Má čítanka: Jakub Deml (1878-1961)

Komplikace a jejich často drastické a tragické důsledky provázející hodnocení, přijetí a odmítání Demlova rozsáhlého básnického, prozaického, esejistického a deníkově dokumentárního díla plynuly hlavně z autorovy složitosti a neobvyklosti, na niž český kulturní kontext nebyl dosud připraven, protože v něm stále žila představa národního pěvce, který je zároveň pomocným vychovatelem a tvůrcem příkladů hodných následování, hlasem společenského svědomí a ztělesněním ušlechtilých myšlenek. Ještě Karel Čapek ústy epizodní postavy ve svém Životě a díle skladatele Foltýna nabádal umělce, aby v duchu biblického tvořivého gesta odděloval látku světelnou od temné.

Vžitou představu podporovala též skutečnost, že Deml byl knězem a ke svému kněžství se přes konflikty s některými reprezentanty katolické církve po celý život hlásil. Mimořádnost postavení duchovního vyložil v jednom svém textu věnovaném nehodnému božímu sluhovi. Ten si prý přesto zaslouží úctu, neboť je zprostředkovatelem svátostí. Tato úvaha byla v příkrém rozporu s reformačním pojetím pastora, které se navzdory rekatolizaci udrželo a přetrvávalo i v sekularizovaném českém prostředí na přelomu devatenáctého a dvacátého století: těžce hřešící kněz přestával být v očích své obce knězem. Nehodný kněz a nehodný básník se stávají dvojnásob nápadným předmětem mravního odsudku.

I hodnotitelé a kritikové z rodu F. X. Šaldy, povznesení nad primitivní ideologizaci básníkovy funkce, požadovali po spisovateli hodném toho jména distinkci zvanou "karakter". Z tohoto hlediska neobstál pak Deml v očích Václava Černého. Měl prý několik tváří a podle potřeby je střídal jako masky: třeba tvář františkánsky prostého druha venkovské přírody, květin a stromů, vedle toho tvář zapisovatele mystických zážitků, tvář nelítostného bloyovského polemika nebo tvář dobrotivého velebného pána. Je takový tvůrce "charakter"? Václav Černý ze své negativní odpovědi vyvodil zařazení Jakuba Demla mezi autory druhého řádu.

Tvář druha venkovské přírody, květin, bylin a stromů Deml opravdu měl. Zrcadlí se především v jeho souboru básnických próz Moji přátelé (1913). Jejich uvolněnou tvůrčí fantazii ocenil právem Vítězslav Nezval ve svých Moderních básnických směrech (1937) a umístil za ni autora natrvalo mezi významné české tvůrce. Demlovy apostrofy přátel z rostlinné říše jsou v české poezii zcela ojedinělé. Jejich prostotu zrodila hluboká znalost venkovské krajiny, ba srůst s ní. Deml se k ní nemusel sentimentálně vracet. Nikdy ji neopustil. Prostoupila jeho sny a ty naopak jako by z ní vystupovaly.

"Maceško, nikdy ses mi nehodila do kytičky, ale kdyby Smrtihlav neměl bytosti, která jej miluje, nežil by už. Kdožpak zná všechna tajemství Noci!" Demlovsky srázný přechod od výchozího obrazu k tragicky romantickému tématu lásky, a to lásky ke Smrtihlavovi a odtud k tajemství všech tajemství, je příznačný pro moderní obraznost; přitom se jedná o osobitý Demlův způsob, jímž mísí denní pozorování s průniky do tragiky lidských osudů a ty opět s průhledy za hranice života a smrti. Určitá naivita se v nich snoubí se vzdělanou kulturní orientací a spájí se ve zvláštní zasvěcenost.

Těmto průnikům se Deml věnoval v některých svých dílech výhradně jako zkoumatel situací, které se uskutečňují jednak mimo všední trojrozměrný prostor, jednak ruší jeho meze a zasahují do něj. Mám na mysli například Hrad smrti (1912), vidinu ohrožení, která je artistně a po symbolisticku pouze vzdáleně naznačena, ale jejíž sugestivnost vyvolávají básnické prostředky, které přes veškerou mystičnost kotví v prožitcích venkovana a tím se podstatně liší od poněkud salonní produkce českých souputníků symbolismu.

Hrad smrti sice neleží přímo v české nebo moravské krajině, ale jeho podoba má téměř fotografickou věrojatnost, jakou oplývají sny. Příznačná je mnohost zorných úhlů, s jejichž použitím je tato prozaická básnická skladba sestrojena. Především jde o zorný úhel nálezce a editora, který sice předstírá nezúčastněnost, ale přitom se zpovídá z dojmů a prožitků inspirovaných nalezeným textem. Původci tohoto textu přísluší další zorný úhel, třetí nazírací stanovisko vyplývá z existence pisatele několika řádků, které před fiktivním editorem vyvstaly jako původní nápis na papíře, jenž posloužil fiktivnímu autorovi, a z něhož tím vznikl palimpsest.

