Namísto editorialu ... vzpomínka

Chceme-li pochopit dějiny, nesmíme si zastřít oči před skutečností, že dějiny jsou dramatem a to dramatem dvojnásobným: jednak dramatem každého z nás a jednak dramatem celého lidstva.

Především dramatem každého z nás, dramatem uzavřeným začátkem a koncem našeho vlastního a rozumného vědomí. Uvnitř těchto hranic, v časovém rozmezí několika desítek let, prochází člověk jistou dávkou zkušeností a utrpení. Tyto zkušenosti a tato utrpení mají jistě nějaký smysl. Ale tento smysl nemůže být mimo člověka, v nějakých jiných generacích nebo v nějakém obecném prázdném termínu. Musí být v člověku samém. Proto jsou dějiny podle křesťanského názoru permanentní, stálou revolucí. Nikoli revolucí jednorázovou, marxistickou, která by od jediného krvavého převratu čekala, že na světě pak již nebude špatných lidí, nýbrž stále probíhající revolucí každého z nás - našim mravním zdokonalováním. A to je také pravý smysl pokroku: pokrok může být jen pokrokem mravním a mravní pokrok jen pokrokem jednotlivce. Jakýkoli jiný pokrok je nezjistitelný.

A za druhé je tu ovšem drama celých lidských dějin. I ty vidíme před sebou jako uzavřený celek. Jestliže podle názorů dnešních fyziků hmota jednou skončí - a tedy jednou patrně také začala - tím spíše skončí dějiny. Jejich průběh se jistě vyznamenává hromaděním poznatků, úmyslů a činů. Ale toto hromadění především není pravidelné - jednou ho přibývá a jindy se zase myšlenky a činy ztrácejí se svými nositeli - a za druhé, což je zvlášť třeba zdůraznit, není to jen hromadění kladů, nýbrž také záporů. Nikoli jen hodnoty, nýbrž také karikatury hodnot přicházely a stále přicházejí na svět. Je tedy zcela pošetilé převádět na celkové dějiny lidstva myšlenku o pokroku jedince: jestliže ji uplatňujeme ve vztahu k svým mladším vrstevníkům a k příštím pokolením, zase tím můžeme myslit jen na jejich vlastní pokrok jako jednotlivých osobností.

Takové jsou věcné a střízlivé odpovědi křesťanského názoru na svět. Jistě to nejsou odpovědi úplné. Je třeba ještě jít o krok dále a přisvědčit křesťanskému názoru náboženskému, abychom se dověděli, že účelem naší životní zkušenosti je poskytnout nám možnost, aby v našich srdcích mohla vzniknout láska, která by nemohla vzniknout žádným nadiktováním ani nutným řádem, nýbrž jen naprostou svobodnou možností volby mezi absolutním kladem a absolutním záporem. Proto jsme lidmi a ne články nějakého přírodního řetězu. A poněvadž každá osobnost je jiná a každá láska je jiná, proto žijeme v dějinách, velkém dramatu věků. I toto drama - poněvadž je to věc časová a tedy dočasná - bude mít svůj konec. Je též dost pravděpodobné, že tento konec se již přiblížil. Tak aspoň usuzuje ruský myslitel Vladimír S. Solovjev ze skutečnosti, že dnes již nejsou komoleny a karikovány pouze jednotlivé hodnoty, nýbrž i dějiny jako celek: ona nauka o dějinách jako nekonečném celkovém pokroku, o které jsme hovořili, je totiž nejubožejší karikaturou skutečných dějin, jakou si je možno představit.

Bohdan Chudoba, Křesťanský názor na dějiny (1946)