Leszek Kołakowski a anatomie totalitarismu

Jacques Barzun jednou o Walteru Bagehotovi prohlásil, že byl „proslulý, aniž by byl dobře znám". Něco podobného lze říci i o Kołakowském. Těžko bychom hledali někoho, kdo by se s ním mohl srovnávat. Zdobí jej celá řada prestižních ocenění a cen včetně - omezím-li se pouze na vyjmenování několika cen amerických - Ceny MacArhurovy společnosti (které se, a v tomto případě právem, říká „cena géniů"), Jeffersonovy ceny a první Klugeho ceny, již obdržel v roce 2003 za „celoživotní dílo v oblasti humanitních věd".

Filosof Leszek Kołakowski se narodil v Radomi na východě Polska v roce 1927. Za téměř osmdesát let svého života urazil dlouhou cestu. Bylo mu dvanáct let, když nacisté vtrhli do Polska. „Pamatuji zkázu Varšavského gheta," píše ve své knize Genocida a ideologie (1978), „kterou jsem viděl zvenčí, žil jsem mezi Poláky, kteří aktivně pomáhali Židům a každý den riskovali své životy ve snaze zachránit alespoň několik málo lidi, které z tohoto pekla zachránit šlo." V roce 1945 vstoupil Kołakowski do komunistické strany, vždyť komunisté tehdy byli téměř automaticky antifašisty (opravdu byli?). Studoval a posléze učil filozofii ve Varšavě, kde také vydával odborný časopis.

Dospělost přináší pochybnosti, pochybnosti plodí kritičnost a kritika představovala v Polsku pod sovětskou kontrolou nebezpečný artikl. Kołakowski byl nařčen z „odchýlení se od marxisticko-leninské ideologie" (což ovšem byla naprostá pravda). Když v roce 1966 přednesl projev, ve kterém připomenul desáté výročí říjnového „tání", byl se vší rituální parádou vyloučen ze strany. Státní tisk začal odpadlíka opakovaně napadat. Byl zbaven své univerzitní katedry, protože „způsob, jakým se podílel na formování názorů mládeže, byl v příkrém rozporu s oficiálním směřováním země". V roce 1968 odešel do exilu. Jeho díla se okamžitě ocitla na indexu zakázaných autorů a až do roku 1981 se o nich nesmělo veřejně hovořit. Po odchodu z Polska Kołakowski přednášel na několika západních univerzitách, včetně McGillu, Yale, Chicagské univerzity, kde byl více než deset let členem Výboru pro sociální myšlení, a univerzity v Oxfordu, kde v současnosti žije. V osmdesátých letech inspiroval a podporoval hnutí Solidarita.

Kołakowského bibliografie je rozsáhlá a výjimečná. Zahrnuje divadelní hry, mravní a teologické úvahy stejně jako dlouhou řadu knih a článků o církevních otcích, o Pascalovi, Henri Bergsonovi, anglickém empirismu a pozitivistické tradici, osudu náboženství v době sekularizace i o perspektivách sekularismu v rukou člověka, zvířete, jež se stále tak tvrdohlavě drží svých náboženských principů, zvyků a předsudků.

Patrně nejvíce je Kołakowski znám jako přední anatom totalitarismu. Trpělivé zkoumání původu a vražedného dědictví marxismu, které vyvrcholilo v jeho životním díle Hlavní proudy marxismu, zaujímá čestné místo mezi oněmi vzácnými knihami, které přispěly k filozofickému a politickému vystřízlivění.

