Neradostná volební sklizeň

Tlak Gazpromu na Bělorusko stoupá. Jestliže se ještě před půl rokem hovořilo o tom, že nová cena plynu pro tuto zemi bude na úrovni dnešního dvoj- až trojnásobku, Lukašenko ve vypjatém projevu prohlásil, že nedopustí, aby jeho vláda kupovala od Ruska plyn za vyšší cenu než Německo. Někteří experti dokonce hovoří o tom, že by se mělo jednat o zvýšení ceny plynu ze současných 46,68 dolarů za tisíc kubických metrů až na částku 250 dolarů. Běloruští ekonomové přitom připouštějí zvýšení maximálně na 90 dolarů, a to ještě postupně.

Není na místě spekulovat o tom, zda Gazprom neplní vůli ruské vlády, třebaže je takovýto závěr nasnadě. Jasnou snahou Gazpromu je zprivatizovat síť běloruských ropovodů a plynovodů, což Lukašenko nemůže z politických důvodů připustit, neboť by se pak stal pro ruské partnery prakticky bezcennou loutkou.

Běloruská mašinerie, která si je vědoma situace, v níž se pod tlakem Ruska a Gazpromu ocitla, marně hledá východiska. Poprvé od nástupu Lukašenka k moci se hovoří o tom, že Rusko bude hlavním viníkem, pokud se ceny energií zdraží. Propaganda se již dopředu snaží na Rusko svalit veškerou vinu. Současné bělorusko-ruské vztahy jsou kvůli této otázce velmi napjaté. Například Putinovo setkání s Lukašenkem v Soči trvalo údajně půl hodiny a agentury z něj nepřinesly žádné zprávy. Část běloruské nomenklatury se proto pokouší urychlit vznik svazového státu Ruska a Běloruska. Ale i to naráží na problémy.

Povolební var: vertikála a opozice

Výhra ve zfalšovaných volbách Lukašenkovi zhořkla hned vzápětí, když Gazprom přišel se svými požadavky. Již tehdy se hovořilo o tom, že zvýšení cen energií kvůli zdražení plynu pro Bělorusko nutně vyústí ve zhoršení životní situace. Náměstek běloruského premiéra Uladzimir Siamaška dokonce varoval, že ceny komunálních služeb pro jednotlivé rodiny by v průměru mohly dosáhnout částky 32 dolarů, což je pro mnoho Bělorusů i přes deklarovaný průměrný plat 200 dolarů měsíčně nepředstavitelná částka. Reálně se totiž průměrné platy pohybují spíše okolo poloviny této sumy.

Na možnost nedostatečného zásobování energiemi s předstihem upozorňují v některých školách, mateřských školkách, nemocnicích a ústavech sociální péče. Z vyvěšených letáků si každý může vyvodit, že za všechno může Moskva. Vertikála (označení běloruského způsobu vlády, kdy se veškerá moc soustřeďuje v rukou jednoho člověka) patrně počítá s tím, že tlaku Gazpromu nakonec podlehne. Záleží pouze na tom, jakou částku dokáže vylicitovat.

Někteří politologové se domnívají, že část běloruské nomenklatury se snaží urychlit vznik svazového státu, o němž se ostatně hovoří již dlouho; k 1. lednu tohoto roku měla být například v obou zemích zavedena jednotná měna, ruský rubl. Vycházejí z představy, že pokud budou Rusko a Bělorusko součástí jednoho státu, pak by pro obě země měly platit stejné ceny za plyn, jak je tomu například ve Smolenské oblasti Ruské federace, tedy na hranici s Běloruskem. Tam se pohybují kolem padesáti dolarů za tisíc kubických metrů. Na druhou stranu místy až hysterické projevy Lukašenka na adresu Ruska o nějakém sbližování nesvědčí a jeho krátká návštěva v Soči již vůbec ne.

