Levicové „účtování“ s minulostí

V procesu kolektivizace v 50. letech minulého století byly soukromým zemědělcům zabaveny majetky v miliardových hodnotách. Podle odhadů z prosince 1992 dosahuje ještě dnes celková výše nevypořádaných majetkových podílů družstev více než 15 mld Kč. Násilná kolektivizace, která doprovázela na venkově zakládání zemědělských družstev, však nebyla pouze masovou krádeží, doprovázely ji též personální represe, vystěhovávání rodin sedláků, na které čekaly v mnoha případech uranové doly a na jejich potomky budoucnost "třídně nespolehlivých elementů" a větší či menší represálie např. v podobě uzavřených cest ke vzdělání. Přestože tedy celkové škody hmotného i morálního charakteru již nikdo penězi zcela adekvátně nevyčíslí, odpovídalo by logice spravedlnosti i dosud platného práva, kdyby ti, jimž družstva dodnes nevrátila ukradené majetky, měli alespoň možnost domoci se dlužných částek.

Svérázné řešení nevymahatelnosti práva v Čechách

Problematiku vypořádávání majetkových nároků členů družstev měl již na počátku 90. let řešit tzv. transformační zákon, celým názvem Zákon o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech z roku 1992. Tehdy družstva disponovala soukromým majetkem v hodnotě až 50 mld korun.

Zákon z roku 1992 předkládal těm, kdo vznášeli nároky na vrácení majetku vůči družstvům, tři možné varianty řešení jejich vzájemného vztahu. Věřitelé mohli 1) do družstva vstoupit a stát se jeho členy; 2) žádat svůj hmotný majetek zpět a začít s ním soukromě hospodařit; 3) požadovat zákonem přiznaný podíl v penězích. V tomto třetím případě, který se týkal věřitelů, jež se nechtěli k podnikání v zemědělství vrátit, dosud platná verze transformačního zákona ponechávala družstvům sedmiletou lhůtu na zahájení peněžního vypořádání věřitelů. Družstvům navíc vycházela vstříc i možnost rozložení splátek dlužné částky na 15 až 20 let. Sedmileté období vypršelo v roce 1999, dodnes se přitom desítky tisíc věřitelů peněžního odškodnění nedočkaly a podle představ levicových poslanců dolní komory českého parlamentu by se jej dočkat zřejmě ani neměli.

Novela transformačního zákona, kterou 24. září 2004 schválila Poslanecká sněmovna coby konečnou tečku za vypořádáním majetkových nároků v zemědělství, totiž žádné očekávané peněžní vyrovnání nepřinese a řeší problém vyrovnání dluhů v zemědělství výrazně ve prospěch družstev, tedy dlužníků. O složitosti dané problematiky ve věcné, ekonomické i politické rovině přitom svědčí fakt, že jde od roku 1993 již o čtvrtý pokus zákonodárců o novelizaci tohoto zákona. Tato novelizace byla schválena převážně díky hlasům poslanců ČSSD a KSČM a nutno poznamenat, že politický původ se na její podobě znatelně odráží.

Zákon by ve své nové podobě měl ukládat dlužným družstvům namísto povinnosti vyplacení dlužné částky v penězích možnost navrátit dluh v hmotném majetku, o nějž družstva sedláky kdysi připravila. Novela však poněkud přehlíží skutečnost, že od té doby uplynuly desítky let a že v současnosti je téměř polovina (500 z 1200) existujících zemědělských družstev v likvidaci či v konkurzním řízení. Na tomto stavu se přitom podepsala nejen nelehká ekonomická situace zemědělského sektoru, ale také to, jak vypadalo tzv. "podnikání" některých zemědělských družstev po pádu komunismu. Majetek řady družstev v kolektivním vlastnictví byl během 90. let přeléván do jiných podniků či neznámo kam, aniž by jejich členové či původní vlastníci měli možnost do těchto převodů (dle slovníku pozdější doby je lze nazvat tunelováním) jakkoli mluvit. Tato družstva dnes dluží milionové částky, a to nejen těm, kdo se rozhodli v zemědělství nepodnikat, ale také soukromníkům, kteří po roce 1989 měli dostatek odvahy a rozhodli se do podnikání v sektoru, který přináší více starostí nežli zisku, pustit.

Družstva kontra věřitelé aneb "kdo na to doplácí a kdo doplácet bude?"

