Mýtus autoritářského modelu

Běžné vysvětlení popularity Vladimira Putina je přímočaré. V devadesátých letech za vlády prvního postsovětského ruského prezidenta Borise Jelcina stát nevládnul, ekonomika skomírala a obyvatelstvo trpělo. Od nástupu Putina v roce 2000 opět panuje pořádek, ekonomika vzkvétá a průměrný Rus je na tom lépe než kdykoli dříve. Se snížením politické svobody se zvýšil ekonomický růst. Putin sice možná potlačil demokratické svobody, praví se v tomto příběhu, to však bylo nezbytnou obětí na oltář stability a růstu.

Toto vyprávění se vyznačuje omamnou jednoduchostí a zdá se, že mu většina Rusů věří. Putin má podporu 80 procent veřejnosti a téměř třetina Rusů by byla ráda, kdyby se stal doživotním prezidentem. Putin, povzbuzen touto adorací, naznačil, že nějakým způsobem zůstane zapojen v řízení Ruska i po svém odchodu z prezidentské funkce. Možná se stane premiérem slabého prezidenta, nebo se dokonce později vrátí do politiky opět v roli prezidenta. Autokratičtí vládci jinde ve světě mezitím vyzdvihují Putinovu popularitu a úspěchy jako důkaz toho, že autokracie má budoucnost - že v rozporu s tvrzeními o konci dějin a nevyhnutelném triumfu liberální demokracie Putin dokázal zformovat model úspěšného tržního autoritarianismu, který může být napodoben po celém světě.

Toto rozšířené vyprávění je však chybné, je založeno téměř výhradně na nepravé korelaci mezi autokracií a ekonomickým růstem. Rozkvět ruské demokracie v devadesátých letech skutečně koincidoval s rozpadem státních institucí a ekonomickým úpadkem, ani jedno z toho však nezpůsobil. Stejně tak znovunastolení ruského autoritářství za vlády Putina sice koincidovalo s ekonomickým růstem, ale nezpůsobilo ho (vysoké ceny ropy a zotavení z přechodu z komunismu na něm mají největší zásluhy). Existuje také velmi málo důkazů pro tvrzení, že Putinův obrat k autoritářství vedl k efektivnějšímu vládnutí, než jaké v Rusku bylo v dobách hádavé demokracie devadesátých let. Pravdě je ve skutečnosti mnohem blíže pravý opak: vezmeme-li v úvahu důsledky Putinovy centralizace moci na kvalitu vládnutí a ekonomický růst, zjistíme, že měla negativní účinky. Ačkoli jsou zisky Ruska za Putinovy vlády skutečně velké, byly by mnohem větší, kdyby v Rusku přežila demokracie.

Útok na demokracii

Po roce 1991 se v Rusku začaly rozvíjet všechny základní prvky demokratického politického systému. Konaly se kompetitivní parlamentní a prezidentské volby a většinou i kompetitivní volby regionálních gubernátorů. Politické strany všeho druhu, včetně opozičních komunistických a ultranacionalistických skupin, či nevládní organizace mohly svobodně působit. Počet elektronických i tištěných médií po zrušení státní kontroly rostl. Politická opozice byla tak vitální, že Jelcin musel ve Státní dumě dvakrát čelit možnému impeachmentu. Hluboké rozdíly mezi federálními úředníky, regionálními gubernátory, oligarchy a médii způsobily, že se parlamentní volby v roce 1999 staly nejkompetitivnějším volebním kláním v ruské historii.

Jelcin zdaleka nebyl dokonalým demokratem: použil sílu k rozdrcení ruského parlamentu v roce 1993, prosadil novou ústavu, která zvýšila prezidentské pravomoci, a zakázal některým stranám a jednotlivcům účastnit se několika národních a regionálních voleb. Inicioval také dvě války v Čečensku. Systém, který Jelcin předal Putinovi, postrádal mnoho klíčových atributů liberální demokracie. I přesto, přes všechny vady na kráse, byl ruský režim za Jelcina bezesporu demokratičtější než režim současný. Ačkoli se za Putina výrazně nezměnily formální institucionální kontury ruského politického systému, skutečný demokratický obsah byl významně rozrušen.

