K českým prezidentským volbám 2008

Z hradu a podhradí

Petr Havlík

Období, které předcházelo prezidentské volbě, samotná volba hlavy státu i její dozvuky odkryly mnohé slabiny naší stále ještě mladé demokracie.

Vypjatá atmosféra na Pražském hradě během únorových voleb prezidenta ukázala i na míru osobní zralosti či lépe nezralosti řady politických „celebrit" dnešní doby. V jednu chvíli jsem si během první volby v pátek odpoledne stáhl zvuk televizního přenosu, pustil si příjemný jazz a sledoval jsem mimiku a gesta extrémně nervózních hrdinů této novodobé reality show. Nebylo to nezajímavé a možná by nebylo špatné požádat znalce tlumočení pro nedoslýchavé o posouzení některých částí záznamu. Mám na mysli hlavně střed pódia za řečnickým pultem.

Z psychologického hlediska je krize výraz pro extrémní psychickou zátěž, nebezpečný stav, životní událost, která může končit až krizí afektivní. V tomto smyslu nám řada čelných představitelů státu předváděla své malé či větší osobní krize v přímém přenosu. Svědčí to také o tom, že až na malé výjimky je dnešní politická reprezentace tvořena skupinou lidí, kteří nemají pro výkon svých funkcí některé základní předpoklady. Silná a vyzrálá osobnost nejen lépe snáší krize, ale ani v běžném provozu nesklouzává k vulgaritám a zjevným faulům. Není jí to prostě dáno. K tomu je ovšem potřeba mít pevný základ - silný osobní příběh, životní zkušenosti, rodinné zázemí, vzdělání, úspěšnou praxi v normálním reálném životě atd.

Kdo patřil mezi herce únorových voleb? Společnou schůzi obou komor Parlamentu řídí bývalý traktorista. Další hrdina prožil své mládí se svými přáteli u maringotek, jiný na vojenské škole v éře vrcholící normalizace a další jako bezpečák ve zbrojovce. Někteří naskočili do politického vláčku už rovnou na škole, a tudíž nestihli být ani jeden den v normální práci. Znají jen auta s majáčky a kluzké podlahy v parlamentu či na ministerstvech. Mnozí jsou zase produkty tzv. negativní selekce v politických stranách, při níž bývá důraz na kvalitu a slušnost nepotřebným artiklem. Krom toho platí, že v politice působí i tací, již realizují především zadání svých přátel ze světa mocných kapitánů byznysu.

Za této konstelace a v této atmosféře byla veřejnost vtažena do vyhroceného duelu mezi Václavem Klausem a Janem Švejnarem. Za vydatné pomoci médií, agentur veřejného mínění a znovuvzkříšené staré party „pravdoláskovců" jsme byli přesvědčováni, že volíme mezi minulostí a budoucností, mezi nemoderním a moderním, mezi neslušností a slušností, mezi euroskepticismem a eurooptimismem atd. Tedy stručně mezi Klausem a Antiklausem. Režie se ujal bývalý politický turista a toho času místopředseda vlády za zelené Martin Bursík. Že je zároveň v koalici s ODS, že má jen šest poslanců, ale také čtyři ministry, není přeci podstatné. Bursík byl už několikrát v minulosti velmi blízko pomyslnému vrcholu, ale vždy se to nějak zadrhlo, vždy se nakonec objevil nějaký nepřejícný faktor X...

Účelovým spojením s Paroubkem došlo k tomu, že se spojil nejen vládní činitel s náčelníkem opozice, ale zároveň dva matadoři české politiky, kteří nepatří mezi vítězné typy. Oba sice vnucovali svého Švejnara i KSČM, ale dělali to způsobem, který se jim nakonec velmi vymstil. Švejnar se tedy v žádném případě nestal autentickým kandidátem levice a zůstal jen a pouze Antiklausem a meteorem s nálepkou politického polotovaru. Byli jsme svědky toho, jak volitelé Antiklause nezdůrazňovali kvality svého kandidáta, ale pouze napadali obhájce prezidentské pozice.

