Maliova mluvnice revolucí

V minulém vydání Revue Politika jsme otiskli první část rozsáhlé eseje Alaina Besançona věnované knize Martina Malii History's Locomotives, Revolution and the Making of the Modern World. V tomto čísle vám přinášíme její dokončení.

Velká revoluce

Dospěli jsme nyní ke klíčové revoluci, již lze označit za revoluci par excellence, k velké revoluci francouzské. Dějiny Anglie a Francie se začaly ubírat zásadně odlišnými cestami od čtyřicátých let sedmnáctého století. Francouzská správní monarchie nadále sledovala svůj záměr účelně sjednotit zemi a nadále pokračovala ve velké evropské politice. Dosáhla hned zpočátku dosti úspěchů na to, aby hnutí jako Fronda nemělo nejmenší šanci přijít s podobnou výzvou jako anglický parlament. Co zůstalo z opozice, našlo své pole působnosti v soudcovském stavu a v jansenismu. Královský absolutismus však dosáhl svého vrcholu na přelomu století, zatímco politicko-náboženský jansenismus pokračoval ve své rozkladné činnosti. Teprve současná historiografie začíná zvažovat katastrofální následky jeho vlivu na monarchickou ideu i na katolickou církev. Stejným způsobem jako husité a puritáni se jansenismus odvolával na prvotní církev a na někdejší uspořádání monarchie. Jeho ideály se obracely do zmytologizované minulosti. Až v sedmdesátých letech následujícího století začal tento ve své podstatě nábožensky reakcionářský a subverzívní konzervativismus výrazně ztrácet svůj vliv. Základní tón začalo přebírat osvícenství a program zaměřený na budoucnost. Hobbes a Locke psali po anglické revoluci a mohli si z ní vzít ponaučení. Montesquieuovo anglofilství, Voltairův antikatolicismus, Rousseauovo svědomí - které nemůže nepřipomínat light within (vnitřní osvícení) puritánské zbožnosti -, to vše byla prospektivní témata a rozvíjela se před revolucí.

Je známo, že cunami (jak říká Le Roy Ladurie) proběhla přibližně ve dvou velkých vlnách. Všechny trvalé výdobytky francouzské revoluce spatřily světlo světa už v období mezi květnem a prosincem roku 1789. Bylo jich dosaženo v Paříži a ve Versailles prostřednictvím městského živlu. Jakmile venkov dosáhl vzhledem k „velkému strachu" zrušení feudálních práv, opustil revoluční dynamiku a znovu se objevil až v uniformách republikánských a císařských zbraní. Občanská rovnost, rovnost před daní, pravidelné volby, zastupitelské instituce, rozpuštění cechů, správní reorganizace v podobě departementů, zavedení metrického systému - všechny tyto pilíře nového režimu byly přijaty s euforií a se souhlasem téměř všech. Přesto se tento nový pořádek v roce 1792 rozpadl. Proč? Malia uvádí klasické důvody: náboženský rozkol, odpor dvora a krále, výzva girondistů a jakobínů pařížským lidovým masám, hospodářská katastrofa, neodkladnost války. Zcela mlčky však přechází tajemství Velkého teroru. Kult Nejvyšší bytosti (l'tre suprme) coby poslední mše Savojského vikáře předchází jen krátce Thermidoru. Utopická horečka definitivně klesla, jakmile se objevil nový úkol hájit partikulární zájmy.

Revoluce nicméně neskončila. Byl ještě nutný určitý čas k upevnění modernity vepsané do prvního roku revoluce, k vypuzení církve, k likvidaci mimořádného dědictví starého režimu. Bylo třeba celého jednoho století. Neboť revoluce ve Francii nebyla namířena pouze proti svévoli, ale proti „privilegiu", nejen proti despotismu, ale proti šlechtě. Na rozdíl od anglické revoluce a revoluce americké (přinejmenším až do války Jihu proti Severu), jejichž hlavním tématem byla zásadním způsobem lidská svoboda, základní patos francouzské revoluce představovala rovnost. Privilegovaná společenská tělesa starého režimu, která přežívala v režimu novém, byla trnem v oku radikálních republikánů (sansculottů). A tento duch dále přetrvával, neboť výsledky revoluce vytvořily nové předěly mezi bohatými a chudými, mezi panstvem a lidem. Lid se však nespokojuje se svobodou, byť se o ni dokonce zajímal. Jak uskutečnit příslib rovnosti, který byl neuváženě učiněn na samém počátku?