Putinovo rozleptávání demokracie pocítily jako první nezávislé mediální instituce. Když se dostal k moci, měly celonárodní dosah tři televizní sítě - RTR, ORT a NTV. Putin si ochočil všechny tři. Ovládnout RTR bylo jednoduché, protože již patřila státu. Kontrolu nad ORT, která měla největší sledovanost, získal tak, že vyhnal jejího vlastníka, miliardáře Borise Berezovského, ze země. Vlastník NTV Vladimír Gusinský se pokusil převzetí své stanice Putinem odporovat. Nakonec dopadl tak, že neztratil jen NTV, ale také deník Segodnija a časopis Itagi, protože vůči němu státní zástupci vznesli falešná obvinění. Nyní Kreml kontroluje všechny hlavní televizní sítě v zemi.

Nedávno rozšířil svůj dosah i na tištěná a internetová média, která dříve nechával v klidu. Většina hlavních ruských celonárodních deníků byla v posledních letech prodána jednotlivcům nebo skupinám loajálním ke Kremlu, takže jako jediné skutečně nezávislé celonárodní tištěné médium v zemi zůstal týdeník Novaja Gazeta. Co se rozhlasu týče, zůstává nezávislým zpravodajským zdrojem Echo Moskvy, ale i jeho budoucnost je nejistá. Rusko je přitom po Iráku a Kolumbii třetím nejnebezpečnějším místem pro novináře na světě. Reportéři bez hranic spočítali, že od roku 2000 bylo v Rusku zavražděno jednadvacet novinářů včetně nejstatečnější investigativní novinářky v zemi - Anny Politkovské.

Mimoto Putin také zredukoval autonomii regionálních vlád. Ustanovil sedm nadregionálních distriktů z většiny řízených bývalými generály a důstojníky KGB, kteří začali vyšetřovat regionální vůdce, aby tak podkopali jejich autoritu a zastrašili je - aby se snáze podrobili centrální vládě.

Putin oslabil horní komoru ruského parlamentu, Radu federace, tím, že odstranil gubernátory a předsedy regionálních legislatur z míst, která by měli automaticky získat, a nahradil je vybranými zástupci. Regionální volby byly kvůli potrestání vůdců, kteří odporovali Putinově autoritě, falšovány. A v roce 2004 Putin fatálně oslabil ruský federalismus, když oznámil, že začne přímo jmenovat gubernátory (údajně proto, aby se stali odpovědnějšími a efektivnějšími). Od února 2005 neproběhly v Rusku žádné regionální volby do úřadů výkonné moci.

Putinovi se také podařilo dosáhnout významného pokroku v oslabování autonomie ruského parlamentu. Již v parlamentních volbách v prosinci 2003 využil výhody plynoucí z kontroly jiných politických zdrojů (jako NTV a gubernie) k tomu, aby získala prokremelská strana Jednotné Rusko pohodlnou většinu v dumě. Největším volebním tahákem Jednotného Ruska je zřejmě Putinova vlastní popularita, straně ale pomáhá i neustálé pozitivní pokrývání jejích vůdců (a očerňování představitelů Komunistické strany) v ruských celonárodních televizních stanicích, ohromná finanční podpora od ruských oligarchů a téměř bezvýhradná podpora regionálních politiků. Zpráva zveřejněná Organizací pro bezpečnost spolupráci v Evropě po parlamentních volbách v prosinci 2003 byla vůbec první zprávou této organizace, která kritizovala průběh ruských voleb od rozpadu SSSR. Zdůraznila, že „volby do Státní dumy nesplnily řadu standardů OBSE a Rady Evropy pro demokratické volby". V roce 2007 ruská vláda odmítla povolit OBSE rozmístit dostatečně velkou pozorovatelskou misi k tomu, aby mohla efektivně monitorovat prosincové parlamentní volby.

