Juščenko vs. Janukovyč: kdo s koho?

V dubnu a květnu proběhlo českými médii několik obecně pojatých výstupů, které poměrně povrchně pojednávaly o politických událostech na Ukrajině a vysvětlovaly je jako vyostření sporů mezi prozápadním prezidentem a proruským premiérem. Tyto události mají ovšem hlubší příčiny a vyznačují se poněkud vyšším počtem faktorů a zainteresovaných aktérů.

Politickou krizi na Ukrajině se v minulém čísle Revue Politika jal esejistickou formou diskutovat i pražský politolog Josef Mlejnek, leč ani jeho článek se nevyhnul „klouzání po povrchu". Samotné krizi se autor věnoval na velmi omezeném prostoru a pominul její hlubší příčiny, za které zjevně považuje pouze snahu koalice omezit pravomoci prezidenta, jenž se dle Mlejnkových slov pustil do „trochu zoufalého protiútoku". Na vydání prezidentského dekretu o rozpuštění parlamentu však nevidím nic zoufalého, spíše v tomto jednání spatřuji logickou reakci na flagrantní porušování ústavy vládní koalicí. Článek se nese v poněkud protijuščenkovském duchu, o čemž svědčí už samotný negativně podbarvený název článku „Juščenkovy iluze o prezidentské moci", což spolu s tvrzením, že Juščenko přecenil sílu prezidentského úřadu a podcenil roli parlamentu a politických stran, vyvolává představy o uzurpátorském prezidentovi latinskoamerického střihu. V tomto případě je nicméně opak pravdou, neboť institucí, která silně přecenila svou roli a snažila se uzurpovat neúměrnou moc, byl parlament, nikoliv prezident. Silně kritický tón vůči Juščenkovi a jeho absence vůči premiérovi Janukovyčovi a koalici je poněkud zvláštní vzhledem k tomu, že právě vládní koalice v čele s Janukovyčem porušovala ústavu, zákony i základní normy politického chování v mnohem větší míře než prezident, přičemž z jeho strany se jedná především o reakci na protizákonné jednání koalice (kupování opozičních poslanců, protizákonné odvolávání ministrů atd.). Mlejnkův příspěvek je tedy dle mého názoru psán příliš jednostranně a nekriticky k nedemokratickému jednání vládní koalice.

Zárodky politické krize lze v rámci vnitropolitických půtek mezi prezidentem a opozičními „oranžovými" stranami na jedné straně a vládní koalicí na straně druhé pozorovat nejpozději od podzimu 2006. V srpnu minulého roku byla po několika měsících od konání parlamentních voleb podepsána tzv. Dohoda o národní jednotě, která pojednávala o velké koalici všech parlamentních stran s výjimkou levicově-populistického Bloku Julie Tymošenko (BJT). O dva měsíce později se ale proprezidentský blok Naše Ukrajina (Naša Ukrajina, NU) z koalice stáhl a přesunul do opozice vůči tzv. antikrizové koalici, složené ze tří zbývajících parlamentních stran: Janukovyčovy Strany regionů (Partija rehioniv, PR), Komunistické strany Ukrajiny (Komunistyčna partija Ukrajiny, KPU) a Socialistické strany Ukrajiny (Socialistyčna partija Ukrajiny, SPU) Oleksandra Moroze. Viktor Janukovyč, prezidentský kandidát poražený během tzv. oranžové revoluce, po dvou letech znovu usedl do premiérského křesla. Působení NU v opozici (a vlastně celkově od oranžové revoluce) bylo voliči vnímáno jako silné zklamání s následkem propadu preferencí (až na 8 %) a vyznačovalo se opatrnou snahou čelit postupné marginalizaci, na druhé straně by se participace v koalici s komunisty pravděpodobně rovnala politické smrti.