Ideologické revoluce

Právě tato otázka ovládla celé devatenácté století. Francouzská revoluce se stala celoevropským ideálem. Být revolucionářem se tehdy pro Bianquiho, Marxe, Mazziniho či Bakunina stalo povoláním, profesí. Barikády při povstání vedly k revoluci roku 1848, jež byla první a také jedinou revolucí, která zasáhla celou Evropu. Nikde neuspěla - první velká revoluce byla poražena konzervativci, kteří se dokázali poučit z dějin a byli na ni připraveni. Rok 1848 také přinesl výrazné rozšíření pojmu revoluce. Zahrnul pod jeden pojem tři dosud rozdílné revoluce. Stále je v něm obsaženo téma politického liberalismu revoluce z roku 1640 v Anglii, revoluce z roku 1776 v Americe a především revoluce z roku 1789, ale přibyly dvě nové hodnoty, které zplodila francouzská revoluce: nacionalismus a socialismus. Nacionalismus může být ukojen osvobozením národa z područí. Je však možné uspokojit socialismus?

Socialistická myšlenka nijak od svých počátků (kolem roku 1830) nesouvisí s žádným zjevením „dělnické třídy", ale s frustrací, již po sobě zanechala francouzská revoluce a nový systém nerovnosti, který posvětila. Socialismus se vymezuje jako negace čehosi, co se začíná označovat jako „kapitalismus", a jako něco, co by na základě této negace mohlo v budoucnu nadejít. V tomto ohledu předbíhá pole působnosti socialistické myšlenky ekonomiku. Jde o projekt totální, který tvoří alternativu k veškeré realitě přítomného světa. A tehdy se také nastoluje otázka, není-li třeba začít znovu od roku 1793 a učinit první krok v podobě teroru. Ale v roce 1848 působilo všeobecné hlasování jako velká záchovná síla. Monarchisté, konzervativci, velká i malá buržoazie se sjednotili proti „rudým", prohlásili se za republikány, v červnu nové vojáky revoluce rozdrtili a celý bank shrábl nakonec Napoleon III.

V německých zemích získala revoluce 1848, a to dokonce i přes svůj neúspěch, mnohem závažnější význam. Konzervativci poučení rokem 1789 věděli, že je moudré hájit monarchie i za cenu, že občanská společnost bude rozdělena v sociální otázce a při konfrontaci s násilím ve městech. Věděli také, že kdyby národní idea - v etnické podobě národa (Volk) - zvítězila, nastal by rozklad celé správní a vojenské mašinérie Hohenzollernů a Habsburků. Nepřešla by pouze do služeb národa, jak tomu bylo ve Francii. Obě monarchie si pohlídaly věrnost armády, a tedy i poslední slovo. Když romantická myšlenka národa Maďary, Italy, Slovany sjednocovala, proč rozdělovala německé země: Berlín nebo Vídeň?

Bismarckovým řešením bylo nabídnout Německu legitimistický bonapartismus. Jinými slovy využít všeobecného hlasovacího práva a zajistit částečné sjednocení národa (Kleindeutsch, malé Německo), v němž hlavní roli hrálo Prusko, vytvořit ústavu bez ministerské odpovědnosti a zavést sociální opatření, která by zklidnila městský dav. Takový byl úspěšný kompromis, moderní, monarchický a aristokratický zároveň, který vydržel až do roku 1918 a který rychle napodobilo Rakousko a po roce 1905 - méně úspěšně - také Rusko.

Nicméně „starý krtek" ryl dále a jeho jméno bylo marxismus. Stejně jako ostatní socialisté byl i Marx teoretikem zcela odtrženým od dělnického hnutí. V šestatřiceti letech vytvořil v Německé ideologii svou vlastní verzi Hegela. „Proletariát" je více teologický pojem, mesiáš-vykupitel odcizeného lidstva, než společenská třída. Totální „ne-kapitalismus", socialismus, spočívá podle Marxe výlučně v jediném aktu, a tím je zrušení soukromého vlastnictví. Podle tohoto marxismu je možné uskutečnit socialismus všude tam, kde lze zrušit soukromé vlastnictví. Ať už je společnost pro tuto revoluci „zralá", nebo není.

