Nejzajímavější přeložená kniha v oboru církevních dějin po roce 1989

Redakce Církevních dějin se v tomto ročníku ohlíží za čtvrtstoletím svobodného publikování v naší zemi, a to s ohledem na předmět časopisu, kterým jsou církevní dějiny. V minulém čísle jsme otiskli anketu anketu na téma nejzajímavější původní česká historická kniha po roce 1989 v oboru církevních dějin. Tentokrát jsme oslovili vybrané historiky a teology s dotazem, který se týkal přeložených titulů: Kterou zahraniční historickou knihu přeloženou do češtiny a vyšlou po roce 1989 považujete v oboru církevních dějin za nejzajímavější?

Dominik Duka, arcibiskup pražský:

Olivier Chaline: Bílá hora. Karolinum, Praha 2013, přeložil a poznámkami doplnil František X. Halas. Autor je profesorem pařížské Sorbony, ředitel Institutu střední Evropy a vedoucí katedry českých dějin. K tématu Bílé hory se dostal přes studia rodiny Buqouyů. S autorem a jeho dílem nás široce seznamují v předmluvě Martin Nejedlý a Nikolas Richard. Bílá hora, téma, které od samotné historické události se stává jádrem sporu spolu s husitskou revolucí a dělí výklad našich dějin do dnešní doby. Vedle našich významných historiků se této otázce věnují i dva Francouzi: Ernest Denis a zmiňovaný Olivier Chaline. Oba jsou profesory Sorbony a výraznými vědeckými osobnostmi. Bezesporu si můžeme položit otázku: Je opravdu Bílá hora onou tragédií, kterou končí České království? Je věkovitým zápasem mezi Čechy a Němci, mezi katolíky a protestanty, mezi demokraty a autokraty? Profesor Chaline vedle řady současných českých autorů ukazuje, že tomu tak opravdu nebylo. Autor nejenom že boří mýty a ukazuje, že mnohému bylo jinak, než jak nám představuje nacionální romantika 19. století či marxisticko-komunistický výklad dějin. Nepřistupuje však na názor, že tato bitva patří pouze k vojenským epizodám třicetileté války, ale naopak, jedná se podle něj o zlomový moment, který v sobě nese onen náboj, který protagonisty bitvy nejenom bolestně zasáhl, ale má sílu vyvolávat ostré diskuse, které nás naopak přivádí k potřebnému odpuštění a smíru. Podobně, jak je to v případě kauzy Mistra Jana Husa či mnichovské tragédie.

Jiří Hanuš, profesor historie, FF MU:

Domnívám se, že se dá těžko uvést jeden překlad, jediné dílo. To by bylo zavádějící, neboť kvalitních  věcí je opravdu hodně. Proto bych především ocenil nějaké nakladatelství, které se dlouhodobě věnuje překladatelské činnosti, a to uváděním pramenných textů i monografií. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, vychází mi z toho jako nejlepší pražské Oikúmené. Vyšly zde sice i některé starší překlady, ale novější převládají, a to antických, středověkých i novověkých autorů. Jsou to většinou věci zásadní, i když málokdy určené široké čtenářské veřejnosti – jejich význam pro českou kulturu je ale nezpochybnitelný. Z desítek překladů, které se týkají církevních dějin a teologie, bych vyzvedl díla Augustina, Klementa Alexandrijského, Origena a Tertulliána, Isidora ze Sevilly. Z novějších pak třeba spisy M. Eliada, které vytvářejí pro církevní dějepisectví jakýsi religionistický rám. – V poslední době mě též potěšil překlad a vydání díla Idea univerzity od kardinála Johna Henryho Newmana, které vydalo dominikánské nakladatelství Krystal (Praha 2014).

Jitka Jonová, Ph.D., historička, CMTF UP:

 Po roce 1989 bylo zpřístupněno českým čtenářům již nemálo zahraničních autorů. I když se mi nepodaří dodržet zadání v otázce výběru jedné knihy, alespoň zůstanu u jednoho autora: Hugh McLeod: Náboženství a lidé západní Evropy (1789–1989). CDK, Brno 2007; Sekularizace v Západní Evropě (1848–1914). CDK, Brno 2008. Téma sekularizace můžeme bezesporu považovat za významné téma novodobých církevních dějin nebo, možná lépe řečeno, dějin náboženství. Obě publikace přibližují čtenáři nejen proměnu vztahu církve a státu, ale obecně postavení náboženství ve společnosti. Je až zarážející, kolik procesů vedoucích k sekularizaci působí i dnes, pohled na jejich dějinné zakotvení nám může napomoci jim porozumět a pochopit jejich hluboké zakořenění. Onen myšlenkový pluralismus dlouhého devatenáctého století nevedl jen ke skeptickému relativismu, ale naopak v tomto období bylarozšířena horlivá oddanost různým druhům ideologie. A v mnohém toto platí i o naší době.

