Juščenkovy iluze o prezidentské moci

Politická situace na Ukrajině nabrala v dubnu a květnu 2007 skutečně dramatické podoby. V pondělí 21. května 2007 zůstali prezident Viktor Juščenko a premiér Viktor Janukovyč spolu o samotě skoro šest hodin, leč z jednání „face to face" nevzešlo žádné oficiální komuniké, natož datum předčasných voleb. Pár dní předtím, 17. května, odstoupil z funkce předseda ukrajinského ústavního soudu Ivan Dombrovskyj. Ústavní soud měl totiž rozhodnout o platnosti Juščenkova dekretu, jímž prezident počátkem dubna rozpustil parlament a vyhlásil předčasné volby. Dombrovskyj a spolu s ním i několik dalších soudců si od počátku krize stěžovali na to, že je na ně vyvíjen hrubý nátlak. Až v neděli 27. května, po dalším jednání Juščenka a Janukovyče, následujícím poté, co Juščenko vyhlásil převzetí kontroly nad policií, a tedy pod hrozbou propuknutí ozbrojených střetů, ba přímo občanské války, došlo nakonec k dohodě o datu konání předčasných parlamentních voleb: 30. září letošního roku. Nicméně volby mohou prezidentu Juščenkovi přinést další politickou porážku.

Za dosavadní neúspěšné působení v úřadu prezidenta si Juščenko může do velké míry sám. Stalo se mu totiž to, co desítkám jeho předchůdců v prezidentských palácích mnoha států světa: přecenil sílu prezidentského úřadu a podcenil roli parlamentu a politických stran.

Cesta na vrchol

Viktor Juščenko působil před vstupem do velké politiky v bankovním sektoru. Od roku 1993 stál dokonce v čele ukrajinské centrální banky a výrazně se podílel na zavedení ukrajinské národní měny - hřivny. Jenže být na Ukrajině bankéřem, podnikatelem i politikem znamená náležet do oligarchické klanové sítě. Bez klanového krytí a podpory se zde nikdo nemůže stát ani úspěšným byznysmenem, ani vrcholným politikem. Juščenko se nakonec začal těšit přízni prezidenta Leonida Kučmy, který ho v roce 1999 jmenoval premiérem.

Juščenkova vláda se stala jednou z nejúspěšnějších v krátké historii ukrajinské samostatnosti. Ekonomická situace se začala zlepšovat a důchodci po dlouhé době dostali vyplacené důchody. S Juščenkovým vládnutím byla též spojena snaha o jisté zprůhlednění ukrajinské ekonomiky, nicméně zároveň to znamenalo zvýhodnění jistých klanů a znevýhodnění klanů jiných. Zájmy těch znevýhodňovaných nakonec převážily a Juščenkova vláda na jaře 2001 padla.

Juščenkovou vicepremiérkou byla Julija Tymošenková, tehdy přezdívaná „plynová princezna". Julija totiž pomocí firmy Sjednocené energetické systémy Ukrajiny ovládala obchod s ruským plynem a post vicepremiérky byl výrazem jejího ekonomicko-politického postavení. Za politickým pádem obou pozdějších hrdinů oranžové revoluce nutno vidět především boj oligarchických klanů, z nichž některé jsou více, jiné méně „prozápadní", leč podstatné je, že jde o oligarchické klany.

Viktor Janukovyč je reprezentantem silného doněckého klanu, jehož moc se opírá o průmyslový potenciál doněcké oblasti, silně rusifikované, a tudíž orientované na spolupráci s Moskvou. Oproti tomu k mecenášům a hlavním podporovatelům Viktora Juščenka patří Petro Porošenko, přezdívaný též „čokoládový král". Porošenko totiž podniká především v potravinářském (cukrovinkářském) průmyslu, byť mu patří i velká kyjevská loděnice a televizní Kanál 5. Porošenkovo bohatství tedy vzešlo především z bonbónů, žvýkaček či kyjevských koláčků, zatímco v pozadí východních proruských klanů dýmá a hučí těžký průmysl. Ekonomicky vyjádřeno, za Juščenkem stál spíše bankovní a obchodní kapitál, nikoliv kolosy těžkého průmyslu soustředěné na industriálním východě. Právě tato skutečnost hodně ovlivňuje i jeho větší „prozápadnost". Juščenko, byť pochází ze severovýchodu Ukrajiny, se též profiloval jako umírněný nacionalista, což mu spolu s jeho odporem vůči prezidentovi Kučmovi, projeveným hlavně po pádu jeho vlády, vyneslo masovou podporu v západních částech země. Konflikt Juščenko - Janukovyč tak rovněž dlouho personifikoval hluboké a historicky dané rozdělení Ukrajiny na západní část, centrum ukrajinského národního života a cítění, a na rusifikovaný a proruský východ země.

