Lidovecká Evropa v nejasných konturách

Proces rozšiřování Evropské unie se odehrává v době, kdy dochází k zásadním změnám evropského stranickopolitického spektra. Nové politické poměry se projevují i větší pluralitou názorů na evropskou integraci, které jsou připouštěny a věcně diskutovány ve veřejném diskursu (na rozdíl od značně homogenních "hurá-evropanských" názorů devadesátých let). Určité české politické síly se ale nemusí v nových podmínkách adaptovat, a proto jejich jednání a veřejné působení v oblasti evropské politiky začíná vykazovat zkratovité znaky či působí stále "naivněji" (a s ohledem na soudobé trendy i poněkud archaicky). Některé z těchto rysů lze vypozorovat i v politice českých lidovců, kterým v daném směru příliš nepomohly ani vnitropolitické výstřelky jejich předsedy a ministra zahraničí Cyrila Svobody.

KDU-ČSL - domácí ambice a evropská politika

Již od počátku devadesátých let čeští lidovci rádi zdůrazňovali své vazby na zahraniční křesťanskodemokratické strany, a to včetně Evropské lidové strany a její skupiny v Evropském parlamentu. Cílem bylo naznačit veřejnosti, že je běžné mít ve stranickopolitickém systému silnou křesťanskou stranu. Poté, co byly v prvních polistopadových volbách ambice tradičních lidovců sraženy "aférou Bartončík", si nová stranická generace v čele s Josefem Luxem vytkla za cíl přeměnit Československou stranu lidovou na "českou CDU". Tento cíl se ovšem nezdařil. V českém (konfesně vlažném) prostředí totiž nedošlo k tomu, aby prostor "napravo od středu" vykryla pouze tato strana ("napravo" se navíc lidovci kvůli důrazu na sociální otázky ani většinou nepohybovali - což ostatně platí i pro řadu západních křesťanskodemokratických stran). Větší význam získala nekonfesní konzervativně-liberální ODS a konkurenční menší strany (nejprve hlavně ODA, později US-DEU). KDU-ČSL se nestala "všelidovou stranou", přičemž svými výpady proti ODA pohřbila i Čtyřkoalici, která mohla vytvořit sice vnitřně nehomogenní, ale přesto v rámci pravého středu vlivnou sílu.

Hlavní (a zřejmě konečnou) strategií lidovců se stalo tradiční heslo "být vždy při tom" - tj. ve vládě s kýmkoliv. Pod předsednictvím Cyrila Svobody si jeho vedení sice získalo přízeň části vlivných mediálních kruhů - mimochodem jako celá Špidlova vláda (jejíž ideově-strukturální základy se ostatně vytvořily již na bázi podpory vzbouřenců v ČT na přelomu let 2000/2001) - ale upadla nejsilnější lidovecká deviza, tedy konkrétní politika pro "obyčejné lidi" na lokální úrovni. To je mj. důsledkem oslabení zájmu vedení o každodenní problémy strany (o čemž svědčí kritika ze strany některých regionálních funkcionářů). Svoji současnou politickou vyprázdněnost se KDU-ČSL pokouší zakrýt tím, že se profiluje jako nejviditelnější "proevropská síla" v ČR, což by jí snad mohlo přinést "odlesk slávy a vlivu" významnějších evropských křesťanskodemokratických stran.

Výhoda obsazení funkce ministra zahraničí je přitom pouze zdánlivá, protože Svobodovy aktivity z poslední doby vyvolávají rozpaky. Jeho vyjádření v rámci sporu s prezidentem Klausem jsou sice razantní, ale z věcného hlediska (zvláště pokud se týká tvrzení o "neztrátě" suverenity) pochybná. Netřeba snad ani zmiňovat jeho omluvu stínovému ministru zahraničí Janu Zahradilovi, kterého neoprávněně nařkl z toho, že nevystoupil na jednáních Konventu, což se ukázalo jako nepravdivé.

Ztráta suverenity či soudnosti?

Cyril Svoboda uvedl v rozhlasovém rozhovoru pro BBC: "Tak začnu takovými těmi naprosto elementárními věcmi, jako je například teze, že vstupem do Evropské unie ztrácíme část suverenity. To kdyby řekl student na právnické fakultě při zkoušce z ústavního práva, tuto zkoušku nedodělá. Protože základem suverenity je, že nějaká vláda vykonává moc, tedy samozřejmě zákonodárnou a soudní, ale že se vykonává moc nad nějakým územím a nad určitým počtem obyvatelstva. A my tím, že uzavíráme mezinárodní smlouvy a vstupujeme do mezinárodních organizací, tak sdílíme určitý výkon našich pravomocí s ostatními. My to neztrácíme. My pouze o těch pravomocech spolurozhodujeme s ostatními, protože kdybychom ztratili, kdybych připustil tezi, kterou říká Václav Klaus, že bychom ztratili část suverenity, tak bychom se nemohli ani podílet na spoluvládnutí, protože bychom ji neměli. To je naprosto jednoduché a pochopitelné."

