NATO na pokraji svých sil?
NATO na pokraji svých sil?
Na Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO) jsou formálně kladeny vysoké nároky nejenom v rámci soudobého, globálně se projevujícího konfliktu, který je poněkud nepřesně označován jako válka s terorismem, ale i v souvislosti s dalšími hrozbami a krizovými regiony. Ve 21. století se pro tuto organizaci předpokládají operace v nejrůznějších koutech světa, i když její kapacity jsou v současnosti omezené. Přes optimistická prohlášení se potíže Aliance projevily i na zasedání ministrů zahraničí všech současných 26 členských zemí, které se konalo 9. prosince 2004 v Bruselu. Je otázkou, zda všechny členské země dnes NATO považují za reálného garanta své bezpečnosti a zda jsou schopny a ochotny dostát cílům, které se objevují v oficiálních proklamacích.
Jaká je současná role NATO?
NATO je mezinárodní organizací, jejíž členové si zachovávají plnou suverenitu. Jen na jejich uvážení záleží, komu, jak a kam poskytnou své síly a zda nebudou vetovat návrhy svých spojenců. V období studené války se společné zájmy hledaly snadněji, než je tomu v současnosti. Zatímco napadení některé tehdejší členské země ze strany Varšavské smlouvy by s vysokou pravděpodobností vyvolalo bez větších problémů válečné angažmá spojeneckých zemí, v současnosti je obtížné nadefinovat, co vlastně je formou pomoci spojeneckému státu. Navíc NATO převzalo koncem devadesátých let roli, která z něj měla učinit jistou "ozbrojenou pěst" západního společenství, jež zasahuje v krizových regionech pro zajištění celkové bezpečnosti svých členů.
Realita po 11. září 2001 se ovšem ukázala značně komplikovanější. Aliance si ve strategii z roku 1999 stanovila náročné cíle, pro něž ale nemá dostatečné kapacity; navíc některé důležité členské země se nehodlají ve zlepšení stavu angažovat. Kromě toho je sporné, zda státy "tvrdého evropského jádra" v současnosti více nepreferují budování bezpečnostně-politické kapacity EU (i když i ta je stavěna spíše na vzletných europeistických proklamacích a budování "evropských štábů" než na reálné vojenské síle). Přestože se hovoří o komplementaritě a spolupráci obou organizací, v realitě dochází přinejmenším ke tříštění kapacit (když už nebudou zmíněny jisté konkurenční prvky).
V situaci, kdy NATO začalo být často vnímáno jako reprezentant zájmů USA (což je sporné, protože USA už se na NATO nespoléhají tak jako dříve), je z vnitropolitického hlediska pro řadu vlád problematické obhajovat účast na akcích v NATO před antiamericky naladěnou veřejností a vysvětlit, čím je případná účast v takových akcích dobrá pro bezpečnost konkrétní členské země. Stále obtížněji se zvláště v západoevropském mediálně-kulturním prostředí vysvětluje veřejnosti, jaké bezpečnostní výhody přináší vyslání vojáků do vzdálených oblastí.
Naopak určitá část mainstreamových médií v nových členských zemích i část zdejších politických elit (s více či méně viditelnou a nepříliš citlivou podporou americké diplomacie) v podstatě odmítá jakékoliv alternativní názory o vhodnosti určitých misí a o optimálním rozložení sil vzhledem k ekonomickým zájmům a případné umírněné a reálné přístupy k NATO paušálně diskvalifikuje jako novou "politiku appeasementu", "národovecký izolacionismus", "primitivní antiamerikanismus" "podporu islámskému fundamentalismu" apod.
Je přitom otázkou, co by vlastně mělo být pro NATO hlavní náplní činnosti v soudobé válce proti terorismu. Aktivace článku 5 Washingtonské smlouvy po 11. září 2001 byla sice historickým momentem, avšak jeho právní a faktické dopady jsou nejednoznačné. Členské země se zavázaly poskytnout pomoc USA jako napadené zemi, nicméně s poměrně nejasně vymezeným nepřítelem a nejasnou náplní toho, co by měly konkrétně podniknout a jakou roli by přitom měly hrát alianční struktury.
Afghánistán - současná priorita Aliance
Pokud za původního útočníka na USA bylo možné považovat režim Talibanu v Afghánistánu, poskytující otevřenou podporu síti al-Kajdá, na jeho svržení se NATO jako organizace podílela jen minimálně, přestože v současnosti je afghánské angažmá jejím hlavním úkolem. Operace Trvalá svoboda však byla provedena a dodnes trvá pod velením USA, které v ní rovněž hrají dominantní roli. Při její první fázi byly nejvýznamnějšími spojenci USA nikoliv členské země NATO, ale jednotky Severní aliance a lokální struktury, které se postupně vyvazovaly z dosavadní kooperace s Talibanem. Nasazení speciálních sil ostatních zemí (snad s výjimkou britských vojáků) v rámci této operace doposud plnilo spíše subsidiární roli.