Po svém odvolání z funkce premiéra v roce 2001 začal Juščenko budovat vlastní politickou stranu, blok Naše Ukrajina, se kterým dosáhl velkého úspěchu v parlamentních volbách v roce 2002, v nichž zvítězil se ziskem 23,6 % hlasů v poměrné části a celkem 112 křesel ve 450členné jednokomorové Nejvyšší radě (tehdy platil smíšený volební systém, 225 poslanců se volilo poměrně, 225 většinově). Ale na parlamentní většinu to nestačilo a Juščenko spolu s Volebním blokem Julije Tymošenkové (7,2 % a 21 křesel) skončili v opozici. Juščenkova popularita nicméně rostla a leader Naší Ukrajiny se začal rýsovat jako jeden z favoritů nadcházejících prezidentských voleb. Leonid Kučma již potřetí kandidovat nemohl, byť se snažil o opak, a jeho kyjevskému klanu se Juščenkova kandidatura notně nelíbila. Stejně tak i klanu dněpropetrovskému a doněckému. Vzhledem k parametrům ukrajinské „politické kultury" není ani moc divu, že Juščenko málem skončil svou pozemskou pouť po otravě dioxinem.

Poté, co travičský útok přežil, narazil Juščenko na hradby volební manipulace: volební komise v listopadu 2004 po druhém kole prezidentských voleb oznámila, že vítězem je Juščenkův soupeř - kandidát stávající moci a premiér - Viktor Janukovyč. Následoval výbuch lidové nespokojenosti známý jako „oranžová revoluce". Jeho síla překvapila i tehdy vládnoucí klany, jimž nakonec nezbylo než vypsat opakované druhé (a regulérní) kolo prezidentských voleb, v němž Juščenko zvítězil. Ale předtím musel souhlasit s tzv. politickou reformou, kterou parlament schválil 8. prosince 2004. Reforma značně oslabila prezidentský úřad a posílila postavení parlamentu a vlády. Oranžovým se tehdy podařilo prosadit pouze její maximálně roční odklad, konkrétně do 1. ledna 2006. A právě v politické reformě byly zakódovány počátky mocenských porážek muže, jemuž tehdy provolávaly slávu davy shromážděné na kyjevském hlavním náměstí a který byl světovými médii vykreslován, spolu s Julií Tymošenkovou, jako obroditel (ba zakladatel) ukrajinské demokracie.

Moc spočívá v parlamentu

Když se Juščenko v lednu 2005 ujal úřadu, měl před sebou rok, kdy mohl využít rozsáhlých prezidentských pravomocí k upevnění „oranžové" moci. Leč opak se stal pravdou. Premiérkou jmenoval Juliju Tymošenkovou, jejíž vládu Nejvyšší rada bez potíží schválila. Tím však harmonie v táboře oranžových skončila a nastala éra vzájemných bojů.

Ukrajinská politika je totiž především soubojem oligarchických klanů o moc, vliv a peníze. Spory mezi prezidentem a premiérkou (mezi skupinami, jež stály v pozadí obou hrdinů oranžové revoluce) vyvrcholily v září 2005 odvoláním premiérky, oficiálně pro „nedostatek týmového ducha". Tehdy ještě ukrajinský prezident mohl předsedu vlády odvolat, od ledna 2006 však o toto právo přišel. Konflikt s Tymošenkovou přivedl Juščenka ke snaze o spolupráci s východními klany, především s Janukovyčovou Stranou regionů. Rozložení oligarchických i parlamentních sil mu ostatně neposkytovalo skoro žádnou jinou možnost.

V parlamentu Juščenko obtížně dojednal podporu pro vládu vedenou svým dlouholetým spolupracovníkem Jurijem Jechanurovem, člověkem, jenž byl až do roku 2001 pevně svázán s Kučmovou „stranou moci", leč to už se pomalu hlásila o slovo zima a s ní přišla i „plynová válka" mezi Moskvou a Kyjevem. V Kremlu totiž dobře věděli, že se blíží parlamentní volby a že je tudíž třeba zahájit „pravou" volební kampaň. Po tvrdém jednání se Ukrajině podařilo dosáhnout dohody, jež umožňovala odběr plynu za asi 40 % ceny náhle požadované Gazpromem, nicméně v praxi to znamenalo zvýšení dosud platných cen takřka na dvojnásobek.

