Multikulturalismus na holičkách

V následujícím textu přinášíme úryvek z knihy nizozemské autorky Baukje Prinsové Konec nevinnosti z podtitulem Debata o integraci v Nizozemsku. Publikace se zevrubně věnuje fenoménu multikulturalismu a jeho praktické realizaci v Holandsku. Kniha právě vychází v prvním českém vydání v nakladatelství Barrister & Principal.

11. září 2001. Datum, které se nám zapsalo do paměti. Nikde v Evropě nevedly teroristické útoky na World Trade Center a Pentagon k tolika vyjádřením veřejné nedůvěry vůči islámu jako v Nizozemsku. Počet útoků na mešity byl relativně vysoký a nizozemští muslimové zaznamenali nezanedbatelný nárůst agresivního chování. Také výsledky výzkumu veřejného mínění mezi nizozemskými muslimy byly pozoruhodné. Skoro polovina dotázaných měla pro útoky porozumění a čtvrtina pociťovala přinejmenším „trochu" sympatií. Přestože je třeba tyto výsledky relativizovat vysokým procentem muslimů, kteří útok odmítli, byly pro neislámské Nizozemce značně šokující. Optimistická představa Nizozemců (sebe sama) jako tolerantního národa a tvůrce polderů - záruky ekonomického růstu a společenského souladu - dostala pořádnou trhlinu. Protože: jak je možné, že spoluobčané, kteří - jak se mnozí domnívali - byli přijímáni s tak velkou vstřícností a dostávali tolik prostoru pro uplatňování vlastní identity a náboženství, chovají takové pocity nepřátelství vůči západní civilizaci a nizozemské společnosti?

Po skončení studené války znamenaly události 11. září začátek nového rozdělení světa na dvě proti sobě stojící části: „svobodný západ" a „svět islámu". Útoky byly podnětem k válce proti „zločineckým státům" jako Afghánistán a Irák, k ještě většímu množství teroristických útoků, k zákazu islámských organizací a k pronásledování podezřelých muslimů. Kromě toho přispěly - i když nepřímo - k další eskalaci palestinsko-izraelského konfliktu. Přestože v Nizozemsku nedošlo k obávané spirále násilí, ukazuje vývoj veřejné debaty na to, že se vztahy i zde polarizovaly. Když se v krizové atmosféře na podzim roku 2001 vynořil na scéně Pim Fortuyn, nejprve jako zvolený politický lídr strany Leefbaar Nederland (Nizozemsko, kde se dá žít), potom v čele své vlastní strany Lijst Pim Fortuyn (Seznam Pima Fortuyna), získal v krátké době mnoho přívrženců. Fortuyn vděčil za svou popularitu zejména skutečnosti, že - jak se příznivci přesvědčili - říkal to, co si mnoho lidí myslelo, především v souvislosti s jeho myšlenkami o „cizincích" a hrozící „islamizaci" Nizozemska, a názoru, že je třeba na nějaký čas zavřít hranice. Fortuynova popularita a oblíbenost se projevila v květnu roku 2002 ohromující účastí na jeho pohřbu v Rotterdamu, ve městě, kde delší dobu žil a kde jím vedená strana Leefbaar Rotterdam v březnu toho roku vyhrála komunální volby; ve městě, kde počet alochtonních obyvatel roste nejrychlejším tempem ze všech nizozemských měst.

Nejen autochtonní, ale také značný počet alochtonních Nizozemců sympatizoval s Fortuynovými názory. Ještě nedávno vyplynulo z výzkumu veřejného mínění, že přestože třetina klasických skupin imigrantů (Turci, Marokánci, Surinamci a Antilané) je pro pružnou azylovou politiku, téměř polovina z nich se domnívá, že v Nizozemsku žije příliš přistěhovalců, a navzdory nárůstu incidentů a negativním zprávám v médiích je většina veřejnosti se svým životem v Nizozemsku velmi spokojená. Jde tedy jen o to, zda politická polarizace, jaká vyplývá z veřejné debaty, s sebou přinesla také polarizaci do všedních interetnických vztahů.