Když se marxismus stal doktrínou německých odborů, byl konfrontován s fakty. Marx se po roce 1848 snažil v celém svém díle dokázat, že mezi jeho polonáboženskou eschatologií a vědeckou pozitivitou historického pohybu existuje souběh, souslednost. V Kapitálu dokazuje, že „kapitalismus" spěje k sebezničení a že uvolní místo generaci revolucionářů. Fakta však svědčila o opaku. Žádné „zbídačování", ani relativní, ani absolutní, žádné „trvalé snižování míry zisku", žádné „uvědomění" proletariátu nenastalo. Zůstal efektivní reformismus provázející v Německu postupný vývoj k demokracii a umožňující odborově organizovaným dělníkům dospět k modernosti. V Rusku však stav společnosti podobnou empirickou verifikaci neumožňoval a tamní marxismus si tak mohl udržet ideální čistotu. Ve zjednodušené podobě a doběla rozžhavený posloužil leninistické sektě jako jednotící tmel.

Válka a působení této sekty zničily ruský ancien régime a ruské společnosti znemožnily zajistit jeho následnictví. V Rusku se tak žádný „nový režim" neobjevil, jeho místo zaujal „ne-kapitalismus", který strana označila jako „výstavbu socialismu". Lenin, který stejně jako všichni přemýšlel o francouzské revoluci, učinil všechna příslušná opatření, aby nemohlo dojít k žádnému novému Thermidoru. A také k němu nedošlo. Vláda utopie tak trvala sedmdesát let, aniž socialismus představoval cokoliv jiného než negaci „kapitalismu", aniž se stal skutečnou autonomní společností. Chiméra a její dekorace se nakonec zhroutily jako domeček z karet a zanechaly po sobě velice vágní půdu, na níž se jednou může zrodit, alespoň Malia v to doufá, společnost evropského typu.

Námitky

Myslím, že jsem zde nastínil základní linie Maliovy studie s tím, že jsem se podrobněji věnoval méně známým epizodám, jimiž jsou česká a nizozemská revoluce. Jeho kniha má podobnou strukturu jako Vaubanovy pevnosti a vyznačuje se mimořádnou geometrickou čistotou. Chtěl jsem ji zpřehlednit, ale ona se vzpírá jakémukoliv zjednodušení, neboť obsahuje podrobné rozbory a důkazy, odbočky, přesně, more geometrico, dedukovaná tvrzení, a to s ohromující jasností a často s neméně úchvatnou originalitou. Je velice těžké některé místo napadnout, neboť všechno je velice dobře podložené. Malia si dal tu práci a v přílohách vyvrací řadu útoků neomarxistů nebo závěrů současné political science a podrobuje je zdrcující kritice s podmanivou intelektuální elegancí, která odpůrcům nedává nejmenší šanci.

Kritické výhrady, které nicméně přicházejí člověku na mysl, se týkají výstižnosti samotného ústředního pojmu revoluce. Revoluce „klasické", označované rovněž jako „atlantické", jsou procesem, který umožňuje přejít od ancien régime k modernímu uspořádání nazývanému také noveau régime. Avšak počínaje 19. stoletím se objevuje nový typ revoluce, který spočívá v očekávání zcela odlišného světa. Ztělesňuje jej také komplot, který má za cíl skoncovat s reálným světem a vytvořit na troskách „starého" světa předem předpověděný imaginární svět nový. Revoluce v tomto druhém smyslu už přestává být fenoménem vnitřně spojeným s evropskou civilizací. Navíc tento typ nové revoluce uspěl pouze v těch zemích, které nezažily ancien régime v celém rozsahu (Rusko) nebo něco, co by „starý režim" v čemkoli připomínalo: Čína, Korea, Vietnam. Malia si tuto obtíž uvědomuje a snaží se s ní vyrovnat, ale není jisté, zda se mu ji podařilo překonat. Jak zahrnout pod jeden pojem proces, na jehož základě se uskutečňuje nové zřízení, které je již zárodečně obsaženo ve starém režimu, a proces, který se zaměřuje na imaginární možnost, jež není schopna se uskutečnit, aktualizovat?