Vládní koalice od loňského podzimu soustavně usilovala o omezení reálných pravomocí prezidenta Viktora Juščenka, který se stále zřetelněji jevil jako slabý prezident, jenž ne­umí využívat ani těch pravomocí, jež mu Ústava po reformách z 8. prosince 2004 ponechala. Své voliče zklamal i tolerováním korupce a handrkování mezi spojenci; přinejlepším to bylo vnímáno jako slabost, v horším případě jako zrada. „Oranžové strany" (BJT, NU) jednaly po parlamentních volbách velmi neobratně a uvolnily antikrizové koalici ruce k rozšíření její moci a aspiraci na zisk absolutní kontroly nad politickým děním. Koalice se svých cílů snažila dosáhnout schvalováním zákonů spějících fakticky k čistě parlamentnímu systému. Následně koalice navrhla legislativu týkající se zahraniční politiky, spojenou s přerušením financování ministerstva zahraničí a Janukovyčovou snahou vést během zahraničních návštěv vlastní zahraniční politiku. Parlament (Nejvyšší rada) v souladu se svou strategií neústavně odvolal ministra zahraničí, odmítl akceptovat prezidentského kandidáta a na jeho místo dosadil (z hlediska koalice „nekonfliktního") Arsenije Jacenjuka, čímž vláda prakticky demonstrovala iluzornost prezidentových kompetencí. Aktivita Nejvyšší rady doložila, že u většiny poslanců stále existuje přesvědčení, že tento reprezentativní orgán vykonává absolutní moc.

Neklidná politická situace se začala v průběhu března 2007 vyhrocovat. Nejprve byla proti občanskému sdružení Lidová sebeobrana (Narodna samooborona - NS) použita represivní taktika, připomínající nedemokratickou Kučmovu éru. NS byla obviněna z ilegálního držení zbraní a výbušnin. Toto jednání silně připomínalo podobná opatření vedená proti občanskému sdružení Pora z října 2004. Problém tkví především ve skutečnosti, že Lidová sebeobrana byla proprezidentským sdružením v čele s bývalým socialistickým funkcionářem a do podzimu 2006 ministrem vnitra Jurijem Lucenkem. Lucenko byl mimo jiné také jedním z „atamanů" oranžové revoluce a v polovině dubna 2007 se NS splynutím se dvěma marginálními stranami transformovala v politickou stranu navazující na dědictví oranžové revoluce s reálnými šancemi na parlamentní zastoupení.

Pověstnou poslední kapku představovaly stupňující se snahy koalice pomocí úplatků a nabídek výhodných postů přetáhnout na svou stranu opoziční poslance. Cíl koalice byl prostý: pokud by se jí podařilo dosáhnout počtu 300 poslanců (z celkových 450), disponovala by ústavní většinou, která by jí umožnila vetování prezidentových dekretů, provádění ústavních změn a poskytla by jí příležitost k téměř naprosté marginalizaci Juščenkovy pozice a jeho faktickému vyloučení ze zákonodárného procesu. Podnětem pro tyto obavy byla akceptace Janukovyčovy nabídky ze strany Anatolije Kinacha na post ministra hospodářství. Kinach byl jedním z hlavních Juščenkových spolupracovníků a předseda Strany průmyslníků a podnikatelů Ukrajiny (PPPU), tvořící součást bloku NU. Kinachovo jmenování znamenalo klíčový posun v politické loajalitě podnikatelského sektoru na Ukrajině a odhalilo další slabou stránku NU, jež zažádala o vyloučení PPPU ze své frakce, čímž přišla dohromady o deset poslanců. K vládní koalici, která se proměnila v „koalici národní jednoty", přeběhli i čtyři poslanci z BJT.

Důležitý faktor ovlivňující průběh těchto napjatých týdnů představovalo sjednocení opozice na základě uzavření opozičního spojenectví NU a BJT z konce února, umožněné posunem rovnováhy moci uvnitř NU. Blok Naše Ukrajina je již dlouhou dobu rozdělen mezi dvě skupiny - národní demokraty a podnikatelské kruhy, známé jako „Drazí přátelé" („Ljubi druzi"). Od oranžové revoluce dominovalo v rámci NU podnikatelské křídlo, proponující velkou koalici, proti níž se naopak stavělo křídlo národně demokratické a BJT. „Ljubi druzi" oponovali opozičnímu spojenectví a pobízeli k přeběhnutí do antikrizové koalice pod Kinachovým vedením. Po stažení Kinachovy PPPU následovala marginalizace „Drahých přátel", redukce dalších nepopulárních stran a zdiskreditovaných členů. 31. března byl do čela NU zvolen Vjačeslav Kyrylenko, což definitivně potvrdilo dominanci národně demokratického křídla. Tento vývoj byl rovněž podpořen změnami ve vedení prezidentské administrativy. Juščenkův radikalizovaný postoj a jednota opozice vyprovokovaly neúspěšné pokusy antikrizové koalice o opětovné rozdělení NU a BJT.

