Kulturní politika a politická kultura

Obecně platí, že tyranské režimy si libují ve světonázorových exaltacích, ale demokratické vlády se jeví především jako správci veřejných financí. Objednávka demokratické veřejnosti zní: chceme v klidu vyrábět, prodávat, nakupovat a užívat si. Zejména v blahých chvílích, kdy se zdá, že dějiny si vybírají oddechovou přestávku a právě nehrozí žádné globální násilí, pakliže ani žádná lobby nepovažuje za výhodné budit pocity ohrožení, snadno přijímáme účetnickou představu o smyslu politické činnosti. Zároveň však nepřestává platit, že politická praxe je jen pokračováním kultury jinými prostředky. Samozřejmě nejde o to, zda politik smrká do kapesníku nebo mezi prsty, obléká-li se dobově korektně či překvapuje-li operetními kostýmy. Jde o způsoby, jakými čte svět kolem sebe, o metody, jimiž si utváří názor na lidský úděl. Ač je obvykle přesvědčen o své originalitě, ve skutečnosti za většinu svého myšlenkového pokladu - tak jako my všichni - vděčí kulturní tradici.

Kultura artikuluje lidský osud. Zahrnuje všechny formativní aktivity, ačkoliv běžně toto slovo vztahujeme jen k estetickým akcím. Prostředky kultury nevyhnutelně tíhnou k hodnotovému výrazu, k rozlišování dobrého od špatného. To platí i v tom případě, je-li právě módou prohlašovat, že "všechno je možné", a jsou-li zastánci názoru, že některé postoje jsou nemožné, pomlouváni jako moralisté. I zdánlivě bezhodnotový postoj je výrazem konkrétního kulturního modu. Opanuje-li nejen politickou praxi, ale i dobovou kulturu představa, že nejvyšším ideálem je hladkost veřejného provozu a sytost většiny občanů, vede to k citelnému zředění hodnotového cítění. Na okraji společnosti se pak pomalu shromažďují skupinky fanatických dervišů slibujících brzké zúčtování s rozkladným prostředím a s provinilými politikáři.

Derviši obvykle disponují antikvárním kulturním vybavením. Hovoří agresivními jazyky vzniklými v krutých údobích dějin a jsou trochu komičtí. Avšak jejich téměř pravidelný výskyt je varovným znamením, že v lidské mysli a v lidském osudu jsou uloženy také jiné požadavky než pouze nároky na ekonomické pohodlí. Nemusí to být jen z gruntu nesnášenlivý člověk, kdo vnímá, že k životu potřebujeme funkční kulturní návyky. Úzkost o osud národní kultury může být významným varovným znamením. Ve hře je otázka po smyslu lidské aktivity. Ale můžeme být také nervózní kvůli tradicionalistům vybízejícím k netečnosti vůči nutným změnám a k vytrvalému opakování starých chyb.

Také profesionální politici spravují určitý soubor kulturních pojmů zděděných po minulosti. Očekáváme od nich například, že budou respektovat a podporovat to, co se obvykle nazývá vlasteneckými hodnotami, totiž poučky, ustálená rčení a slogany vztahující se k náladám, jež nám odkázaly zkušenosti minulosti. Politik by měl brát v úvahu náš nárok na jedinečnost. Měl by respektovat národní identitu, i když často jde jen o dobře míněnou iluzi, že na celém světě neexistuje nikdo pro nás tak významný jako my sami. Národní sebevědomí se neobejde bez soutěživé svárlivosti, která si nehledá výraz jen na sportovištích. Pokud se volený reprezentant-funkcionář ekonomiky dotkne ustálených představ o konfliktech minulosti, přivolá hořkou kritiku. Bude-li však přitakávat názoru, že všichni ostatní lidé jsou našimi aktuálními nebo potenciálními protivníky, nebude příliš riskovat. Jeho slova (i když ne činy v ekonomické sféře) budou totiž v souladu s partikularistickými kulturními tradicemi, jak se vyvinuly v našich zemích v 19. a 20. století.

Zde lze spatřovat prameny některých aktuálních problémů. Česká kultura, jíž jistě v 19. a možná i ve 20. století (v souvislosti se zápasem o jazykovou emancipaci) dominovala literatura, je stále ještě silně formována tradičním usilováním o soběstačnost, oddělenost, separaci. Být osobití, jiní než rakouští a němečtí sousedé, případně spoluobčané, se dodnes leckomu zdá nejvyšším mravním cílem. Problémem je, že takto založená kulturní tradice zřetelně preferuje a honoruje odmítavé postoje.