Strádají i politické strany, které se odmítají připojit ke Kremlu. Nezávislé liberální strany jako Jabloko a SPS, stejně jako největší nezávislá levicová strana Komunistická strana Ruské federace jsou dnes mnohem slabší a působí v mnohem svázanějším politickém prostředí než v devadesátých letech. Ostatním nezávislým stranám, včetně Republikánské strany a koalice Jiné Rusko, nebylo dovoleno registrovat se k volbám. Několika nezávislým stranám a kandidátům bylo zamezeno účastnit se komunálních voleb ze zjevně politických důvodů. Potenciálním příznivcům nezávislých stran je vyhrožováno postihy. Uvěznění kdysi nejbohatšího muže v Rusku a vlastníka ropné společnosti Jukos Michaila Chodorkovského se stalo mocným poselstvím pro ostatní lidi z byznysu o tom, co stojí zapojení do opoziční politiky.

Ve svém druhém volebním období se Putin rozhodl, že by se hrozbou pro jeho vládu mohly stát nevládní neziskové organizace (NNO). Prosadil proto zákon, který státu dává různé prostředky, jak komplikovat práci, oslabit, nebo dokonce zakázat NNO považované za příliš politické. Kreml ze země vyhnal Peace Corps, zavřel mise OBSE nejdříve v Čečensku a pak v Moskvě, udělal šťáru v pobočkách Soros Foundation a National Democratic Institute a přinutil Internews Russia, organizaci, která podporuje nezávislou žurnalistiku, aby zavřela své pobočky po obvinění jejího ředitele ze zpronevěry. Aby odsunul nezávislé skupiny na okraj, začal Kreml štědře podporovat NNO buď přímo založené, nebo plně loajální státu.

Nejneuvěřitelnější je však to, že není tolerováno už ani veřejné shromažďování. Na jaře 2007 se koalice zástupců občanské společnosti a politických stran Jiné Rusko, kterou vedl šachový šampion Garry Kasparov, pokusila zorganizovat veřejná shromáždění v Moskvě a Petrohradě. Obě setkání byla narušena tisíci policistů a příslušníků speciálních jednotek a stovky demonstrantů byly uvězněny - šlo o represi v Rusku v posledních dvaceti letech dosud nevídaných rozměrů.

Aby oslabil brzdy prezidentské moci, zametl Putin se svým týmem pod stůl reformy, které mohly posílit ostatní složky politického systému. Soudnictví zůstává slabé, a dokonce i když se jedná o klíčové politické otázky, neslouží soudy ničemu jinému, než jen jako další nástroj prezidentské moci - jak tomu bylo například v boji o NTV či během stíhání Chodorkovského.

Větší není lepší

Mnoho Putinových obhájců, včetně některých kremelských představitelů, charakterizuje Rusko jako „řízenou" nebo „suverénní" demokracii. Tvrdí, že ruský ústup od demokracie zvýšil schopnost státu postarat se o své občany. Podle mýtu „putinismu" jsou Rusové bezpečnější, zajištěnější a celkově se jim žije lépe než v devadesátých letech - to vše především zásluhou samotného Putina. V parlamentních volbách v roce 2007 bylo základním cílem „Putinova plánu" (hlavního dokumentu kampaně Jednotného Ruska) „zajistit pořádek".

Ve skutečnosti, ačkoli byla devadesátá léta obdobím nestability, ekonomického kolapsu a revoluční proměny politických a ekonomických institucí, stát fungoval přibližně stejně dobře jako dnes, kdy je země relativně „stabilní" a její ekonomika rapidně roste. Dokonce i v době ekonomického rozmachu nezajišťuje současná autokracie bezpečnost, zdraví nebo právní prostředí s respektem k soukromému vlastnictví lépe než demokracie.

Ruský stát je pod Putinem bezesporu větší, než byl dříve. Počet státních zaměstnanců se zdvojnásobil na přibližně 1,5 milionu. Ruská armáda nyní dokáže lépe bojovat ve válce v Čečensku a donucovací složky státu - policie, daňové úřady, zpravodajské služby - mají větší rozpočty, než měly před deseti lety. V některých oblastech, jako je včasné vyplácení penzí a mezd státním zaměstnancům, budování silnic nebo výdaje na vzdělání, funguje stát lépe než v devadesátých letech. Vezmeme-li však v úvahu nárůst jeho velikosti a zdrojů, je zarážející, jak špatných výsledků ruský stát dosahuje. Pokud jde o bezpečnost, zdraví, korupci a ochranu soukromého vlastnictví, jsou na tom Rusové dokonce hůře, než byli před deseti lety.

