Náboženství, rozum a konflikt v jednadvacátém století
Náboženství, rozum a konflikt v jednadvacátém století
Oč přesně se jedná ve slavném „střetu" islámu se Západem? Je to jen soupeření mezi sourozenci, kde judaismus vystupuje jako společné dědictví obou civilizací? Na Západě jsou lidé soutěživí a předmětem jejich soutěžení se může stát cokoli - ve skutečnosti je soutěživost jedním z nejcharakterističtějších znaků západní civilizace. Soutěžíme ve sportu, v kráse žen, v kultuře a ve vynálezech, a dokonce i v demografii. Západ právě soutěživost učinil předmětem své specializace a vynalezl způsoby, jak si vydobýt nadřazené (či alespoň zdánlivě nadřazené) postavení, o nichž se ostatním kulturám nikdy ani nesnilo. Člověk by si bezmála mohl myslet, že současná móda sebevražedných bombových atentátů ztělesňuje snahu islámu přetrumfnout svého rivala doložitelným tvrzením, že muslimové mají ze smrti menší strach než dekadentní lidé na Západě.
Převládající islámskou reakcí bylo však přinejmenším v několika posledních stoletích spíše odmítnutí soutěže a snaha stáhnout se do islámu. Muslimské náboženství má být ve své podstatě nadřazenou totožností, jež se obejde bez soupeření na triviálních úrovních. Soutěž - tedy konflikt řízený určenými pravidly - přijímaná jako zdraví prospěšný podnik, to není pro muslimy nijak samozřejmá idea. Je-li vůdcem Alláh, čeho jiného je zapotřebí?
Pro několik málo muslimů se však zmíněný střet stal něčím více než jen soupeřením. Začal totiž představovat jakýsi souboj na život a na smrt, který může přežít jen jedna z civilizací. Máme tedy konflikt, ale žádná pravidla. Tento přístup přijali za svůj muslimové, kteří pohrdají údajně se rozkládající duchovností Západu a nepochybují o tom, že očividná nadřazenost islámských hodnot nakonec povede k politickým triumfům, které unikly roku 732 Arabům u Tours a roku 1683 Osmanům u Vídně. Toto poměrně velmi znepokojivé vyjádření ryzí vůle, jemuž říkáme „fundamentalismus", se objevuje, kdykoli muslimové demonstrují v evropských městech (jak činili například u příležitosti aféry se Salmanem Rushdiem) a vystavují na odiv transparenty s hesly jako „Islám - naše náboženství dnes, vaše zítra."
Západní verze podobného extremismu je o tolik přívětivější a skrytější, že bezmála ani nevypadá jako snaha triumfovat. Avšak i ona existuje. Sestává z universalismu, který si co do síly přesvědčení a rozhodnosti nezadá ani se samotným islámem. Západní verzi můžeme najít ve světském vědeckém racionalismu, který se dnes vyjadřuje jazykem lidských práv a rozvoje mezinárodních právních institucí až do té míry, kdy představují ne-li světovou vládu, tedy rozhodně světový systém, jenž k ní nemá zase tak daleko. Islám by v rámci tohoto světového systému jako kultura samozřejmě přežil, ovšem nemohl by zůstat vše zahrnujícím způsobem života, za nějž se prohlašuje, a to jak v tradiční, tak i ve fundamentalistické podobě. To však podle přesvědčení mnoha muslimů - a možná dokonce i jejich většiny - znamená, že v novém universalistickém světě by islám jako takový nepřežil.
Západní sekularismus se v Evropě zformoval v prostředí konfliktu se svými vlastními náboženskými kořeny vycházejícími z křesťanství, jež v Evropě z větší části přinutil ustoupit a ve Spojených státech mu ponechal jen obrannou roli v rámci občanské společnosti. Má pevné postavení na univerzitách a jeho základem je přesvědčení, že sekularistická elita osvobodila sebe samu od pověr a předsudků méně osvícených minulých dob. V Americe bývá ztotožňován v první řadě s politickou doktrínou pokrokového liberalismu. Prvního ústavního dodatku využívá při útoku na křesťanství, jež považuje za vlastní, místní formu pověry, a jako zbraní se chápe všeho od racionální argumentace až po satirické zesměšňování.