Je přitom zajímavé, že v materiálu "Postoje KDU-ČSL v debatě o budoucnosti Evropy", který jako novinku představili lidovci veřejně koncem dubna 2003 (přestože část matérie byla obsažena již v zahraničněpolitickém programu strany z roku 1997 a v zásadě kopíruje dokumenty ELS, případně německých křesťanskodemokratických stran či jejich nadací), se mj. uvádí: "Především v zájmu zachování regionálních a národních identit a specifik je nutno zřetelně definovat ty oblasti, v nichž je suverenita jednotlivých zemí nezpochybnitelná, a to i přesto, že v zásadě všechny sféry působnosti, v nichž není ústavně stanovena pravomoc Evropské unie, spadají do kompetence členských států. V těchto oblastech zvláštního významu pro kulturní, etickou a sociální integritu jednotlivých zemí nesmí být možno přijímat jakákoli harmonizační ani doplňková opatření ze strany EU. Jedná se především o kulturně-etickou oblast a rodinnou politiku, kde vzhledem k odlišným kořenům, historickým tradicím a hodnotovým východiskům různých zemí Evropské unie nemohou být vykonávány jakékoli pravomoci přesahující národní rámec." V souvislosti s výše uvedeným Svobodovým citátem by tedy jistě bylo možné se ptát, zda je v jiných oblastech (tj. kde je stanovena pravomoc EU) suverenita "zpochybnitelná". A kdyby se tento požadavek náhodou lidovcům nepodařilo prosadit a my bychom museli naše představy o rodině přizpůsobovat např. muslimským Turkům z Kypru - přišli bychom o suverenitu, nebo ne?

Ústava podle lidovců

V dalších částech nového lidoveckého dokumentu najdeme již tradiční deklarovanou touhu po vytvoření evropské ústavy s federalistickými rysy, přičemž u řady věcí se lze tázat, zda jsou navzájem slučitelné. Jedná se např. o posilování EU a současně o aplikaci principu subsidiarity (o tom, co by se přeneslo na nejnižší možnou a nejefektivnější úroveň, by se ale stejně v otázkách spadajících pod supranacionální pravomoc rozhodovalo v bruselské centrále), o zvyšování role Evropského parlamentu a současně posilování národních parlamentů (je otázkou, zda jejich přetransformování do role jakési druhé komory v rámci systému EU je tím žádaným posílením kompetencí) či o současném budování společné zahraniční a bezpečnostní politiky a zároveň upevňování transatlantické vazby (po právě skončené irácké krizi znějí takové teze jako čirá utopie - ostatně byla "jestřábí" Svobodova politika a podpora USA "proevropská" ve smyslu sjednocování stanovisek s "motory integrace", tj. s Francií a Německem?).

Mediální pozornost v ČR a sarkastické komentáře vyvolala především pasáž o potřebě zmínit v evropské ústavě Boha ("... považujeme za nezbytné zmínit v preambuli ústavní smlouvy odpovědnost jejích tvůrců před Bohem jakožto nejvyšším tvůrcem a dárcem autority"). Ta by ovšem v určitém kontextu nemusela být zase až tak sporná - není pojata ve fundamentalistickém či netolerantním duchu. Nicméně étos "nové postmaterialistické levice", který vládne evropským strukturám i mediální sféře v ČR i v EU, podobné snahy odsuzuje k nezdaru.

Frakce v Evropském parlamentu se posouvá doprava

To, že je třeba bránit politiku v Evropě vůči stále silnějším tlakům socialistů a stoupenců "nové levice" (a to nejenom v etických hodnotách), si již delší dobu uvědomuje část členů Evropské lidové strany i její frakce v Evropském parlamentu (od roku 1999 frakce ELS-ED). Proto se od počátku devadesátých let otevřela i konzervativním nekonfesním stranám (vedlejším důsledkem je pak i stále intenzivnější sbližování Evropské demokratické unie a Evropské lidové strany). Do frakce vstoupili nejprve britští a dánští konzervativci, později evropské lidovce posílily další skandinávské konzervativní strany, italská Forza Italia! (někteří čeští mediální kritici "berlusconizace" by se v budoucnu mohli polekat, s kým jsou v jedné politické skupině jejich oblíbenci z KDU-ČSL a US-DEU) i francouzští gaullisté.

