Krysy pouště?

Překvapivě ostré reakce vyvolala malá část příslušníků české protichemické jednotky v Kuvajtu, která požádala o vystřídání. Mluvilo se o „útěku z bojiště". O neochotě bránit demokracii. Četli jsme dokonce o „švejcích z Kuvajtu". A řeklo se ještě leccos zlobného, ačkoliv posud výstřel nepadl a vystavil-li někdo v lednu 2003 českou účast ve válce proti Iráku pochybnostem, pak to nebyli vojáci sloužící v Kuvajtu, nýbrž spíše čeští politici reflektující celkovou složitost situace. Vynadáno ovšem dostali muži, kteří měli za sebou tvrdý život v poušti, a ministr obrany byl na­řčen jako špatný velitel.

Je známo z dějin válek, že nejnemilosrdnější válečníci se často vyskytují právě v redakcích. Od psacího stolu, od mikrofonu se postupovalo vpřed vesměs bez ohledu na oběti. Někteří muži slova soudili s maršálkem Mořicem Saským: „Voják musí tak jako tak pojít!" Češi by se mohli odvolat i na domácí prameny. J. A. Komenský zaznamenal, co si lidé mysleli o profesionálním vojákovi 17. století: „Tvá kůže byla zaplacena!" Takže si nestěžuj, neboť jako jednotlivec po podpisu smlouvy o službě v armádě už neexistuješ. Tentokrát ale, myslím, přišlo ke slovu něco jiného než krutá výřečnost propagandistů minulosti. Opět se letmo ozvala bolest trvalého zánětu vzniklého v českém vědomí na podzim 1938. Podle přesvědčení některých lidí by tehdejší ústup bez výstřelu měl být aspoň dodatečně vynahrazen, snad nejlépe smyt lidskou krví. Znamená to, že tuto naději tedy podvědomě spojujeme s účastí ozbrojených Čechů v zahraničních misích?

Asi skutečně jde o národní identitu, je-li řeč o národní armádě. Ale chceme-li dnes pěstovat etiku liberální společnosti, musíme připustit, že každý, pokud ještě neodvolatelně nevzdoruje tváří v tvář extrémní situaci, má právo a možná i povinnost znovu a znovu reflektovat svá myšlenková východiska i své osobní síly. Bude se to týkat i vojáků a vojaček, pokud ovšem zčistajasna nezačneme na svou armádu klást nároky podle morálky 17. nebo 18. století. V tom je právě zásadní rozdíl proti nedemokratické minulosti, že ani člověku, zavázavšímu se ke službě se zbraní, není upírána jeho individualita.

Je možná i praktická úvaha: kdo se nechá zavčas vystřídat, zabrání ohrožení jednotky, k němuž by snad došlo po selhání v boji. Lze též argumentovat tím, že i specialista, který požádá o návrat domů, pořád ještě reprezentuje nákladný výcvik a osobní zkušenosti získané v poušti. Má i do budoucna mnohem větší cenu než kdysi snadno nahraditelný, chudobně vybavený a chatrně vycvičený chlapec s opakovačkou. Jsou tu též minulé válečné zkušenosti, jež mluví jednoznačně pro postoj ministra Tvrdíka: vojska poměrně rychle střídající muže v první linii získávala převahu nad protivníkem, který nebral na vlastní lidi ohled. Právě americká armáda se za druhé světové války obecně obešla bez šovinistické tvrdosti zamířené do vlastních řad. Ale rozum mnoho nezmůže, ozvou-li se hořkosti z podvědomí.

Je zajímavé, jak snadno se zapomínáme. Jak hladce a bez hlubší reflexe vyprýští kolektivistická reakce, jež ovšem na jednotlivé osudy neumí brát zřetel. Někteří z nás se cítili osobně dotčeni, zneuctěni těmi, kdo otevřeně přiznali, že už vyčerpali své síly, případně ochotu k oběti. Proč? Žijeme a chceme přece žít ve společnosti respektující individuální postoj a osobní odpovědnost. Dnešní armáda je více méně racionální koncern produkující zabíjení, nikoliv divadelní společnost inscenující hrdé či nehrdé citové rozpoložení národa. To všechno víme. Ale co je to platné, když je v nás ještě stále živý přízrak jedné podzimní kapitulace.