Luboš Kropáček, profesor orientalistiky, HTF UK:

Přemýšlel jsem, který titul z rozsáhlé kvalitní nabídky zvolit. Některou z knih o rané církvi? Nebo o druhém vatikánském koncilu? Prostor mám omezený, tak se svěřím s tématem, jež mě v pokročilém věku napadá i mimovolně, a vyberu Le Goffovu knihuZrození očistce. Vyšehrad, Praha 2003. Jacques Le Goff byl medievista, nikoli v užším smyslu slova církevní historik. Avšak téma očisty duší lidí dobré vůle, byť nedokonale spravedlivých, patří do dějin křesťanství a církevních sporů od Augustia přes papežské a koncilní definice až po působivé Dantovo zpodobení. Dnes již nesdílíme veškerou imaginaci svých středověkých dědů. Nadále však žije a věřím, že bude žít dušičková pieta a křesťanská naděje.

Pavel Marek, profesor historie, FF UP:

Claus Arnold: Malé dějiny katolického modernismu. Vyšehrad, Praha 2014. Přiznám se, že ankety tohoto druhu nemám rád. Jsou příliš subjektivní. A také dokazují, jak rychle zapomínáme. O Arnoldově knížce jsem se dověděl ve Freiburgu i. B. od prof. Hugo Otta, když jsem byl u něho v roce 2008 jako host na univerzitě. Měl jsem však smůlu, byla v dnes nejmodernější knihovně v Evropě na několik měsíců dopředu množstvím žadatelů zablokována. Dostal jsem se k ní až později a nyní ji mám i ve své knihovně. To, z čeho jsem složitě vytvářel mozaiku na základě četby článků, studií a monografií, je zde v kostce: stručně, jasně, výstižně – vše o fenoménu, který obešel (a nepochybně obchází) katolickou Evropu, a jistě nejen ji. Pojednává výsek z dějin katolické církve určitě kontroverzní, ale mnohem více poučný. Téma o hledání a jeho omylech, o předcházení době, o odvaze, víře a věrnosti. A protože ani náhodou mně nálepka katolického modernisty nesluší, daleko častěji listuji v knize, která je pro mě alespoň tak zajímavá, jako je její rozsah (1 039 stran): Edward G. Farrugia:Encyklopedický slovník křesťanského Východu. Refugium, Olomouc 2008, za české vydání je odpovědný redaktor Pavel Ambros. Mohu z ní čerpat, ale také dohánět to, co nevím. A je toho hodně!

Tomáš Petráček, docent církevních dějin, KTF UK:

Howard Louthon: Obracení Čech na víru aneb rekatolizace po dobrém a po zlém. Rybka Publishers, Praha. 2011. Díky této práci a například knihám autorů jako A. Catalano a O. Chaline se české církevní dějiny pomalu zbavují strnulých konfesních či národoveckých ideologických klišé. Je příznačné, že tento průlom musí obstarat cizinci. 

Jan Sokol, profesor filosofie, FHS UK:

V množství knih, které jsem s užitkem i potěšením četl, mi tanou na mysli dvě zvlášť zajímavé, i když to možná nejsou církevní dějiny v přesném slova smyslu: Israel Finkelstein a Neil Asher Silberman: Objevování Bible. Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. Vyšehrad, Praha 2007. Čtivá souhrnná zpráva o dlouholetém archeologickém výzkumu Izraele, který sice nenašel žádné stopy po řadě starozákonních událostí, přesto však našel nečekané stopy dávného lidu, který se Izraeli velmi podobal.
Druhou knihou je Rémi Brague: O Bohu u křesťanů a o jednom nebo dvou dalších. CDK, Brno 2012. Francouzský filosof a odborník na raně středověké křesťanství i židovství klade podivuhodně hluboké otázky po vlastním jádru Kristova poselství, a tedy i křesťanství.

