Lobbying špinavostí zbavený

Rinus van Schendelen je dlouholetým profesorem rotterdamské Erasmus University a rovněž hostujícím lektorem na pracovištích mimo rodné Nizozemsko. Odborně se věnuje problematice prosazování zájmů v Evropské unii. V březnu navštívil Českou republiku a po přednášce na Masarykově univerzitě poskytl Revue Politika rozhovor.

V Česku jste znám jako autor knihy Jak lobbovat v Evropské unii s podtitulem Machiavelli v Bruselu (Barrister & Principal, 2004). První otázka je proto nasnadě: Co je to lobby? Předpokládám, že se neztotožňujete s názorem, že je to pouhé „sprosté slovo".

Nic není dobré nebo špatné samo o sobě. Na evropské úrovni a ve většině evropských zemí je lobbying čistou aktivitou, zbavenou špinavostí, a to díky celkové sociální a částečné formální kontrole (jedná se hlavně o kontrolu konkurujících si zainteresovaných subjektů). EU je specifická svým poměrně otevřeným a soutěživým systémem, což dokládá neustálý přísun témat, na jejichž základě vznikají nové agendy a politické hodnoty. Do rozhodovacího procesu se navíc zapojují různí reprezentativní experti. A k této ostré konkurenci se ještě přidává pluralitní charakter jednotlivých členských zemí. Lobbyistické skupiny proto mají důležitou vyvažovací roli.

Když hovoříte o lobbyingu, mluvíte spíše o managementu veřejných záležitostí? Co si pod tím představit? A v čem se tento přístup liší od „klasického" lobbyingu?

Termín „lobbying" pochází původně z USA konce 19. století, kde vyjadřoval vyjednávání na chodbách Kongresu v zájmu voličů a jiných občanských platforem. Postupem času se pokřikování na chodbách rozvinulo v rafinovanější soubor aktivit sahajících od zajišťování informací přes masovou publicitu až po poskytování politické nebo finanční podpory. Na lobbying je možné pohlížet dvěma zornými úhly, a to jako na označení pro veškeré průzkumné i proaktivní počínání zájmové skupiny, nebo jako na nekonvenční varianty, které mohou zahrnovat jak aktivní, tak vyčkávací chování. Lobbying je plný rafinovaných taktik. Například odborník, který pošle zpravodaji dopis nebo mu telefonuje, aby ovlivnil jím přijímanou zprávu o návrhu, provozuje lobbying. Stejně tak i komisař, který zpravodaje pozve na oběd, aby se ujistil, že „je vše v pořádku". Jeho formální odpověď na žádost ze strany zpravodaje však lobbyingem už není. Účast na veřejném slyšení také ne, zatímco tlak na jeho svolání nebo zrušení ano. V lobbyingu nelze hovořit o jistém úspěchu, protože se jedná o nekonvenční snahu o dosažení požadovaného výsledku nebo prosazení vlivu a je chápán jako součást managementu veřejných záležitostí v EU.

Management veřejných záležitostí představuje externí agendu každé zájmové skupiny, tedy soubor zájmů, které mají být ochraňovány nebo naopak prosazovány. Toto označení se neužívá jen proto, že „management" zní lépe nežli „vliv" nebo „manipulace", ale proto, že management veřejných záležitostí je komplexnější; vlastnímu fyzickému kontaktu předchází spousta přípravné práce „u stolu", vyžaduje specifický typ vnitřní přípravy a používání profesionálního přístupu. Prosazování vlivu zajišťují propracovanější techniky a působení není namířeno proti okolí, ale je s ním dynamicky provázáno. Zájmová skupina proto nepůsobí jen navenek, ale nechává ostatní aktéry proniknout také dovnitř a vytváří s nimi koalice.

Lze z toho vyvodit nějaké konkrétní rady pro nové členské země, resp. pro aktéry, kteří na jejich území operují a dosud se otázkou Evropské unie příliš nezaobírali?

Moje doporučení vašim společnostem, obchodním asociacím, nevládním organizacím, agenturám, institucím, vládě apod. je, aby se snažili starat o svoje zájmy na evropské úrovni a prosazovali je profesionální cestou. To znamená, aby byli dobře připraveni, spolupracovali s dalšími zájmy v Evropě, byli schopni kompromisu, respektovali zainteresované subjekty, integrovali se do velké Evropy a stali se členy evropských federací. Každá skupina musí uvážit, zda to, že je členem nějaké evropské federace (přestože jsou mnohdy kritizovány), je pro ni lepší, než být mimo ni. Jako členové mohou alespoň snáze komunikovat a kontrolovat ostatní členy a hráče na evropské scéně, včetně úředníků a politiků EU. Pokud navíc dospějí ke shodě v rámci těchto federací, těší se opravdovému vlivu. Prostředí EU je komplexní a téměř každému rozhodnutí předcházejí různá manévrování a vyjednávání mezi zainteresovanými hráči, jež dávají vzniknout složitým kompromisům. Ve společných rozhodnutích se pak díky polycentrickému charakteru EU mohou projevit pestré zájmy soupeřících aktérů. To platí například o Komisi, která je kvůli nedostatku prostředků nucena otevřít se zájmovým skupinám a prohloubit zapojení do sítí vzájemných vztahů, což vede k integraci evropských rozmanitostí na nejzákladnější institucionální úrovni. Prostředí, ve kterém se skupiny pohybují, je dynamické, na což si musejí všichni aktéři rychle zvykat. Ale pokud jsou profesionální a připravení, stává se to pro ně výhodou.

