické symbiózy obou prezidentských adeptů.

Konečným důsledkem naznačeného mechanismu bylo unikátní voličské spojenectví. Místo očekávaného prudkého poklesu voličské účasti zůstala i pro druhé kolo voličská účast téměř na stejné úrovni jako v kole prvním (v prvním kole byla necelých 48 procent, ve druhém 43,5 procenta). Gašparoviče podpořili jak jeho antivládně naladění voliči z prvního kola, tak voliči stran vládní koalice. Podpořili jej maďarští voliči z jižního Slovenska i radikálně nacionalističtí voliči obvykle preferující antimaďarsky zaměřenou Slovenskou národní stranu. Zatímco Mečiarův elektorát z prvního kola se zvětšil jen minimálně, Gašparovičův se více než zdvojnásobil z necelého půl milionu na více než jeden milion.

Výsledek prezidentských voleb znamená nepříjemnou zprávu pro Dzurindovu vládu, ovšem nemusí pro ni v dohledné době znamenat bezprostřední ohrožení. Závažnější je, co průběh voleb vypovídá o stavu místní politiky. Symboly minulosti - na prvním místě už několikrát knokautovaný boxer - jsou pro slovenskou politiku stále minimálně stejně důležité jako politika prosazování zájmů. Právě ale zájmy a nikoliv boj o symboly (či se symboly?) jsou základem pravo-levé politické soutěže ve stabilizovaných demokraciích.

Ještě tristněji působí pohled na kauzu referenda o předčasných volbách. Demokracii v zemi, kde "zdivočelé" odbory zapomenou na svou roli reprezentanta profesních zájmů a změní se ve stranicky jednajícího aktéra, nejvyšší ústavní činitel (zne)užije svého postavení pro naplnění vlastních politických ambicí a parlamentní opozice se to snaží využít k zvrácení poměru sil daného volbami, lze opravdu jen těžko považovat za konsolidovanou. A tak končí duben, měsíc bezpečnosti, a začíná květen, čas lásky. Na slovenské politické scéně se ale spíše než začátek měsíce lásky dá čekat začátek času neklidu.

Autor (1975) je odborným asistentem na Katedře politologie FSS MU v Brně. Výkonný redaktor internetového časopisu Středoevropské politické studie.