Tradiční myšlenkové schéma proniká i do některých obecnějších úvah o členství ČR v EU. V podstatě tušíme, že máme na vybranou - kromě Evropy sjednocené v EU - Evropu německou, případně Evropu rozvrácenou a tudíž opět dirigovanou z USA a Ruska, jak tomu bylo například za poslední balkánské krize. Zdá se však, že významové dispozice, zakotvené v české tradici, nám jaksi nedovolují zvažovat situaci pragmaticky. Naopak jsme nuceni zastávat, případně polemicky potírat ideální vizi dokonale samostatného, svébytného a neohroženě separovaného českého státu. A tato v jádře platónská ideální vidina je - dík tradici české moderny - pro mnohé významnějším argumentem než bezpečnostní a ekonomické zisky a ztráty spojené se vstupem do EU. Stoupenec členství v EU se pak jeví jako kolaborant s nepřátelskou mocností.

Jinou významnou tradicí, kterou spatřujeme v podloží české kultury a zejména opět literatury, je etický akcent. Můžeme směle mluvit o inklinaci k výchovnému moralizování, jehož výrazné stopy nacházíme jak u Boženy Němcové a Jana Nerudy, tak řekněme u Jiřího Koláře a Václava Havla. Vidina ideálně uspořádané společnosti, tedy jistý typ specifického tuzemského utopismu, je vlivnou psychickou silou, s níž pragmatický politik nebo publicista dodnes polemizují víceméně marně. Moralizátorská tradice své kritiky automaticky puncuje jako chtivé zvrhlíky - a pak už nic nenaděláte. Prostřednictvím etických akcentů patrně z hlubin národního vědomí vystupují potlačené religiózní potřeby, jež také v podobě pervertovaného pseudonáboženského utopismu založily a udržují životnost českého komunistického hnutí, této velké jímky postupně opět shromažďující všechny věčné nespokojence.

Za určitých okolností může v soutěži o veřejné mínění uspět i ryzí nihilistická popudlivost. Politické aktivity pak ovlivňují lidé přesvědčení, že náš svět je absurdní, hloupý, nesmyslný a právě se ocitá v posledním stádiu zániku. Na první pohled tato část dobové kultury inspiruje jen jednotlivce nebo nepočetné, pestře oděné skupinky. Ve skutečnosti právě sofistikovanější hlasatelé negace, kteří by údajně uvítali, kdyby cokoliv z toho, co existuje, bylo nahrazeno nicotou, realizují cosi, co lze rovněž zřetelně zahlédnout mezi obsahy současné české kultury: intenzivní potřebu negace. Ta ostatně často parazituje také na kulturních a politických projektech těžících z nacionálních a utopických kulturních tradic minulosti. Jako by nám příliš složitá skutečnost byla neúnosným břemenem. Proto se volá po radikálním zjednodušení obrazu světa. Málokterý význačnější politik unikne tomu, aby se sám čas od času nestal terčem, na němž se intenzivně vybíjí rozplevelená potřeba odmítání, popření, nenávisti.

Specifickým břemenem naší politické scény je metafyzická troškařina. Obrazně by bylo možno hovořit o nízkém duchovním horizontu, na němž se skutečné rozměry lidského osudu promítají zkresleně. Připadáme si nesmírně důležití. Zabíráme sami sobě celý myšlenkový obzor. Široko daleko nevidíme nic většího, významnějšího a nafouklejšího než sebe. Proto chceme realitě panovat. Nevládneme-li plánovitě a systematicky, je to údajně veliká chyba. Tak trochu stále připomínáme komunisty vyznávající jednoduché rozlišení: kde vládnou oni, tam je vše v pořádku, byť byl hladomor; kde komunisté nepanují, rozhostí se podle jejich názoru okamžitě bezpříkladná krize.

