Muži v pozadí

Otázky intelektuálního zázemí americké vlády a zejména americké zahraniční politiky, konkrétně pak možného vlivu neokonzervatismu na americkou (zahraničně-)politickou praxi, se stále více dostávají do čela zájmu mnoha komentátorů. Často se objevuje například názor, že Spojené státy se vydávají „jestřábí" cestou a že jejich zahraniční politika je neúměrně určována malým okruhem ideově velmi vyhraněných osob. Zajímavý příspěvek v tomto směru přinesl v jednom ze svých posledních čísel týdeník The Economist, jehož zkrácenou verzi našim čtenářům nabízíme.

Válka v Iráku přispěla k vytvoření nového amerického zahraničněpolitického establish­mentu. Neokonzervativci jsou pouze jeho částí. V roce 2000 zaujala místa v Bushově administrativě úzce propletená skupina asi 20 lidí, kteří doufali ve svržení Saddáma Husajna a v šíření amerických demokratických ideálů napříč Blízkým východem. Sami se označovali jako „neokonzervativci" a po dva roky jim nikdo nevěnoval přílišnou pozornost.

Dnes je diktátor svržen a vlády po celém světě nervózně uvažují, co se tato obávaná skupina chystá provést příště. Bagdád ještě hoří, a nejvýše postavený představitel neokonzervativců, náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz, už stačil prohlásit, že „změna musí nastat i v Sýrii". Tato poznámka byla předzvěstí dvou týdnů tvrdého diplomatického tlaku Bushovy administrativy na tento druhý režim strany Baas, přestože Wolfowitz rychle dodal, že „změna" v tomto případě neznamenala změnu režimu. Taková prohlášení děsí vlády celého světa. Ti, co rozhodují, se snaží o svých záměrech mluvit diplomaticky. Avšak lord Jopling, bývalý ministr britského kabinetu, hovořil mnohým z duše, když Sněmovně lordů 18. března řekl, že „neo­konzervativci ... teď drží pod krkem Pentagon, a zdá se také, že mají páky i na souhlas prezidenta samotného". Robert Kagan, neokonzervativní publicista žijící v Bruselu, napsal: „Člověk vidí, jak nejlepší mozky Británie prosazují ... konspirační teorie o ‚neokonzervativním' (čti: židovském) únosu americké zahraniční politiky. V Paříži se mluví jedině o ropě, imperialismu - a Židech." Jeden francouzský poslanec citoval svého ministra zahraničí Dominique de Villepina, který prohlásil, že „jestřábi v americké administrativě [jsou] v rukou [Ariela] Šarona" - tato poznámka je v některých kruzích chápána jako šifrované poselství o nadměrném pro-izraelském vlivu ze strany neokonzervativců, z nichž většina jsou Židé, v samotném srdci americké administrativy. Zmocnila se tedy zahraniční politiky nejmocnější země na světě klika intrikánů? Využívá malinká skupina ideologů své nepřiměřené moci k tomu, aby zasahovala do mezinárodních záležitostí ostatních zemí, vytvářela nové impérium, pošlapávala mezinárodní právo - a ani za mák nedbala na důsledky? Ale kdeže. Tvrdit, že si intelektuální klika uzurpovala americkou zahraniční politiku, znamená přiznávat jí jak příliš mnoho, tak příliš málo. Zahraniční politika Spojených států nebyla ukořistěna malou ideologickou klikou, která vnutila své omezené názory ostatním. Spíše jsou neo­konzervativci součástí širšího hnutí podporovaného prezidentem a prosazovaného v různé míře téměř všemi klíčovými osobami počínaje viceprezidentem Dickem Cheneym (ministr zahraničí Colin Powell je pozoruhodnou výjimkou). Stopy neokonzervatismu se objevují dokonce mezi některými Demokraty, a proto má smysl hovořit o tom, že možná vzniká nový zahraničněpolitický establishment.