Nacismus a marxismus

Malia se zabývá pouze určitými revolucemi. Jeho schéma lze však snadno vztáhnout např. na španělskou revoluci, která se završila v roce 1975. Jestliže se přechod k modernímu zřízení často uskutečnil bez revoluce, lze mít za to, že se tak stávalo v zemích, kde byla modernizace vnucena a vynucena shora v průběhu napoleonských výbojů (Itálie, Skandinávie). Malia však kupodivu neříká ani slovo o hitlerovské revoluci, což je dosti překvapující. Německo se, jak Malia ukázal, zastavilo v půli cesty: zablokoval jej Bismarckův kompromis a výrazný úspěch jeho režimu, který přetrval až do druhé světové války. Německo však svůj ancien régime, své starobylé zřízení příkazů a stavů (Stände), chráněné postupně Lutherem, Bismarckem a dokonce sociálními demokraty, jako byli Ebert a Noske, nelikvidovalo pod praporem marxismu-leninismu, ale pomocí ideologie zcela odlišné, jakou byl nacismus. Staré německé rozvrstvení společnosti zničily hitlerovské hordy, nikoli bolševické. V roce 1945 bylo Německo po stoletém snažení a za cenu bezprecedentní katastrofy konečně připraveno přejít k moderní demokracii, tj. k tocquevillovské demokracii rovnosti podmínek. Nacistická epizoda netrvala na rozdíl od toho, co se dělo v komunistickém Rusku, dostatečně dlouho na to, aby dokázala zcela rozložit společnost. V paradoxním smyslu slova ji „demokratizovala"; společnost byla po válce schopna převzít moc, kterou jí poskytli západní spojenci.

Právě z tohoto důvodu jsem váhal a váhám před hodnocením marxismu. Malia se v tomto ohledu shoduje s Kołakowským a tvrdí, že komunismus je už obsažen v Komunistickém manifestu z roku 1848. Stejně jako Kołakowski či Fessard přikládá velký význam Rukopisům z roku 1844, což je metafyzické parahegelovské fantazírování, jež mohlo být publikováno až ve třicátých letech, dost dlouho po bolševické revoluci. Lze však napsat dějiny počátků leninismu (což jsem také učinil) a připsat v nich marxismu pouze příležitostnou a instrumentální roli. Lze se soustředit na podmínky, v nichž se v Rusku objevil fenomén ideologické sekty a nepřičítat jejím postupně se objevujícím doktrínám kauzální význam. A sekta, budoucí strana, se jednak zrodila před uvedením marxismu do Ruska, jednak už měla jako cíl totální revoluci. Co potom přinesl marxismus? Údajnou vědeckost Kapitálu. Revoluční idea v ničem (nebo téměř v ničem) nevděčila za svůj vznik neznámému metafyzikovi Marxovi, neboť již existovala v ucelené podobě a s plánem na vytvoření strany u narodniků. Sekta pouze potřebovala ke svému stmelování a utvrzování absolutní jistotu, jakou poskytuje pozitivní věda, a s tou přišel právě „vědecký" Marx. Ona věda o „kapitalismu", vyvozená z obecného a řízeného pohybu dějin, se v Německu při kontaktu s fakty rozložila. Bernstein ji považoval za prázdnou a zbytečnou. Ne tak v Rusku, kde zůstávala abstraktní teorií. Lenin se svou sektou v ni absolutně věřil a bez vyzbrojenosti touto „vědou" by se v říjnu 1917 jistě neodvážil hodit svou síť na celé Rusko.

Jazyk a blábol

Po převzetí moci přestalo marxistické myšlení hrát jakoukoli roli. Nahradil jej jazyk, jehož slovník nepochybně pochází od Marxe, avšak nijak neusiloval o jakýkoli kontakt se skutečností. Pouze s mocí samotnou. Jde o konvenční jazyk, v němž strana vypracovává svá rozhodnutí. Jde o závazný jazyk, který musejí používat straně podřízení, mají-li slovem nebo písmem co do činění s veřejnou sférou. Marxovský korpus se stává zcela zbytečným. Bohatě stačí jednoduchý katechismus vypracovaný Stalinem. V asijských revolucích dokonce už žádný odkaz k Marxovi neexistuje, ale katechismus funguje v analogické roli stejně dobře. Malá rudá knížka, korejské Ču-čche...

