Máme ocenit Edvarda Beneše zákonem?

Skupina poslanců ČSSD a KSČM předložila na červnové schůzi Poslanecké sněmovny návrh zákona o zásluhách Edvarda Beneše o stát. Tento návrh vyvolal velmi živou diskusi, do které se zapojil rovněž autor tohoto článku, a to na straně jeho odpůrců. V závěru prvního čtení tohoto návrhu zákona vystoupil poslanec Janeček (KDU-ČSL) a požadoval jeho zamítnutí. Jeho požadavek ale nebyl přijat a v následném hlasování byl návrh zákona přikázán k projednání v příslušných výborech.

V našem právním řádu existuje zákon č. 22/1930 Sb. O zásluhách T. G. Masaryka. Zdá se, že právě tímto zákonem se předkladatelé inspirovali. Rozdílů mezi tehdejší diskusí a dneškem je ale velmi mnoho. Pokusím se na tyto rozdíly poukázat.

Zákon o zásluhách T. G. Masaryka byl podán jako společný návrh poslanců všech demokratických stran zastoupených v tehdejším Národním shromáždění. Hlavním důvodem pro podání tohoto návrhu byly 80. naroze­niny prvního československého prezidenta. Proti návrhu tehdy vystoupili poslanci a senátoři ze dvou táborů. Na jedné straně to byli komunisté řízení z Moskvy a na druhé straně sudetští politikové s čilými kontakty v Berlíně. Jejich vystoupení byla natolik hanebná, že jejich velké části byly usnesením předsednictva vyškrtnuty ze stenografického záznamu. Přes tyto protesty byl zákon nakonec velkou většinou hlasů přijat jak v Poslanecké sněmovně, tak i v Senátu. Národní shromáždění tak ocenilo mimořádné zásluhy T. G. Masaryka o vznik a rozvoj Československé republiky.

Když si dnes přečtete záznam z tehdejší diskuse, zjistíte, že vyřčené argumenty o zásluhách prvního prezidenta platí dodnes. Protiargumenty komunistických a sudetských politiků prověřila historie rovněž. Oba tyto politické tábory se do dějin našeho státu zapsaly po smrti T. G. Masaryka velmi negativně.

Podívejme se ale nyní na návrh zákona o zásluhách Edvarda Beneše. Domnívám se, že si musíme položit tři otázky. Za prvé: je správné, aby se zákonem oceňovaly zásluhy kohokoliv o stát? Za druhé: je správné, aby byl takto oceněn právě Edvard Beneš a ne někdo jiný? Za třetí: proč je návrh předložen právě nyní?

K první otázce říkám, že nejsem přesvědčen o správnosti využívání zákona k ocenění zásluh kohokoli. Pokud se tak učiní, mělo by se jednat výhradně a výjimečně o případy oceňující opravdu mimořádné výkony a mimořádné osobnosti, a to ještě navíc takové, u kterých neexistují žádná rozporná hodnocení a kontroverzní diskuse. V tomto smyslu také chápu ocenění prvního prezidenta T. G. Masaryka.

Je správné, aby byl oceněn zákonem Edvard Beneš? Na tuto otázku je velmi složitá odpověď. Prezident Beneš byl bezesporu velmi významnou osobností naší politiky. O tom nemůže být žádného sporu. Jeho politická dráha se ale odehrávala v daleko dramatičtějším kontextu než působení našeho prvního prezidenta. Edvard Beneš se musel vypořádat se dvěmi světovými válkami a nikoliv pouze s jednou jako náš první prezident. To činí jeho život i politiku daleko komplikovanější a méně jednoznačné.

Není zde prostor k rozboru všech činů prezidenta Beneše, ale přesto připomenu alespoň hlavní mezníky jeho kariéry, které jsou nikoliv náhodou také hlavními mezníky našich moderních dějin. Je to první světová válka v letech 1914-1918, kdy stál pevně po boku prvního československého prezidenta a zasloužil se o vznik ČSR. Je to období první republiky, kdy byl premiérem a zejména ministrem zahraničí, a to až do roku 1935, kdy byl zvolen druhým československým prezidentem. Je to také rok 1938, kdy byla podepsána Mnichovská dohoda, která tak tragicky zasáhla do osudů Československa. Jsou to rovněž roky válečné, kdy stál v čele úsilí o osvobození Československa. Rok 1945, kdy podepsal mnohé dekrety o novém uspořádání poměrů v poválečné republice. A nakonec rok 1948, kdy druhý prezident zemřel a kdy shodou okolností převzala v naší zemi moc KSČ.

Jsme si opravdu jisti tím, že Edvard Beneš stál ve všech těchto chvílích na správné straně a hájil vždy zájem státu? Jsem přesvědčen o tom, že tomu tak ve většině případů bylo, ale nikoliv vždy. Postup Edvarda Beneše v roce 1938, kdy znemožnil projednání Mnichovské dohody v Národním shromáždění, v roce 1943, kdy podepsal značně nevýhodnou smlouvu se SSSR, v roce 1945, kdy prosadil obrovské znárodnění soukromého majetku a bezplatné předání Podkarpatské Rusi do rukou SSSR, a v roce 1948, kdy přijal demisi demokratických ministrů a jmenoval na jejich místa komunisty nebo jejich nohsledy, byl dle mého soudu velmi diskutabilní a nelze říci, že tyto kroky byly v zájmu státu. Z tohoto důvodu se domnívám, že ocenit zásluhy Edvarda Beneše zákonem správné není i přesto, že jeho zásluhy z první světové války a první republiky jsou zřetelné a nezpochybnitelné.

Na konec jsem vznesl třetí otázku, proč máme oceňovat zásluhy Edvarda Beneše právě nyní. Letos sice uplyne 55 let od úmrtí našeho druhého prezidenta, ale to dle mého soudu není hlavním důvodem pro předložení tohoto návrhu. Mám obavu, že hlavním motivem je snaha předkladatelů odpovědět tímto zákonem na kritiku Edvarda Beneše a České republiky ze strany sudetských Němců a jejich apologetů. Takový motiv je možná dobře míněný, ale v konečném důsledku kontraproduktivní.

Je pravdou, že v německé a rakouské politice existují velmi vlivné síly, které obhajují revizi výsledků II. světové války, a to především vůči České republice a Slovensku. Tyto síly v poslední době prosadily vůči České republice mimořádně nepřátelské usnesení německé Spolkové rady. Toto usnesení je třeba z naší strany jednoznačně odmítnout z toho důvodu, že je v příkrém rozporu s česko-německou deklarací, kde se obě strany zavázaly, že nebudou své vztahy zatěžovat problémy minulosti. Německá strana nyní tento závazek jednoznačně porušila a je třeba, aby na to česká politika adekvátně zareagovala.

Na druhé straně musím říci, že přijetím zákona o zásluhách Edvarda Beneše, přestože je dobře myšlen a přestože podle mého soudu nemůže být interpretován jako porušení česko-německé deklarace, k nepřátelské interpretaci stejně dojde a škody vzniklé z takové eskalace napětí v česko-německých vztazích budou velmi vážné a v rozporu se skutečnými zájmy občanů obou států.