Malý princ v břiše velryby

V květnu 1935 se francouzskému spisovateli Antoinu de Saint-Exupérymu, již tehdy věhlasnému, ale zdaleka ne tak jako dnes, dostalo nevšedního zážitku. Mohl se jako pasažér proletět v největším letadle světa, což mu jako pilotovi, veteránu nebezpečných poštovních tras nad Afrikou či Jižní Amerikou, jistě konvenovalo. Těžko ale říci, jak se vnitřně vyrovnával se skutečností, že se onen vzdušný Goliáš, Tupolev ANT-20 „Maxim Gorkij“, jmenoval po jeho spisovatelském kolegovi. Let dopadl dobře, ale druhého dne, 18. května, přišla katastrofa. Při letu nad Moskvou do osmimotorového „Maxima Gorkého“ s rozpětím křídel třiašedesát metrů a délkou trupu přes třicet metrů narazila doprovodná stíhačka a gigant se zřítil k zemi. Toto neštěstí si vyžádalo životy pěti desítek lidí včetně několika dětí a zasáhlo sovětský režim na zvlášť citlivém místě, neboť okřídlený Maxim Gorkij byl pýchou i nástrojem sovětské propagandy. Nejen svými rekordními rozměry, ale i prakticky, poněvadž byl vědomě konstruován jako agitační letadlo, jako agitoplán, vybavený mimo jiné obřím reproduktorem vyvolávajícím efekt „hlasu z nebe“ a schopným šířit propagandistická hesla i jiné podobné projevy nad plochou o rozloze přes deset čtverečních kilometrů. A propaganda, dnešními slovy marketing, zavinila i jeho smrt, jelikož doprovodná stíhačka měla svým kroužením kolem moderního kovového ptakoještěra dodat na atraktivitě filmovým záběrům, pořizovaným z třetího letadla. (…)