V Afghánistánu převzalo NATO od roku 2001 velení mise ISAF (první mimoevropské mise NATO), která má především zajišťovat bezpečnost a pomáhat afghánské vládě. Její mandát však sahá pouze do okolí Kábulu, což je pro bezpečnostní situaci v zemi signifikantní. Plná kontrola současné vlády nad územím Afghánistánu je v nedohlednu a NATO zřejmě nemá síly, aby ji zajistilo (většinu vojáků ISAF tvoří navíc Američané). Na výše zmíněném setkání ministrů v Bruselu 9. prosince 2004 však byl oceněn příspěvek NATO k uspořádání prezidentských voleb a bylo zde dohodnuto, že NATO bude prostřednictvím tzv. Provincial Reconstruction Teams (PRTs) expandovat na západ Afghánistánu. Mise tak zůstává nevýznamnější akcí NATO.
Jednalo se dokonce i o tom, že by Aliance převzala velení operace Trvalá svoboda. V takovém případě by však byla patrně postavena do velmi obtížné role, protože by musela posílit angažmá svých členů v tažení proti guerillovým bojovníkům Talibanu a al-Kajdy. Vyslání většího počtu vojáků do Afghánistánu je pro nízkou vnitropolitickou podporu a finanční náročnost u většiny členských zemí NATO málo pravděpodobné. Pokud jde o vyřešení situace v Afghánistánu coby jednoho ze "semenišť terorismu", lze tedy spíše spoléhat na postupné vnitropolitické uklidnění situace, třebaže tato naděje působí v současnosti utopicky.
Irák jako nový prostor pro činnost NATO
Přestože USA pokládají válku proti Iráku v roce 2003 i následnou angažovanost v této zemi za součást války s terorismem, NATO jako organizace v jejím rámci působila pouze minimálně. Jednotlivé členské země k invazi a následnému působení spojenců v Iráku zaujaly následující formy angažovanosti:
1) připojily se na základě svých individuálních závazků k bojové činnosti USA již při invazi a poté zůstaly zaangažovány na okupaci Iráku a asistenci nové irácké vládě (Velká Británie, Polsko);
2) kvůli své předchozí angažovanosti v operaci Trvalá svoboda byly nejprve některé státy připraveny zasáhnout pouze mimo území Iráku v případě aktivit iráckých ozbrojených sil vně hranic této země (což byl i případ českého protichemického kontingentu v Kuvajtu) a teprve po porážce Husajnova režimu se začaly v Iráku angažovat;
3) neangažovaly se vůbec s výjimkou následujícího souhlasu se společnou aktivitou NATO ve prospěch Turecka;
4) všechny členské země souhlasily s pomocí Turecku v případě útoku na jeho území či obyvatelstvo (k němuž ovšem, jak známo, nedošlo), přičemž od února do dubna 2003 v tomto kontextu proběhla i doposud nejvýznamnější aktivita struktur NATO v souvislosti s iráckou krizí;
5) jinak se NATO rozhodlo 21. května 2003 pouze vyjádřit podporu Polsku jako své členské zemi při příležitosti jeho velení v multinárodním sektoru stabilizačních sil. Jedná se o podporu v komunikaci, logistice a přesunu.
V současnosti ovšem existuje tlak ze strany USA a jejich spojenců na výraznější zapojení NATO do iráckého dění. Celkové převzetí velení však bylo diskutováno pouze obecně a není k němu plná ochota ani na americké straně, ani na straně většiny dalších členských zemí NATO. Na letošním aliančním istanbulském summitu byl jako jistý kompromis schválen nepříliš významný příspěvek pro zajištění iráckého míru - operace Training Implementation Mission, která začala 30. června 2004. Jedná se vyslání armádních instruktorů (prozatím kolem 300), kteří by měli primárně zajistit fungování vojenské akademie v Bagdádu, kde bude NATO cvičit irácké ozbrojené síly.
Budoucnost irácké angažovanosti NATO je nejasná. Každodenní guerillová a teroristická činnost sice svědčí o potřebnosti větší vojenské přítomnosti napomáhající aktuálnímu zvládnutí situace, avšak pro skutečnou efektivitu by bylo třeba vyslat síly o počtu desítek tisíc vojáků. Národní kontingenty o síle několika set lidí, navíc často zaměřené na plnění nebojových úkolů, příliš velkým přínosem nejsou. Španělská zkušenost z 11. března 2004 způsobuje značné problémy při vnitropolitickém prosazování takového angažmá a navíc je skutečností, že státy s výraznou vojenskou přítomností v Iráku podstupují větší riziko, že se dostanou "do hledáčku" islamistických teroristů. Proto NATO není jako relevantní aktér v Iráku přítomno.