Filozof se smyslem pro humor

Bylo by nespravedlivé, kdyby v celém působivém výčtu zanikl jeden z Kołakowského největších darů: mám na mysli jeho smysl pro humor. Posuďte například tento titul: Kritika Heideggerovy kritiky Nietzscheho údajné kritiky Hegelova komentáře o síle negace. Tento vzletný vědátorský název Kołakowski mohl těžko myslet zcela vážně. Ve známém rozhovoru pro Der Spiegel, který vyšel v roce 1976 krátce po Heideggerově smrti, vynaložil německý myslitel hodně úsilí, aby ospravedlnil své někdejší spojení s nacisty. Na svou obranu mimo jiné uvedl, že každý, kdo měl uši, mohl slyšet, jak nacistický režim kritizoval v přednáškách o Nietzschem a jeho vůli k moci. „Chtělo by to patrně citlivější ucho než to moje," podotýká Kołakowski, „aby tu kritiku slyšelo." A dále dokazuje, že Heidegger v oněch přednáškách „nepřímo, ale zřetelně" vyjádřil svoji podporu německému imperialismu. Je-li řeč o Kołakowského humoru, měl bych též čtenáře upozornit na jeho knihu Nebeklíč: Poučné příběhy ze Svatého písma, které mají sloužit jako ponaučení a varování. S podobným vylíčením příběhu Joba (či Noema, Lotovy ženy, Sáry a Abraháma nebo Jákoba a Ezaua) se nikde jinde nesetkáte. („V nejvyšší sféře nebes stál elegantní bar, u kterého vysedával Jahve, očekávaje hlášení svých poslů.")

Ačkoliv se Kołakowskému dostalo velkého uznání, nedosáhl, alespoň v Americe, zdaleka takového věhlasu, jakému se těšili Jacques Derrida, Michel Foucault, Richard Rorty a další osobnosti z tohoto myšlenkového okruhu. Kołakowski se lišil. Loni vydaný soubor filozofických úvah Dvě Spinozovy oči, k vydání připravené úvahy Moje korektní názory na všechno a poslední vydání Hlavních proudů marxismu nám poskytují vítanou příležitost říci si něco bližšího o významu tohoto neobyčejně bystrého a poučného myslitele.

Hlavní proudy marxismu

O novém vydání Hlavních proudů marxismu si můžeme říci hned na počátku, že kniha není zrovna pro ty z čtenářů, kteří nejsou vybaveni dostatečně silným zápěstím a trpí bolestmi zad. V prvním anglickém vydání byla kniha rozdělena do tří objemných svazků. Když se však vydavatelé rozhodnou dílo spojit v jeden celek, tak se k nám dostane v opravdu „těžkotonážní" podobě. Výrobní náklady klesají, vůbec však není snadné takovou „bichli" udržet, natož ji přečíst.

Nové anglické vydání doplňuje krátká předmluva. I když má jen několik stránek, je cenná ze tří důvodů. Hned na úvod nám připomíná - což je ostatně hlavním tématem celé knihy -, že marxistická doktrína svou výzvou zrušit soukromé vlastnictví a více či méně podřídit trh státní kontrole poskytuje „slušný návod, jak lidskou společnost proměnit v jeden velký koncentrační tábor". („Zrušení trhu," píše Kołakowski na jiném místě, „znamená společnost gulagu".) Upozorňuje také na významnou skutečnost, že i přes zhroucení Sovětského svazu je stále svrchovaně důležité se marxismem zabývat, a to nejen proto, že se jeho myšlenky stále prolínají se sny nejrůznějších utopistických plánovačů. (Nemusíte jezdit do Číny, dokonce ani na Kubu. Stačí, když se podíváte na stále agresivnější a autoritativnější povahu Evropské unie.) Navíc, jak Kołakowski píše v úvodu k Mým korektním názorům na všechno, „komunismus nebyl jen šíleným fantazírováním několika fanatiků, ani nebyl plodem lidské nízkosti a hlouposti, ale byl velice skutečnou součástí dějin dvacátého století a bez pochopení komunismu nemůžeme pochopit naše dějiny. Strašidla komunismu se nezbavíme tím, že jej prohlásíme za pouhou ,lidskou hloupost' nebo ,lidskou zkaženost'. Toto strašidlo je mocnější než kletby, kterými jej zaříkáváme. Může se znovu probudit k životu."