Zásadní změny zřejmě pro frakci i stranu přinese rozšíření EU - s ohledem na slabou pozici křesťanskodemokratických stran v mnoha kandidátských zemích se frakce ELS-ED ocitla v ohrožení, že by ji východní rozšíření EU mohlo v procentuálním poměru ohrozit. Nakonec se však, alespoň pokud se týká národními parlamenty zvolených pozorovatelů (v přímých volbách mohou být zvoleny zcela jiné strany), stal opak - k této frakci se jich přidalo ze všech nejvíce. Konkrétně z celkem 162 pozorovatelů jich 69 zamířilo k ELS-ED, 58 ke Straně evropských socialistů, 13 k Liberální demokratické a reformní straně, další šli do menších frakcí nebo zůstali nezařazeni. Z hlediska dalšího vývoje lidovecké frakce je důležité, že velká část z východoevropských posil nejsou křesťanští demokraté, ale konzervativní liberálové (např. 9 poslanců maďarského Fidesz - MPP). Tento trend by na jednu stranu mohl naznačovat vznik jedné evropské strany seskupující křesťanské, konzervativní, možná i některé nekolektivistické, liberální či umírněné nacionalistické strany, na straně druhé přináší i rozšíření programové různorodosti a obtížnosti v nacházení shody v zásadních otázkách evropské politiky. Sjezdové proklamace a programová prohlášení sice budou vykazovat "sjednocovací" a "integraci prohlubující" étos, avšak reálně se eurofederalistické či "křesťanskosociální" fráze budou prosazovat stále obtížněji (což mohou někteří křesťanští demokraté, např. ze zemí Beneluxu, nést se značnou nelibostí).

ODS mezi evropskými lidovci

V tomto kontextu nemusí být do budoucna nosná ani dosavadní evropská programatika KDU-ČSL. Této straně navíc hrozí, že poté, co jí ODS obsadila žádané dominantní místo v českém stranickém systému, mohla by ji vytěsnit i z pozice hlavního partnera Evropské lidové strany v ČR. Evropskou stranu i frakci totiž zajímá hlavně síla spřízněných stran, pro níž jsou ochotny přehlédnout i názorové rozpory. Nikoliv nezanedbatelnou roli v tom hraje i připravovaná úprava financování politických stran na evropské úrovni, vycházející především ze zisků stran v evropských volbách. Lidovci mohou jen částečně spoléhat na (omezený) společný "proti-vliv", daný pomocí jejich protiklausovského spojence - US-DEU. Ta je již několik let podobně jako KDU-ČSL pozorovatelem v Evropské lidové straně, což se pro US-DEU (jejíž čelný představitel Jan Ruml mj. patřil k předním strůjcům Bartončíkovy aféry, která srazila vliv křesťanských demokratů v ČR) nemusí ukázat jako nejvhodnější; v případě více liberální profilace by se US-DEU mohla stát v ČR hlavním partnerem Evropské liberální, demokratické a reformní strany, která po krachu Svobodných demokratů i liberálů v Občanské demokratické alianci nemá s kým v ČR spolupracovat (Daniel Kroupa, zvolený za ODA, se stal pozorovatelem rovněž ve frakci ELS-ED).

Na druhou stranu však situace není zcela jednoduchá ani pro ODS, protože záměna "zahradilovské" orientace na Alianci pro Evropu národů za Topolánkův příklon k "názorově trochu odlišné, ale vlivné" Evropské lidové straně nemusí být akceptována všemi členy a příznivci občanských demokratů, kterým může být v médiích předhazováno, proč nedodržují to či ono eurofederalistické usnesení či ustanovení. Jen pro zajímavost je možné uvést, že do lidovecko-konzervativní frakce by mělo v případě úspěchu ve volbách do EP zamířit na základě březnového sjezdového usnesení i "SNK - Sdružení nezávislých." Tato skutečnost ovšem pouze potvrzuje trend rozmělňování tradičních křesťanskodemokratických základů Evropské lidové strany, v jehož důsledku (a při realizaci stávající politiky) by se čeští lidovci mohli stát ve frakci Evropské lidové strany-Evropských demokratů pouze "okrajovou klidnou sílou" mezi dalšími českými zástupci.

Centrum strategických studií se zabývá výzkumem, analýzou a šířením informací a odbornou debatou v oblasti bezpečnosti, prevence a řešení konfliktů s ohledem na Českou republiku a její postavení v Evropě a ve světě. Každý měsíc zpracovává analýzu exkluzivně pro Revue Politika.