Opozice soustředěná kolem společného prezidentského kandidáta Aleksandra Milinkieviče po zfalšovaných volbách nachází podporu v zahraničí, ale na domácí půdě není příliš slyšet. Nebýt toho, že se čas od času objeví zprávy o průběhu trestu odnětí svobody Aleksandra Kazulina, jenž proslul jako jeden z prezidentských kandidátů osobními výpady proti Lukašenkovi a jehož nakonec režim ve vykonstruovaném procesu odsoudil na pět a půl roku odnětí svobody, nachází se opozice ve stavu jakési povolební apatie. Je docela dobře možné, že právě odsouzení Kazulina, do voleb prakticky neznámého politika, jehož prezidentskou kandidaturu podpořily podle oficiálních výsledků 2,3 % voličů, vynese čas jako další ikonu opozice. A pokud se potvrdí jeho spojení s ruskými naftařskými kruhy a bývalou běloruskou nomenklaturou, mohl by být v budoucnu zdatným soupeřem Milinkievičovi.

Opoziční experti se sice pokusili několikrát nesměle využít tlaku Gazpromu na režim, ale jednalo se jen o plácání do vody. Nikdo z nich totiž nedokáže nabídnout alternativu. Pokoušejí se proto alespoň upozornit na nebezpečí spojení Běloruska s Ruskem, ale ani zde nedosahují potřebných bodů. Názor většiny Bělorusů se totiž dá shrnout asi takto: již se o tom hovoří dlouho a zatím z toho nic nebylo, a i kdyby, tak spojením s Ruskem u nás budou lepší ekonomické i politické podmínky a bude u nás i více svobody. Jakkoliv se toto tvrzení může zdát pozorovateli z Evropské unie zkreslené, má svoji váhu i logiku; spojení Běloruska s Ruskem by skutečně situaci v zemi zlepšilo. Ovšem za cenu ztráty národní identity a nezávislosti.

Otázka běloruské nezávislosti

Začátkem léta se v budově Fakulty humanitních studií Karlovy univerzity z Praze-Jinonicích uskutečnila ojedinělá konference. Běloruští, polští a čeští vědci zde diskutovali na téma „Cesty k národnímu obrození: český a běloruský model". Výjimečnost tohoto setkání spočívala v tom, že se zde setkali jak běloruským režimem tolerovaní, tak i neuznávaní historici, politologové, ekonomové a jazykovědci. Závěry této konference mohou posloužit k bližšímu pochopení toho, co pro Bělorusy nezávislost jako taková znamená.

Bělorusové se vždy nacházeli v kleštích mezi zájmy Ruska a Polska. První pokusy o vyhlášení nezávislosti se projevily již během první světové války a vyústily 25. března 1918 ve vyhlášení Běloruské národní rady (BNR). Tento útvar nenašel žádnou podporu, přestože jeho právní kontinuita pokračuje až do současnosti. Žádná z mocností vznik nezávislého Běloruska neuznala a podporu Bělorusové nenašli ani u Německa, které tehdy zemi okupovalo. BNR neměla žádnou faktickou moc a musela přihlížet tomu, jak se o Bělorusko pere rodící se Polsko se sovětským Ruskem. Po ukončení polsko-ruské války a následném uzavření rižského míru v roce 1921 prakticky skončily veškeré snahy BNR o nezávislost a část země se ocitla pod polskou a část pod sovětskou správou. Této situace využilo již 1. ledna 1919 sovětské Rusko, které vyhlásilo Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Pro mnoho běloruských intelektuálů (i těch, kteří před Sověty emigrovali) se stal vznik BSSR výzvou a jediným možným krokem pro uchování alespoň zdání nezávislosti. Běloruští historikové hovoří o takzvaném národním komunismu, jehož představitelé skutečně usilovali o posílení národního uvědomění. Tento pokus nicméně utopil Stalin v krvi během čistek v letech 1937-1941, přestože v odkazu národních komunistů opatrně pokračovali v poválečných letech i další představitelé Komunistické strany Sovětského svazu běloruského původu.

Poválečná léta znamenala praktickou integraci BSSR do SSSR a zdůrazňování stejných etnických kořenů Rusů a Bělorusů. Fakticky to vedlo ke ztotožnění většiny Bělorusů s ruským, nebo lépe sovětským prvkem a vědomé potlačení vlastních kořenů. Situace se začala měnit až s rozpadem Sovětského svazu, kdy mezi lety 1991-1994 vznikaly běloruské školy a školky, běloruština se stala vyučovacím jazykem a obyvatele se podařilo upozornit na běloruské mýty a běloruskou historii. S nástupem Lukašenka k moci v roce 1994 ovšem došlo k náhlému obratu o 180 stupňů, k zákazu běloruské bílo-červeno-bílé vlajky a k postupnému zákazu používání běloruštiny. Na konci devadesátých let dokonce byli lidé používající běloruštinu na veřejnosti zatýkáni. Lukašenkova snaha byla očividná: dosáhnout opětovného spojení s Ruskem. Sledoval tím ale převážně své vlastní zájmy, jež nebyly příliš po chuti Moskvě.