Parlamentní volby se konaly 23. března 2006, poprvé dle poměrného systému s tříprocentní klauzulí, a přinesly vítězství Janukovyčově Straně regionů (32,14 % hlasů, 186 křesel, relativně vyjádřeno 41,33 % mandátů ). Druhý skončil Blok Julie Tymošenkové neboli BJuT (22,29 % hlasů, 129 křesel - 28,67 %), až třetí Juščenkova Naše Ukrajina (13,95 % hlasů, 81 míst - 18 %). Do parlamentu se ještě probojovaly Socialistická strana Ukrajiny Oleksandera Moroze (5,69 % hlasů, 33 křesel - 7,33 %) a Komunistická strana Ukrajiny (3,66 % hlasů, 21 míst - 4,67 %). Žádný z dalších kandidujících subjektů nedokázal překročit tříprocentní klauzuli.

Sečteme-li hlasy „oranžových", kam kromě Tymošenkové a Juščenka patřili ještě Morozovi socialisté, a porovnáme-li je s výsledky Janukovyče i s výsledky prezidentských voleb z roku 2004, nelze říci, že by došlo k nějakému zásadnímu přesunu hlasů od „oranžových" k „modrým" (modrá je na Ukrajině barva Janukovyče). Důležitý byl přesun hlasů od Naší Ukrajiny k Tymošenkové. Ve srovnání s parlamentními volbami 2002 získal blok Tymošenkové skoro o 16 procentních bodů více, kdežto Juščenkova Naše Ukrajina téměř 10 procentních bodů ztratila. Jedním z hlavních poražených se tedy stal prezident Juščenko.

Podle nového znění ústavy po „politické reformě" je výběr předsedy vlády záležitostí parlamentu (Nejvyšší rady). Strany v něm zastoupené musí nejprve zformovat nadpoloviční většinu a dohodnout se na osobě premiéra, jehož pak prezident formálně jmenuje do funkce. Odvolání vlády pomocí vyslovení nedůvěry je rovněž záležitostí Nejvyšší rady. Prezident má však právo navrhnout osoby ministrů zahraničí a obrany a zůstalo mu též potenciálně účinné právo veta, přehlasovatelné dvěma třetinami všech členů zákonodárného sboru. Tolik - stručně vyjádřeno - říká litera ústavy. Již jen z ní plyne, že reálná síla a moc prezidenta v takto inovovaném systému hodně záleží na postavení jeho strany v parlamentu (ve vládní koalici).

„Oranžové" strany (BJuT, NU a Morozovi socialisté) disponovaly v parlamentu nadpoloviční většinou 243 neboli 54 % křesel, přičemž nejsilnější stranu této sestavy tvořil blok expremiérky Tymošenkové, dvakrát početnější než poslanecká frakce prezidentovy Naší Ukrajiny. Logickou kandidátkou na post premiérky tak byla právě Julija Tymošenková. Nicméně představa jejího návratu do úřadu působila na prezidenta a jeho vlivné okolí podobně jako červený hadr na býka. Jednání o vládě se dlouho vlekla bez výsledku - a pokud se k nějakému dospělo, některá z vlivných skupin uvnitř formující se koalice ho podmínila pro ostatní nepřijatelnými požadavky. Nikdo nevěřil nikomu, každý od každého očekával hlavně nějaký podraz. (Příznačná byla v tomto ohledu snaha o simultánní zvolení Tymošenkové za premiérku a Juščenkova mecenáše a nejtěsnějšího spolupracovníka - ale zároveň i hlavního soka Tymošenkové - Petro Porošenka za předsedu parlamentu, které by znamenalo porušení platných parlamentních procedur.)

Předák socialistů Oleksander Moroz měl sporů mezi oranžovými plné zuby a raději se nakonec spojil s Janukovyčem a komunisty. Svou pozici jazýčku na váze dovedl na „politickém trhu" dobře zpeněžit a stanul v čele Nejvyšší rady. Nově zformovaná koalice disponovala nadpoloviční většinou, a byla tak dle ústavy „vládotvorná". Premiérem se stal Viktor Janukovyč, jenž tímto způsobem dosáhl mocenské odvety za oranžovou revoluci. Viktor Juščenko se sice snažil zachránit situaci participací Naší Ukrajiny na nové mocenské konstelaci, vnitřně rozklíženou prezidentskou stranu však Janukovyč a spol. počátkem října 2006 celkem bez potíží „vyštípali".