Kołakowského předmluva obsahuje také velice zajímavé vylíčení problémů kolem vydání samotné knihy. Hlavní proudy marxismu Kołakowski napsal ve svém rodném jazyce v letech 1968-1976, „kdy si o jejich vydání v Polsku mohl nechat jenom zdát". Tři svazky Hlavních proudů vyšly poprvé v Paříži v exilovém Instytutu Literackém v letech 1976-1978, záhy pak kolovaly v polském undergroundu. Oficiálního vydání se v Polsku dočkaly až v roce 2000. Mezitím byla kniha přeložena do mnoha jazyků včetně čínštiny. Ve Francii vyšly pouze první dva díly líčící dějiny marxismu až do období kolem Leninovy smrti. Třetí díl věnovaný stalinismu a jeho odnožím, včetně myslitelů nové levice, jimiž byli například Althusser či Sartre, na francouzské vydání stále čeká. Proč? Kołakowski se domnívá, že „by mohlo vyvolat mezi francouzskými levičáky takové pobouření, že si to vydavatelé netroufají riskovat." Přeji si, aby nějaká odvážná duše francouzskou verzi vydala a my si tak mohli ověřit, nakolik silné by ono pobouření bylo. Filozof David Stove jednou prohlásil, že „jako téma pro vážnou diskusi intelektuálů se marxismus jeví nanejvýš jako špatný vtip. Je hrozivým společenským problémem, ale tím je i obchod s drogami. Jde o politický problém vyvolávající strach, ale to platí i o islámském fundamentalismu. Není však intelektuálním problémem o nic větším než obchod s drogami či islámský fundamentalismus." Kołakowski věnoval půl druhého tisíce stránek Hlavních proudů marxismu (a přinejmenším desítky dalších úvah) právě marxismu, jeho původu, variacím a děsivému líčení masového vraždění, které způsobil. V úvaze z roku 1995 nazvané „Co zbylo ze socialismu?" a zahrnuté do knihy Moje korektní názory na všechno apostrofuje Karla Marxe jako „muže obdařeného velkým duchem, velice vzdělaného člověka a dobrého německého spisovatele". (Dejme tomu, že dobrého spisovatele. Mám pocit, že bych měl pro upřesnění dodat, že rétorika Komunistického manifestu, Tezí o Feuerbachovi a Německé ideologie je do jisté míry přesvědčivá; totéž se však nedá říci o Kapitálu nebo o Nástinu ke kritice politické ekonomie, tzv. Grundrisse.)

Pochybuji, že by Kołakowski se Stovem souhlasil. Pro něho sice marxismus není intelektuální fenomén, přesto jej nahlíží s plnou vážností jako výsledek lidského duchovního usilování a zkoumá jeho složité historické souvislosti. Při pátrání po původu dialektiky přivádí čtenáře až k Plotinově soterologii, což mu poskytuje nespornou výhodu moudrého vhledu, s nímž nás ujišťuje (s donekonečna citovaným úryvkem z Tezí o Feuerbachovi), že „filozofové doposud svět vykládali, nyní je však třeba ho změnit". Mistr Eckhart a Mikuláš Kusánský jsou v Kołakowského výkladu o Marxovi stejně důležití jako proletariát, teorie práce nebo „rozpory kapitalismu". Místo pouhého zpochybňování Kołakowski marxismus trpělivě zkoumá na nejvyšší úrovni historického poznání.

Výsledky jeho zkoumání jsou skličující. Odhlédneme-li od nároků marxismu na „vědeckost" (patrně nejpodivnějšího aspektu marxistických intelektuálních požadavků; připomeňme například Engelsovo přesvědčení, že sociální zákony jsou stejně objektivní jako přírodní zdroje), projevil se jako naprosto neužitečný nástroj k pochopení společnosti nebo předvídání jejího dalšího vývoje. Neznamená to, jak Kołakovski podotýká, že by Marxovy teorie nebyly vůbec užitečné. Posloužily však pouze k „vytváření hesel, která ospravedlňovala a glorifikovala komunismus a otroctví, které k němu nevyhnutelně patří".