Bezpečnost, nejzákladnější veřejný statek, který může stát poskytovat svému obyvatelstvu, je centrálním elementem mýtu „putinismu". Frekvence teroristických útoků ve skutečnosti v Rusku za Putina vzrostla. Dva největší teroristické útoky v ruské historii - incident v moskevském divadle v roce 2002, při němž zemřelo odhadem tři sta Rusů, a krize s rukojmími v Beslanu, při níž zemřelo až pět set lidí - se udály v době Putinovy autokracie, ne Jelcinovy demokracie. Počet zabitých vojáků i civilistů v druhé čečenské válce, která již nyní probíhá osmý rok, je podstatně vyšší než během první čečenské války, která trvala od roku 1994 do roku 1996. Podle dat ruské Federální statistické služby za Putina také vzrostla vražednost. V „anarchických" letech 1995-1999 se v Rusku událo v průměru 30 200 vražd za rok; ve „spořádaných" letech 2000-2004 jich bylo 32 200. Úmrtnost v důsledku zabití střelnou zbraní se v Rusku pohybuje kolem 40 mrtvých za den, což je přibližně desetinásobek průměrné hodnoty v západní Evropě.

Stejně tak se v posledních osmi letech nezlepšila ani úroveň veřejného zdraví. I přes ohromné příjmy hromadící se v truhlách Kremlu se výdaje na zdravotnictví v letech 2000-2005 v průměru držely na 6 % HDP, ve srovnání s 6,4 % v letech 1996-1999. Ruská populace se od roku 1991 kvůli klesající porodnosti a vzrůstající úmrtnosti zmenšuje, její úbytek se ale od roku 1998 ještě zrychluje. Civilizační choroby se staly hlavní příčinou úmrtí (kardiovaskulární choroby mají na svědomí 52 % úmrtí, trojnásobek oproti Spojeným státům). Alkoholismus je nyní odpovědný za 18 % úmrtí mužů ve věku od 25 do 54 let. Odhadem 0,9 % ruské populace je nyní infikováno virem HIV, míra nákazy virem v Rusku je nyní největší ze všech zemí mimo Afriku, což je částečně důsledkem neadekvátních právních a politických reakcí na tento problém a chatrného zdravotního systému. Naděje na dožití v Rusku v letech 1995-1998 rostla. Od roku 1999 nicméně poklesla na 59 let pro muže a 72 let pro ženy.

Ruská společnost se za Putinovy vlády stala nejen méně bezpečnou a méně zdravou, ale zhoršilo se i postavení Ruska v mezinárodních žebříčcích ekonomické konkurenceschopnosti, přívětivosti podnikatelského prostředí, transparentnosti a korupce. Ruský think-tank INDEM odhaduje, že korupce v posledních šesti letech raketově narostla. V roce 2006 zařadila Transparency International Rusko ve svém žebříčku korupce na 121. místo ze 163, čímž se dostalo mezi Filipíny a Rwandu. V témže roce se Rusko umístilo na 62. ze 125 míst v Globálním indexu konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra, což představuje pokles o devět míst během jednoho roku. V žebříčku Světové banky měřícím „snadnost podnikání" se Rusko v roce 2006 umístilo na 96. místě ze 175 zemí, což - podobně jako v případě korupce - taktéž představuje jeho historicky nejhorší výsledek.

