Může jít Ukrajina finskou cestou?

Nemůžu se vůbec dívat na zprávy! Všude jsou mrtvá těla z Izjumu. To je nad moje síly! (Kirillov, A., 2022)

Přestaňte střílet! V autě jsou jenom ženy a dítě! (Human Rights Watch, 2022)

Devátého března vstoupilo do domu několik vojáků ruské armády. Otec se snažil ochránit svou ženu a dítě, tak ho zastřelili na dvorku. Potom ženu několikrát znásilnili. (Limaye, Y., 2022)

Natašo, prosím tě, jdi, zachraň naši dceru, naše dítě! (Wojcik, P., 2022)

Jedna žena tu porodila před dvěma dny. Byl to chlapeček. Bohužel mu tahle raketa vzala život. (Hinnant, L., 2022)

Jsme naživu, ale život už nikdy nebude tak veselý jako býval. (Ukraine Media Center, 2022)

V noci jsem ji pohřbila. (Gall, C. & Kramer, A., 2022)

Zdánlivě nesouvisející útržky výpovědí působí, jako by byly vytržené z kontextu, paradoxně i přesto formují ucelený obraz hrůz a zoufalství odehrávajících se již po celý rok na východě Evropy. Raketový útok na porodnici v Záporoží, útoky na kolony civilních aut snažících se dostat do bezpečí, mučírny v Izjumu, zničení panelového domu plného civilistů v Dnipru, řádění v Buči. Tyto a mnohé další obrazy se nesmazatelně vryly do povědomí lidí po celé Evropě, ale zejména těch, kterých se tyto tragédie bezprostředně týkají – Ukrajinek a Ukrajinců, kterým se ze dne na den obrátil život vzhůru nohama a jejich nová realita píše tisíce smutných a bolestných příběhů. (…)