Několik postřehů ke stávce učitelů

Začátkem září tohoto roku proběhla historicky první stávka učitelů na území našeho státu, respektive první stávka regulérní (školy jsou zavřené, děti běhají po ulicích) a masová (zavřena zůstala plus minus polovina škol). Pokud vím, ani za Františka Josefa, ani za první republiky, natož za protektorátu či pod bolševickou diktaturou k ničemu takovému nedošlo.

Chtěl bych shrnout několik postřehů, které dosud v médiích ke stávce nezazněly, a odpovědět na otázku, zda pro stávku byly (jsou) dostatečné důvody.

1) Především jde o výrazné selhání státu (vlády). Naše školství je totiž z více než 90 % státní a zcela minoritní nestátní zřizovatelé škol jsou pak státem výrazně dirigováni a (to již tak výrazně ne) též dotováni. To, že většinu škol zřizují obce či kraje, je pouhou nálepkou pro matení veřejnosti. Ve skutečnosti slouží obce (kraje) pouze jako bankovní pobočky pro přeposílání státních dotací jednotlivým školám, potažmo (v krajích) jakožto obrovská detašovaná pracoviště Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) pro zpracování rozličné "školské" agendy. Chci tím říci, že ministr školství (vláda) má dostatek kompetencí a reálné moci k prosazení změn ve školství a zároveň logicky i zcela dominantní odpovědnost. Proto fakt, že školy nesloužily začátkem září veřejnosti (daňovým poplatníkům), je skandálním selháním vlády (a chcete-li, státu jako takového).

Pokud vám připadá předchozí tvrzení příliš bombastické, zkuste si sami pro sebe subjektivně zrekapitulovat, kvůli čemu se vybírají daně (tj. proč vám stát bere vaše peníze): "aby staří lidé nemuseli pracovat do smrti či žebrat" (důchody), "aby, když k vám v noci leze zloděj, přijel zástupce státu" (policista; tj. zástupce ministerstva vnitra) "a zavřel zloděje do vězení" (úkol pro ministerstvo spravedlnosti), "aby i chudší lidé měli důstojnou zdravotní péči" (zdravotnictví) ... No a patrně teď, ne-li již dříve, byste uvedli i něco ve smyslu, "aby všichni měli možnost se naučit číst, psát a počítat". Desítky miliard ročně, kterými disponuje resort školství, je hodně peněz (mj. průměrná čtyřčlenná rodina odvádí "paní ministryni" cca 36 000 Kč ročně). Co za to veřejnost obdržela začátkem září, jsme všichni viděli - nic.

Navozuje to samozřejmě mimo jiné otázky, zda se stát jakožto skutečný "zřizovatel" (přesněji možná majitel) škol osvědčuje a zda by alespoň v některých segmentech (např. mateřské školy, střední školy, vyšší odborné školy) neměl pomalu ustoupit ve prospěch zřizovatelů jiných.

Koneckonců jaké závěry by asi vyvodila paní ministryně, kdyby stávkovalo francouzské lyceum (nebo jak se to jmenuje), kam za vzdělání svého dítěte odesílá každý rok nemalou část svých "v potu tváře" vydělaných peněz. Považovala by to za selhání ředitele lycea nebo za ozřejmení faktu, že něco takového jako francouzské lyceum nemůže úspěšně existovat? Zcela upřímně mě jiná možnost nenapadá.

2) Stávka nesla některé rysy, které by se daly označit jako typicky "české". Nástupci obrozenců 19. století by mohli oprášit termín "slovanská holubičí povaha", neboť stávka trvající jen jeden den (a navíc 1. září) byla skutečně holubičí.

Další takovýto rys spatřuji v tradici českého švejkovství a vůbec smyslu pro humor, protože stávkovat "za polovinu třináctého a čtrnáctého platu", zvláště pokud se se svou stávkou obracím i na veřejnost pohybující se mimo státní sektor (tj. na bázi stovky let osvědčeného gregoriánského kalendáře, v němž rok má 12 měsíců), to jisté prvky komičnosti nepostrádá.

Otázkou do diskuse je v těchto souvislostech i nadprůměrná spořivost obyvatel ČR. Mírný (z hlediska časové délky) průběh stávky totiž souvisí především s faktem, že panu Škromachovi (nebo že by i autorům Sociální charty EU?) se dosud nepodařilo zlikvidovat v legislativě ČR pochybný buržoazní relikt, a sice, že stávkující občan nedostává za dobu stávky mzdu (potažmo navýšenou nějakým koeficientem).

Ale pojďme raději od černého humoru k sušším faktům.