Stejně tak byla podkopána vlastnická práva. Putin se svými kremelskými spolupracovníky využil svou ničím neomezenou politickou moc ke svévolnému přerozdělení nejcennějšího soukromého vlastnictví. Zmocnění se aktiv Jukosu a jejich prodej státem vlastněné ropné společnosti Rosněft je nejvíce donebevolajícím příkladem: došlo nejen k úbytku hodnoty jedné z nejziskovějších ruských ropných společností, ale i ke zpomalení investic (jak domácích, tak zahraničních) a k odlivu kapitálu. Státní tlak přinutil i vlastníky soukromé ruské ropné společnosti Sibněft prodat svůj podíl státem vlastněnému Gaz­promu, stejně jako Royal Dutch/Shell jeho většinový podíl v projektu Sachalin-2 na Sibiři. Zbývající tři soukromí ropní producenti - Lukoil, TNK-BP a Surgutněftegaz - čelí různému stupni nátlaku k odprodeji svých aktiv Putinovým věrným. Pod praporem programu nazvaného „Národní šampioni" učinil Putin totéž i v kosmonautice a v automobilovém a těžkém průmyslu. Stát dále odradil investory, když začal prosazovat regulace na ochranu životního prostředí proti zahraničním ropným investorům, čímž byli vyloučeni zahraniční partneři z rozvoje ropného pole Štokman, a odmítnul udělit vízum největšímu investorovi v portfoliích v Rusku, britskému občanovi Williamu Browderovi. Většina z indikátorů dobrého vládnutí, jak jej definuje Světová banka, se v otázkách, jako jsou vláda práva nebo korupce, drží za Putina na stejné úrovni jako dříve, nebo mají klesající tendenci. Ty z nich, v nichž Rusko zaznamenalo nějaké zlepšení, což je zejména regulatorní efektivita vlády, začaly stoupat dlouho před začátkem Putinovy éry.

Krátce řečeno, data nedokazují oblíbený argument, že se zavedením autokracie Putin vybudoval spořádaný a vysoce výkonný stát, který překonává hrozivé problémy ruského rozvoje. Putinovo selhání v této oblasti je obzvláště pozoruhodné, vezmeme-li v úvahu neuvěřitelný růst ruské ekonomiky od roku 1999: ani s ohromnými penězi, které protékají ekonomikou, nedokázala Putinova vláda lépe poskytovat základní statky a služby než Jelcinova vláda v dobách hlubokého ekonomického propadu v devadesátých letech. Někdy v tom byla dokonce horší.

Euroasijský tygr?

Druhým ospravedlněním Putinových autokratických způsobů je tvrzení, že díky nim Putin vydláždil cestu pro spektakulární ekonomický růst. Od chvíle, kdy konsolidoval svou autoritu, se ekonomický růst drží v průměru na 6,7 %, což je obzvláště působivé na pozadí deprese počátku devadesátých let. Posledních osm let bylo obdobím rozpočtových přebytků, vymazání zahraničního dluhu, akumulace masivních rezerv tvrdé měny a mírné inflace. Akciový trh vzkvétá a přímé zahraniční investice, ačkoli jsou stále na nízké úrovni ve srovnání s ostatními rozvíjejícími se trhy, rapidně rostou. A tím, kdo těží z ruského ekonomického zázraku, nejsou jenom oligarchové. Od roku 2000 roste reálný disponibilní příjem domácností každoročně o více než deset procent, spotřebitelské výdaje raketově stouply, nezaměstnanost klesla z 12 % v roce 1999 na 6 % v roce 2006 a chudoba klesla z 41 % v roce 1999 na 14 % v roce 2006. Rusové jsou dnes bohatší než kdy jindy.

Korelace mezi demokracií a ekonomickým úpadkem devadesátých let a autokracií a ekonomickým růstem v následující dekádě zdánlivě poskytují mocnou omluvu pro zavření nezávislých televizních stanic, zrušení voleb gubernátorů a zákaz otravných lidskoprávních organizací. Tyto korelace jsou nicméně ve své většině nepravé.

Devadesátá léta byla bezesporu obdobím neuvěřitelných ekonomických těžkostí. Po formálním vyhlášení ruské nezávislosti v prosinci 1991 ruský HDP v následujících sedmi letech jen klesal. Existují však některé důkazy, že formální měřítka tohoto poklesu zveličovala rozsah skutečné deprese: například nákupy automobilů a domácího vybavení v tomto období dramaticky stoupaly, stejně jako spotřeba elektrické energie; všechna hlavní ruská města v období deprese zažívala paradoxně stavební boom. Ve stejné době nicméně nijak nestoupaly investice, nezaměstnanost vzrostla, disponibilní příjmy klesly a úroveň chudoby po finanční krizi v srpnu 1998 vyskočila na více než 40 %.