Vražda Pima Fortuyna a vítězství LPF ve volbách způsobily v květnu roku 2002 definitivní obrat ve veřejných názorech: ideál multikulturální společnosti byl prohlášen za zkrachovalý, menšinová politika ztroskotala. Obrat však nenastal znenadání a z ničeho. Už od osmdesátých let lze hovořit o kritice příliš opatrného zacházení s etnickými minoritami: jednalo se s nimi jako „ve vatičce", příliš mnoho se dbalo na „přecitlivělost" a tvrdá skutečnost nepřizpůsobeného a kriminálního chování se zakrývala mírnými a chápavými řečmi o diskriminaci a rozpolcenosti mezi dvěma kulturami. Tyto kritické zvuky přitom zdaleka nebyly jen výsadou předních představitelů konzervativní části spektra. Navzdory bouři rozhořčení, jež vyvstala v roce 1991 po kritice tehdejší menšinové politiky, již provedl Frits Bolkestein, lídr frakce strany VVD (Lidové strany svobody a demokracie), získal jeho způsob vyjadřování v průběhu devadesátých značný respekt. Roku 2004 pak Bolkesteinova obhajoba prolamování tabu, zachovávání západních hodnot a nezbytnosti tvrdých opatření („kdo nechce slyšet, musí pocítit") definitivně zvítězila.

Odvaha k prolomení tabu

Dá-li se věřit médiím, jsme my v Nizozemsku celí diví do prolamování tabu. Pravidelně a znovu je objeveno „poslední tabu", které je třeba probořit. Ať už jde o sex, euthanasii, transsexualitu nebo pedofilii, jsme přesvědčeni o tom, že zviditelnění a debata o těchto jevech přispívá k mravnějšímu zacházení s nimi.

Debata o národnostních menšinách vedená začátkem devadesátých let do tohoto trendu zapadala. Lídr frakce VVD Frits Bolkestein sklízel po své přednášce v Luzernu komplimenty za projevenou kuráž k otevření debaty o „problémech menšin". Do té doby prý našlapovali politici a tvůrci trendů kolem etnických menšin příliš opatrně, ze strachu, že budou obviněni z nesnášenlivosti nebo ještě hůře z rasismu. Konečně se otevřel prostor pro věcnější projednání. Takhle to alespoň viděla část národa. Jiní se domnívali, že právě tímto byly osloveny „nepříjemné pocity", že takové hovory mobilizují „nepříjemné mrazení" většiny lidí, jaké hraje do karet extrémní pravici.

Do začátku osmdesátých let se v otázce etnických menšin nechala nizozemská vláda vést osvědčeným receptem pilarizace: integrace se zachováním identity. Zároveň však hrozilo, že se zhroutí sociální systém. Počet nezaměstnaných v sedmdesátých letech výrazně stoupl a vláda považovala za nezbytné provést drastická úsporná opatření. Strategie „no-nonsens" Lubbersových kabinetů šla ruku v ruce s morální ofenzívou, která měla Nizozemcům připomenout, že nemají jen práva, ale i povinnosti a odpovědnost.

Do této morální ofenzívy zapadala Bolkesteinova intervence. V létě roku 1991, pouhých několik měsíců před Bolkesteinovou přednáškou, vzbudil rozruch amsterdamský vrchní policejní komisař Eric Nordholt svou poznámku o tisících ilegálních Ghanců v Bijlmeru a vysoké kriminalitě mezi marockou, surinamskou a antilskou mládeží. Už několik let předtím se marně pokoušeli novinář Herman Vuisje a rotterdamský vysokoškolský učitel Couwenberg pranýřovat příliš shovívavý přístup k menšinám.

