Kultura a politika

Kultura a politika jsou u nás neustále provázány. Mimo jiné penězi. V devadesátých letech docházelo mezi politickým systémem a světem umění, respektive mezi politickou reprezentací a kulturní elitou, až k nenávistnému pnutí vrcholícímu tzv. televizní krizí. Napětí nepovoluje do dnešních dnů.

Nedávno jsem se zúčastnil diskuse o ideji Národního divadla. Při takové příležitosti si uvědomíte, jak stále aktuální je spor jungmannovského a bolzanovského konceptu „národa". Spor, který kdysi ve svých textech připomněl filozof Jan Patočka, je však dnes překrýván pátráním po legitimitě vynakládání veřejných prostředků na umělecké ústavy, za které považuji divadla. Zvláště některá. A tak jsem se, popuzen a naštván, chystal už poněkolikáté napsat lamentaci o problémech s financováním divadelního systému v tomto státě.

Otevřel jsem však sobotní rubriku Orien­tace Lidových novin (16. června 2007) a čtu stať Petra Fialy, rektora Masarykovy univerzity, s názvem „Český stát brzdí univerzity". Když termín „vysoké školy" nahradím pojmem „kultura", mohu říct, že Fiala současně s českými univerzitami popsal i problém českého divadla. V čem jsou tyto dvě věci identické?

1. Systémy je nutné porovnávat vůči Evropě.

2. Při financování nerozhoduje kvalita.

3. Schází proces vyhodnocení vynakládání veřejných prostředků.

4. Existují vládní oborové koncepce, které se nerealizují.

5. Finanční prostředky se fakticky snižují.

6. Financování je nutné realizovat ve výši zahraničních standardů podílů na hrubém domácím produktu.

7. Je potřeba reformovat celý systém.

Fialův závěr: jasnější pravidla, přiměřená stabilita, dodržování zásad a cílů školské (kulturní) politiky.

Problém je prostý. Věda a výzkum, kultura a umění a konečně školství tvoří integrovanou triádu. Pokud zafinancujete jen jeden ze tří zmíněných segmentů a zbývající dva podfinancujete, efekt navýšené investice se ztrácí. Věda a výzkum jsou přímo závislé na znalostech, kreativitě a inovacích, tedy na univerzitách a umění. Na úrovní státu sice existuje vládou přijatá Koncepce účinnější podpory umění, ale ta přestala být už i jen deklarací. V programovém prohlášení vlády je dokonce závazek uvolnit na kulturu prostředky do výše 1 % HDP. Skutečnost je taková, že podíl kapitoly „kultura" státního rozpočtu na rok 2008 klesne pod 0,5 % HDP. Paradoxní je, že ve stejném týdnu, kdy ministr kultury přijde na vládě o 1,2 miliardy korun, tedy o pětinu svého rozpočtu, současně v novinovém článku požaduje 100 miliard korun na církevní restituce. Restrikci rozpočtu se poté snaživý úřad připravuje „systémově" řešit. Všem organizacím se tak rozpočty sníží o 25 %. Protože dotace obyčejně vykrývají mandatorní výdaje (tedy mzdy), nabízí se, že například u České filharmonie se zruší jako nadbytečná sekce druhých houslí. Počet organizací se sníží o třetinu, a to sloučením. Nakonec to nejspíš proběhne tak, že rigidní pohltí ty flexibilní atd. Bojím se, že nejde jen o věštění z kávové sedliny.