Demokracie se ovšem na těchto ekonomických výsledcích podílela jen minimálně. Ekonomický úpadek jednak předcházel ruské nezávislosti. Byl vůbec jednou z klíčových příčin rozpadu Sovětského svazu. Nakreslení nových hranic, aby mohlo po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 vzniknout patnáct nových států, vedlo k masivnímu narušení tržních vztahů. A několik měsíců po vyhlášení své nezávislosti Rusko dokonce ani nekontrolovalo tisk a distribuci své vlastní měny. Ani demokratičtější politické uspořádání, ani tvrdá diktatura by nedokázala tyto negativní ekonomické důsledky strukturálních sil nijak pozměnit.

Ekonomický úpadek po pádu komunismu stěží postihl výhradně Rusko. Následoval pád komunismu ve všech zemích regionu, nezávisle na typu jejich režimu. V případě Ruska Jelcin zdědil ekonomiku, která se nacházela v nejhorší ekonomické depresi v historii, tedy kromě období války. Vzhledem k hrůzným ekonomickým podmínkám byla jakákoli postkomunististická vláda nucena provést nějaký stupeň cenové a tržní liberalizace, makroekonomické stabilizace a konečně i privatizace. Rychlost a šíře ekonomických reforem se různila, ale dokonce i ke kapitalismu nejodmítavější vůdci implementovali nějaké tržní reformy. V období tohoto přechodu prošel celý region ekonomickou recesí a začal se zotavovat několik let po zavedení reforem. Ruská ekonomika tímto obecným vývojem taktéž procházela - a prošla by jím stejně v diktatuře jako v demokracii. Ruská ekonomická deprese v devadesátých letech byla hlubší než průměr v regionu, to však bylo do velké míry způsobeno tím, že socialistické ekonomické dědictví bylo v Rusku horší než jinde.

Protože ruské demokratické instituce umožnily, aby se ideologické debaty o ekonomice projevily na politické rovině, ekonomická reforma pokulhávala, což na čas zpomalilo i růst. V prvních dvou letech ruské nezávislosti ponechávala například ruská ústava Nejvyššímu sovětu dohled nad Centrální bankou, což vedlo k inflační monetární politice. Nová ústava z roku 1993 tento problém vyřešila, když učinila z banky nezávislejší instituci, zároveň však potvrdila klíčovou úlohu parlamentu při schvalování rozpočtu, což vedlo k masivním rozpočtovým deficitům v devadesátých letech. Ruská vláda pokrývala tyto deficity vydáváním vládních dluhopisů a zahraničními půjčkami, což fungovalo, dokud panovaly vysoké ceny ropy. Když se však ceny ropy v letech 1997-1998 zhroutily, zhroutil se i ruský finanční systém. V srpnu 1998 vláda v podstatě zbankrotovala. Nejprve radikálně znehodnotila rubl, aby snížila domácí dluh, a poté se jednoduše rozhodla nezaplatit miliardy zbývajících dluhů domácím i zahraničním věřitelům.

Toto finanční zhroucení definitivně ukončilo ruské debaty o ekonomické politice. Protože demokratické instituce stále hrály v politice významnou roli, musela liberální vláda zodpovědná za finanční krizi rezignovat a parlament přinutil Jelcina k tomu, aby jmenoval levicovou vládu vedenou premiérem Jevgenijem Primakovem. Vicepremiérem zodpovědným za ekonomiku byl v Primakovově vládě předseda komunistické strany. Nyní, když byl u moci, musel Primakov a jeho vláda provádět fiskálně zodpovědnou politiku, obzvláště v situaci, kdy ruské vládě nikdo nechtěl půjčit. „Socialisté" tak výrazně zredukovali vládní výdaje a snížili úlohu státu v ekonomice. V kombinaci s devalvací měny, která vedla ke snížení importu a podpořila ruský export, se stala nová ruská fiskální přísnost vhodným základem pro ekonomický růst začínající v roce 1999. A tak byl nastartován ruský ekonomický zázrak - předtím, než se Putin dostal k moci, a dávno před počátkem jeho znovunastolování autokracie.