Ze stejného důvodu opomíjí kritika roli ostatních. Téměř shoda panuje v názoru, že Amerika by měla rázně využívat své síly k přetváření světa. Protože však některé části neokonzervativního programu převzal pragmaticky uvažující prezident a protože sami neokonzervativci jsou politicky vychytralí, nedějí se věci přesně podle jejich představ. Spíše než sami o sobě jsou mocní do té míry, do jaké jim prezident naslouchá. Výsledek je takový, že americká zahraniční politika se stává směsicí neokonzervativních idejí, prezidentových instinktů - a reality moci.

Abychom pochopili, jak k tomu došlo, začneme tím, kdo neokonzervativci jsou. Je pochopitelné, že jsou považováni za kliku, protože jí - za prvé - byli. Skupina vznikla v 60. letech jako frakce odštěpená od Demokratické strany. První generací byli kritici tehdejšího liberálního establishmentu; s ohledem na pověst ideologů byla poněkud paradoxní jejich hlavní výtka, že Demokraté ztratili kontakt s praktickými dopady vlastní politiky. Termín „neo" (nový) byl urážkou ze strany levice, ovšem odlišil je od „opravdových" konzervativců; jeden ze zakladatelů, Irving Kristol, žertoval, že neokonzervativec je liberál „přemožený realitou". Zahraniční politika byla pouhou částí původního neokonzervativního programu: nejméně stejně tak důležitá byla politika sociální.

Druhá generace neokonzervativců je jiná. Málokdo z nich je Demokrat nebo bývalý Demokrat. Jsou to nesmlouvaví Republikáni. A zatímco si udržují charakteristické názory na domácí záležitosti (neokonzervativci například patřili mezi nejzuřivější kritiky bývalého republikánského lídra v Senátu Trenta Lotta, který byl donucen vzdát se funkce kvůli rasistickým poznámkám), jejich doménou je zahraniční politika - zčásti proto, že jejich hlavní návrhy v oblasti sociální politiky jako reforma sociální péče nebo zrušení pozitivní diskriminace se staly součástí hlavního proudu.

Druhá generace tvoří kliku v intelektuálním a společenském smyslu, ne však v politickém. Většina pochází z podobného prostředí, ať jde o profesory (jako Paul Wolfowitz a Steve Cambone, také z Pentagonu) nebo právníky (jako číslo tři v Pentagonu Doug Feith, šéf štábu Dicka Cheneyho Scooter Libby a John Bolton z ministerstva zahraničí). Scházejí se ve stejných think-tancích, jako je například American Enterprise Institute (AEI), jehož členem je také jejich patrně nejplamennější mluvčí Richard Perle. Píší pro stejný magazín a čtou stejný magazín - Weekly Standard, který edituje Billy Kristol, syn jednoho ze zakladatelů neokonzervatismu. Jsou spoluautory těch samých studií (v administrativě je pět z 27 autorů Přestavby amerických obranných sil, nadmíru vlivné zprávy publikované v roce 2000). Jsou, stručně řečeno, washingtonskými řečníky a intelektuály.

Ve většině ostatních zemí, kde je zahraniční politika věcí stálé byrokracie, by bylo pro malou skupinu profesorů a právníků nemyslitelné, aby se ujala role v politickém procesu, navíc role dominantní. Ve Spojených státech, s jejich tradicemi podnikatelského prosazování zájmů a politického jmenování do funkcí, to tak zvláštní není.

Neobvyklé je to, že neokonzervativci jsou tolik odlišní od texaské obchodní kliky srocené okolo George Bushe. Liší se také od šéfů velkých korporací, které prezident najal pro vrcholné funkce, jako jsou Dick Cheney a Donald Rumsfeld (oba bývalí generální ředitelé). Mnoho neokonzervativců stálo v prezidentských primárkách za Johnem McCainem, Bushovým soupeřem v Republikánské straně, a někteří pak dokonce podpořili Ala Gorea.