Byli jsme svědky toho, jak vypjatí antikomunisté (Mejstřík, Štětina) hlasují společně s KSČM, se kterými ještě nedávno odmítali mluvit. Podpora Švejnara ze strany levice ukázala - slovy Miloše Zemana - na jejich politickou impotenci.

Pomineme-li úsměvnou vložku se stárnoucí barbínou Bobošíkovou, pak se pochopitelně nejpodstatnějším tématem stalo dilema mezi tajnou a veřejnou volbou. Ještě před pár týdny by veřejná volba nenapadla vůbec nikoho. Do hry se dostala až několik dnů před první volbou, kdy začaly prosakovat informace o tom, že ČSSD nebude ve svém hlasování jednotná, byť to Hašek s Rathem a Paroubkem opakovali několikrát denně. Člověk jedoucí pražským metrem mohl zaslechnout „zaručené" zprávy o tom, jak čtrnáct volitelů ČSSD nepodpoří Švejnara, což prý bylo více než deset volitelů z ODS, kteří byli údajně připraveni v tajné volbě nepodpořit Klause. To byl hlavní důvod změny taktiky.

Veřejná volba se stala tématem. Co na tom, že se takto v Evropě volí pouze v Řecku, co na tom, že personální volba má být už z principu svobodné a nezávislé volby tajná. Najednou se hodila účelová interpretace neurčitých pojmů v ústavě a také tendenční výklad jednacích řádů. Bylo až šokující, že ODS nebyla schopna na tento nový vývoj reagovat. Argumenty o premiérově výroku o pozadí vlivu ČSOB na kandidaturu Švejnara či schůzka nešťastníka Weigla se Šloufem byly pouhou záminkou. Když už bylo zřejmé, že se bude volit veřejně, pak bylo také zřejmé, že dochází ke zcela nové situaci a začínáme počítat od nuly. Ve veřejné volbě bylo jisté pouze to, že Klaus má jistotu všech hlasů ODS, tedy i těch, které by možná v tajné volbě neměl. Tlak švejnarovců se tedy soustředil na lidovce, komunisty a nezávislé.

Jiří Paroubek zároveň zesílil intenzitu nátlaku na své vlastní ovečky. Silový způsob vnitrostranické, vnitrolevicové, ale i obecné Paroubkovy politiky, jenž je založen na nulové toleranci vůči všem, kteří nemají stejný názor jako on (s tím dovětkem, že Jiří Paroubek dokáže svůj názor měnit na základě různých průzkumů a zpravodajských informací i několikrát za týden), je ovšem kontraproduktivní a ubližuje celé politické scéně. Díky tomuto stylu budou Paroubkovu stáj opouštět další tzv. odpadlíci, což se stalo i během prezidentské volby. Dokonce prognózuji, že za určitého vývoje i v jiných stranách bude oněch odpadlíků nakonec většina a Paroubkovi zůstane jen skupina ostrých hochů (Tvrdík, Dimun, Rath).

Komunisté si chtěli volbu pořádně užít. Chtěli tak trochu potrápit všechny a kapitalizovat co nejvíce své hlasy. Jenže u veřejné volby to lze jen omezeným způsobem. Pro Václava Klause je dnes velmi podstatné, že v šesti kolech voleb nedostal od komunistů ani hlas a ubral tak všem antiklausovcům jeden silný argument pro různé útoky. Jeho mandát je tím silnější. Připočteme-li k matematickému skóre dvě nezávislé senátorky, které veřejně deklarovaly, že budou volit Klause, ať už tajně, nebo veřejně, pak bylo zřejmé, že rozhodnou hlasy lidovců.

A právě tady se „pravdoláskovci" dopustili největších chyb. Stupňující se tlak na volitele KDU-ČSL se jejich aktérům nejen nezdařil, ale přinesl efekt opačný. Ne všichni lidovci se chtěli smířit s tím, že jejich osobní volbu určuje tandem Bursík - Paroubek. Ne všichni lidovci se nechali zmást kýčovitými emocionálními projevy vdovy po Josefu Luxovi. Ne všichni lidovci byli ochotni ustoupit nátlaku Tomáše Halíka, kterému se navíc podařilo rozhádat církevní hodnostáře. Myslím, že tyto tři důvody byly podstatnější než očekávání církevních restitucí a nové smlouvy s Vatikánem.