Nejprve jako premiér a později i jako prezident se Putin držel rozumné fiskální politiky, kterou nastavil Primakov. Po kompetitivních volbách v prosinci 1999 se proreformním silám v parlamentu dokonce podařilo schválit první vyrovnaný rozpočet v postsovětské ruské historii. Ve spolupráci s parlamentem Putinova první vláda oprášila a zavedla některé liberální reformy navržené před lety Jelcinem, včetně rovné daně z příjmu na úrovni 13 %, nového pozemkového zákona (který umožnil vlastnit komerční a obytnou půdu), nového trestního zákoníku, nového režimu proti praní špinavých peněz, nového režimu pro liberalizaci měny a snížené daně ze zisku (z 35 % klesla na 24 %).

Putinova skutečná dávka štěstí přišla v podobě stoupajících světových cen ropy. Ceny ropy začaly celosvětově stoupat v roce 1998, lehce klesly v letech 2000-2002 a od té doby již jen nepřetržitě pokračovaly v růstu, až se dostaly ke stu dolarům za barel. Ekonomové debatují o tom, jakou část ruského ekonomického růstu je možné přímo připsat stoupajícím cenám komodit; na tom, že jejich účinky jsou extrémně velké, se ale shodují všichni. Růst cen ropy a plynu samozřejmě nezpůsobila vzrůstající autoritativnost ruského režimu. Pokud mezi těmito dvěma proměnnými existuje nějaká příčinná souvislost, má opačný směr: zvýšené zisky z energetických surovin umožnily návrat autokracie. S tolika penězi z ropných zásobáren v kremelských truhlách si Putin mohl dovolit potlačit nebo kooptovat nezávislé zdroje politické moci; Kreml nemusel mít obavy z negativních ekonomických důsledků zmocnění se Jukosu a měl dostatek prostředků, aby si koupil nebo potlačil oponenty v médiích a občanské společnosti.

Pokud existuje nějaký příčinný vztah mezi ruským autoritarianismem a ekonomickým růstem, je negativní. Ruský autokratický systém v posledních letech vedl k vyšší korupci a nižší garanci soukromého vlastnictví - což má, jak ukazují studie Světové banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj, dlouhodobě negativní účinky na růst. Majetkové transfery učinily z bujícího soukromého energetického sektoru systém, který je méně efektivní než dříve (soukromé společnosti kontrolovaly v roce 2004 90 % ropné produkce; dnes kontrolují přibližně 60 %). Nové kolo znárodňování vedlo ke snížení výkonnosti dříve soukromých společností, znehodnotilo cenu nejziskovějších ruských společností a zpomalilo příliv jak domácích, tak zahraničních investic. Před uvězněním Chodorkovského byl Jukos nejúspěšnější a nejtransparentnější ruskou společností s tržní hodnotou 100 miliard dolarů v dnešních cenách. Přerozdělení majetků Jukosu nejen snížilo hodnotu těchto aktiv o miliardy dolarů, ale vedlo i k dramatickému snížení ropné produkce této společnosti. Hodnota a produkce Sibněftu zaznamenaly od té doby, co se společnost stala součástí Gazpromu, stejný pokles. Zatímco společnosti jako Gazprom, které jsou ve státních rukou od získání nezávislosti, se svým managementem vedeným stejně politickými cíli jako maximalizací zisku pokračují v produkci pod tržními očekáváními.

Pravděpodobně nejvýmluvnější důkaz toho, že putinovská autokracie ruskou ekonomiku spíše poškodila, než aby jí pomohla, je vidět ve srovnání s ostatními zeměmi regionu. Hodnoty růstu zůstávají za Putinovy vlády, dokonce i přes nesmírné ruské energetické zdroje, pod průměrem postsovětských zemí. V roce 2000, kdy byl Putin zvolen prezidentem, mělo Rusko druhou nejrychleji rostoucí ekonomiku v regionu; bylo jen za Turkmenistánem bohatým na plyn. Do roku 2005 se však Rusko propadlo na 13. pozici v regionu, před Ukrajinu a Kyrgyzstán, které se zotavovaly z „barevných revolucí". Mezi roky 1999-2006 se Rusko v průměrném ekonomickém růstu umístilo na 9. místě z 15 postsovětských zemí. Podobně jsou investice v Rusku, pohybující se na úrovni 18 % HDP, sice vyšší než kdykoli dříve, stále se ale nacházejí pod úrovní demokracií v regionu.