Jako přesvědčený obhájce obnovy občanského ducha se projevil zejména Herman Vuisje. V roce 1986 vyšel jeho text Zavražděná nevinnost, etnický rozdíl jako holandské tabu, v němž vyčítal levicovému Nizozemsku příliš velkou obezřetnost v zacházení s etnickými menšinami. Bylo mu jasné, jak toto holandské tabu vzniklo: za druhé světové války si Nizozemci vypěstovali kolektivní špatné svědomí z relativně malého počtu židů, kteří unikli plynovým komorám nacistického Německa. Navzdory veškeré odbojové rétorice, ve srovnání s okolními zeměmi, bylo tehdy jen málo Holanďanů ochotných pomoci židovským spoluobčanům a nabídnout jim přístřeší. Takový nedostatek solidarity a prozíravosti se už nikdy v dějinách nesmí opakovat - takové všeobecné mínění od té doby vládlo. Vuisje s tím samozřejmě naprosto souhlasil. Ale apriorní odsuzování negativních výroků o cizincích by podle něj mělo právě opačný efekt. Vždyť diskriminace není v podstatě nic jiného než dělání rozdílů mezi tím, co je nám známé, a tím, co neznáme. To občas děláme všichni a samo o sobě to není nic špatného. Ale právě tehdy, když se člověk pokouší tento obecný lidský zvyk potlačit, způsobí si frustrace a vyvolá rasismus, který právě chtěl potlačit.

Jaké formy chování je tedy třeba nizozemské multietnické společnosti doporučit? Pro Vuisjeho je to jasné: musíme se vrátit k předválečnému postoji „neviny", do časů, kdy „se naše země vyznačovala mimořádně uvážlivým postojem k etnickým odlišnostem". Jak Bolkestein, tak Vuisje se projevili jako vřelí zastánci více „realistického" přístupu k etnickým menšinám.

Odvaha, nebo péče?

V září roku 1991 se Frits Bolkestein projevil jako iniciátor národní debaty o menšinách. Titulek jeho článku ve Volkskrantu rozhodným způsobem udává: „K integraci menšin je třeba přistupovat rozhodně." Evropská civilizace, poukazuje Bolkestein, je podepřená hodnotami racionalismu, humanismu a křesťanství. Z těchto hodnot vyplývají některé politické principy, jako je odluka církve od státu, svoboda názoru a snášenlivost. Tyto hodnoty jsou platné univerzálně. V očích liberála stojí civilizace, která tyto hodnoty uctívá, výš než ta, která to nedělá.

Bolkestein dále konstatuje, že „ve světě islámu" jsou tyto hodnoty často opomíjeny. Připomíná Rushdieho aféru, diskriminaci homosexuálů v Saudské Arábii a vynucené sňatky. Možná jsou to excesy, konstatuje, ale „faktem zůstává, že svět islámu je v napjatém vztahu ke svému okolí". Současný proud imigrantů z muslimských zemí staví Evropu před otázku, jak se k sobě má chovat islámská menšina a neislámská většina. Bolkestein dává jasnou odpověď, protože „je nad slunce jasnější": handrkování s liberálními principy je vyloučené. Nemáme jinou možnost než vymoženosti naší civilizace bránit. Podle Bolkesteina jde o hranice multikulturální společnosti, společnosti, která je otevřená pluralismu (člověk smí věřit, čemu chce, oblékat se podle vlastního vkusu a tak dále), ale zamítá kulturní relativismus. Vyvozuje, že zachovávání vlastní identity je v rozporu se záměrem integrace.

Bolkesteinův článek rozpoutal debatu, která trvala přes rok. Zástupci různých menšinových organizací psali protesty proti Bolkesteinově stereotypnímu posuzování muslimské kultury. Vyčítali mu nedostatek znalosti skutečného postavení a postojů členů menšinových skupin a obhajovali stanovisko, že zachování vlastní kultury a identity je nezbytnou podmínkou integrace a emancipace. Bolkestein byl obviňován z vyvolávání a stimulování negativních pocitů vůči etnickým menšinám; toto není nejvhodnější způsob, jak začít dialog. Jeho přístup je oportunistický tím, že postavil „dobré" západní hodnoty proti „špatným" muslimským praktikám. Rozhořčení pisatelé uváděli, že i Nizozemci porušují zákon, že existuje jedna nizozemská politická strana, která nepřipouští členství žen a že katolická církev vylučuje ženy z náboženských služeb. Jaké hodnoty by podle Bolkesteina měli imigranti vyznávat? Mají se modlit v neděli, nebo by měly muslimské ženy chodit na nudistické pláže?