Fiktivní původce textu evokuje realistické vzpomínky na sestru, bratra a rodinu a mísí je s halucinačními obrazy osamělého hradu a s popisy sklepního labyrintu, jehož jen jedna chodba vede k záchraně, přičemž všechny ostatní naopak ke zkáze, a jehož zlomkovitý náčrt byl podle vydavatele připojen k textu. Závěrečná část skladby vrcholící setkáním s majestátem smrti je literární výkon dobře přiřaditelný k dobové symbolistické produkci, celek je však nesrovnatelně bohatší a přesvědčivě založil demlovskou osobitost a nenapodobitelnost demlovského dilematu. To tkví mimo jiné v motivu "veliké knihy", do které fiktivní původce textu zapisoval tajemství, jež mu sdělily "charpy vedle pěšiny", a jiná mystéria a kterou toužil mít na své životní pouti vždy při sobě. Tato kniha se stala neblahou, protože nesnesitelně zatěžkala svého autora na útěku před tajemným ohrožením. Odložit ji však znamenalo zbavit svůj život jediného smyslu.

Takové vnitřní ustrojení a napětí mezi literaturou a neliterární skutečností předurčilo Jakuba Demla k tomu, že zcela organicky pojímal do svého díla i zápisky a črty vznikající zdánlivě na opačném pólu než Moji přátelé nebo Hrad smrti. Jde o texty deníkové povahy, korespondenci nebo úryvky z ní, citace obdržených dopisů nebo novinových článků týkajících se autora, nebo dokonce o rozsáhlou vzpomínkovou prózu komponovanou z podobně heterogenních složek, totiž Mé svědectví o Otokaru Březinovi (1931). Vysoce subjektivně zabarvená tvrzení, navíc těžko ověřitelná nebo vůbec neověřitelná, vzbudila silně kontroverzní ohlas.

Otokar Březina své soukromí přísně střežil alespoň v tom smyslu, že své dílo budoval doslova jako onu "stavbu ve výši", kterou vzýval v jednom ze svých esejů. Konkrétní záběry dotýkající se jakkoli vzdáleně básníkových privátních záležitostí nepřicházely v úvahu. Tu náhle a nečekaně přichází Březinův mladší druh, dotud podle vlastních slov i podle citované korespondence vyznamenávaný básníkovou přízní, a uvádí v uvozovkách výroky, které připisuje velkému básnickému občanovi kosmické říše a ze kterých vyplývají některé Březinovy velmi lidské vlastnosti, ať už domnělé nebo skutečné. Ne všechny působí impozantně, mnohé zanechávají rozporný dojem a četné demonstrují malost, nízkost a malichernost. Z nich nejvíce zaskočil básníkovy ctitele Březinův antisemitismus.

Jakub Deml - ať už právem nebo neprávem - zachytil Březinu ze svého hlediska a ve svém vlastním literárním zrcadle. Byl sám programový antisemita a po celý svůj tvůrčí život jím zůstal. Nepokládal to za rys, za který by se měl stydět. Své pojetí jednoty tvůrcova života a díla, v němž se spájejí nejsoukromější motivy i témata vysoce odtažitá, vztáhl na Otokara Březinu, aniž se ho ptal, zda mu taková anexe vyhovuje. Na Demlovu omluvu lze dodat jen to, že tak bezohledně zacházel i sám se sebou. Ve svých Šlépějích, drobných i rozsáhlejších záznamech provázejících dlouhá léta básníkovo veřejné působení, zachytil hluboká osobní vyznání i zavile hádavé výpady, ostrá pozorování i ploché a plytké předsudky, vášnivé apely i žlučovité drobničky, charakteristické detaily interpretované s humorem a sarkasmem i výbuchy antisemitské zloby.

Demlův antisemitismus se jeho nepřátelé snažili zneužít jako pochopitelný důvod pro zavržení celého básníkova díla. Vykladači oceňující básníkův nevšední talent se naopak pokoušeli jeho antisemitské exkursy vysvětlit alespoň částečně poukazem na vesnické prostředí Demlova rodiště, na kontext daný sociálně a historicky, v němž židovský živel hrál většinou nepopulární, ba nenáviděnou úlohu. Lichváři, hospodští a obchodníci vydírající své zubožené zákazníky a hlásící se převážně k Němcům se prý i pro národního barda Petra Bezruče stali pohnutkou k tvorbě antisemitských veršů, jež však jejich autorovi nikdy nebo téměř nebyly vyčítány, zatímco u Demla vedly málem ke kriminalizaci a významně se podílely na zákazech a likvidaci jeho díla a odkazu.

Navzdory všem historicky zakotveným výkladům představuje pro mě antisemitismus v díle moderního básníka rušivý průzev, kterým se do artikulovaného projevu umělcovy autenticity dere výraz těžké duchovní nedostatečnosti a sklonu k falešnému zobecnění a ke kolektivnímu obviňování. I kdyby tato nedostatečnost byla sebeautentičtější, jejím sociálním a psychologickým zdrojem je pokleslé vědomí typické pro spodinu společnosti, pro luzu. Ani velmi osobité a pronikavé talenty nebyly a nejsou vůči němu imunní. Na druhé straně sebeodpornější antisemitismus by neměl a nesmí ospravedlnit přehlížení básníkovy vlohy, zejména když jeho tvůrčí metoda spočívá mimo jiné ve snaze povědět na sebe bezohledně všechno.