Vývoj krize

2. dubna večer prezident v televizním vystoupení ohlásil rozpuštění Nejvyšší rady a prezidentským dekretem vyhlásil na 27. května předčasné parlamentní volby. Jednalo se o poměrně překvapivý krok, neboť do té doby byl jediným neochvějným obhájcem předčasných voleb pouze BJT. Koalice se poněkud přepočítala v předpokladu nerušeného podkopávání Juščenkových pravomocí. Podle Jurije Jakymenka z Ukrajinského centra ekonomických a politických studií existují dvě hlavní příčiny jeho kroku. Prvním a nejočividnějším důvodem byla skutečnost, že v parlamentu došlo k protiústavním procesům, protože v ústavě je jasně zakotvena nemožnost formování koalic na individuální bázi; subjekty koalic mohou být pouze poslanecké frakce, což přeběhlí poslanci porušili. Druhou příčinou se staly již popisované aktivity parlamentu a vlády se záměrem zvrátit mocenskou rovnováhu plně na svou stranu, často prostřednictvím porušení ústavních ustanovení. Tyto protiústavní aktivity byl povinen arbitrárně řešit Ústavní soud, jež svou netečností de facto napomohl zhoršení situace.

Parlament později téhož dne na mimořádném zasedání pod taktovkou svého předsedy Oleksandra Moroze okamžitě přijal několik usnesení uznávajících prezidentův dekret za protiústavní a vyhlásil, že nemíní přerušit svou činnost. Zabránil vládě vydělit prostředky z rozpočtu na financování předčasných voleb, obrátil se s apelem o ohrožení parlamentarismu na OBSE a Radu Evropy a zrušením dohod z 8. prosince 2004 o odvolání členů Ústřední volební komise (CVK) umožnil do této instituce návrat osob, kteří ji vedli na podzim 2004 a zfalšovali výsledky druhého kola prezidentských voleb. Vláda se pochopitelně postavila na stranu parlamentu, jenž nadále pokračoval ve své činnosti, a ani schůzka Janukovyče s Juščenkem nepřinesla žádné výsledky. Koalice mezitím začala převážet do Kyjiva své stoupence z východní a jižní Ukrajiny (zejména z Donecka) na Náměstí nezávislosti (Majdan nezaližnosti), který se v zimě 2004 stal slavným dějištěm oranžové revoluce. Na rozdíl od té doby nyní Majdanem vlály modrobílé prapory Strany regionů i rudé vlajky se srpem a kladivem. Lídr komunistů Petro Symonenko dav přesvědčoval ke generální stávce a demonstranti slibovali, že jestli prezident necouvne a neodvolá dekret, nadlouho zablokují budovu jeho administrativy. Koaliční představitelé demonstranty strašili, že prezident shromažďuje speciální jednotky pro silové rozehnání demonstrantů a poté převezme kontrolu nad zemí NATO. Stoupenci opozice se v počtu několika desítek tisíc shromáždili na Evropském náměstí. Kyjevské ulice na počátku dubna zaplnilo přes 150 tisíc demonstrantů z obou táborů.

Silové řešení krize bylo již od počátku krajně nepravděpodobné především z důvodů obav z občanské války a rozdělení země. Podle polského Centra východních studií je snaha vyhnout se za každou cenu krveprolití jedním z axiomů ukrajinského politického myšlení. Kromě toho oběma stranám záleží na mezinárodní reputaci Ukrajiny, kterou by užití síly v politickém sporu bezpochyby naprosto zničilo. Premiér se nechal slyšet, že krizi může ukončit pouze Ústavní soud svým rozhodnutím a parlament obratem předal soudu stížnost na protiústavnost dekretu o rozpuštění Nejvyšší rady. Ihned nato představitelé BJT a NS zablokovali budovu Ústavního soudu a odmítali soudce pustit dovnitř.