Mnozí komentátoři poukazují na skutkovou diverzitu uvnitř jak imigrantských, tak autochtonních společenství. Zdůrazňují, že uznání diverzity je pro společnost, která skutečně chce být multikulturální, nezbytné. Přesto kritici s Bolkesteinem souhlasí v ústředním pohledu: na principech jako je svoboda názoru, svoboda vyznání a princip nediskriminace nelze nic měnit. Nikdo nebude obhajovat kulturní relativismus, proti němuž Bolkestein tak urputně vytáhl do boje. Rozdílnost názorů se spíše týká definice problému. Pro Bolkesteina je to ohrožení západních (podle něj univerzálních) hodnot islámem a kulturním relativismem progresivního Nizozemska, které toto ohrožení nepřímo podporuje. Pro jeho oponenty je to spíš otázka toho, jaký prostor by měly menšinové skupiny dostat uvnitř moderní společnosti pro prožívání své vlastní náboženské, kulturní a etnické identity.

„Obyčejní" lidé

Svou obhajobou prolamování tabu negativními poznámkami se instalují „novorealisté" jako Vuisje či Bolkestein do role mluvčích „obyčejného" člověka. Bolkestein předpokládá, že „pod povrchem probíhá celonárodní debata neformálním způsobem, která na veřejnost neproniká". Zároveň poznamenává, že „mnoho lidí hovoří o menšinách, ale málokdo o autochtonních menšinách v chudých čtvrtích velkých měst, které žijí v alochtonní většině".

I Vuisje se prezentuje jako hlasatel autochtonního obyvatelstva, zejména nižších tříd. Popisuje je jako obdařené věcným, otevřeným a realistickým postojem vůči etnicky jiným obyvatelům. A obhajuje je proti obviněním z rasismu levicovými intelektuály. Právě v tomto duchu popisuje v Zavražděné nevinnosti incident, který se odehrál v Tilburgu. Hádka mezi autochtonní nizozemskou a surinamskou rodinou se tam aktérům zcela vymkla z rukou. Čtyři členové surinamské rodiny byli zraněni, jeden z nich musel dokonce do nemocnice a jejich dům byl zpola rozbitý. Druhá strana skoro žádné zranění neutrpěla. Incident byl zeširoka popisován v celostátních médiích jako výbuch rasistického násilí. Vuisje je však přesvědčený o tom, že to není správné. Aby to dokázal, popisuje rozhovory, které vedl s různými lidmi ze sousedství, černými i bílými. Kromě toho dává slovo několika „odborníkům", kteří čtvrť Tilburg znají - policistovi a sociálnímu pracovníkovi. Tito muži byli silně rozhořčeni obviněními na adresu „jejich" spoluobčanů. „Takové různice se v této čtvrti vyskytují často," říká například policista Van der Valk. „Tady chodí každý s nožem v kapse, Nizozemci i Turci." Podle Vuisjeho uvedený konflikt jen ukazuje, jací původní obyvatelé čtvrti vlastně jsou (většina z nich jsou původní obyvatelé přívěsů). Nediskriminují na základě barvy pleti, ale jsou „obyčejně" nepřátelští vůči každému, kdo je odjinud, i vůči „těm hodným lidem z vedlejší čtvrti". Etiketa rasismu se tady proto nehodí. Ve Vuisjeho očích jsou obyvatelé čtvrti, pokud jde o rasismus, nevinní.

Ale co vlastně pro Vuisjeho znamená nevinnost? To pochopíme, když se podíváme, kam nizozemskou nevinnost situuje. Nejprve konstatuje, že „dříve", to jest před válkou, bylo lépe. Tehdy byl každý ještě nevinný, protože nebyl zatížený pocitem viny z holocaustu. Dnes jsou ale jen dvě skupiny obyvatel, které se nedají zasáhnout tímto ochromujícím pocitem viny: „obyčejní" lidé (čti: autochtonní Nizozemci s malým vzděláním a nízkými příjmy) a děti. Nevina se ve Vuisjeho očích neskládá z takových věcí jako morální dobro, ale z bezúhonného smyslu pro realitu. Nevinný pohled není zkalený (morálně nebo politicky korektními) idejemi o tom, jak se člověk má dívat na svět, ale bere lidi a věci takové, jaké jsou. Vuisjeho nevinní lidé se nebojí konfliktů a dokáží být - stejně jako děti - pořádně krutí, zejména vůči cizím lidem.