3) Reálně se stávkovalo za přidání zhruba 1 300 korun měsíčně pro průměrného učitele. Jaký vliv bude mít takové zvýšení učitelských platů na vzdělanost obyvatelstva ČR? Půjde o dostatečně spravedlivé zvýšení?

Na první otázku se v dnešních debatách takřka zapomíná. Devadesát miliard ročně z kapes daňových poplatníků se však (jak jsem na stránkách Revue Politika již jednou psal) vybírá právě kvůli vzdělanosti obyvatelstva a nikoli z důvodu řešení otázek jako zaměstnanost a sociální postavení žen vyššího věku (modus ve statistickém rozložení českých učitelů), bytová situace manuálně šikovných, nepříliš vzdělaných mužů (typický školník) či dokonce (především) udržování státně-úřednické mašinérie.

Druhá z výše uvedených otázek se přetřásá o poznání častěji, patrně z toho důvodu, že se na ni nedá odpovědět. Vážně míněné matematické úvahy typu, zda má učitel brát 1,356 násobek či 1,184 násobek průměrného platu, nebo dokonce hledání "spravedlivých" poměrů ohodnocení různých profesí (učitelé vs. lékaři a zároveň lékaři vs. soudci a soudci vs. státní zástupci), vedou nakonec maximálně k maoisticko-polpotovským výsledkům typu "všem stejně".

Tak daleko sice ještě nejsme, nicméně v samotném školství systém "všem stejně" již funguje a v posledních letech (zvýšení nárokových mzdových tarifů a snížení osobních hodnocení) výrazně zesiluje. Tím se vracím k té smysluplnější otázce, a sice jak případný, výše zmíněný nárůst tarifních mezd přispěje ke vzdělanosti obyvatelstva. Odpověď je banální - nijak. Nalití dalších peněz do nárokové části mzdy pouze úspěšně zakonzervuje současný stav, přičemž ještě posílí platové rozdíly mezi mladými a staršími učiteli (šikanování mladých kvalitních učitelů) a beztoho dominující rovnostářství (šikanování kvalitních učitelů obecně). Dalším souvisejícím jevem je pak například kontinuální oslabování řídící pravomoci ředitelů škol, kteří by se mohli pomalu nějak přejmenovat, neboť s "řízením" nemá jejich činnost již takřka nic společného. Mají určeno metodickými pokyny, vyhláškami a věstníky takřka vše podstatné, nejen kolik přesně mají konkrétnímu učiteli zaplatit.

4) Odbory vs. MŠMT. Že výše zmíněné úvahy nedělají představitelé školských odborů, to jim nelze mít za zlé. Odbory se zakládají či případně radikalizují z jednodušších důvodů než kvůli snaze o tvorbu koncepčních resortních úvah. Zarážející je to však u šéfa resortu. S trochou cynismu by se totiž veškeré koncepční úvahy paní ministryně za dosavadní působení daly imitovat jednou větou: "Já bych vám všem přidala, ale teď zrovna tak nějak nemůžu."

5) V rozpočtu školství je, na rozdíl od peněženek učitelů, peněz dost. Řada učitelů (ne však zdaleka všichni) by si zasloužila výrazně lepší ohodnocení. Především platí, že učitelé jsou obecně placeni velmi špatně v porovnání s tím, kolik peněz proteče školským rozpočtem. Na jednoho českého žáka či studenta (od mateřských škol po vysoké) připadá totiž ročně přibližně 46 tisíc korun, což dává velmi slušných asi 100 tisíc měsíčně na normálně naplněnou třídu. Proč z toho připadne vyučujícímu jen necelá čtvrtina (včetně odvodů pojistného)?

Hlavním důvodem bude fakt, že transparentně (jakožto dotace na žáka) obdrží konkrétní škola ze zmíněných 46 tisíc jen něco málo přes polovinu (dle typu školy se to drobně liší). Zbytek se rozděluje voluntaristicky, kdy systém tyto sumy zlikviduje samopožírací schopností: občas se zavede "Internet do škol", občas se něco luxusně zrekonstruuje či se pořídí "multimediální učebna".

Důvod stávkovat by tedy dle mého názoru byl, avšak poněkud odlišný. Transparentnost financování ve školství, zvýšení pravomocí (a odpovědnosti) ředitelů škol, zvýšení autonomie škol, omezení tarifního systému - to jsou krom jiných požadavky, za které bych stávkoval já.

Autor je ředitelem Prvního obnoveného reálného gymnázia v Praze. Článek vyšel ve zkrácené verzi v MF Dnes.