Nepomíjející světlo Paula Celana

  Paula Celana považuji za jednoho z největších básníků dvacátého století. Hovořím-li o něm, cítím velkou obtíž spočívající v tom, že v zemi upadlého jazyka mám mluvit o básníkovi velice sublimním. Je to stejné, jako kdybych pocházel ze země Wuhugugu, kde znají sto nebo tisíc slov (jak se chvástají někteří nacionalisté), a měl vysvětlit Mallarméa nebo mluvit o záludnostech - a vlastně ne o záludnostech, ale o krásné jednoduchosti - Kantovy filozofie. No, nedostává se mi slov. Toto jsem zaznamenal ve čtvrt na pět ráno, kdy se obvykle v noci budím jako správný mnich a spěchám na kvintu. Ach ano, byl jsem v řádu, chtěl jsem být řeholníkem, ale řád mě nechtěl, a měl pravdu. Proto mne přepadl takový smutek. (…)