Neukojené utopistické nutkání lidstva

Z hlavních předpokladů Karla Marxe se nepotvrdil ani jeden. Hlásal, že společnosti založené na tržní ekonomice budou trpět postupnou třídní polarizací a zánikem střední vrstvy. Přitom každá společnost založená na tržní ekonomice dokazuje, jak se Marx mýlil. Předpovídal stále větší ožebračování pracující třídy v kapitalistických společnostech (a nepředvídal jen, že by se něco takového stát mohlo, ale věřil, že k tomu dojde bezpodmínečně a nevyhnutelně; Hegele, díky!). Stal se pravý opak. Jak Kołakowski podotýká, „ve druhém vydání Kapitálu Marx upravil nejrůznější statistiky a číselné údaje, nikoli však ty, které se týkaly dělnických platů. Kdyby tak učinil, pak by tyto údaje jeho teorii odporovaly." Marx dále předpovídal nevyhnutelnost revoluce proletariátu, která tvoří samotný základ marxismu. Bez ní teorie prostě nefunguje. Ale k žádným proletářským revolucím nedošlo. Bolševická revoluce podle Kołakowského „nijak s marxistickými proroctvími nesouvisela. Její hnací silou nebyl konflikt mezi průmyslovou třídou pracujících a kapitálem, ale spíše hesla, která neměla žádný socialistický, natož marxistický obsah (Mír a půdu rolnictvu!)." Marx řekl, že volná soutěž kapitalistické ekonomiky nevyhnutelně povede ke snižování zisků, ekonomika se nakonec - a to brzy! - začne zadrhávat, až se zastaví úplně a kapitalismus se zhroutí. Podívejte se na ekonomiky kapitalistických států sto padesát let poté. Marx si myslel, že kapitalistické ekonomiky brání technickému rozvoji a opak je přitom pravdou.

Marxismus byl omylný, jak jen může teorie být. Poznamenán „zbožštěním lidstva" v sobě stále nese to, co Kolakowski nazývá „směšným aspektem lidského otroctví". Proč byl marxismus úspěšný především mezi vzdělanou elitou? Jeho součástí bylo lákavé zjednodušení. „Jedním z důvodu popularity marxismu mezi vzdělanými lidmi," připomíná Kołakowski, „byl fakt, že ve své zjednodušené podobě byl velmi nenáročný." Marxismus - stejně jako freudismus, darwinismus nebo hegelianismus - je filozofií „klíče, který se hodí ke všem zámkům". Všechny stránky lidské zkušenosti mohou byt řízeny vševládným procesem, poskytujícím iluzi jednoho obecného výkladu.

Marxismus také mocně působil na neukojené utopistické nutkání lidstva. Jak nedokonalá je kapitalistická společnost, kolik sporů podněcuje, kolik tužeb nedokáže naplnit! Nedokážeme si představit svět oproštěný od těchto sporů a napětí, v němž bychom dokázali plně využít lidských možností, a to bez soutěživosti, bez omezování, bez nedostatku? Jistě, dokážeme si jej představit, ale také víme, že „u-topia" znamená „nikde". Kołakowski ukazuje, jak silně marxismus podněcoval toto neuskutečněné a neuskutečnitelné utopistické snění. Marxismus, napsal Kołakowski, byl „nejúžasnější fantazií" dvacátého století; ne protože nabízel lepší život, ale protože apeloval na zjevně nevykořenitelné duchovní tužby.

Vliv, kterého marxismus dosáhl, ačkoliv zdaleka nebyl výsledkem ani potvrzením jeho vědeckého charakteru, byl výhradně zapříčiněn jeho prorockými, nereálnými a iracionálními prvky. Marxismus je doktrínou slepého přesvědčení, že ráj plného uspokojení na nás čeká za rohem. Téměř všechny předpovědi Marxe a jeho pokračovatelů se ukázaly jako mylné, to ale nijak nenarušuje pevné přesvědčení jeho věrných zastánců, stejně jako nic nemůže ovlivnit přesvědčení členů chiliastických sekt. V tomto smyslu marxismus plní náboženskou úlohu. Jde však o zkreslenou a falešnou podobu náboženství, protože představuje svoji dočasnou eschatologii jako vědecký systém, o což náboženská učení neusilují.