Další mise a úkoly NATO
NATO se koncem roku 2004 "zbavilo" své nejdéle trvající mise - bosenského SFOR, která přešla pod velení Evropské unie jako EUFOR. NATO však v Bosně zůstane přítomno při pomoci v obranných otázkách a společně se silami EU budou jeho menší operační jednotky pokračovat v aktivitách zaměřených na dopadení válečných zločinců a v protiteroristické činnosti. Děje se tak v situaci, kdy právě bosenské hory mohou být jedním z možných nástupišť a logistických základen islámského terorismu namířeného proti zemím EU a americkým a izraelským objektům na jejich území.
Je otázkou, nakolik bude EU ochotna výrazněji zasahovat proti islámskému fundamentalismu v této zemi, protože by tím částečně dala za pravdu srbským a někdy i chorvatským varováním z devadesátých let. I pokud by EU misi v Bosně nezvládala, zřejmě by nedošlo k okamžitému návratu NATO do této oblasti (pokud by současně nenastalo zhroucení projektu evropské obranné a bezpečnostní identity jako takové). Pokračuje přitom kosovská mise KFOR.
NATO by díky ukončení bosenské mise mohlo mít větší kapacity pro podporu již tak sporně zajištěné mise ISAF, avšak nemělo by v takovém případě být výrazněji "rozptylováno" jinými operacemi "out of area". Proto je třeba jako velmi problematickou hodnotit nabídku na možnost působení v rámci izraelsko-palestinského konfliktu. Na bruselském setkání ministrů zahraničních věcí v prosinci 2004 byla přitom naznačena ochota NATO k této akci, i když podle generálního tajemníka Jaapa de Hoop Scheffera pouze v případě podpisu mírové dohody mezi Palestinci a Izraelci a za situace, kdy o vyslání písemně požádají obě strany. Přesto by bylo takové působení zcela jistě provázeno řadou incidentů a pohltilo by soudobé síly Aliance na úkor jiných projektů.
Ukazuje se přitom, že Severoatlantická aliance je schopná poskytnout efektivní asistenční pomoc členským zemím, jak to doložil případ operace na ochranu olympijských her v Aténách. Další z jejích operací s názvem "Active Endeavour" - jedná se o hlídkovou námořní činnost ve Středomoří - trvá již od října 2001. Její konkrétní výsledky je obtížné hodnotit, může však mít jistý odstrašující efekt. Na druhou stranu ale nemůže výrazněji zasáhnout proti velmi rizikové migraci do jižní Evropy ze severoafrických zemí, která se uskutečňuje přes Středozemní moře a v jejímž rámci se mohou na evropské území dostat současní i potenciální teroristé.
Na prosincovém bruselském setkání ministrů zahraničí bylo rozhodnuto, že na této operaci se budou v rámci zlepšení spolupráce podílet i ruské vojenské lodě. Pokud se Rusové díky této akci nedostanou k tajným kódům NATO a nevyužijí ji k technologické špionáži, lze její efekt s ohledem na symboliku a předpoklad další spolupráce hodnotit pozitivně. Operace navíc bude rozšířena i do Černého moře. Perspektivně se proto počítá i se zapojením ukrajinského válečného námořnictva.
Nová reforma NATO?
Zkušenosti z etnicko-regionálních konfliktů z 90. let i z válek proti tzv. darebáckým státům v období války s terorismem ukazují, že operace s cílem zničit hlavní vojenské síly protivníka jsou schopny vést USA samy anebo s nejbližšími spojenci bez pomoci NATO. Na své partnery v této organizaci spoléhají především v období po skončení velkých vojenských operací. Ze strany některých evropských států anebo politických proudů je přitom takový přístup vnímán jako snaha o vyřešení problémů, které si USA způsobily samy. Navíc tyto země nemají pro podobné úkoly vybudovány kapacity. NATO se tak v případě celosvětového působení ocitá v situaci, kdy na potřebné úkoly nemá síly.
V případě udržení akceschopnosti NATO by do budoucna měla proběhnout větší dělba rolí v tom smyslu, aby masivní vojenské zásahy nejmodernějšími zbraněmi prováděly USA a další členské státy by za pomoci amerických transportních kapacit dodávaly pěšáky schopné plnit spíše policejní a protiguerillové úkoly. Pokud se tento model nepodaří prosadit, lze v krajním případě uvažovat o ponechání světa mimo území Aliance jeho osudu a pro zajištění obchodních a surovinových transportních cest využívat strategii jaderného odstrašování financovaného členskými státy NATO.