V jednání Ústavního soudu můžeme od vypuknutí krize pozorovat obstrukce a prapodivné manévry. Například již na začátku dubna podal jeho předseda Ivan Dombrovskyj demisi „ze zdravotních důvodů", ovšem podle Janukovyče to udělal „pod Juščenkovým nátlakem". Podle prezidentské strany Dombrovskyj „onemocněl" po rozmluvě s Janukovyčem, ačkoliv jeho kolegové poukazovali na jeho dobrý zdravotní stav. Soudkyně Sjuzanna Stanik byla Úřadem generálního prokurátora obviněna z korupce. V průběhu dubna soud pokračoval v průtazích a stále častěji docházelo ke sporům a hádkám; jeden ze soudců dokonce navrhoval ukončení prošetřování, které „přešlo z právní formy v politickou". Ústavní soud, tlačen z obou stran, se natolik zdiskreditoval, že ztratil schopnost jednat jako arbitr, jehož rozhodnutí budou akceptovat všichni zúčastnění aktéři. Jeden z fatálních ukrajinských politických nešvarů, týkající se principu personální loajality lídrům politických sil uvnitř mocenských složek, se rozšířil i na Ústavní soud. Instance s úkolem léčit chorobu se sama nakazila a svým konáním poukázala na absenci nestrannosti, nezaujatosti a objektivity.

Janukovyč začal pomalu ale jistě volat po kompromisu, neboť si byl dobře vědom, že kromě peněz a záštity vlivných podnikatelů za ním nic nestojí - žádné hodnoty, žádná strhující vize státu, dokonce ani Moskva Janukovyče nebránila tak pevně jako za oranžové revoluce. Zaplacení horníci z Donbasu kočující několik dní v Kyjivě na podporu koalice působili hrozivě, ale pouze na ukázku. To je rozdíl oproti stoupencům oranžových sil, kteří věří a cítí, že na jejich straně je morální pravda. Premiér si uvědomoval, že Strana regionů se výsledků předčasných voleb bát nemusí a prodlužování vnitrostátní destabilizace je kontraproduktivní pro podnikatele sponzorující jeho stranu. Kdyby situace zašla příliš daleko, vyřešení krize bez impeachmentu Viktora Juščenka by bylo zřejmě nemožné a protivilo by se Janukovyčovům zájmům, neboť by otevřelo cestu prezidentské kandidatuře jeho největšího protivníka - Julie Tymošenko.

Koncem dubna vydal Juščenko druhý dekret, kterým posunul termín konání předčasných voleb z 27. května na 24. červen a který disponuje pevnější ústavní bází, jelikož explicitně odkazuje na článek Ústavy umožňující prezidentovi rozpustit parlament, „pokud během třiceti dnů není započato jediné řádné zasedání plenárního shromáždění". V době vydání dekretu uběhlo právě třicet dnů od té doby, co bylo včleněním jednotlivých přeběhlíků složení koalice změněno.