Vláda komunistické ideologie

Marxismus samozřejmě nepůsobí pouze na duchovní tužby lidstva. Promlouvá také k jeho dědičným násilnickým sklonům. To se příliš nezdůrazňuje ani dnes, přestože stále cítíme pachuť z J. V. Stalina a stalinismu. Zapomněli jsme na okouzlení západních intelektuálů tímto masovým vrahem. Máme také sklon přehlížet fakt, že násilí je stálým, nikoliv nahodilým rysem marxismu. Marx mluvil o „diktatuře proletariátu". Co myslel onou „diktaturou"? To vysvětlil až Lenin. „Diktatura", napsal v roce 1906, „znamená neomezenou moc založenou nikoliv na zákoně, ale na síle". Pro ještě větší přesvědčivost Lenin přidal slovo „vědecký": „Vědecký pojem ‚diktatura' neznamená nic více ani méně, než autoritu, naprosto neomezenou jakýmikoliv zákony a pravidly, přímo založenou na násilí." V roce 1917 dostal Lenin šanci ukázat světu, jak to vypadá, když se taková teorie použije v praxi. „Vytvořil systém," poznamenává Kołakowski, „v němž může být jakákoliv kritika posouzena na základě pouhého rozmaru místní stranické nebo policejní moci jako kontrarevoluční čin a její původce může být uvězněn nebo popraven." Význam teroru jako důležité složky utopistických revolučních programů pochází přinejmenším z doby, kdy Robespierre mluvil o „ctnosti a jejím plodu, teroru". „Soudy," napsal Lenin v roce 1922, „nesmějí zakazovat teror; musí formulovat jeho motivy, uzákonit jej jako princip, bez obalu, bez jakékoliv přetvářky."

Kromě brutality vlády komunismu, kterou můžeme nazvat reálným marxismem, nesmíme zapomenout na její opovrhování zákonem. Tím se běžná despocie liší od svého totalitářského protějšku. „Právo," píše Kołakowski, „může ukládat drakonické tresty za drobné přečiny, aniž by tím bylo přímo totalitární. Pro totalitární právo je příznačné používání formulací jako Leninova: lidé mohou být odsouzeni, když vyjadřují názory, které mohou ‚účelově sloužit buržoazním zájmům'. To znamená, že vláda může poslat na smrt kohokoli; panuje bezpráví - ne snad proto, že by trestní zákoník byl tak krutě přísný, ale proto, že žádný skutečný trestní zákoník vlastně neexistuje."

Jinými slovy, zvůle komunistické vlády jde ruku v ruce s jejím nárokem na úplnou kontrolu života. Lenin prohlásil, že socialismus znamená především „stálý dohled nad vším". Vše podstatné bylo řízeno shora příkazy, které vydávala strana. V tomto smyslu představuje marxismus rozklad, v němž idea opravdových hodnot shnila v naprostou účelovost. Pro komunisty neexistuje nic jako nezaujatost nebo nezúčastněnost, protože je jim cizí hodnota nezávislosti. Nic nemá zásadní význam, protože vše nabývá na hodnotě pouze skrze své působení v neosobním utopickém stroji.

Stalin jednou prohlásil, že smrt jednotlivce znamená tragédii, ale smrt milionu lidí je statistika. Zapomněl však dodat, že komunistická ideologie pojem „jednotlivec" nezná, stejně tak je jí cizí i svobodné přesvědčení - ať už je to přesvědčení vědecké, právní, nebo dokonce ateistické. Naši postmoderní literární kritici velice rádi říkají, že neexistuje „nic jako". Můžete si vybrat: opravdová hodnota, objektivita, nezúčastněnost, spravedlnost nebo dokonce pravda. S tímto názorem si hoví na obláčku sebepopírajícího nihilismu. Na stejném obláčku vysedával i Marx s Leninem. Umění a literatura nejsou pro marxisty výsledkem lidské snahy o sebevyjádření, ale spíše nástrojem k uskutečnění cílů vytčených stranou. „Pryč s nepartyzánskými spisovateli!" napsal Lenin v roce 1905. „Pryč s literátskými nadlidmi! Literatura se musí stát věcí proletariátu, ‚kolečkem a šroubkem' jednoho velkého sociálnědemokratického soustrojí, které je udržováno v pohybu semknutým, politicky uvědomělým předvojem jednotné třídy pracujících!"