Phillip Jenkins, britský občan přednášející na Pennsylvánské státní univerzitě, má pro sekulární racionalisty špatné zprávy. Křesťanství snad ztrácí přitažlivost v západní Evropě, ale v Africe, Asii a Jižní Americe se šíří jako lesní požár. Jenkins je mistrem extrapolace statistik a jen zřídka se spokojí s tím, aby uvedl, k čemu došlo v nedávné minulosti. Jeho prorocký pohled míří k rokům 2025 i 2050 a obsah jeho proroctví nejspíš neudělá radost ani muslimům, ani sekulárním racionalistům.
Příští křesťanstvo je dílo demograficky fundamentalistické: nutí nás odvrátit pozornost od bohatého a upadajícího Západu (nebo Severu - Jenkins dává tomuto pojmenování nezřídka přednost) a věnovat se spíše vývojovým trendům, jichž jsme si po dlouhou dobu všímali leda okrajově, pokud vůbec. Vleklé náboženské problémy v oblastech, jako je Súdán nebo Nigérie, si uvědomujeme jen nejasně; Jenkins však říká, že tyto okrajové záležitosti ve světové politice během následujících dvou desetiletí pravděpodobně začnou hrát ústřední roli, neboť množství obyvatelstva a jeho poměrná chudoba určují politický význam. Mnozí myslitelé se domnívali, že islám musí zakrátko demograficky triumfovat a vychutnat si to, co francouzsky mluvící Kanaďané svého času nazývali „pomstou kolébky"; nyní se ovšem zdá, že křesťané nejsou ve srovnání s muslimy o nic méně plodní - ba možná dokonce i plodnější. Jenkins si uvědomuje, že mnozí z nás chápou skutečnosti jazykem obrazů, a tak nás chce především zbavit představy křesťanů jako lidí bohatých a bílých. To už je minulost. Většina dnešních křesťanů jsou lidé chudí a černí, a v tom podle Jenkinse tkví zásadní rozdíl. Vskutku je to pomsta.
Z celé Jenkinsovy knihy jsou nejdramatičtější kapitoly, které se zabývají náboženským konfliktem. V jejich pozadí, dalo by se říci, obchází strašidlo náboženských válek v Evropě, přičemž oddělit náboženský konflikt od politických sporů je dnes snad ještě nesnadnější než tehdy. Jedním z nejcharakterističtějších rysů ideologií dvacátého století je rozšíření představy, podle níž se nelze smířit s tím, že planetu sdílíme s lidmi nezdravých názorů. Jak prohlásil ajatolláh Chomejní: „Islám je politikou, anebo není ničím." Tím se muslimské náboženství prohlašuje totálním způsobem života, který nestrpí žádné soupeře. Ve světle podobných nároků Jenkinse vzpomínka na náboženské válčení v raně moderní Evropě zcela pochopitelně děsí. Jedna z jeho dost mrazivých poznámek zní, že překonání náboženské nesnášenlivosti, jež umožnilo pokrok v budování států, trvalo v Evropě dlouhá staletí a s největší pravděpodobností tento proces na Jihu nijak nápadně rychleji postupovat nebude.
To je dosti významný postřeh, poněvadž křesťané sice sami na sebe mohou hledět jako na „soutěžící" s islámem ve Třetím světě, muslimové však místo soutěže vidí válku na život a na smrt. Podle zákona šarí'i je křesťanské misionářské působení zakázáno a odpadlík, jenž by se zřekl muslimské víry, musí být potrestán smrtí. Muslimové mají, dá-li se to tak říci, tradici hlasování pro stranickou linii a dokonce i různé snahy dodat muslimským menšinám v Evropě odvahy, aby se zřekly praktik, jako je kamenování žen údajně přistižených při cizoložství, se často setkávají s nezájmem. I islám má - stejně jako každé složité náboženství - zdroje snášenlivosti jak doktrinální, tak v praktických zvyklostech, avšak jak poznamenává Jenkins, „dlouhodobé vyhlídky mezináboženských vztahů jsou nedobré".