Zavražděná nevinnost končí tím, co Vuisje považuje za kruciální otázky nizozemské multietnické společnosti: „Jak je možné uskutečnit normální zacházení s etnickým rozdílem? Jak může zase vzkvétat něco jako nevinnost?" Jeho odpověď je jasná: vztahy by se o něco zlepšily, kdyby se Nizozemci cítili méně zatížení svou historickou a politickou znalostí etnických a rasových vztahů. Vuisje jinými slovy požaduje návrat - ve více než v jednom významu - v čase zpátky před první hřích, do doby, kdy (ještě) lidé neochutnali jablko ze stromu poznání, kdy byli (ještě) nevědoucími jako děti.

Bližší analýza ovšem ukazuje, že Vuisjeho odpověď je, stejně jako Bolkesteinova, dvouznačná. Na jedné straně „obyčejným" Nizozemcům opravdu nebrání jakákoliv politicko-ideologická předpojatost: jsou čestní a přímí, tabu je nijak neznepokojují, vidí skutečnost takovou, jaká je. Kvůli tomuto realismu si „obyčejní" lidé zaslouží, aby byli bráni vážně. Na druhé straně hovoří Bolkestein a Vuisje o dřímavých pocitech strachu a nespokojenosti, jež žijí mezi „obyčejnými" lidmi - pocity, které by mohly vést k propuknutí rasistického násilí a xenofobii. Bolkestein: „Podle mé zkušenosti je jedinou cestou vedoucí k nezdaru to, že oficiální svět se neodvažuje mluvit tom, co říká svět neoficiální." I pro Vuisjeho má nevinnost rubovou stranu. Primitivní emoce sice nesmějí být potlačovány, ale je třeba je regulovat a usměrňovat. Z tohoto hlediska musí být „obyčejní" lidé bráni vážně - právě proto, že nejsou realističtí!

Identita („obyčejného") Nizozemce se podle nového realismu mění podle hlediska, jež je třeba hájit. Někdy jsou Nizozemci moderními a tolerantními občany, někdy jimi cloumají primitivní emoce. Kde se v jednom okamžiku hovoří o otevřených a řádných občanech, tam se v jiném okamžiku objeví masa, která jde jen za svými slepými instinkty. Vuisje považuje usměrňování za nezbytné pro normalizaci interetnických vztahů. Bolkestein si cení především „slušných" forem chování.

Nizozemská identita

Jak bylo uvedeno, všichni účastníci debaty o menšinách se shodují v tom, že Nizozemsko je společnost, kde je rozum, tolerance a ne-diskriminace vysoko na žebříčku hodnot. Specifická nizozemská identita se proto dá jen stěží definovat. Být Nizozemcem není nic zvláštního, je to „normálně" nebo „obyčejně" být. Tato na první pohled chvályhodná skromnost má ale svůj rub. Vždyť to, co je „normální", se vztahuje k určitému období, určitému místu, určité skupině, kde platí nějaká norma. Proto může být ne-Nizozemec považován za něco jako odchylku od normy; vzniká asymetrický vztah. To, co je „normální", nepotřebuje žádnou odpovědnost, co je jiné, ano. Ze své dominantní pozice setrvává člověk v bludu, že jeho chování a pohled na život je samozřejmý a obecně platný, ale chování a pohled na život těch ostatních je zvláštní a spojený s jinou kulturou. Nizozemci žijí podle univerzálních principů, zatímco „ti druzí" jsou součástí (tradičních) kultur, kde jsou směrodatné partikulární mravy, zvyky a hodnoty.