Na počátku května Juščenko znovu jmenoval generálním prokurátorem Svjatoslava Piskuna. Piskun byl generálním prokurátorem prvních deset měsíců v roce 2005 a o rok později byl zvolen poslancem za Janukovyčovu Stranu regionů. Jeho přeběhnutí k Juščenkovi vykládali někteří odborníci (např. kanadský politolog ukrajinského původu Taras Kuzio) jako malou Janukovyčovu porážku. Ovšem od počátku byla podle ukrajinského týdeníku Zerkalo nedeli zarážející nezvykle slabá reakce koalice. Zprvu ostré komentáře se ještě v průběhu dne změnily na neutrální tón. Ukázkovým příkladem byl předseda parlamentu Oleksandr Moroz, který byl záhadně klidný ve srovnání se svou velmi ostrou rétorikou během předcházejících týdnů. Prezident začal jednat poněkud rázněji a neváhal odvolat tři ústavní soudce (Stanik, Pšenyčnyj, Ivaščenko), kteří očividně stáli za Janukovyčem. Tímto krokem prezident znemožnil většinové (10 z 18 soudců) uznání dekretu protiústavním a zasadil PR bolestnou ránu. Určité přesuny mocenské rovnováhy demonstrují i Juščenkův zisk podpory jistých vysokých státních úředníků a vlivných osob z podnikatelských kruhů. Juščenko získal podporu bývalého Kučmova stoupence a odborníka na národní bezpečnost Volodymyra Horbulina a bývalou hlavu prezidentského sekretariátu Oleksandra Zinčenka jmenoval svým poradcem. Podobný posun v Juščenkův prospěch bylo možno pozorovat i v podnikatelském sektoru. Dnipropetrovští oligarchové Viktor Pinčuk (Interpipe) a Igor Kolomojskij (Pryvatbank), kteří byli do roku 2005 nepřátelé na život a na smrt, nyní vytvořili podnik se společnou majetkovou účastí na vedení metalurgického podniku Nikopol, o který byly v roce 2005 sváděny prudké spory. Oba jsou nyní Juščenkovými spojenci. Juščenko se snažil podle dostupných informací získat i podporu některých představitelů Doneckého klanu (Juchum Zvjahilskyj, Volodymyr Rybak).

Antikrizová koalice mylně předpokládala, že prezident ustoupí ze svého požadavku předčasných voleb. Jeho druhý dekret dokázal, že tento krok je nepravděpodobný a že prezident od voleb neustoupí, ani kdyby je měly koaliční strany bojkotovat. 4. května došlo k určitému průlomu, kdy se Janukovyč s Juščenkem dohodli na kompromisu, jehož hlavním bodem byla shoda na konání předčasných parlamentních voleb. Patrně rozhodující roli v premiérově přistoupení na volby hrálo stanovisko vlivných podnikatelských kruhů, jejichž zájmy PR reprezentuje. Rinat Achmetov (etnický Tatar) je nejbohatším oligarchou na Ukrajině původem z Donecku. Jeho majetek se odhaduje na 11,8 miliard dolarů a mimo jiné vlastní známý fotbalový klub Šachťor Doneck. Achmetov bývá vnímán jako neformální obchodní a politický lídr donbaského regionu. Během oranžové revoluce sponzoroval Viktora Janukovyče a od té doby disponuje nad PR stále větším vlivem. Některá ukrajinská média považují Achmetova za skutečnou hlavu PR a podle určitých zdrojů budou kandidáti na příští volby rozděleni v poměru 50:50 mezi Janukovyčovy a Achmetovovy lidi. Rinat Achmetov a jeho partneři jsou zainteresováni na co nejrychlejší stabilizaci politické situace a principiálně se nestaví proti potenciální změně složení příští vládní koalice. Paradoxně jsou podle ukrajinských médií (např. Ukrajinské pravdy) právě lidé jako Achmetov klíčovými garanty míru a stability v zemi, protože jediná kapka krve prolitá kvůli konfrontaci ohledně rozpuštění Nejvyšší rady by dramaticky snížila cenu jejich holdingů. Autory radikálních komentářů v parlamentu byli hlavně lidé, kteří nemají co ztratit, s výjimkou parlamentního křesla. Čím větší rozsah podnikatelských aktivit poslanců, tím umírněnější byly jejich projevy. Někteří poslanci PR již od počátku krize bez skrupulí sdělovali novinářům, že jsou připraveni na předčasné volby. PR díky tomu, že před rokem zapsala na stranickou kandidátku desítky významných podnikatelů, začala být v tomto směru poměrně zranitelná. Otázkou je také jejich skutečně proruská orientace.