Brutální vážnost, již připisujeme afektům a exaltacím plynoucím ze ctižádosti ředitelů reality, zatěžuje veřejný život a politický provoz. Bylo to mimochodem opět dobře patrné i na nevěcných reakcích dosti početné části veřejnosti při poslední volbě prezidenta republiky. Ten nepříjemný údiv, že cosi významného se odvíjelo nepředvídatelně. Nepřipraveně, neplánovaně, téměř náhodně! "Jaká to fraška," úpělo se. Lékem na tyto a podobné - ve své podstatě bohužel totalizující - afekty je ta část české kulturní tradice, reprezentovaná například jmény Karel Čapek nebo Ferdinand Peroutka, která preferuje věcnost a otevírá přiměřenou a tudíž užitečnou diskusi o faktech neustále podléhajících změnám.

Kromě relativně ploché liberálně nacionální a socialisticky kolektivistické tradice máme k dispozici i vyšší a hlubší horizont. Reprezentuje jej kulturní (již méně politická) náboženská tradice. Ta do veřejné rozpravy nabízí i vyzkoušené postoje k prvním a posledním věcem člověka. V rámci této tradice, zasazující lidské skutky do řádově vyšších souvislostí, se mnohá údajně naléhavá výzva doby jeví jen jako nadsazená nálada. Naopak sázky na rozdíly mezi pravdou a lží se posléze ukáží jako velice závažné. Na objasňování některých bytostných otázek se za poslední dva až tři tisíce let udělalo hodně práce a Češi by koneckonců nemuseli vymýšlet svou mravnost od trakače, jak se občas pokoušejí.

Docela zajímavým a nepřehlédnutelným důsledkem tradice a vývoje moderní české kultury je pozoruhodný fakt, že české ministerstvo kultury lze vnímat jako jedno ze silových ministerstev, občas se významem řadící vedle ministerstva vnitra. Dokázala to zase jednou role současného ministra kultury ve sporech kolem českých televizních stanic. Za nárokem účinně ovlivnit provoz informačního průmyslu lze rozpoznat zvyklosti české moderny, která už od 19. století viděla v národní kultuře především zbraň k boji o politickou převahu. Kdyby to s námi opět jednou dopadlo špatně, české ministerstvo kultury by časem mohlo být zase nahrazeno ministerstvem národní osvěty, informací nebo rovnou propagandy. I takový nepochybně nepěkný vývoj by neznamenal nic jiného, než že by se na veřejnou scénu vrátilo tradiční etatistické chápání funkcí národní kultury, z něhož dlouhá desetiletí silně těžili komunisté. Část české inteligence tu údajně s čistým svědomím hraje dosti riskantní hru s ideálem jednotné, státem podporované (rozuměj úkolované a placené) národní kultury.

Kulturní tradici si politici většinou uvědomují až za akutní - ať už reálné nebo předstírané - krize. Pak vystupují s apely k jednotě, klidu, obětavosti, rozumu. Výzvy obvykle ilustrují účelně uchopenými historickými zkušenostmi. Za to, že většina kolektivních psychóz, k lítosti rozličných dervišů, nezanechává hlubší stopy, nevděčíme však politikům. Ani oni za záchranu situace nevděčí jen své šikovnosti. Stabilitu života státu, národa, obce, rodiny, jednotlivce ukotvuje staletá kulturní tvorba prostředků vzájemné komunikace a sdílených představ o hodnotách.

Je škoda, že nám často unikají rozměry problémů spojených s utvářením sdílených a živých hodnot. Naše kultura, a tudíž i naše psychika jsou stále ještě ohrožovány radikální kolektivistickou touhou po panovačném glajchšaltování i partikularistickou odmítavostí. Varovná je stoupající národní spotřeba žluči. Nedůvěru, ba zlobu produkujeme a polykáme po megatunách. Značně sporným způsobem z tohoto stavu české kultury těží náš informační průmysl. I s lidským nepokojem lze obchodovat, a tento výnosný byznys paradoxně provozují právě mnozí profesionální karatelé hledající za každou aktivitou politiků nemravnou vypočítavost. Schopnost k užitečnému soužití pod dostatečně vzdušným duchovním obzorem vytváří jen svěží a vždy nezbytně křehká kulturní tvorba, která by měla být co nejméně oklešťována radikalistickými psychózami. Kulturní elita více ctící uvážlivost, velkorysost a duchovní svobodu by prospěla české kultuře a tím i demokracii v ČR.

Pavel Švanda (1936), publicista, spisovatel, esejista, básník. V současnosti vyučuje na divadelní fakultě JAMU v Brně.