Z tohoto hlediska se centrální problém multikulturální společnosti dotýká hranic tolerance. Tato definice problému ale zvětšuje nerovnost moci mezi autochtonním a alochtonním obyvatelstvem namísto toho, aby ji zmenšovala. Vždyť tady jde o jednostranný proces uvažování, v němž „my" určujeme, co „jim" budeme akceptovat. Jakkoliv musí být uvedená nerovnost moci primárně lokalizována na úrovni jazyka, na úrovni symbolického řádu, neznamená to, že je jen symbolická. Když většina stanoví, do jaké míry se smějí menšiny odlišovat od jí stanovených norem a hodnot, má to materiální konsekvence například pro něčí úspěšnost při vzdělávání a v zaměstnání. Vysoko ceněná západní hodnota tolerance tedy zasluhuje značnou dávku nedůvěry, jak to formuloval Henk Procee: „Tolerance je privilegium mocných ve společnosti, která se může na bizarnosti dívat skrz prsty. Pro méně mocné je frustrující, že jsou tolerováni místo toho, aby byli akceptováni nebo bráni vážně." Jinými slovy: tolerujeme to, co neakceptujeme, ale rozhodli jsme se (z pragmatických nebo politických důvodů), že proti tomu nebudeme nic dělat.

Znaky žánru

Nového realistu poznáme podle pěti vlastností.

Zaprvé, nový realista se prezentuje jako člověk odvážný, jako někdo, kdo neuhýbá před fakty a hovoří otevřeně o „pravdách", které se ve vedené debatě zamlčují.

Zadruhé, nový realista se angažuje jako mluvčí „obyčejných" lidí, to znamená autochtonního obyvatelstva. Má protichůdné důvody k tomu, aby bral hlas lidu vážně. Na jedné straně mají „obyčejní" lidé právo na ochranu, protože jsou mimořádně realističtí. Zejména v chudých čtvrtích velkých měst na základě svých každodenních zkušeností vědí, co se skutečně děje a nejsou oslepeni politicky korektními idejemi. Na druhé straně musí být stížnosti „obyčejných" lidí brány vážně, aby se jejich emoce mohly držet pod kontrolou a aby se ubíraly správným směrem.

Zatřetí, nový realista tvrdí, že smysl pro realitu je charakteristickým rysem nizozemské národní identity. Nizozemci jsou národem, který jedná otevřeně, přímo a realisticky.

Začtvrté je nový realista toho názoru, že je nejvyšší čas skoncovat s progresivní elitou u moci, která svými „politicky korektními" názory na fašismus, rasismus a intoleranci ovládá veřejnost. Předpokládaná cenzura veřejné debaty, jíž se dopouští levice, je kromě toho podrobovaná kritice proto, že prý jde ruku v ruce s příliš relativistickým zpřístupňováním hodnot různých kultur.

Zapáté, mnohý nový realista se staví jako nový, opravdový feminista, jako ten, kdo vystupuje na straně postavení a zájmů alochtonních, zejména islámských žen.

Multikulturální drama

Od začátku debat o menšinách se postavení alochtonů opakovaně vrací na program veřejných diskuzí. Zneklidnění nastalo při zakládání černých a islámských škol, debatovalo se o neutuchajícím proudu uprchlíků a žadatelů o azyl a o diskutabilních aspektech islámu.

Začátkem roku 2000 se o nový rozruch postaral výmluvný esej publicisty Paula Scheffera. Scheffer sepsul Nizozemce, protože si nevšímají „multikulturálního dramatu", které se kolem nich odehrává. Přestože nezaměstnanost, kriminalita a záškoláctví jsou v etnických menšinách extrémně vysoké, setrvává podle něj politická elita v důvěrně známé strategii mírumilovné koexistence na bázi dohody a kompromisu. Tím však jsou zcela pominuty fundamentální rozdíly mezi novou situací a dobou pilarizované společnosti. Dnes existuje méně zdrojů solidarity než dříve a islám - kvůli odmítání odluky církve od státu - nelze srovnávat s modernizovaným křesťanstvím. Scheffer také naznačil, že mezi alochtonní mládeží je stále více pocitů hořkosti a frustrace. Zajišťování kurzů nizozemského jazyka, kultury a historie se musí brát mnohem vážněji. Jen tak získají alochtonní obyvatelé jasný obraz hlavních hodnot nizozemské společnosti.