Marek Šmíd, Ph.D., historik, FF JČU:

Těší mě, že od roku 1989 vyšlo z oblasti církevních dějin již úctyhodné množství kvalitní překladové literatury. Systematicky sleduji zejména tu, jež se věnuje zahraniční politice Svatého stolce ve 20. století. Z množství produkce mě zaujaly zejména tři knihy, v nichž autoři sledují vztah Vatikánu k autoritativním a totalitním režimům, fašismu, nacismu a komunismu. První z nich, Gerhard Besier a Francesca Piombo:Svatý stolec a Hitlerovo Německo. Větrné mlýny, Brno 2008, reflektuje na základě znalosti vatikánských archivů proměny zahraniční politiky Svatého stolce ve 20. a 30. letech. Přestože mohou být závěry autorů přijímány nejednoznačně, volbou svého zaměření nemá kniha v domácím prostředí konkurenci. Kniha Philippa Chenauxe:Katolická církev a komunismus v Evropě (1917–1989). Od Lenina k Janu Pavlu II. Rybka, Praha 2012, rovněž čerpající z vatikánských archivů, sleduje ono „stýkání a potýkání“ komunismu a katolicismu ve 20. století, přičemž poukazuje na proměny tohoto vztahu, k nimž od 60. let docházelo. Třetí kniha, Casaroliho Trýzeň trpělivosti. Svatý stolec a komunistické země (1963–1989). Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2001, je osobní výpovědí vatikánského diplomata a církevního hodnostáře Agostina Casaroliho o navazování kontaktů Svatého stolce a jejich následném prohlubování se státy východního bloku včetně Československa. Jeho pohled tak představuje cenný příspěvek k československo-vatikánským diplomatickým stykům druhé poloviny 20. století.

Jan Štefan, profesor teologie, UK ETF:

Dovoluji si uvést dva tituly: českou edici církevně-historického pramene a český překlad historicko-teologické monografie. První titul je vzorná čtenářská edice luterských konfesijních spisů, která dobře obstojí i jako „edice netoliko čtenářská“ (s. 661): Kniha svornosti: Symbolické čili vyznavačské spisy evangelických církví Augsburské konfese.Kalich, Praha 2006. Jde o nové české znění podle standardní německo-latinské edice s přihlédnutím k dosavadním převodům. Přeložil tým překladatelů pod vedením Martina Wernische, který vypracoval příslušné úvody, případně komentáře. Druhý titul představuje ochutnávku z díla amerického Slováka, zřejmě nejvýznamnějšího církevního historika minulého století: Jaroslav Pelikan: Ježíš v proměnách staletí. Jeho vliv na dějiny, myšlení a kulturu. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008. Z anglického originálu přeložil Tomáš Jajtner, předmluvu k českému vydání napsal Petr Pokorný. Chci věřit, že se brzy dočkáme hlavního chodu: českého překladu všech pěti dílů jeho The Christian Tradition. A History of the Development of Doctrine (1971–1989).

Jaroslav Vrbenský, redaktor nakladatelství Vyšehrad:

Otto Hermann Pesch: Druhý vatikánský koncil 1962–1965. Příprava – průběh – odkaz. Vyšehrad, Praha 1996, 2. vyd. 2014. Kniha o koncilu od předního německého teologa vznikla z cyklu přednášek „pro posluchače všech oborů“, přednesených autorem na univerzitě v Hamburku v letech 1985 a 1991. V té době se také rozhodl písemně zpracovat fenomén 21. koncilu. Pro tento záměr jej plně disponovala schopnost pojednat srozumitelně i fundovaně a v dějinném kontextu klíčová koncilová témata. Přitom hned v úvodu upozornil, že v jedné publikaci nelze obsáhnut v plné šíři tak složitou problematiku a že se proto soustřeďuje na její teologické důrazy. Ale především si naléhavě uvědomoval, že je nejvyšší čas k podání takového svědectví ještě v době, kdy žili někteří významní účastníci koncilu, kteří mohli jeho knihu posoudit z vlastní zkušenosti. Kromě jiných tak Peschovu knihu vysoce ocenil vídeňský kardinál Franz König nebo jezuita Alois Grillmeier. Avšak zprvu se nakladatelé k vydání Peschova díla příliš neměli: textů o koncilu prý vyšlo už dost a zájem veřejnosti o koncil spíše klesal. Když pak se jeden nakladatel pro vydání přece jen rozhodl, dobře pořídil, jak potvrdily čtyři krátce po sobě následující vydání. Rovněž Peschův oborový kolega z mnichovské univerzity prof. Peter Neuner při loňském posledním rozloučení s prof. Peschem připomněl, že zásluhou jeho knihy zájem o koncil – nejen v Německu – „neuvěřitelně vzrostl“.

Anketu připravil Jan Vybíral