V pochopitelné obavě z možných veřejných násilností byl závoj politické korektnosti v nedávné době rozšířen tak, aby pokrýval i muslimy. Tolerantní liberálové stavějí historické epizody muslimské snášenlivosti k náboženským menšinám - v neposlední řadě i k židům - proti historii náboženského útlaku v Evropě; prostou pravdou však je, že náboženství obvykle nijak zvlášť snášenlivá nebývají. V istanbulském muzeu Topkapi může návštěvník shlédnout meč Proroka i meče prvních tří chalífů: islám se určitě nerozšířil zásluhou nadměrné mírnosti. Křesťanství je náboženstvím pokoje - Ježíšův meč nikdy nikdo neobjevil -, křesťanské dějiny však navzdory tomu svědčí o zarputilosti, s níž milovníci míru dokáží odpovídat na cokoli, v čem spatřují ohrožení. Nikdy jsem nezapomněl na pozoruhodnou poznámku Reverenda Adama Claytona Powella o tom, že „Ježíš neřekl, co byste měli dělat, když dostanete políček také na druhou tvář". To je vpravdě nový kousek teologie Třetího světa.
Jenkins si plně uvědomuje, že muslimsko--křesťanský konflikt v žádném případě není jedinou frontou mezináboženského stýkání a potýkání. V Indii mnozí nedotknutelní přestupují na křesťanství a na islám tempem, které se hinduistické většině ani trochu nezamlouvá. Nikdo si nemůže dělat nárok na porozumění skutečnostem lidského života, není-li si vědom, že rasy a náboženství cítí k sobě navzájem pramalé sympatie. Dokonce i liberální racionalisté rudnou při pomyšlení na rasisty, sexisty a homofoby - o křesťanech nemluvě.
Podle jenkinsovského demografického fundamentalismu rozhoduje o politickém významu množství obyvatelstva, i když ani Jenkins nezastírá, že Afrika má sice obyvatel dost, ale politicky se jí přesto dostává spíše zdvořilostních ohledů než opravdové pozornosti. Bez hospodářského rozvoje, ústavní stability a vojenské efektivity mají státy minimální možnosti uplatnit ve světě svůj vliv. Podle Jenkinse je na křesťanech Jihu ze všeho nejdůležitější to, že jsou chudí. Toto přesvědčení ospravedlňuje rozsáhlý, přitom však nepříliš kritický rozbor teologie osvobození. Zdá se, že Jenkins je ochoten přijímat laskavě dokonce i revoluční kněží toho druhu, k jakému patřil třeba Kolumbijec Camilo Torres, který se domníval, že mnozí komunisté jsou skutečnými křesťany, a napsal, že „revoluce je způsobem, jak si opatřit vládu, která nasytí hladové, obleče nahé, vzdělá nevědomé, uskuteční dílo štědrosti a lásky k bližnímu..." atd.
Představa (ať už Torresova či Jenkinsova), že vlády někoho sytí, je ovšem výstřední a scestná. Vlády samozřejmě žádné potraviny neprodukují, takže tato idea představuje v zásadě výzvu ke kleptokracii. Řečeno křesťanskými termíny, představa vlády ustavující nebe na zemi je gnostická hereze toho typu, který Eric Voegelin nazýval „imanentizací eschatonu". Zdá se, jako by vše, co nějak souvisí s osvobozením, připravovalo Jenkinse o schopnost orientace. V jediné krátké větě, kterou věnuje boji peruánské vlády s hnutím Světlá stezka, například říká, že partyzáni svádí „zuřivé" boje, zatímco vládní armáda se povstalce snaží potlačit „krvavě". Jak jinak má vypadat vojenská akce? Upoceně?
Jenkinsův přístup k otázkám Třetího světa je znepokojivě zjednodušující a důvodem zřejmě je, že autor podlehl onomu druhu náboženského manažerství, kterému dávají přednost papežské encykliky. V pozadí se skrývá víra, že chudoba a válka jsou sociální problémy, které mohou být „vyřešeny", pokud se podaří přesvědčit mocné lidi, aby se chovali slušně. Nejsem žádný teolog, ale mám podezření, že na tomto typu spásy prostřednictvím politiky je pramálo křesťanského - nemluvě o tom, že je iracionální.