Dohoda o konání předčasných voleb zahrnovala vytvoření pracovní skupiny, za jejíž úkol bylo vytyčeno vypracování nezbytných právních návrhů. Skládala se ze zástupců všech parlamentních stran. BJT se začal domáhat nového zákona o statusu poslance s imperativním mandátem a PR změn ve složení CVK, v níž nemá žádné zástupce. Hlavním předmětem sporu nicméně zůstala otázka termínu voleb. Zatímco prezident a jeho stoupenci kategoricky označovali za nejpozdější datum počátek července, PR navrhovala, aby se konaly až na podzim. Důvod pro odkládání voleb ze strany PR představovala zřejmě pragmatická snaha cestou sociálně-populistických kroků a manipulací zvýšit preference své strany i koaličních partnerů (SPU a KPU). Fungování pracovní skupiny se mermomocí snažily překazit KPU a SPU, které se stavějí proti samotné skutečnosti konání předčasných voleb (SPU byla v těchto pokusech ještě odhodlanější a zoufalejší s ohledem na své mizivé preference).

Nové vyhrocení sporů

Ve chvíli, kdy politická atmosféra naznačovala blížící se kompromis, se situace znovu značně zkomplikovala a vyvrcholila vzájemným obviňováním Juščenka a Janukovyče z pokusu o státní převrat. Příčinou další vlny ostrých sporů bylo prezidentovo odvolání generálního prokurátora Svjatoslava Piskuna (jehož sám před třemi týdny na tento post jmenoval) z 24. května s odůvodněním, že nemůže zároveň vykonávat funkci poslance a generálního prokurátora. Nicméně skutečné důvody propuštění spočívaly jinde než v právně-formálních překážkách. Piskun totiž nejprve prohlásil, že Juščenko propustil tři soudce Ústavního soudu nezákonně. Prezident nabyl dojmu, že Piskunovo prohlášení bylo diktováno Janukovyčem a začal být přesvědčen, že Úřad generálního prokurátora je loajální premiérovi a ne jemu (což bylo špatné) a není nezávislý (což bylo ještě horší). To, co bylo zprvu některými pozorovateli vnímáno jako Juščenkovo malé vítězství, se záhy zvrátilo a stalo se příčinou další eskalace vzájemných půtek, neboť vláda pochopitelně Piskunovo odvolání odmítla a ministr vnitra Vasyl Cuško protiprávně vyslal do budovy Úřadu generálního prokurátora speciální policejní jednotku (Berkut) s cílem umožnit Piskunovi návrat do úřadu. Juščenko s ohledem na tuto akci vydal dekret o převedení jednotek ministerstva vnitra pod svou kontrolu za účelem stabilizace situace, ale vyvolal ještě zarputilejší odpor vlády a parlamentu. Velitele těchto složek pověřil přesunutím několika regionálních jednotek (v počtu zhruba 4 000 mužů) do Kyjiva, kde ale jejich cestu zablokovala dopravní policie a koaliční poslanci, a některé jednotky pak musely pokračovat do metropole pěšky.

Je dosti pravděpodobné, že Juščenko spadl do pasti svých protivníků, kteří jej chtěli vyprovokovat k porušení zákona, jelikož prezident nemůže pod svou pravomoc převzít složky ministerstva vnitra, které jsou formálně podřízeny vládě. Janukovyč s Morozem svorně hřímali, že Juščenko porušuje zákon, uzurpuje moc a nehledá cesty ke kompromisu. Poprvé v historii nezávislé Ukrajiny byla země svědkem střetu mezi státními složkami podřízenými odlišným politickým centrům. Ukrajinské elity se znovu nebezpečně přiblížily užití síly, nicméně hlavní aktéři užívali namísto munice „pouze" ostrých slov, které velmi rychle nahradilo potřásání rukou a vzletná slova o ukončení krize a nalezení kompromisu, protože na sobotním setkání 27. května se premiér a prezident nakonec dohodli na termínu konání předčasných voleb: 30. září 2007. Kompromis byl umožněn ze tří důvodů: tvrdá konfrontace demonstrovala oběma stranám, že ani jedna z nich není natolik silná, aby si bezvýhradně kladla podmínky. Za druhé bylo důležité, že kompromis vzal v potaz zájmy třetí strany - socialistů a jejich lídra Moroze, který byl do té doby nejhlasitějším odpůrcem rozpuštění parlamentu. Posledním důležitým faktorem byl postoj vysokých úředníků EU (včetně Javiera Solany) a německého předsednictví v průběhu rozhovorů, jež trvaly na mírovém řešení. Dohoda dosažená nejvyššími státními představiteli dovedla nejhorší a nejnebezpečnější fázi konfliktu ke konci. Otevírá sice cestu k vyřešení politické krize, její implementace se ale může zadrhnout na závažných problémech vyplývajících z fundamentální absence důvěry mezi protivníky. Z tohoto kompromisu více vytěžil Janukovyč, jelikož kromě pro něj přijatelného termínu voleb si prosadil i přijetí dodatků k volebnímu zákonu a podmínku, že volby musí následovat po verdiktu Ústavního soudu (pokud by byl prezidentův druhý dekret uznán protiústavním, umožnil by koalici artikulovat a stupňovat nové požadavky a podmínky).