To je doslova případ Demlův. Poněkud matoucí jsou přitom básníkovy náznaky, že tvůrce jeho velikosti si zaslouží určité výhody nebo pozornosti, které by mu měl prokazovat stát. Když se jich Deml nedočkal nebo když byly prokázány jiným nebo když byly konkrétní podané žádosti oslyšeny, následovaly jeho podrážděné reakce a výčitky, že například cestu do Itálie platí vláda jen slovansky obřezaným... Takovými předhůzkami dokládal Deml nevědomky, že se sám ještě úplně nerozloučil s dávnou domácí podobou básníka jako apriorní součásti národního duchovního pokladu hodné mimořádné veřejné péče.

Bez ohledu na to se Jakubu Demlovi v podstatě podařilo ustavit typ nezávislého tvůrce, který předkládá společnosti svědectví o sobě samém, tedy jakýsi nejvýš autentický autoportrét oproštěný od vžitých literárních forem a návyků. Tuto poetiku popsal ve své Teorii prózy Viktor Šklovskij v kapitole věnované tvorbě Vasilije Rozanova. Definoval ji jako záznam sledující věrný otisk autorovy vnitřní i vnější situace. Touto metodou opřenou o vlastní zkušenost s autentickým zápisem deníkové povahy vytvořil Deml své nejúchvatnější dílo Zapomenuté světlo (1934), krutě bezprostřední a osobní vyznání muže a kněze v dramaticky tragické konstelaci hluboké osobní krize. Přiznává se - přesněji řečeno jeho vypravěč se přiznává - k pocitům a úvahám, ale i k činům, z nichž některých se sice dopustil pouze v myšlenkách, ale jimiž se básníci obvykle nezabývají a jejich hrdinové se jich nedopouštějí, a pokud přece jen, bývají za to od básníka káráni a od osudu trestáni. V české literatuře od Máchova Deníku nepovstal takový svérázný text. Navíc na rozdíl od Máchy určil autor toto dílo samozřejmě k tisku a předložil je čtenářům.

Nebývalý skutek vyvolal nebývalý skandál, zasáhla cenzura, celou skladbu zabavila a po odvolání k vyšší soudní instanci zůstalo zabaveno devět míst. Charakteristický Demlův rukopis mísí metafyzické meditace s drsnými přízemními pasážemi, dějové epizody přerušuje asociativně motivovanými vložkami a odbočkami, chrlí citace z Písma, osobně zahrocené sotisy a zoufalé zpovědi mluvčího, který se stal zpovědníkem sama sebe a zakouší hrůzu ze samoty i ze svého pohledu do zrcadla.

"Toto jsem já, a kéž mi Bůh odpustí," tak pojmenoval Graham Greene v dopise V. S. Pritchettovi svůj spisovatelský vztah k vlastním postavám. Bylo to zhruba o půldruhé desítky let později, než se Jakub Deml pokusil uveřejnit Zapomenuté světlo a naplnit v něm takový vztah k sobě samému jako hlavnímu hrdinovi svého výtvoru. Kromě několika Demlových přátel a chápavých zasvěcenců nedokázala česká kritická a kulturní veřejnost reagovat na novost demlovského fenoménu jinak než vážnými výhradami nebo mlčením. Přibližně v téže době jako Greene vyslovil přitom svou největší básnickou touhu František Halas verši "Sám sebe psát/ vytržen z Poezie", a psát tedy "tygra i s beránkem".

Jakub Deml tuto devízu naplnil a těžce za to zaplatil. Hlas, který v jeho díle promlouvá, má tolik modulací, kolik poloh má Demlův literární nástroj a kolik typů v sobě zahrnuje jeho složitě komponovaná osobnost. Jeho promluvám může čtenář naslouchat a podléhat jim, může se proti nim bouřit a ošklivit si je, může jedny vřele přijmout a jiné odmítnout, jako když se ocitá tváří v tvář svému bližnímu, může jim přiřknout uměleckou velikost - a může jim ji upřít případně i s jejich velikostí lidskou. Nemůže však přehlédnout jejich otevřenost, přesvědčivost a pravdivost, to jest soulad mezi mluvčím a vyřčenými slovy. Mravní poselství a rozhřešení adresované vypravěči v nich navzdory Demlově manifestované křesťanské víře nalézt nemusí. To ať hledá sám v sobě. Současný český spisovatel, který se bez obtíží, případně zcela spontánně řídí takto vymezeným vztahem ke čtenáři, vděčí za tu prosazenou a vybojovanou dimenzi svobody do značné míry právě Jakubu Demlovi.

Milan Uhde, spisovatel a dramatik. Signatář Charty 77 a Hnutí za občanskou svobodu. V letech 1990-92 ministr kultury, 1992-96 předseda poslanecké sněmovny. Autor divadelních, televizních a rozhlasových her, próz, esejů, kritik, publicistických textů a komentářů. Externě vyučuje na brněnské JAMU.