Většina z těch, kdo usilují o vyplacení částek v řádu desítek tisíc, ale v některých případech i milionů, se dočkala od dlužných družstev dosud pouze polovičatého, případně vůbec žádného odškodnění. Počet těchto věřitelů se v současnosti pohybuje v řádu desítek tisíc, nejde tedy jen o marginální problém hrstky potomků někdejších sedláků. Jisté přitom je, že to, co by od družstev mohli požadovat v současnosti, kdyby novela vstoupila v platnost, nemůže dosahovat tržní hodnoty majetku, na nějž by měli mít nárok. Nutno říci, že zástupci věřitelů se hodlají s touto objektivní nespravedlností vypořádat po svém: Novela de facto zprošťuje družstva povinnosti navrátit to, co kdysi vzala, věřitelé se proto vcelku logicky pokoušejí činit za daný stav odpovědný český stát. Hodlají proto směřovat hromadnou žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku. Tímto způsobem by se zřejmě skutečně mohli domoci finanční náhrady, kdyby soud přiřkl státu povinnost zaplatit pokutu a nějakým způsobem z ní adresně odškodnit poškozené členy družstev. ESLP by tak de facto mohl najít jedinou myslitelnou náhradu za zkrácení práv věřitelů prostřednictvím inkriminované novely tím, že by přesunul tuto odpovědnost za vyplacení náhrad na stát (a potažmo na daňové poplatníky) a obešel tak družstva, která jsou faktickými dlužníky.

V říjnu novela v rámci legislativního procesu postoupila k projednávání v senátním hospodářském výboru. Druhá komora parlamentu ji během hlasování v plénu 4. listopadu pomocí 51 hlasů z přítomných 61 senátorů zamítla. Kontroverzní zákon se tedy vrací zpět do Poslanecké sněmovny, kde ke schválení potřebuje minimální většinu 101 hlasů. Senátoři opoziční ODS přitom své rozhodnutí neusilovat o změnu novely, ale přímo o její zamítnutí zdůvodňovali též neústavností a právní nesmyslností návrhu. Novela totiž neobsahuje jen sporné ustanovení týkající se vypořádání dluhů prostřednictvím naturálií, ale zvýhodňuje družstva i v tom, že umožňuje zaúčtovat vyplacené podíly do základu daně, což by de facto znamenalo pro ty, kdo své dluhy splatí, ze zákona nepřípustnou dvojí daňovou úlevu. ODS pak v případě, že by novela prošla celým legislativním procesem, zvažuje podání žaloby k Ústavnímu soudu, o změně transformačního zákona v současné podobě totiž opozice hovoří jako o legalizaci krádeže.

Družstva a představitelé Zemědělského svazu naopak novelizaci vítali a rozhodnutí Senátu přijali s rozčarováním. Krachující podniky podle nich stejně nebyly schopny pohledávky splatit a novela tak fakticky představuje jediný přijatelný způsob, jak dluhy minulosti definitivně uzavřít. Místo na zmíněné problémy v hospodaření družstev, která nebyla schopna či ochotna pohledávky vyrovnat, přitom poukazují na to, že ekonomická situace v zemědělství není idylická ani pro soukromé zemědělce, ani z pohledu družstev. Ještě diskutabilnější je pak argument, kterým se obhájci novely snaží poukázat na její logičnost též z právního hlediska. Vypořádání v naturáliích je podle něj adekvátní, protože v době zakládání družstev do nich byl vkládán hmotný majetek a nikoli peníze. Z pohledu těch, kdo kolektivizaci zemědělství pamatují a mohou ze zkušeností doložit, že v tomto případě nešlo o žádné "vkládání" majetku, ale jeho vyvlastňování, musí ovšem tento argument vyhlížet jako na hranici černého humoru.

Odmítavé stanovisko k novele má též Asociace pro soukromé zemědělství, která se však snaží na problém podívat nejen z pozice věřitele, ale též družstev, a to především těch, která se zachovala podle zákona a peněžité pohledávky řádně vyrovnala. Její zástupce Michal Pospíšil přitom odmítnutí zdůvodňuje právní nesmyslností novely a poukazuje na to, že družstva měla ve svém sporu s věřiteli výhodnější startovací podmínky již od počátku, tedy i podle znění původního transformačního zákona:

"V roce 1992 byla přijata právní norma, která poprvé zvýhodnila vypořádání majetku ve prospěch právnických osob (tedy družstev) a byla odložena splatnost dluhů o sedm let. Na fyzické osoby se tento zákon nevztahoval, oprávněné osoby měly být vypláceny ze zisku. I přes existující právní normu ovšem některé právnické osoby (družstva) majetek nevypořádaly a spekulovaly s novelou transformačního zákona. Stát pak nebyl schopen zajistit uplatnění právní normy tam, kde po sedmi letech, tj. v roce 1999, padala na tyto povinné osoby (dlužná družstva) povinnost majetek vypořádat. Novela z roku 2004 má tento problém nevymahatelnosti práva de facto řešit, způsob, jakým to dělá je

však naprosto nepřijatelný. Zvýhodňuje dlužníky a ta družstva, která se poctivě s oprávněnými osobami vypořádala staví do role hlupáků s rovnou páteří."