Bylo tedy sotva překvapivé, že zpočátku byli neokonzervativci pouze jednou z několika skupin soupeřících o vliv v zahraniční politice - a bez většího úspěchu. Ve volební kampani Bush hovořil o „skromné, ale silné" politice a byl kritický k „budování národa" - což jsou velmi ne-neokonzervativní postoje. Dominantním zahraničněpolitickým hlasem v raných prezidentových dnech byl hlas Condoleezzy Riceové, poradkyně pro národní bezpečnost. Hlavním cílem Condoleezzy Riceové bylo zlepšit americké vztahy s ostatními velmocemi - taková politika sice do neokonzervativního programu patří, ale ani zdaleka v něm nemá rozhodující roli.

Dokonce ani Dick Cheney, který se měl stát nejmocnějším ochráncem neokonzervativců, se s nimi zpočátku neshodoval. Jako ministr obrany ve vládě George Bushe st. podpořil v roce 1991 rozhodnutí nesvrhnout Saddáma Husajna (ke zděšení Paula Wolfowitze). A byl také veřejně kritický k Izraeli a jeho politice budování osad - což je pro většinu pro-izraelských neokonzervativců nemyslitelné. I krátce po událostech 11. září 2001 byl Wolfowitz odmítnut, když šel za prezidentem s tím, že teroristické útoky po­ukázaly na naléhavou nutnost vypořádat se s hrozbou Saddáma Husajna.

Jak se tedy neokonzervativci, dříve jen jedna z několika skupin, dostali k vlivným pozicím, které teď zastávají? Tím, že vyslovovali názory, které se po 11. září 2001 začaly zdát důležitější - avšak se kterými mnozí konzervativci souhlasili už i předtím. Na začátku je představa, že Spojené státy stojí před výzvou být vůdcem „unipolárního světa" (toto spojení vymyslel neokonzervativní komentátor Charles Krauthammer v roce 1991). Vidí svět v pojmech dobra a zla. Myslí si, že Spojené státy by měly být ochotné po­užít vojenskou sílu k vítězství nad silami chaosu. Dále pokračují prosazováním demokratické transformace Blízkého východu, což je názor, který není napříč administrativou sdílen (jedná se o extrémně radikální politiku, takže neokonzervativci nejenom že nejsou „neo", nejsou ani, v normálním smyslu slova, konzervativní). Až na tuto výjimku se však jejich názory od zbytku administrativy tolik neliší.

Neokonzervativci mají také energický styl a upřednostňují morální jasnost před diplomatickou obratností a konfrontaci před dosahováním postupných výhod. Jsou skeptičtí k multilaterálním institucím, které omezují americkou moc a efektivitu; spíše než na stará spojenectví se zaměřují na nové hrozby a příležitosti.

Tyto názory opět nejsou výhradně neokonzervativní. Podobné trendy byly v politice Spojených států pozorovatelné od konce studené války. Jak navíc upozorňuje Walter Russell Mead z Rady pro zahraniční vztahy, názorové klima se v Republikánské straně měnilo už delší dobu. Přesun od eurocentrických „mužů z východního pobřeží" ke konzervativcům „Slunečního pásu", kteří se více starají o Asii, Latinskou Ameriku a Blízký východ, začal spolu s Barrym Goldwaterem a Ronaldem Reaganem v 70. letech minulého století.

Tyto společné intelektuální kořeny umožnily neokonzervativcům udržovat úzké vztahy s tradičními konzervativními politiky, jako jsou Rumsfeld a Cheney. Ačkoliv ani jeden z nich není opravdovým neokonzervativcem, Donald Rumsfeld podepsal v roce 1998 dopis Billu Clintonovi, ve kterém ho vyzýval, aby odstranění Saddáma Husajna a jeho režimu vyhlásil za „cíl zahraniční politiky Spojených států". Zakládajícím dokumentem neokonzervativní politiky pak byly Principy obranného plánování, sepsané pro tehdejšího ministra obrany Dicka Cheneyho v roce 1992, jejichž autory byli Paul Wolfowitz a Scooter Libby. Dokument vznášel otázku preventivních úderů a vyzýval Ameriku ke zvýšení vojenských výdajů až k hranici, kdy jim nebude možno konkurovat. O deset let později byly obě představy zaneseny do Národní bezpečnostní strategie jako oficiální politika.