V pátek večer 15. února 2008 tedy švejnarovci prohráli. Bursík o čtrnáct dní později napsal emotivní e-mail své Kateřině, který však kouzlem nechtěného skončil u Zubové. Paroubek opět hledá nepřátele. Topolánek se přirovnává k fotbalistovi, který kope penaltu (?). Čunek, který demonstrativně volil Švejnara, se už těší do vlády s ODS. Filip s úsměvem glosuje útoky Paroubka na svou osobu. Švejnar nám slibuje, že se vrací do dozorčí rady ČSOB a že se mu v české politice zalíbilo. Volba skončila. Zapomeňme. Hlavně, že bude klid na práci. Je třeba si vylízat rány, říká bodrý předseda vlády. S tím lze jistě souhlasit, ale zároveň je třeba si přiznat, že se na scéně poněkud změnily kulisy a i někteří herci si prohodili role. Českou politickou scénu nečeká příliš klidné období. O to významnější je z mého pohledu setrvání Klause v pozici prezidenta ČR, neboť zůstává jedinou konstantou v té záplavě neznámých - a já dodávám nevyzpytatelných - veličin.

Kouzlo provokace

Josef Mlejnek jr.

Svým znovuzvolením do úřadu prezidenta dosáhl Václav Klaus úspěchu, jenž mu umožní zapsat se do moderních českých dějin způsobem, který budou jeho kritici jen obtížně „vydýchávat". A to bez ohledu na obsah jeho druhého pětiletého mandátu. Úřad prezidenta má totiž v České republice tak velkou auru a je opředen tolika mytologickými příběhy, že stačí na Hradě sedět, občas se vyklonit z okna a místo v učebnicích dějepisu je téměř zajištěno.

Provokatér

To však asi nebude přístup Václava Klause - lze předpokládat, že výkon svého mandátu pojme daleko aktivněji. Na prognózy ohledně jeho vlivu na další osud stávající koalice, na volební výsledky v nadcházejících volbách, na rozložení sil uvnitř ODS či na vztah České republiky k Evropské unii je ale zatím ještě brzy.

Mně osobně byla na uplynulém Klausově prezidentském mandátu nejsympatičtější jeho schopnost vyprovokovat společenskou diskusi: o EU, o Kaplického knihovně, o globálním oteplování. Kdyby Klause na Hradě nebylo, museli by si ho naši zelení snad vymyslet. Protože nebýt Klausova boje proti teoriím o globálním oteplování, šlo by o jev u nás skoro neznámý. Jistě, přeháním, nicméně stovky ekologických aktivistů nemají tu schopnost, kterou má Klaus: vytvořit velké téma a učinit ho centrem veřejné diskuse. Což se v případě globálního oteplování stalo tak, že Václav Klaus začal tuto teorii kritizovat a jeho letití kritici začali zuřivě štěkat. Teprve tento hlomoz vyvolal větší pozornost médií a veřejnosti, teprve poté se postoj k otázce globálního oteplování stal identifikační politickou značkou.

Většina účastníků „diskuse" ale jenom papouškuje: někteří pana profesora, jiní slova Martina Bursíka o velkém panelu velkých vědců, kteří se nám teď smějí, neboť přece každý ví, že na Antarktidě tají ledovce. Vždyť to všichni viděli v televizi. Že jde ve skutečnosti o kritiku jedné (dosti subtilní) vědecké teorie, že Václav Klaus nezpochybňuje tání ledovců, ale pouze cosi namítá proti převládajícímu výkladu kauzálních příčin tohoto jevu, neví u nás skoro nikdo.