Intelektuální a politická patologie

Sidney Hook označil Hlavní proudy marxismu za dílo, jež si nárokuje ‚patent na pravdu'. Ostatně - proč ne? Žádná jiná kniha nepromlouvá o tématu s takovou svěžestí, mistrnými znalostmi a velkorysostí. Kołakowského průzkum marxistického myšlení bere dech svým širokým záběrem - od bible a řeckého odkazu, přes síť socialistického myšlení devatenáctého století k okázalému rozmachu marxistických a kvazimarxistických idejí v „novém věku" dvacátého století. Kołakovski přišel s uceleným pohledem na duchovně-politickou pouť, která se dostala na hrozivé scestí.

Hlavní proudy marxismu nejsou působivé pouze pro Kołakowského rozhled a znalosti, ale také po jeho úspornost. Čtenář této knihy těží z autorovy skvělé schopnosti říci to, co je podstatné. Ano, je to obsáhlá kniha. Většina spisovatelů by však napsala knihu ještě mnohem obsáhlejší. Kołakowski má zvláštní dar uchopit a vyjádřit hlavní rysy doktrín, o nichž píše. Bezpochyby je to částečně dáno jeho talentem, ale zároveň jde o výsledek obrovské práce, nespočívající pouze ve studiu knih, ale i v umění nabyté vědomosti třídit a skládat v množství vytříbených, celistvých úsudků - namísto unáhlených soudů. Každý, kdo se seznámí se střízlivým obsahem díla, nebude poučen jenom o intelektuálních a duchovních předchůdcích marxismu, ale dobře porozumí také hlavním rysům „klasického" marxismu i jeho sovětského hybridu, frankfurtské škole a dalším levicovým vlivům. Například o amorfním hnutí nové levice šedesátých let Kołakowski píše, že ačkoliv „ideologické fantazie tohoto hnutí nebyly ničím víc než výplodem rozmazlených dětí střední třídy postrádajících smysl (a extrémisté mezi nimi byli k nerozeznání od fašistických zločinců), hnutí jako takové nepochybně těžilo z vážné krize víry v ony hodnoty, jež formovaly demokratické společnosti po celá desetiletí. Nová levice, která dramaticky ovlivnila vysokoškolskou mládež své doby, byla agresivním hnutím zrozeným z frustrace, hnutím, které si snadno vytvořilo svůj vlastní slovník z marxistických sloganů - osvobození, revoluce, odcizení atd. Kromě nich měla jeho ideologie s marxismem jen málo společného. Spočívala v ,revoluci' bez dělnické třídy stejně jako v nenávisti k moderním technologiím. Šlo o kult primitivních společností jako zdroje pokroku, nenávist ke vzdělání a odborným znalostem." Nezní vám to povědomě?

Každý, kdo zkoumá marxismus, se zabývá intelektuální a politickou patologií. Hlavní proudy marxismu jsou krom jiného také učebnicí patologie, katalogem drastických, často fantasmagorických deformací. Kołakowského přístup je obecně více popisný a diagnostický než polemický. Přinutí-li ho k tomu však okolnosti, dokáže provést zdrcující protiútok. Titulní esej z knihy Moje korektní názory na všechno je Kołakowského zničující odpovědí na stostránkový „Otevřený dopis Leszku Kołakowskému" uveřejněný E. P. Thomsonem v Socialist review v roce 1973. Thompson je autorem knihy Utváření anglické pracující třídy (1963), která byla oddaně uctívána marxisty a socialistickým bratrstvem. Jeho „Dopis" je plný upřímného rozhořčení a kýčovitého sentimentu, vyjádřením pocitů „křivdy a zrazení" nad Kołakowského kritikou komunismu. „Oba jsme patřili k hlasům komunistického revizionismu v roce 1956," naříká Thompson, „oba jsme v rámci socialistické tradice usilovali o obnovu síly utopistických myšlenek." Co následovalo?