Jednou ze stránek tohoto překroucení skutečnosti je, že Jenkins se podle všeho shoduje s teology osvobození, kteří tvrdí, že jihoameričtí diktátoři dávají přednost stoupencům letničního hnutí, protože jsou „povolní" podle znění třinácté kapitoly Listu Římanům („[Moci], které jsou, jsou zřízeny od Boha..."). Raně moderní kalvinisté dbali ovšem na třináctou kapitolu neméně a činili tak i tehdy, když zrovna trhali Evropu na kusy; spojení mezi doktrínou a reálnou praxí bývá vždy nejasné. Postoj teologů osvobození je tak trochu ozvěnou iluzí šedesátých let dvacátého století, podle nichž „podílet se na politice" znamená zdvořilostní aktivitu, zatímco prostě si hledět svých povinností a brát ohled na svůj osobní zájem je „pasivní" či „povolné". Člověk by asi dlouho hledal názor, který by demagogům vyhovoval více než tento.
Jenkins si podle všeho ani jednou nevzpomněl na klíčová slova „mé království není z tohoto světa" a výsledkem je, že jeho pojetí křesťanství překypuje ideologickými podněty ke zdokonalení systému, totiž světa. Podle všeho vítá cokoli, co samo sebe pojímá jako reformu, spíše než aby se pokoušel načrtnout hranici mezi životem duchovním a světským. Právě ta byla na Západě po staletí tříbena a stala se tajemstvím (nebo jedním z tajemství) relativního míru a blahobytu. Nebezpečí, jimž musí ve Třetím světě čelit křesťanské duchovenstvo, připomínají Jenkinsovi Tomáše Becketa a další středověké mučedníky. V souvislosti s tím uvádí například nešťastný příběh katolického arcibiskupa Christopha Munzihirwy zavražděného rwandskými vojáky při invazi do Zairu (tak se ta země tenkrát nazývala) a vyvozuje závěr, že takoví mučedníci „působili veliké nepříjemnosti světským autoritám, po smrti se však stali nepřáteli, jež už nebylo možno přemoci". Jaký princip řádu má podle Jenkinse omezit nezákonnost, jako je ta, kterou vyvolává nerekonstruovaný africký tribalismus, ne-li princip autority? Zřejmě má za to, že autorita je totéž co moc. Není.
Příští křesťanstvo je určitě významnější knihou, než by snad mohlo z těchto kritických poznámek vyplývat. Nelze popřít, že kreslí nevšední obrázek nově se objevujícího světa a že se jenkinsovské pojetí nejspíš stane součástí rámce, v němž budeme tento svět chápat. Jde mi však o zdůraznění faktu, že náboženské konflikty ve Třetím světě, jež se dnes zdají být nevyhnutelné, nahánějí strach i tehdy, nebudeme-li je bezdůvodně politizovat. Ani islám, ani křesťanství nedokáží přispívat k tomu, aby se svět stal lepším místem, pokud nebudou vystupovat jako opravdová náboženství, neodvrátí pozornost od projektů transformace sociálních systémů a nezaměří se především na vnitřní já člověka, v němž jde o otázky povinnosti a dobroty. Právě tak nějak se středověkému křesťanství dařilo utvářet mravní stabilitu, jež se pak stala základem moderního světa. Politika je dnes notoricky netrpělivá; právě trpělivost je však jednou z velikých náboženských ctností. Místo aby bylo náboženství otráveno politickými jedy, dozajista bude lépe, umírní-li politiku náboženská ctnost.
S tímto důležitým motivem Jenkinsovy argumentace jde ruku v ruce další, recesivní téma, jemuž by však mohla být v knize věnována větší pozornost. Týká se statusu křesťanství na Západě.
Jenkinsovi neuniklo, že na amerických univerzitách se pronásledování křesťanů často věnuje jen poměrně malá pozornost. Špatně placení domorodci sešívající boty pro firmu Nike přivedou studenty spolehlivě do varu, ale pár set křesťanských mučedníků si vyslouží leda tak unuděné zívání. Politici a novináři se mohou doslova přetrhnout samým ujišťováním, že nebezpeční muslimští fundamentalisté představují „nepatrný zlomek" všech muslimů, což je dost možná i pravda, ovšem „křesťanská pravice" se žádné takové ohleduplné snášenlivosti netěší. Jak říká Jenkins, „liberální lidé na Západě se snaží nevypadat protimuslimsky či protiarabsky, ale ještě větší pozor si dávají, pokud mají přijmout za svou cestu [sic] křesťanů třetího světa".