Za nejefektivnější cestu k ovlivnění legislativní produkce Evropské unie považujete co? Nebo záleží na konkrétní položce a charakteru daného zájmu? Lze doporučit, na kterého „evropského" aktéra se obrátit, má-li např. český aktér jen velmi omezené zdroje a zároveň mu záleží na výsledku normotvorby na evropské úrovni?

Zvolení nejefektivnější cesty závisí na situaci a souborné zprávě o politice (tzv. dossier). Jiná pravidla neexistují. Tuto závislost je nutné odhalit jako první. Avšak potřebná je vždy i spolupráce se zájmovými skupinami jiných států a ještě lépe jiných sektorů. Spoluprací totiž můžete ušetřit vaše omezené prostředky, mezi které se řadí odbornost, síťové kontakty, pozice a finance. Je jisté, že nelze kontaktovat všechny, a proto si každá skupina musí umět vybírat. Důležitá je shrnující analýza arény. Pokud je situace v aréně příznivá, může se lobbyistická skupina omezit na zachování podpory od ostatních hráčů a bezplatně se při prosazování vlastního zájmu „svézt". Pokud je situace nepříznivá, pak se jako účinná strategie jeví například kontaktování soupeřů ve snaze rozštěpit opozici a oslovení pár váhavců, kteří by se mohli přiklonit na vaši stranu. Přípravná akce analýzou terénu nekončí. Nutná je vnitřní organizace založená na schopnosti poskytnout kvalitní a odborné informace. Neméně důležitá je i obecná domácí odborná příprava, která by měla sledovat vývoj v EU a pružně reagovat na možné změny a mezery v budování informačních kontaktů a kanálů, které mohou vzniknout například reorganizací a přeskupováním úkolů a funkcí uvnitř evropských institucí. U koho lobbovat tedy vždy záleží na konkrétní situaci a šance na úspěch se neobejdou bez pečlivé přípravy. Ta se ostatně vztahuje také na téma, se kterým má skupina největší šanci na úspěch, a může tak prosadit zájem, který by jinak nebyl přijímán s nadšením. Neziskovým organizacím se nejlépe daří lákat další aktéry na hesla jako „bezpečnost veřejnosti", „udržitelný rozvoj", „ochrana spotřebitele". Zájmová skupina si musí k otázce kde lobbovat přidat i otázku jak - formálně, neformálně, přímo? Nejlepší síťové kontakty a monitoring se získávají neformální cestou, avšak opět platí, že profesionální lobbyista je připraven a schopen vyčíst, jak na kterého aktéra působit. Někteří úředníci jsou ochotni přejít do neformální pozice až poté, co jsou s věcí formálně seznámeni. Jeden člověk chápe familiárnost jako znak přátelství, druhý jako nezdvořilost. Někdo dá přednost pozvání do divadla, jiného např. kancelář německého regionu Bavorsko přepraví soukromým letadlem na fotbalový zápas Bayernu Mnichov. Někdo rád telefonuje, jiný otevírá osobně jen ručně nadepsané obálky...

Lobbying bývá často stavěn do kontrastu s demokracií. Jde skutečně o vzájemně se vylučující pojmy? Zvlášť když uvážíme, že hovořit na úrovni Evropské unie o demokracii může být navzdory některým znakům velmi ošidné?

Definujeme-li lobbying jako aktivitu, která se snaží ovlivnit veřejné autority, a demokracii jako otevřenou možnost ovlivnit veřejné autority, můžeme tvrdit, že tyto dva koncepty mají více společného než rozdílného. Lobbying na evropské úrovni navíc přispívá k další demokratizaci jak samotné EU, tak členských států (které jednají v mnoha případech méně demokraticky než například Evropská komise). Jsou to hlavně profesionální lobbyistické skupiny, které si tyto zásluhy připisují. Díky své odborné přípravě poskytují úředníkům informace a podporu a prosazují legitimní konsenzus. Platí také, že lobby podstupuje seberegulaci; vzrůstající počet těchto skupin, konkurence, produkování kvalitních výstupů a obhajoba dosažených pozic vedou k ostřejší soutěži mezi zájmovými skupinami a k lepší společenské kontrole. Důležité je proto především vytvořit prostor pro otevřený přístup a férovou soutěž.