Celá „diskuse" o globálním oteplování totiž vlastně ani žádnou diskusí není. Dávno přerostla spíše v iracionální politický rituál, v zástupné „věcné" téma, s jehož pomocí se ten či onen kamsi zařazuje anebo signalizuje svou příslušnost k určitému táboru. Dokonce i Václava Klause lze úspěšně podezírat z toho, že své výpady nemyslí tak úplně vážně, že schválně přehání, že provokuje, a pak se baví. V českých zemích totiž existuje poměrně početná skupina lidí, na které Václav Klaus působí jako červený hadr na býka. A řekne-li v 15:30, že je 15:30, jeho profesionální odpůrci se rozpálí a začnou dokazovat, že je 14:30
nebo 17:50, tedy nepochybně jiný čas, než jaký oznámil Klaus. Někteří z nich si dokonce schválně přetočí hodinky.

Klaus zastiňuje Klause

Právě v tomto emočním základu jeho provokačního potenciálu však spočívá odvrácená tvář prezidentovy schopnosti vyvolávat diskuse na závažná témata. Neboť brzy přestane jít o dané téma a začne kráčet o samotného Václava Klause.

Ale co, nebuďme tak útlocitní. Vždyť podobné znaky vlastně vykazuje každá velká společenská diskuse v každé zemi. V těch vyspělejších jsou takové spory možná o něco podloženější, více vyargumentované, trochu racionálnější, nicméně jistá dávka vášnivosti a kolektivního vymezování se k velkým společenským tématům prostě patří.

Jde o neřešitelné dilema: přidá-li se na „objektivní vědeckosti", přestane to normální smrtelníky bavit. Aby se nějaké téma drželo v „hitparádě" veřejné debaty, musejí ho provázet i politické vášně. A těch Václav Klaus vyvolává možná až příliš. Má proto potenciál stát se i v dalších pěti letech tím, kdo servíruje otázky naší doby a vyvolává spory. Přes všechny výše popsané nevýhody takovéhoto způsobu veřejného „diskutování" lze ale doufat, že v tom Václav Klaus bude pokračovat. Že nezkamení v nadstranickou sfingu, ale zůstane tím, kdo provokuje. Na znovuzvolení se už ohlížet nemusí a obávat se nějaké zásadní nestability přicházející z Hradu by bylo dost pošetilé, rozhodně co se týče otázek do veřejné debaty.

Moderní technická (přetechnizovaná) civilizace je tak složitá, že jí už skoro nikdo nerozumí. Nejen voliči, kteří opravdu nejsou kompetentní rozhodovat v celostátních referendech, ale ani politici, kteří si čím dál tím více pouze hrají na ty, co vládnou. Jsou tak lidu představováni v televizi, a lid té iluzi věří, podobně jako věří globálnímu oteplování, když mu někdo promítne do tepla obýváku tající ledovec. Možná i zoufalá potřeba najít v nepřehledném světě pevný bod vede u nás k obrovskému přecenění úřadu prezidenta. Muž, jehož pravomoci jsou hodně reprezentativní, je vnímán jako někdo, kdo má potenciál společnost vést, kdo je králem. I proto, že jde o jednoho člověka, o jednu tvář, nikoliv o byrokratickou houštinu ministerstev a vládních agentur. Prezident tak pomalu začíná plnit jakousi šamanskou funkci. To jsou ale paradoxy, mohl by si povzdechnout racionalista Václav Klaus. V samém závěru jsme tak konečně narazili na jednu jistotu: bezpečně víme, že takto si Václav Klaus určitě nepovzdechne.

Kdo dá Švejnarovi šém?

Bohumil Pečinka

Hlavní charakteristikou Jana Švejnara je, že o něm nemůžeme s určitostí říct nic určitého. O funkci hlavy státu se ucházel Pan Nikdo, jehož mohou spolehlivě charakterizovat snad jen nejbližší spolupracovníci a jeho američtí studenti. Ani oni však nedokážou odpovědět na jednoduchou otázku, jak se bude chovat v zátěžových politických situacích a jakým směrem se nyní vydá.