Stejně důležitá je však podle Pospíšila též situace věřitelů: "Mnoho oprávněných osob majetek vymáhalo bez pozitivního výsledku a nyní se musí znovu přihlásit. Už v roce 1992 to přitom často byli staří lidé, nyní jsou o 12 let starší a majetek jim bude vydán v naturáliích. Podobné řešení lez v důsledku označit za tunel v hodnotě 15-20 miliard Kč, protože ten majetek družstva buďto v současnosti již nemají, nebo je v takové struktuře, která je oprávněným osobám k ničemu (jako např. zpevněná cesta nebo silážní žlab,

většinou na cizím pozemku). Stát nedokázal majetek fyzických osob právně uhlídat a proto je velká část vinny na něm. V případě, že to zaplatí, měl by peníze účinně vymáhat na

dlužnících a jejich právních nástupcích. Část viny však leží i na oprávněných osobách, protože promarnily příležitost začít hospodařit, případně svěřit svůj majetek důvěryhodnějšímu subjektu."

Smutná tečka za minulostí?

Za pozornost přitom stojí nejen uvažovaný praktický dopad novely Zákona o vypořádání majetkových nároků v družstvech, ale i politické pozadí jejího projednávání ve Sněmovně. Novelizaci v září téměř jednohlasně podpořily poslanecké kluby ČSSD a KSČM, proti hlasovali nejen poslanci opoziční ODS, ale též řada zástupců vládní koalice z KDU-ČSL a US-DEU.

Takový vývoj na poli české hospodářské legislativy dokládá nejen snahu velmi svérázně se vyrovnávat s dluhy minulosti, jejichž existenci nelze popřít, ale též s určitým znepokojivým trendem pokud jde o politické pozadí vzniku a procesu podpory legislativních návrhů. Projednávání novely transformačního zákona rozdělilo Poslaneckou sněmovnu téměř přesně na dvě části, a to nikoli z hlediska příslušnosti k vládní koalici či opozici, ale z hlediska klasické dichotomie levice-pravice. V jejím rámci znepokojuje zejména skutečnost, že se nad zákonem, který se týká vyrovnání křivd komunistického období, sešly na vítězné straně krajní levice s levicí "umírněnou".

Zemědělství představuje velmi citlivý sektor hospodářství, zasažený navíc v českých podmínkách dosud nevyrovnanými kauzami minulosti. Družstva, která stále představují majoritní sílu v rámci českého podnikatelského prostředí v sektoru zemědělství, disponují téměř 30 procenty majetku, který by prokazatelně měla navrátit. Pro srovnání: soukromí zemědělci dnes hospodaří asi na čtvrtině celkové zemědělské plochy v ČR. Vezmeme-li v úvahu, jak problematickou a do značné míry podnikatelsky nevděčnou oblastí zemědělství z ekonomického hlediska je, nelze mít ani tolik za zlé těm, kdo dle platné verze transformačního zákona neprojevili po 40 letech zájem o návrat k podnikání v zemědělství a dávali přednost peněžnímu vyrovnání. Pokud jde o ty, kdo se do zemědělství vrátili, nelze pochybovat, že nevyrovnané dluhy družstev přispěly ke komplikaci jejich situace. Každopádně lze nejen z praktického, ale i morálního hlediska konstatovat, že novela transformačního zákona v podobě, v jaké opustila Sněmovnu, je příkladem řešení problému nevyrovnané křivdy nikoli jejím odstraněním, ale spíše přetransformováním a prohloubením v zájmu zapomenutí. Anebo že by šlo o součást obecnějšího trendu, v jehož rámci se sází na přitažlivost hesel "stop privatizaci" a v českém zákonodárství se stávají předmětem vážných úvah návrhy, které jakoby samy hledaly inspiraci v období konce 40. let?

Autorka je analytička CDK.