Mobilizace

Onehdy jsem se přel – samozřejmě akademicky – se svým přítelem Vítkem Hlouškem o smyslu předvolební mobilizace. Vítek byl proti. Říkal, že mobilizace rozděluje společnost na dobráky a zločince, že vždy zhoršuje společenskou atmosféru. Namítal jsem, že bude mít asi v padesáti případech pravdu a jednou se může zmýlit. Někdy je zkrátka mobilizace na místě – představte si: píše se rok 1947, vy tušíte, že se schyluje k průšvihu. Co budete dělat jiného než mobilizovat to nejlepší v sobě i v druhých a upozorňovat na společenské problémy?
Takže, pokus o předvolební mobilizaci LP 2021.
Současná vláda je katastrofální. Politickou arénu ovládli populisté, přitom rozvrátili veřejné finance, nezvládli krizovou situaci s pandemií, jen tak mimochodem zničili jednu standardní levicovou stranu (ČSSD). Ujasnili jsme si díky premiérovi některé nejasné pojmy, jako je střet zájmů. Naučili jsme se nová slova jako agrofertizace země. Nedokážeme už změřit hloubku a rozsah tunelování a byrokratizace státu, k němuž dochází. Rozšířily se možnosti uplácení – v případě dárků pro důchodce jsme blízko hyenismu. Devadesátá léta se nyní jeví jako období svobody a prosperity.
Díky současné vládní garnituře poklesla politická kultura nikoli do prvního patra, ale do sklepení. Premiér bohužel neví, co to kultura je. Jeho spojenec prezident, který ho drží u moci i pod krkem, to sice ví, ale raději má tlačenku, becherovku a titulky složené ze svých výroků. Žehráme na Polsko a Maďarsko, ale u nás je mnohdy hůř. U sousedů sice mají problémy, ale pořád je tam politická politika – u nás už nikoli. Uctívá se prostý člověk, ale je to humbuk. Uctívá se člověk sprostý. Kdo by měl odejít, přijde a tlačí se dopředu. Slušní lidé jsou pomlouváni a osočováni. Intelektuálové se opět dělí na prodejné a neprodejné jako za normalizace.
Zahraniční politika je vepsí. Nikdo neví, kdo ji vlastně dělá. Ruské weby vesele rejdí, občas i agenti. Jasná prozápadní orientace je rozostřená. Premiér by měl hájit české zájmy v Bruselu, zajímá se však více o své výrobny koblih. V zahraničí začíná být Havlova Česká republika vnímána jako země oligarchů – je to potupné, ale je to pravda. Ti, kdo se nejvíc smáli „pravdě a lásce“, ještě víc lžou a nenávidí. Rozmohla se nesnášenlivost vůči zahraničí, vůči jiným náboženským a národním skupinám. Racionální pohled na migraci nahradily iracionální netolerantní výkřiky.
Radikální pravice se definitivně zbláznila. Je jí jedno, že se nedostane do parlamentu, zkouší jeden bezvýznamný politický projekt za druhým. Je schopna tvrdit, že covid je chřipečka, že s Ruskem se musíme sbližovat, že nynější parlamentní volby jsou k ničemu, že dochází ke konci západní civilizace. Je schopna podporovat strany, které kombinují populismus s odporem k cizincům. Považuje se za znalce všeho a všech – klimatu, migrace, epidemie. Začala vlastnit pravdu, což zviditelnilo její charakterové vady. Považuje se za znalce politiky, přitom zcela zapomněla, že politika je umění kompromisu a pokusů o dorozumění.
U lidí se vytrácí naděje, že něco lze změnit. Roste přesvědčení, že je důležitější status na twitteru než dlouhodobá poctivá práce. Bují různé socialistické nápady o zdanění bohatých. Premiérovy noviny vynikají v propagandě. Přestává se rozlišovat, co je názorová pluralita a co jsou bláboly proti racionální argumentaci. Selhávají mnozí, protože tlak nízkosti je příliš silný.
Tato situace se už nedá dále snášet. Ti, kteří důvěřují parlamentní demokracii a základním pravidlům slušnosti, kteří si nepřejí další upadání českého státu a poměrů, by měli jít tentokrát odpovědně k volbám. A měli by jít SPOLU.