Likvidace fondů

Sociální stát v socialistické Evropě bývá štědrý. Sociální dávky, sociální sítě, veřejné služby, veřejné blaho, doprava, kultura a umění, to vše se těšívá nebývalé dotační podpoře. Když posléze veřejné rozpočty nepokryjí penze a podpory jsou výhodnější než obtěžující zaměstnání, přicházejí konzervativní vlády s redukcí a nápravou deficitních veřejných rozpočtů.

Každého napadne, že dnes veřejné prostředky nejspíš spotřebovává resort kultury. Zvláště když programové prohlášení této vlády říká, že kabinet „hodlá vyčleňovat na podporu kultury prostředky ve výši obvyklé v zemích EU". Nicméně index výdajů státního rozpočtu na kulturu nejen že nedosahuje standardní evropské výše jednoho procenta, nýbrž má klesající tendenci a je nejnižší od roku 1990. Výdaje státu v přepočtu na jednoho obyvatele, například na divadlo, jsou až o řád nižší než je tomu v zemích EU. Špidlova vláda v tomto směru své programové prohlášení prostě neplní.

Pěkným příkladem, proč je kultura neslušné téma, je příběh Státního fondu kultury a Státního fondu pro kinematografii, které budou možná zlikvidovány. Že si toto gesto někdo dovolí, nepokládám za nehoráznost, nýbrž za přirozený výraz skutečnosti, že kultura v této republice přestala být pokládána za oblast veřejného zájmu a současné umění za veřejnou službu. Mluvčí ministerstva financí totiž k celé záležitosti prohlásil: „Oba fondy bude nutné odlišit. Fond kinematografie hospodaří dobře, ale například do fondu kultury stát doplácel 220 milionů. Je tedy otázka, zda je jeho další existence smysluplná." Jak to tedy s fondy vlastně je?

V roce 1992 byly oba fondy založeny zákonem se záměrem, aby byl mimo státní rozpočet vytvořen další nástroj pro financování kultury. A také další zdroje - fondy mohly mít své příjmy z držení nemovitostí, darů, odkazů a od úmrtí, kapitálových výnosů atd. Své prostředky do nich mohla vkládat i vláda ze státního rozpočtu. Pro fond kinematografie byl hlavním zdrojem obchodní příjem z provozování starších filmů, posléze i jedna koruna z každé vstupenky do kina.

Fond kultury naopak jako s hlavním zdrojem příjmů počítal s výnosy loterie. A nebyl to nikdo jiný než právě ministerstvo financí, kdo na silný, leč skrytý nátlak Sazky nevydal Lotynce exkluzivní licenci na provozování požadovaných loterijních her. Nevydalo ho přesto, že muselo vědět, že bez těchto příjmů okamžitě zesílí tlak na výdaje státního rozpočtu do kultury. Kolik veřejných výdajů v Anglii pokrývá hra Cammelot je zbytečné připomínat. Ministerstvo financí muselo předpokládat nejen nárůst svých výdajů včetně investičních, ale mělo také vědět, že nebude možné umořit půjčky pro rozjezd této loterie, které tvrdě konkurovala Sazka. Ministerstvo kultury vystavilo garance zástavou Domu u Matky Boží a Paláce U Hybernů, které nakonec získala Komerční banka. Stát je bude muset tak jako tak uhradit, čímž stojíme u oněch 220 milionů korun, což představuje problém ministerstva financí a nikoliv Státního fondu kultury.

Ostatně obdobná příhoda se odehrála i při druhém pokusu o kulturní loterii (EuroLoto). Státnímu fondu kultury nebyly vytvořeny odpovídající pravidelné zdroje obdobného typu jako má fond pro kinematografii. Ministerstvo financí musí přece vědět, že podpory všech projektů ze strany fondu jdou do řádu milionů, a naopak že jeho závazky vůči bankám byly o dva řády vyšší mimo jiné díky „moudré strategii" státní kasy. O ty fondy stojí bojovat ne pro peníze, které v dané chvíli ani nemají, ale z hlediska systému a principu. Zákonem je tady stanovena možnost, jak legitimně v kultuře a umění distribuovat prostředky jinak než pod kuratelou státních rozpočtových pravidel a pod blahovůlí vrchnostenského finanč­­ního úřadu. Tak proč se o to nepokusit?