Kołakowského odpověď představuje smršť, za kterou by se nemusel stydět ani Kato. Připomíná, že Thompson odmítl usednout k jednomu stolu s Robertem Cecilem, protože ten byl předtím v britských diplomatických službách: „Svatá prostoto! Ty i já jsme byli členy našich komunistických stran ve čtyřicátých a padesátých letech, což znamená, ať už byly naše vznešené cíle a důvody naší sladké nevědomosti (či pouhé nechuti poznat pravdu) jakékoliv, že naše skromné potřeby zajišťoval režim založený na policejním teroru a masové otrocké práci, která svým rozsahem nemá v dějinách lidstva obdoby. Nemyslíš, že mnoho lidí by kvůli tomu mohlo odmítnout sedět u jednoho stolu s námi?" Kołakowski cituje Thompsonův výlev připomínající utopičtější pasáže Marxovy Německé ideologie: „V mé utopii," napsal Thompson, „za dvě stě let nenastane Morrisova ,doba odpočinku'. Bude to svět, ve kterém (jako u D. H. Lawrence) ,hodnota peněz' přenechá místo ,pravým životním hodnotám', nebo (jako u Blakea), kde války vojenské ustoupí ,válkám duchovním'. Vybaveni snadno dosažitelnými zdroji se někteří muži a ženy rozhodnou žít v jednotných komunitách založených stejně jako cisterciácké kláštery uprostřed překrásné přírody, kde bude možné propojit zemědělskou, průmyslovou i duchovní činnost. Jiní dají možná přednost rozmanitosti a tempu života ve městech, která dospějí ke znovuobjevení vymožeností městského státu. Další se rozhodnou pro život v odloučení a bude mnoho těch, kteří okusí všechny tři možnosti. Vzdělanci povedou spory v různých školách, v Paříži, Jakartě nebo Bogotě."

Kołakowski podotýká, že „toto je typický příklad socialistického způsobu psaní". Prohlašuje, že svět by měl být lepší. Pěkná myšlenka, jen k něčemu takovému ještě dospět. Nikdo (ani Thompson) to však nedokáže. Jde jednoduše o naprostý nesmysl, odporně sentimentální a navíc nebezpečný tím, že oslovuje různé důvěřivce. Thompson sní o světě, kde se bude válčit pouze „duchovními" zbraněmi (Lawrence a Blake by mohli patřit mezi jeho hrdiny), ale pravdu má Kołakowski, když říká, že takový sen je naprostou utopií. „Nevíme, jak sladit protichůdné úkoly, které nám ukládá dnešní společnost. Můžeme se jenom pokusit dosáhnout nejisté rovnováhy mezi nimi, protože nemáme žádný plán naprosto bezpečné a nekonfliktní společnosti."

Přežití pluralitní liberální demokracie

Být anatomem totalitarismu znamená být zároveň i znalcem svobody, jejích oprávněných aspirací, ale zrovna tak i mnoha jejích špatných napodobenin. Otázka svobody - i její kouzlo, ten nesplnitelný, přesto neopominutelný příslib -, je ústředním tématem mnoha Kołakowského děl. V textu „Sebeotravování otevřené společnosti", otištěném v Modernity of Endless Trial, se Kołakowski podrobně zabývá protikladem liberalismu, který sužoval západní společnosti během studené války a je dnes, kdy zažíváme cosi jako morální válku proti islámskému fundamentalismu, dokonce ještě naléhavější. Rozpor spočívá v tom, že liberalismus je otevřený k jiným názorům, dokonce i k těm, jejichž úspěch by jej mohl zničit. Takováto přehnaná tolerance je sebevražedná. Netolerance však zrazuje základní předpoklad liberalismu - otevřenost.

Kołakowski má jistě pravdu v tom, že přežití naší liberální demokracie nespočívá pouze v zachování existence jejích institucí, ale také na „víře v její hodnoty a všeobecné vůli k jejich obraně". Sdílíme jako společnost tuto víru? Jsme obdařeni nezbytnou vůlí? Do jaké míry můžeme uvedený rozpor liberalismu řešit? Odpověď na podobné otázky není jednoduchá, dobrým vstupem do zvažování problému je nicméně už zjištění, že onen rozpor je v reálném, každodenním životě čistě iluzorní. „Otevřenost", které si liberální společnost váží, není slepou otevřeností ke všem názorům, není to „hodnota lhostejnosti". Nepotřebuje, a jistě ani neumí, říkat ano všem nově příchozím. Například americká demokracie dává svým občanům velkou volnost, která však není synonymem postoje „vše je dovoleno". Naše společnost je jako každá jiná založena na přesně určených pozitivních hodnotách - na vládě zákona, úctě k jedinci, náboženské svobodě, oddělení státu a církve. Západní demokratická společnost má v sobě zakořeněno cosi, čemu Kołakowski říká „vidění světa". Část tohoto vidění ji zavazuje k otevřenosti, ale otevřenost není totéž co lhostejnost.