Fenoménem revolučního jazyka jako šílené hry se slovy, jako logokracie, jako testu schopného označit a oddělit stoupence od nepřátel, se Malia nezabývá. Tento jazyk se přitom projevuje a rozvíjí dokonce ještě před ideologickými revolucemi. Pravidelně se objevuje ve vrcholných okamžicích „klasických" politických revolucí. Mechanický jazyk jakobínů o období teroru vychází z Rousseaua, ale postrádá Rousseauovo myšlení. Anglické sekty a New Model Army v období kolem roku 1650 hovoří „biblickou" řečí. Jazykem na biblický způsob nebo dokonce dle biblické litery hovoří také táboritské sekty, hugenoti, část amerických patriotů. Není důležité, jaká doktrína může v podobných revolučních momentech posloužit jako nástroj. Za jistých okolností by v devatenáctém a dvacátém století mohli potřebnou oporu docela dobře poskytnout Auguste Comte a Sigmund Freud, kdyby je „nepředběhl" marxismus a rasistický darwinismus. Revoluční freudismus se ostatně projevil v Paříži v roce 1968.

Tyto momenty exaltace Malia zaznamenává, ale blíže se jimi nezabývá, neboť se zcela soustřeďuje na politickou logiku revoluce. Ony krize mají velice blízko k šílenství a mnozí svědkové si podle nich vytvořili představu o revoluci. Taine popisuje boj jakobínů jako kolektivní mentální patologii. Ideologické revoluce v Rusku, v Polsku, Rumunsku měly své malíře, kteří je učinili středem obrazu. Bolestný život pod útlakem nezadržitelné psychické epidemie, pod nadvládou přebujelé řeči beze smyslu, nabírající šílené obrátky, spojený s nemožností pochopit rozhodnutí, která jsou v naprostém rozporu se samotným revolučním projektem i proti samotnému zájmu moci - takové je podloží děl Platonova, Solženicyna, Zinovjeva, Miłosze, Orwella, Klemperera, Rauschninga, Wata, Kundery, Dumitrua a dalších. Anatole France něco takového tušil v knize Bohové žízní a Augustin Cochin to pochopil ve své „předbolševické" analýze francouzské revoluce. Hobbes a Locke se při vzpomínce na anglické „entuziasty" třásli hrůzou. Jednotlivé epizody tvoří řetěz, který paradoxně spojuje oba dva heterogenní typy revoluce, které Malia rozlišuje. V každém případě jde o blouznivé, šílené momenty, které vyvracejí rozumnost revoluce. Jsou také úzce spjaty s násilím. Malia zaznamenává, že každá revoluce zanechává těm následujícím svou legendu. Často je to připomínka, která podněcuje a dráždí „lidi krve" (jak říkal Napoleon). Lenin s nostalgií vdechoval příjemnou vůni gilotiny a vraždění ve Vendée. A rovněž i řada pařížských intelektuálů.

Náboženství a národ

Další hledisko: náboženství. Malia dokonale chápe význam, jaký má v prvních revolucích uvedené řady. Náboženství tak v křesťanských dobách tvoří obal, pokryv (ideologickou nadstavbu, jak říkal Marx) politického záměru ukrytého vespod. Revoluce se jeví jako hereze, ale není jí. Nevím, mohu-li souhlasit s tím, co v Maliově textu následuje. Fenomén revoluce se objevil prakticky současně s velkou krizí latinského křesťanství, která začíná ve čtrnáctém století po zhroucení tomistické syntézy a římské autority. Hus, Luther, Kalvín mu postupně dodávají svůj příznačný kolorit. Reformace nepředstavuje oslabení křesťanské vroucnosti, ale je naopak protestem proti příliš vlažné, „zkažené" římské církvi, obrovskou vlnou zbožnosti a náboženské horlivosti. Je třeba ponechat náboženskému prvku ve vztahu k politice jeho autonomii, byť to bylo pouze z prosté věrnosti k textům, které tu po sobě zanechaly německá, nizozemská, anglická a americká revoluce. Je však současně pravda, že náboženský faktor má menší váhu počínaje francouzskou revolucí. Je tomu tak proto, že obecná krize křesťanství započala ve Francii předčasně, neboť kalvínský ani tridentský vzorec, stejnou měrou zamítnuté, nemohly za vlády Bourbonů stabilizovat náboženský život. Bezbožnost a náboženská lhostejnost se v této katolické zemi šířily od konce sedmnáctého století, tedy o století dříve než v protestantských zemích. Protestantské přežívání kalvinistické tradice bylo na překážku vzniku radikálních politických programů a ideologických pseudonáboženství charakteristických pro postkatolické moderní revoluce. Škoda, že Maliův esej nelze přepsat a doplnit o dějiny rozsáhlého náboženského cyklu (nejenom křesťanského, ale také židovského), které sahají od reformace po dnešní postchristianismus. Nešlo by o popření Maliova díla, ale pouze o jeho zasazení do širší perspektivy.