Situace je ve skutečnosti ještě vážnější: jak mezi prostým lidem, tak v prostředí elit se američtí sekularisté stavějí ke křesťanským věřícím čím dál tím nepřátelštěji. Situace je stejná i v Evropě, kde je takové nepřátelství snad ještě nepochopitelnější, protože mezi evropskými racionalisty převládá pocit, že s křesťanstvím už jednou provždy „debatu vyhráli". Proč však sílí nenávist k tomu, co je - ať už právem či mylně - pokládáno za poraženého protivníka? Je to jedna z nejzapeklitějších hádanek dnešní západní civilizace; pokusím se tu proto navrhnout jedno její možné řešení.
Západní sekulární racionalisté jsou přesvědčeni, že se jejich záviděníhodná racionalita zrodila teprve poté, co byla vítězně vybojována vleklá válka s pověrou, předsudky, tmářstvím a nesnášenlivostí, jakož i s útlakem a násilím, jež v minulosti vládly. Moderní svět se opřel o racionalitu starověkých Řeků a po dlouhém boji s represivní autoritou křesťanských církví se dopracoval k empirickému stanovisku moderní vědy. Věří se - sloveso „věřit" na tomto místě užívám zcela záměrně -, že toto stanovisko je totéž co racionalita a jako takové je vyjádřením ryzí lidské inteligence, které není kultuře v ničem zavázáno. Náboženské a společenské zvyky jsou jen kulturními produkty, zatímco o rozumu se předpokládá, že kulturu přesahuje a stává se mostem, po němž lidstvo konečně dokráčí k jednotě, které doposud bránily náboženské a nacionalistické konflikty. Člověk musí odolávat pokušení ironicky poznamenat, že sekulární racionalisté sami na sebe hledí jako na stranu andělů. Sekulární racionalismus (který do sebe včleňuje i liberální politiku) se tak stává vhodným metanáboženstvím lidstva jako celku.
A to je důvod, proč triumfující sekulární racionalismus při svém dlouhém pochodu mezinárodními institucemi přistupoval ke křesťanství jinak než k ostatním náboženstvím. Na křesťanství se pohlíželo, jako by vědě konkurovalo v postavení zásadního zdroje odpovědí na vědecké otázky; v této roli křesťanství samozřejmě selhalo, a tak jej můžeme zahodit jako cosi beznadějně zastaralého. Jiná náboženství jsou naproti tomu chápána jako součást kultury, nikoli rozumovosti, takže mohou těžit z multikulturalistických tezí. Je třeba je respektovat - do té míry, nakolik odpovídají pluralistické ústavnosti nového světa. Má-li se tento nový světový řád, opírající se o rozum, zamlouvat širšímu světu, musí být ovšem založen na ryzí inteligenci sekulárního racionalismu, nikoli na zděděném náboženství Západu, jež má dosti nechutnou historii konfliktů s jinými kulturami.
Kdyby tento nový světový řád měl být spojen s křesťanstvím, usvědčilo by ho to, že je nástrojem imperialismu a dalších forem nadvlády - proto také mnoha Evropanům dělá starosti otevřeně vyznávaná víra George W. Bushe. Sekulární racionalismus přinese světu řád a pokrok jen tehdy, lze-li počítat s jeho postupným pronikáním do ryzího rozumu. Z tohoto důvodu se musí osvobodit od jakéhokoli spojení s křesťanstvím.
Phillip Jenkins nám toho o různých formách spásy a vykoupení, o nichž si mnozí lidé mysleli, že je nahradilo osvícenství, neříká málo. Skutečností však není jen to, že náboženství je doposud naživu, vede se mu dobře a křesťanství má zatím do vyhynutí daleko, nýbrž že existuje západní, sekulární a postkřesťanská verze spásy, která se rovněž snaží ovládnout svět. Křesťanství tak zjišťuje, že je terčem útoku ze strany nejen soupeřících náboženství po celém světě, nýbrž i sekulárního racionalismu, který se zrodil v jeho vlastní domovině. Jednadvacáté století bude dějištěm také tohoto střetu.
Kenneth Minogue emeritní profesor na London School of Economics and Political Science.
Podle National Interest, č. 72, léto 2003, připravil Tomáš Suchomel.