Ve své knize Ortodoxie bojoval G. K. Chesterton za myšlenkovou svobodu, ale také moudře dodal, že „existuje způsob myšlení, který myšlení zabraňuje. Je to jediný způsob myšlení, s nímž by se mělo skoncovat." Naše společnost je mimořádně otevřená nejrůznějším názorům, zvláště, jak se někdy zdá, těm, které jsou nepřátelské ideálu různorodosti. Abychom se mohli i nadále těšit z přepychu svobody, musíme říci ne hnutím, která by mohla svobodu zneužít k jejímu zničení. „Pluralistický řád," píše Kołakowski, „by měl v zájmu vlastní záchovy hlásat své základní hodnoty hlasitě a bez ustání. Není nic zvláštního ani pobuřujícího na tom, když se v rámci pluralistické společnosti zachází jinak s obránci jejích zásadních principů a jejich nepřáteli."

Co také činí Kołakowského úvahy o svobodě a její nestálosti tak plodnými, je jeho pochopení, že lidská svoboda si uvědomuje své hranice, což obnáší i poznání duchovního rozměru. To bylo leitmotivem jeho díla od samého začátku. V knize Odcizení rozumu kritizuje pozitivismus jako „pokus ponížit vědu na samolibou činnost, která zkouší všechny možné způsoby, jak si rozumem přivlastnit svět".

V díle Člověk nežije jen tak sám od sebe (1991) Kolakowski dokazuje, že „lidstvo se nikdy nemůže oprostit od své potřeby náboženské sebeidentifikace: kdo jsem, odkud jsem přišel, kam patřím, proč mám vlastní zodpovědnost, jaký má můj život smysl, jak budu čelit smrti? Náboženství je hlavním aspektem lidské kultury. Náboženská potřeba nemůže být z kultury vypuzena racionalistickým zaklínáním. Člověk nežije jen tak sám od sebe." Kolakowski ukazuje, jak sklon k přesvědčení, že všechny lidské problémy mají technické řešení, vychází z neblahého dědictví osvícenství. „Pochází," píše, „dokonce z toho nejlepšího, co přineslo: z jeho boje s netolerancí, samolibostí, pověrami a nekritickým uctíváním tradice." Mnohé v lidském životě se nedá ovlivnit lidskými prostředky nebo zásahy. Naše oddanost myšlence neomezeného rozvoje, je paradoxně nebezpečným mravním nedostatkem, který se blíží tomu, co Kołakowski nazývá „ztrátou duchovního rozměru". „S mizením tohoto duchovního rozměru, který určoval hranici dokonalosti, jíž může být dosaženo obyčejnými smrtelníky, vyvstává jeden z nejvíce nebezpečných klamů naší civilizace - iluze, že neexistují žádné hranice pro změny, kterými může lidský život projít, že společnost je ,v principu' něčím nekonečně flexibilním a že popírat tuto flexibilitu a dokonalost znamená popírat plnou nezávislost člověka a tedy i člověka jako takového."

Jsou to moudrá slova, trefně vystihující dobu zázračných technologií, které umožňují klonování, genetické inženýrství a jiná prométheovská pokušení. Dnes jsme hrdí na naši „otevřenost" a oddanost liberálním ideálům, naše pochopení pro odlišné kultury a vyzrálé porozumění tomu, že naše „vidění světa" je koneckonců jenom „naším způsobem chápání světa". Kołakowski nám však připomíná, že při opuštění základních hodnot - ideálu dobra a (stejně důležité) schopnosti pojmenovat zlo - hrozí, že otevřenost se zvrhne v úplnou hodnotovou prázdnotu. V dnešním světě, po pádu Sovětského svazu nově uspořádaném a moderními technologiemi poblouzněném, je právě toto varování - možná dokonce více než zdrcující rozbor marxismu - tím, pro co bude Leszek Kołakowski vážený i v následujících desetiletích.

Z časopisu The New Criterion, 6/2005, přeložil Vít Mlejnek.

Redakčně upraveno.