S tím se však nehodlali spokojit a zahájili útok, jehož terčem se stali Juščenkovi „prezidentští" a prozápadní ministři zahraničí a obrany. Série zákonů i chystané změny ústavy pak měly za cíl zbavit Juščenka posledních reálných pravomocí. K dosažení ústavní většiny hodlal Janukovyč použít osvědčenou zbraň - kupování opozičních poslanců. Když se výsledky jeho obchodnického umu začaly nebezpečně blížit ústavní většině, vyrazil Juščenko do trochu zoufalého protiútoku. S poukazem na skutečnost, že ukrajinská ústava zapovídá jednotlivému poslanci „přeběhnutí" od frakce k frakci (změna politického spojenectví je dle ústavy výsadou frakce jako celku), označil výsledek Janukovyčových „nákupů" za protiústavní deformaci výsledku voleb a vydal dekret vypisující nové volby. Otázkou je, zda šlo ze strany prezidenta o ústavně konformní akt, neboť tvrzení, že prezidentem deklarované protiústavní jednání části poslanců opravňuje hlavu státu k rozpuštění parlamentu, lze z textu ukrajinské ústavy odvodit jen velmi obtížně, a pokud vůbec ano, tak na základě hodně krkolomné konstrukce. Jednu takovou ostatně obsahuje i Juščenkův „rozpouštěcí" dekret, který se sice odvolává na celou řadu ústavních článků, nikoliv však na zcela klíčový článek 90, jenž se výslovně týká předčasného rozpuštění Nejvyšší rady. Podle něj může prezident rozpustit parlament, pokud se více jak měsíc nedaří zformovat „vládotvornou" většinu, pokud se do šedesáti dnů od rezignace vlády nepodaří určit personální složení nové vlády a pokud parlament v průběhu třiceti dnů není usnášeníschopný. Článek 90 též prezidentovi ukládá povinnost vést konzultace s vedením parlamentu a s předsedy jednotlivých frakcí předtím, než vydá rozhodnutí o rozpuštění zákonodárného sboru. Juščenko ale článek 90 vědomě obešel. O ústavnosti prezidentova dekretu měl rozhodnout ústavní soud, leč v  době vrcholící krize měl jeho jediný „output" podobu rezignace jeho předsedy. Za vyhlášením předčasných voleb na 30. září stojí hlavně dohoda obou hlavních rivalů, nikoliv uznání platnosti prezidentova dekretu soudní mocí.

Neradostné vyhlídky

Co tedy od předčasných voleb očekávat? Průzkum zveřejněný 18. dubna kyjevským Mezinárodním sociologickým institutem přisuzoval Janukovyčově Straně regionů skoro 36 % hlasů a 225 (tedy přesně polovinu) křesel v parlamentu. Samozřejmě, zvlášť v ukrajinských podmínkách nelze na průzkumy příliš spoléhat, jenže Janukovyč se dlouhodobě těší zhruba třetinové podpoře. Konečný výsledek případných voleb bude tedy záviset hlavně na tom, jak si povedou ostatní. A výrazný úspěch prezidentovy Naší Ukrajiny lze očekávat jen stěží.

Hlavním Janukovyčovým soupeřem nyní nemusí být ani tak prezident Juščenko, ale hlavně ostatní oligarchické klany, jimž se koncentrace moci v rukou doněckého klanu vůbec nemusí zamlouvat. Pokud tedy Juščenko v celé krizi nakonec „zvítězí", pak pouze za velmi vysokou cenu: že se stane zajatcem zájmů těch oligarchů, kteří ho použijí k nastolení nějaké pro ně příznivější „rovnováhy".

Případný další růst Janukovyčovy moci by pochopitelně vystavil stop geopolitickému posunu Ukrajiny západním směrem, který přinesla oranžová revoluce, a tedy i případnému upevňování vztahů Ukrajiny s NATO a s Evropskou unií - od léta 2006 v tomto ohledu evidentně nastal jakýsi „zpětný chod". A oslabil by tudíž i postavení EU vůči Rusku.

Pořadatelství evropského fotbalového šampionátu v roce 2012, které si Ukrajina nedávno vybojovala spolu s Polskem, pak rozhodně nelze považovat za dostatečnou protiváhu. Již jen z toho důvodu, že za dobytím Eura 2012 stojí oligarcha Hryhorij Surkis, spolu s Viktorem Medvedčukem hlava tzv. kyjevského klanu, jednoho z hlavních pilířů Kučmovy moci. Oranžová revoluce sice Surkisovi zasadila vážný úder, leč majitel Dynama Kyjev, přezdívaný fanoušky familiárně „Gríša", se dokázal právě díky boji za pořadatelství fotbalového šampionátu opět postavit na nohy a navázat nová spojenectví, zejména s dněpropetrovskými a doněckými ekonomicko-politickými oligarchickými kruhy. V tuto chvíli se proto zdá, že Euro 2012 poslouží nikoliv jako prostředek westernizace či europeizace Ukrajiny, ale jako nástroj pronikání východních mafií dále na západ, do nitra evropských hospodářských, společenských i politických struktur.

Autor je politolog. Působí na Institutu politologických studií FSV UK Praha.