To samé se dá říci o vztahu mezi revolucí a národem. Národní cítění je starobylé mystérium. Jde o vášeň silnější, než je nejsilnější vášeň politická. Neexistovala žádná revoluce, která by nepřimísila ke svým politickým cílům národní vášně. Malia správně zaznamenal, že klasické („atlantické") revoluce nemohly uspět, pokud by nebyly zasazeny do rámce národního státu. Český národní stát se rýsoval už před husitskou revolucí. Revoluce a národ krystalizovaly v nizozemském a americkém případě nedílně a neodlučitelně, přímo zposvátněny jsou ve francouzském svátku federace. Pochopitelně ne vždy k podobné souběžnosti dochází. Alžbětinská reforma byla příležitostí k silnému nacionalistickému sebeuvědomění anglického lidu. Exkomunikace královny a vítězství nad španělskou Armadou definitivně vyřešilo postavení katolíků, kteří byli posléze z lůna národního společenství vyloučeni. Revoluci předcházela jednota anglického národa, která nemohla být ohrožena pozdějšími peripetiemi. Předmětem zbožných meditací byla u všech směrů tatáž King James Bible.

Stává se také, že ono národní uvědomění oslabuje naléhavost díla revoluce. Německá reformace byla vnímána jako osvobození od papežství, které se zemí manipulovalo a po staletí ji odíralo. Představovala národní vzepětí, manifestaci germánství, symbolizovaného Lutherovou německou Biblí. Vědomí kulturního společenství se vytvořilo v určité mezeře mezi národním státem a novým režimem. Představovalo jistou útěchu z tohoto rozdělení. Bismarckovský stát toto společenství rozdělil, ale ono přetrvávalo. Když se němečtí socialisté v roce 1914 podobně jako ve stejné době socialisté francouzští rozhodli bez zaváhání pro posvátnou jednotu, potvrdilo se tím jen faktické rozložení sil mezi národní myšlenkou a myšlenkou socialistickou.

Ruské národní cítění se objevilo ve správnou chvíli společně s násilím posíleným příslušností k pravoslaví. Potom splynulo s imperiálním vědomím. Na konci devatenáctého století byl patrně možný přechod od starého režimu k novému. To však nakonec mělo vyústit bezprostředním rozpadem carského impéria, jak se také stalo v roce 1917 - a to si žádná z relevantních stran nepřála. Když se leninský stát pokusil obnovit impérium, bez obtíží se k němu připojila část bývalé carské armády a také část bývalé carské správy. Extrémní komunismus posílil krajní nacionalismus, jediná přirozená vášeň v umělém, nepřirozeném světě. Stejně tomu bylo i v Číně, v Koreji a ve Vietnamu.

Náhoda

Bezchybné analýzy, které obsahuje Maliova kniha, čtenáře přesvědčí a vyvolají v něm obdiv. Ano, je to právě tak, jak „se věci odehrály". Ale zanechávají po sobě také určitou tíseň, jako kdyby bylo myšlení a dokonce i skutečnosti učiněno jisté násilí. Domnívám se, že to vyplývá z dokonalé racionality Maliova postupování. Malia rozebírá „logos", „ratio" revolučního procesu. Háček je však v tom, že ne všechno je logos a ratio. Je třeba ponechat otevřený vklad alea, neboť když „kostky", náhodu, vyloučíme, riskujeme tím, že upadneme do historického determinismu a poněkud tím skutečný průběh událostí zfalšujeme.