Rétorika Schefferova článku zcela zapadá do žánru nového realismu. Opět se objevil někdo, kdo měl dost kuráže na prolomení tabu. Také Scheffer tvrdil, že vize a prožitky obyčejných lidí mnohdy zůstávají neviděny a neslyšeny. Odkazoval ovšem nikoliv na autochtonní obyvatelstvo, ale na pocity zloby a frustrace mezi alochtonní mládeží. Poukázal na stejnou ambivalenci v důvodech, proč je třeba tyto pocity brát vážně. Na jedné straně je tato mládež frustrovaná, protože zůstala na spodních příčkách společenského žebříčku. Na druhé straně musí vláda podniknout víc, aby tyto frustrace nevedly ke společenským neklidům. Stejně jako Vuisje i Scheffer uvedl upevnění nizozemské identity coby důležitou součást pomoci multikulturální společnosti - i když v jeho případě nebyl ideálním Nizozemcem romantizovaný „obyčejný" muž či žena, ale řádný a politicky dobře informovaný občan s přesnou představou dobrých a špatných stránek nizozemské identity.

Přesto Scheffer sdílel neklid se svými předchůdci, šlo-li o progresivní elitu a její kulturní relativismus, který podle něj degeneroval v morální lhostejnost. Z odporu proti stále větší laxnosti a shovívavosti v dodržování zákonů a pravidel zdůraznil, že je nezbytné stanovit jasné hranice, co se smí a co už se nesmí. Většina komentátorů uvítala Schefferovy požadavky jako oprávněnou kritiku multikulturalismu a jako obhajobu asimilace. Jiní považovali jeho příspěvek za potvrzení svého dojmu, že imigranti byli příliš dlouho hýčkáni. Všechna ta dobře míněná opatření vyprodukovala jen závislé a pasivní chráněnce přehnaně pečlivé společnosti. Tím se ostatně snadno přešel fakt, že Scheffer se nezasazuje za méně, ale naopak za více vládního úsilí.

Kromě potlesku sklidil Scheffer také hodně kritiky. Někdo vážnost situace relativizoval, jiný expert na menšiny považoval výraz „drama" za nesmyslnou rétorickou nadsázku. Postavení menšinových skupin bylo lepší, než se zdálo, a dalo se skutečně hovořit o pokroku; jediné, čeho bylo třeba, byla trpělivost.

Jiným kritikům se Schefferův nedostatek trpělivosti naopak zamlouval. Právem mluví o dramatu. Mýlí se jen v jeho příčině, protože etnické menšiny nezaostávají kvůli nedostatečné znalosti nizozemské společnosti, ale kvůli špatné sociálně-ekonomické situaci. Jejich problémy souvisejí s třídou, ne s kulturou. „Sociální otázka", na niž Scheffer v minulosti poukázal, úplně nezmizela - jen se začervenala.

Dále se vyskytli kritikové, kteří tvrdili, že skutečné příčiny sociálně-ekonomické nerovnosti by se daly najít ve stále ještě fungujících mechanismech rasismu a diskriminace. Tvrdilo se například, že bílý establishment jedná ze strachu, aby neztratil svou privilegovanou pozici, nebo že Schefferův důraz na kulturní rozdíly je možné považovat za formu každodenního rasismu.

Nakonec se objevily i hlasy, které se obrátily proti Schefferovu rozkladu vycházejícímu ze skálopevné víry v ideál multikulturální společnosti. Někteří účastníci debaty prohlašovali, že je třeba použít zásad pilarizace právě proto, že nabízely novým menšinovým skupinám nejvyšší šanci na emancipaci, jak tomu bylo v minulosti u reformovaných a katolíků. Jiní si kladli (řečnickou) otázku, proč jsou právě liberálové a sociální demokraté tak nepřátelští vůči kolektivnímu vytváření identity.

Redakčně upraveno.