Událostí, která proměnila obecnou názorovou shodu v konkrétní vliv, byly teroristické útoky z 11. září 2001. Podle slov George Bushe „noc padla na již změněný svět". Neokonzervativci byli dlouho posedlí Blízkým východem a hrozbami, které „nelze odstrašit", například jadernými zbraněmi v rukou teroristů. Tradiční republikánští internacionalisté, kteří k tomu všemu měli málo co říct, nabízeli slabou intelektuální alternativu. Jak říká staré pravidlo politiky: „S něčím nelze bojovat ničím." George Bush si proto osvojil velkou část neokonzervativního programu.

Ale ne hned. Rozhodnutí zaútočit na Saddáma silou zřejmě padlo někdy mezi zářím 2001 a březnem 2002. V lednu 2002 ve Zprávě o stavu unie prezident Bush zmínil nechvalně známou „osu zla" - termín jakoby vystřižený z příručky neokonzervativce - letos v únoru pak pronesl v AEI řeč o budování demokracie v Iráku a podpoře politických reforem na Blízkém východě.

Někteří Evropané si zřejmě myslí, že vliv neokonzervativců je přímým důsledkem neschopnosti George Bushe pochopit základy zahraniční politiky. Tento nadřazený pohled však není nedávným vývojem v americké politice podporován. Tato nová politika byla přijata jako odpověď na katastrofální událost. Má podporu téměř na všech politických úrovních včetně Kongresu (hlavními výjimkami jsou Ministerstvo zahraničních věcí a aktivní důstojníci v ozbrojených složkách). A především - nová politika je určována prezidentem samotným. Neokonzervativní klika je závislá na Bushovi, nikoliv naopak.

Dobrá, můžete namítnout, ale tohle jen přenáší střed pozornosti od spiknutí ke konsensu. Ať už formuluje politiku kdokoliv, stále podle kritiků škodí zájmům (některých) evropských zemí, mezinárodního práva, multilaterálních institucí a tradičních spojenectví. Kromě toho, pokud je politika prováděna koalicí, ve které jsou neokonzervativci jen první mezi rovnými, vyvolává to otázky o její stabilitě a také o tom, zdali mezi neokonzervativci a ostatními existuje pnutí připravené se naplno projevit.

Obavy o americkou zahraniční politiku se většinou týkají prostředků a nákladů, nikoliv cílů. Neokonzervativci chtějí osvobodit Irák, šířit demokracii po Blízkém východě a zlepšit opatření proti šíření zbraní hromadného ničení. Proti tomu mohou kritici sotva něco namítat, a to i v případě, že se těmto cílům nevěnují tak neúnavně jako neokonzerva­tivci.

Evropané často připisují vše, co se jim na americké zahraniční politice nelíbí, vlivu této kliky. To je však evidentní chyba: americká administrativa odstupovala od určitých mezinárodních dohod už dlouho před neokonzervativním vzestupem. Je pravda, že neokonzervativci jsou ve své přezíravosti k multilaterálním uskupením, o nichž jsou přesvědčeni, že působí proti zájmům Spojených států, nemilosrdnější než ostatní. Jejich postoj ke „spletitým spojenectvím" je však spíše pragmatický než všeobecně nepřátelský. Mnozí, přestože ne všichni, uznávají NATO kvůli jeho roli při sjednocování východní a západní Evropy po pádu komunismu. Když Francie a Německo zdržovaly tureckou žádost o dodávky obranného vybavení před válkou v Iráku, americká administrativa raději našla cestu ke zdolání této překážky v rámci NATO, než aby se snažila Alianci zcela obejít. Největší hněv neokonzervativců směřuje proti Organizaci spojených národů a někdy proti Evropské unii.