Uveďme si jeden příklad: role německé armády v ruské revoluci. Maliovo schéma je následující: německé vojenské vítězství, zhroucení ruské společnosti, uchopení moci bolševiky, kteří se zcela soustředili na vytvoření státní mašinérie, aniž by spojenci mohli zasáhnout. Je to složitější.

Především v protikladu k běžně přijímanému mínění německá a rakouská armáda nad Ruskem nevítězila, podobně jako byla daleka vítězství nad Francií. Po třech letech v lednu 1917 dokázala s velkými obtížemi obsadit Polsko a polovinu baltských zemí a na vlastní ruské území nikdy nepronikla. Ruská armáda i přes několik selhání byla správně nebo dostatečně vyzbrojena a mohla technicky klást odpor až do konce. V únoru padl starý režim. Ale ruský patriotismus byl stále velký, zbývalo vydržet jen několik měsíců. Tehdy se německá armáda uchýlila k největší manipulaci všech dob, jíž byla infiltrace a, lze-li to tak říci, naočkování Lenina do Ruska. Po této akci se fronta skutečně zhroutila a německá armáda měla volné pole. Vyplynuly z toho dva důsledky. Především však nenadálá ruská pohroma vyvolala v německém generálním štábu imperialistické ambice, které zahrnovaly okupaci širokých ruských území. Výsledek byl ten, že přemístění německých divizí na západní frontu se opozdilo, a když měl Ludendorf v březnu a v dubnu 1918 možnost zcela prolomit francouzsko-anglickou frontu, tyto divize fatálně chyběly. Prvním důsledkem velké manipulace bylo, že Německo prohrálo válku. Tytéž imperialistické sny měly za následek, že během celého jednoho roku císařská armáda ze všech sil podporovala a chránila vládu bolševiků, která se jí zdála natolik nesmyslná, absurdní a slabá, že se jevila jako ideální vláda pro budoucí rozkouskování ruské říše. Během této doby se bolševický stát postavil na vlastní nohy pomocí čeky, rudého teroru, propagandy, vytvoření armády a všeho, co bylo po ukončení německé ochrany zapotřebí k přežití, a nakonec porazil bílá vojska. Druhým důsledkem velké manipulace bylo, že císařská armáda byla porodní bábou a posléze i líhní novorozené ruské i světové komunistické revoluce.

Lest dějin, opačný účinek, neočekávané důsledky, jistě. Ale je třeba také přiznat, že po každém učiněném kroku je posloupnost následujících událostí obtížena značnou mírou nepravděpodobnosti. Chybělo neskutečně málo k tomu, aby se vpravdě nesmyslná vláda bolševiků vypařila, zmizela jako přízrak. Všichni to také očekávali. Měla po sobě zanechat vzpomínku jako „bunt na ruský způsob, absurdní a bez milosti" (Puškin). Nanejvýš něco jako Pařížská komuna, jejíž památka byla v té době téměř vymazána. Ale nic takového se nestalo.

O příkladu, který jsem právě uvedl, je možné diskutovat. Patří k žánru „dějiny s kdyby". Nicméně nahodilost je třeba brát ve stejné míře v úvahu i u všech uvedených revolucí. Popravdě řečeno, zkoumáme-li u každých dějin podrobně sled událostí, provází je v každém okamžiku náhoda.

Velká historická díla - a Maliova kniha mezi ně nepochybně patří - vkládají do chaosu dějů řád, rozum a nutnost. Ale jiný historik poté, co si osvojil celou krásnou pravidelnost a zákonitost, nalezne nepochybně okrajový fakt, který ji popře. Začíná znovu stavět z nepořádku a je na něm, aby nalezl nový obrazec, novou teorii schopnou zahrnout všechna fakta včetně těch, která zrušila teorii předchozí. Tak funguje práce historika.

V souvislosti s peloponéskou válkou Thúkydides definuje všeobecnou formulaci, která se utváří po vzoru antické tragédie. V tom se stává srozumitelnou. Ale snaží se zdůraznit, že všechny události závisejí na koeficientu štěstí nebo smůly a že v pozadí jednajících lidských vůlí stojí vždy Štěstěna. Tajemství dějin je zachráněno a nadále zůstává postrachem racionálních výkladů. Věci se odehrály právě takto. Ale také jinak.

Z časopisu Commentaire, léto 2007, přeložil Josef Mlejnek.