Problém současné běloruštiny naznačují lingvisté: jakkoliv patří k jednomu ze symbolů suverenity země, ovládá ji pouze malá část populace, a to většinou z řad staršího obyvatelstva na bělorusko-polském pomezí a opozičních intelektuálů. Většina země hovoří rusky, respektive zvláštní směsí ruštiny a běloruštiny, takzvanou trasciankou. Lingvista Markus Giger na semináři upozornil na podobnost současné irštiny a běloruštiny. Obě řeči jsou národními jazyky, ale obyvatelstvo spíše hovoří druhými oficiálními jazyky: anglicky a rusky. Podle lingvistické Klossovy terminologie je ovšem irština takzvanou Abstand Spräche, zatímco běloruština Ausbau Spräche.

Z uvedeného pohledu většina obyvatel Běloruska možnost integrace s Ruskem neodmítá ani nesdílí obavy opozice ze ztráty suverenity. Ostatně ekonomicky se Bělorusům žilo lépe pod diktátem Moskvy než podle Lukašenkových představ. A pravdu mají i ty hlasy, které říkají, že pod Putinem by bylo svobodněji.

Konec samostatného Běloruska?

První den nového školního roku navštívil Lukašenko Brestskou oblast. Kromě jiného prohlásil: „Nikdy nebudeme kupovat plyn dráž než Německo, neboť ještě nezemřeli ti lidé, kteří hynuli s Rusy v jedněch zákopech."

Komentovat tento Lukašenkův výrok snad ani není na místě. Svědčí nejen o dobře známé schopnosti běloruského vůdce směšovat hrušky s jablky, ale také o jeho tápání v otázce, jak národu vysvětlit zdražení plynu. Nedostává se mu jednoduše argumentů. Rusko ale netlačí na Bělorusko pouze prostřednictvím Gazpromu, ale i skrze státní orgán Rospotrebnadzor, tedy jakousi obdobu České obchodní inspekce, která usiluje o zavedení kontroly a cla na rusko-běloruské hranici kvůli nekontrolovatelnému dovozu pančovaných alkoholických nápojů a jiných druhů potravin, jež neodpovídají ruským normám. Intenzivní debata o zavedení cla a kontrol na hranici se vážně vede od počátku září a je možné, že od Nového roku by skutečně mohly platit změny v bezcelním styku.

Některé ekologické organizace začaly opatrně upozorňovat na skutečnost, že mnoho energie utíká doslova pánubohu do oken. Kvůli velikosti některých staveb a jejich špatnému tepelnému zabezpečení dochází k neúměrným výdajům na energie při srovnání s hospodářskou produkcí. Bohužel se to netýká pouze továren, ale i nevýdělečných organizací (škol, školek, nemocnic a ústavů sociální péče). Určitým řešením by byla výstavba atomové elektrárny, ale sám Lukašenko připustil, že to není možné z psychologických, finančních ani ekonomických důvodů. Havárie černobylské elektrárny, která zamořila skoro pětinu Běloruska, je pro obyvatele této země stále velmi citlivým tématem.

Zdražením energií dojde i ke zdražení práce a jednotlivých výrobků a běloruský export přestane být konkurenceschopný na zahraničních trzích. S tím souvisí nejen ztráta pracovních míst, ale i zhoršení životní situace. Lukašenko se právě o dělníky a zemědělce opírá, ale pokud dojde k omezování jejich jistot, velmi dobře si uvědomuje, co odbory dokáží.

Všechny tyto faktory dostávají Lukašenka do slepé uličky. Má sice možnost, jak se zdánlivě ze situace dostat, ale ta se tak jako tak rovná jeho konci. Privatizací Beltransgazu by pod sebou podřízl poslední větev, neboť pak by ho Moskva již prakticky k ničemu nepotřebovala.