Obrýlená elegance

Z dosavadních veřejných vystoupení Jana Švejnara vznikl dojem pohotové, obrýlené elegance, která se vyhýbá konkrétním odpovědím. Není jisté, zda v jeho případě šlo o taktiku, jejímž smyslem bylo dát dohromady širokou koalici zprava doleva. Podle této logiky by mu jen náznak každé určitosti mohl uloupnout perníček v podobě hlasu volitelů. Budeme proto s napětím sledovat, jak se v české politické krajině chce vlastně zabydlet. Trochu to připomíná jinou epochu, konkrétně rok 1957, kdy byl hlavou státu zvolen Antonín Novotný, kterého také nikdo neznal, a to včetně překvapených poslanců.

Druhou - a pravděpodobnější - možností je, že elegantní „neřečení" ničeho konkrétního je projevem Švejnarovy politické přirozenosti. V tom případě máme před sebou další z galerie polopostav, kterou do politických výšin katapultoval prostý fakt, že není Klaus. Nemylme se, nebýt Klaus v určitých etapách naší polistopadové politiky znamenalo hodnotu samu o sobě a předurčovalo člověka do těch nejvyšších politických funkcí. Co to bude v tomto případě znamenat pro prezidentský vnitropolitický a zahraničněpolitický kurz? Další obligátní odpověď: nevíme.

Mají snad pravidelné odvolávky na zahraničněpolitické směřování Václava Havla znamenat, že Jan Švejnar bude stejně jako on představitelem bezvýhradné proamerické orientace a v rámci Evropské unie zaujme stejně bezvýhradně profederalistické postoje? Nevíme. Stejně jako skutečnost, jestli se ve svých praktických krocích bude snažit dávat dohromady někdejší politicko-ekonomické společenství nazývané „skupina ČSOB", jdoucí napříč českými politickými stranami, které stálo u vzniku Špidlovy vlády. Odpovídalo by to logice Havlova nástupnictví, do něhož se Švejnar v průběhu nevyhlášené předvolební kampaně stylizoval. I když i to dělal tak nějak napůl, bez chuti a zápachu.

Švejnar jako golem

Vznik politického fenoménu Švejnar má předobraz v židovské mytologii, konkrétně v pověsti o golemovi. Tentokrát ho nevytvořil rabi Löw, ale některé vládní i opoziční politické strany s cílem dostat Václava Klause z Pražského hradu. Základní úvaha tvůrce této konstrukce, Martina Bursíka, byla, že to musí být sympatický muž, trochu Klaus (ekonom, profesor), trochu Havel (proamerický i proevropský) a trochu musí souznět s obecně levicovými politickými očekáváními veřejnosti. Z těchto ingrediencí byl posléze uplácán protikandidát současného prezidenta republiky.

Jan Švejnar se zatím velmi obratně tváří, že je vstřícný na všechny strany. U politiků zprava doleva proto vznikl pocit, že oni budou těmi, kteří mu budou vkládat do čela šém.

V sázce na golema se někteří jeho současní podporovatelé spálí. Kdo to asi bude?

Nové centrum

Z hlediska budoucí vládní většiny je pravděpodobné, že od Jana Švejnara vyjdou za čas signály a podněty ke sblížení ČSSD a společenství kolem zelených a lidovců. Na světě bude staronová špidlovská koalice bez Špidly a s aktivní podporou skupiny ČSOB. Poraženými se v takovém případě jednoznačně stanou komunisté, kteří se opět ocitnou v izolaci. Jako první věc napadá, že po červeném koberci do tábora vítězů přejde předseda ČSSD Jiří Paroubek, který své straně opět dodá koaliční potenciál, o nějž ho vlastní politikou kdysi sám obral. Nic není vzdálenější realitě.

Jestli rodící se neformální Švejnarovo společenství s něčím počítá, pak je to sociální demokracie, ale bez Jiřího Paroubka. Golem se prostě časem obrátí proti svému spolutvůrci a bude se snažit budovat mosty k úplně jiným lidem a skupinám v ČSSD. Ať tak či onak, v české politice se postupně začne ustavovat nová mocenská rovnováha.