V loňském roce se samozřejmě objevily velké diplomatické šarvátky, nejvýrazněji v Radě bezpečnosti OSN kvůli druhé irácké rezoluci. Jen těžko však můžeme z toho všeho, pokud vůbec z něčeho, obviňovat neokonzervativce. O spoustu zlé krve se postarali Francouzi a Rusové, zatímco úřadem z velké části zodpovědným za americkou zahraniční politiku v oněch nešťastných chvílích bylo silně ne-neokonzervativní ministerstvo zahraničí.

Oblastí, v níž by se vliv neokonzervativců mohl skutečně prokázat jako škodlivý vůči zájmům ostatních, je Izrael. Neokonzervativci patří mezi nejoddanější zastánce Ariela Šarona. Většina z nich se obává, že navrhovaný „cestovní plán" (roadmap) ohrozí izraelskou bezpečnost, a udělá vše, co bude v jejích silách, aby ho zastavila. Na druhé straně je plán samotný ukazatelem mezí jejich vlivu. Kdyby neokonzervativci opravdu rozhodovali o všem, jak se o nich tvrdí, žádný plán by téměř jistě neexistoval. To, že se objevil, dokazuje roli ostatních sil působících na prezidenta Bushe: ministerstva zahraničí, Národní bezpečnostní rady či dokonce Tonyho Blaira.

Tyto síly budou pokračovat v ovlivňování prezidenta a v mírnění moci neokonzervativců. To může být dobře i špatně. Dobře proto, že budou drženy při zemi nejdivočejší výlety neokonzervativní fantazie; špatně v případě, že výsledkem bude nesoudržná politika. V tuto chvíli se dobré výsledky zdají být pravděpodobnější.

Irák je pro neokonzervativce modelovým, precedentním případem. Vojenské vítězství obrovsky zvýšilo vliv této skupiny; vážný obrat by ho mohl zvrátit. Avšak úspěšná poválečná rekonstrukce by neokonzervativce povzbudila k tlaku na prezidenta, aby přijal další části jejich programu. To neznamená poslat vojáky do Damašku (neokonzervativci říkají to, co si opravdu myslí - v souvislosti s vojenskou akcí vždy zmiňovali Irák a žádnou jinou zemi). Spíše to znamená vyvinout tlak na Sýrii, aby přestala podporovat Hizballáh, a na Saúdskou Arábii, aby přestala vyvážet vahhábistický extremismus; a také to znamená podpořit v Íránu vnitřní opozici vůči klerikálnímu režimu.

Prosazení tohoto seznamu úkolů se ovšem bude potýkat s různými omezeními. Neokonzervativci čekali na reformu Iráku déle než deset let. Neztratí o něj zájem, jak tomu bylo v případě Afghánistánu. Mohli by ale být rozptýleni řekněme krizí v Severní Koreji nebo na indickém subkontinentu. Mohli by být poraženi v Kongresu kvůli nákladnosti svých plánů, obzvláště pokud zaklopýtá ekonomika. Nebo by se mohly znovu vynořit spory s konzervativci hlavního proudu o délce pobytu vojáků v zahraničí, přičemž hlavní proud, podporovaný opatrnými realisty v ozbrojených složkách, požaduje co nejrychlejší návrat vojáků zpět do Států.

Nakonec je tu sám Bush. Jeho hlavní starostí je znovuzvolení a už také začal svoji pozornost obracet zpět k ekonomice, aby se vyvaroval osudu svého otce. To může neokonzervativní vliv utlumit více než cokoliv jiného.

Evropské a další vlády by se mohly, pokud by chtěly, k těmto opačným proudům připojit a dodat jim tak na významu. S výjimkou Velké Británie tak ovšem neučinily a raději neokonzervativce démonizují jako spikleneckou kliku. To je téměř jistě chyba. Neokonzervativci nejsou okrajovou skupinou. Obstarávají velkou část intelektuálního rámce americké zahraniční politiky. Pokud nedojde k vážného obratu v zahraničí, bude tato si­tua­ce pokračovat - a jejich démonizace povede pouze k marginalizaci kritiků.

Podle časopisu The Economist z 26. dubna 2003 zpracoval Pavel Dufek. Redakčně upraveno.