Lukašenkova rétorika z posledních dvou měsíců definitivnímu uzavření svazové smlouvy příliš nenapovídá. Mikolaj Čarginěc, který zastává funkci vedoucího komise mezinárodních vztahů a mezinárodní bezpečnosti běloruského Svazu republiky a je generálporučíkem milice a předsedou prorežimního svazu spisovatelů, nedávno uvedl, že projekt svazové smlouvy je hotový z 99 %. Již ale nehovoří o tom, jak výstižně podotýká moskevský politolog Kiryl Koktyš, že oním jedním procentem je otázka, kolik bude mít svazový stát představitelů: zda jednoho, nebo dva. Lukašenko je pochopitelně přesvědčen, že on byl měl být tím jediným, ale Moskva už není Moskvou Borise Jelcina, který tomu možná mohl být nakloněn, ale Moskvou Vladimira Putina, jenž Lukašenkovi při každém setkání jasně dává najevo, kde je jeho místo: v koutě ruských imperiálních snah.

Otázkou je, nakolik myslí Gazprom své hrozby ohledně zdražení plynu vážně. Nepochybně má podporu ruské vlády, o jejíchž úmyslech se můžeme pouze dohadovat. Zdá se, že privatizace Beltransgazu s celou distribuční sítí ropovodů a plynovodů nebude jediným důvodem. I pokud by se Lukašenkovi podařilo prodat ropovody a plynovody za pět miliard dolarů (Gazprom nabízí 500 milionů dolarů), ztratil by moc. Jednání Gazpromu je možná ovlivněno také celkovou situací v Evropě, kde se očekává podobně dlouhá a tvrdá zima jako minulý rok. Gazpromu dokonce letos jeho vlastní zásoby nestačily a musel začátkem září podepsat smlouvu s turkmenským prezidentem Saparmuratem Nijazovem o koupi 12 miliard kubických metrů plynu do konce tohoto roku a po 50 miliardách kubíků v letech 2007-2009. Ještě na posledním setkání akcionářů předseda představenstva Gazpromu Aleksej Miller tvrdě prohlásil, že nedopustí, aby Turkmenistán diktoval Gazpromu ceny a zvýšil cenu současného kontraktu z 65 dolarů na 100 dolarů za kubický metr, ale nakonec musel s turkmenskými návrhy souhlasit. Jak je zřejmé, Gazprom kupuje plyn od jiných těžařů za více, než za kolik ho ještě v tomto roce dodává Bělorusku. Třebaže se konečná cena pro evropské velkoobchodníky může vyšplhat až na 300 dolarů za kubický metr plynu.

Není divu, že část běloruské nomenklatury by ráda co nejdříve dosáhla vyhlášení svazového státu s Ruskem. Naráží to ovšem na Lukašenka, jehož představy se mnohdy značně rozcházejí s realitou. Vzniku svazového státu musí předcházet referendum mezi obyvateli Ruska a Běloruska. Zatímco v běloruském případě půjde o formalitu, neboť referendum zde není otázkou vůle lidu, ale vůle administrace prezidenta, v Rusku mohou nastat jisté problémy. Ne snad proto, že by Lukašenko neměl podporu (jeho populistické projížďky po Moskevské oblasti jsou kremelským orlům již dlouho trnem v oku), ale proto, že příští dva roky se v Rusku budou konat volby a podle ruské ústavy se v takových letech nesmějí konat referenda. Proto by se podle některých muselo lidové hlasování o svazovém státu uskutečnit již do konce tohoto roku. Politolog Kiryl Koktyš ale připomíná, že pokud by se tato otázka brala jako mezinárodní, nemusejí se vyhlášení referenda tato omezení týkat.

Ať tak nebo tak, běloruské politiky čeká krušný závěr roku 2006. S kartami, které má Lukašenko v ruce, může tak akorát blufovat. Ať chce nebo nechce, jeho osud leží v rukou Moskvy. Jeho další přátelé, venezuelský Hugo Chávez, kubánský Fidel Castro nebo libyjský Muammar Kaddáfí, jsou přeci jenom z ruky. A do západní Evropy s prosíkem horko těžko potáhne.

Autor pracoval v Bělorusku pro společnost Člověk v tísni. V dubnu 2001 byl ze země vyhoštěn za porušení pravidel pobytového režimu.