Člověk si může jen domýšlet, jak rychle by Rusko rostlo, kdyby mělo demokratičtější politický systém. Posílení institucí, kterým by vláda musela skládat účty - skutečných opozičních stran, zcela nezávislých médií, soudního systému nepodřízeného Kremlu - by pomohlo zkrotit korupci a zajistit nedotknutelnost soukromého vlastnictví, a tudíž by vedlo k vyšším investicím a růstu. Ruská ekonomika je na tom dobře, není na tom však dobře kvůli, ale navzdory ruskému autoritativnímu politickému režimu.

Angolský model

Kremelští úředníci a jejich PR oddělení často zmiňují Čínu jako model: jedná se o zdánlivě se modernizující autokracii, která po tři dekády dosahuje více než desetiprocentního ročního růstu. Čína je též nespornou globální mocností, což je další atribut, který ruští vůdci obdivují a v čem ji chtějí napodobit. Volbou Číny jako modelu - místo Spojených států, Německa nebo Portugalska - si však Rusko staví rozvojovou laťku níže, než si ji stavělo o dekádu dříve. Čína je stále primárně zemědělskou ekonomikou s HDP na hlavu pod dva tisíce dolarů (což je asi třetina ruského HDP na obyvatele a patnáctina německého). Čínská analogie je ale problematická i proto, že dlouhodobě udržitelný vysoký ekonomický růst v podmínkách autokracie je ve světě výjimkou, nikoli pravidlem. Na každou Čínu je zde autokratická rozvojová katastrofa - jako Demokratická republika Kongo. Na každý autoritativní úspěch jako Singapur existuje ohromné selhání jako Barma, na každou Jižní Koreu Severní Korea. V závodě v ekonomickém růstu v rozvojovém světě jsou autokracie jak zajíci, tak šneci, zatímco demokracie jsou želvy - pomalejší, ale pevnější. Navíc v průměru vzato, v rozvojovém světě rostly v posledních několika dekádách autokracie a demokracie stejným tempem.

Ve chvíli, kdy Putin se svým týmem vymýšlí schémata, jak se vyhnout skutečnému předání moci, je zjevné, že jeho manévry sloužící k udržení v čele ruského státu byly mnohem úspěšnější než jeho úsilí o zvýšení kvality vládnutí nebo růst ekonomiky rychlejším tempem. Díky cenám energií a surovin na světových trzích bude Rusko v dohledné době pravděpodobně i nadále růst. Udržování autokratické vlády se na tom však nebude podílet a kvůli pokračujícímu špatnému vládnutí bude pravděpodobně v dlouhodobém horizontu působit jako brzda ekonomického rozvoje. Rusové bezesporu bohatnou, mohli by však bohatnout ještě více a mnohem rychleji.

Kreml sice hovoří o budování další Číny, ve skutečnosti se však ruská cesta bude spíše podobat Angole. Půjde o stát závislý na ropě, který nyní roste díky vysokým cenám ropy. Jeho vůdcům půjde spíše než o poskytování veřejných statků a služeb zbídačené populaci o udržení u moci, aby tak mohli kontrolovat ropné zisky a další příjmy. A podobně jako v případě angolského prezidenta José Eduarda dos Santose, který se drží u moci již třicet let, se může ukázat, že i špatně vládnoucí autokraté mohou vydržet velmi, velmi dlouho.

Michael McFaul je Hoover Fellow, profesor politologie a ředitel Centra pro demokracii, rozvoj a vládu práva na Stanfordské univerzitě. Kathryn Stoner-Weiss je ředitelkou výzkumu Centra pro demokracii, rozvoj a vládu práva na Stanfordské univerzitě.

Z časopisu Foreign Affairs, leden/únor 2008, připravil Jan Klusáček. Mírně kráceno a upraveno.