Hlubší příčiny krize

Co se týče prognóz výsledků předčasných voleb, nejpravděpodobnějším vítězem bude opět PR (preference mezi 30-35 %), ta však nedisponuje žádnými garancemi na udržení moci a na to, že současná koalice získá většinu hlasů. PR v současnosti sice podporuje ekonomické reformy, ale její postoje k hlubší demokratizaci, institucionalizaci vlády zákona, k boji s korupcí a euroatlantické integraci jsou nejasné, protichůdné a oportunistické. PR se podle T. Kuzia velmi pravděpodobně transformuje v postoligarchickou demokratickou stranu, pokud bude menším partnerem vládní koalice nebo v opozici. Jako vedoucí strana koalice a vlády má jen málo pobídek ke změně. Události od oranžové revoluce ukazují, že PR vykazuje jen malý zájem o transformaci v souladu s demokratickou linií a dodnes zeje široká propast mezi potěmkinovskou image strany v zahraničí a vlastní reálnou politikou prováděnou na Ukrajině. Nicméně možnost „návnady" členství v EU by mohla povzbudit proevropské podnikatelské křídlo PR ke snahám o urychlení reformního procesu (tak jako např. EU úspěšně povzbudila Iona Illiesca a Stranu sociální demokracie v Rumunsku). Zatímco preference Naší Ukrajiny v současnosti šplhají hlemýždím tempem nad 12 %, Lidová sebeobrana roste v oblibě občanů raketovou rychlostí (pohybuje se mezi 5-7 %). Blok Julie Tymošenko užívá zhruba stejné podpory jako v březnových volbách 2006. Volby mohou přinést Juščenkovi další politickou porážku, ale stejně tak mají „oranžové síly" v podstatě reálnou šanci na vítězství, jelikož Lucenkova Národní sebeobrana může hrát roli onoho „jazýčku na vahách". Otázkou zůstává, nakolik by zůstaly soudržné ve své vládní politice a ochotě vládnout společně. Tím, kdo na politické krizi nejvíce „prodělal", je předseda parlamentu Moroz a jeho socialisté, pro něž tato krize představuje labutí píseň, neboť sami jen těžko překročí tříprocentní volební klauzuli (preference SPU se pohybují mezi 1-2 %).

Závažnou, hlubší příčinou krize byl způsob provedení ústavní reformy z 8. prosince 2004, který byl nedomyšlený a ponechával mnoho nezodpovězených otázek ohledně vymezení vztahů mezi prezidentem, parlamentem a premiérem. Tím pádem byl podle politologů a právních odborníků mocenský boj v podstatě nevyhnutelný a zamýšlený posun od semiprezidencialismu k parlamentní demokracii zanechal mnoho hluchých míst, týkajících se otázky pravomocí jednotlivých mocenských složek interpretovatelných různými způsoby. Předčasné volby mimo jiné i proto nebudou ničím více než provizorním řešením, které se nevypořádá s kořeny současné krize, jejíž zásadní příčinou je slabost ukrajinského politického a právního systému. Diskutabilní ustanovení ústavy a zákonů definujících oddělení moci umožnilo konfliktním stranám libovolně interpretovat zákony a užívat je k vlastním účelům. Za poslední dva měsíce ztratily státní instituce na své efektivitě a v některých případech byly kompletně paralyzovány. Krize vytvořila nebezpečný precedens. Fakt, že strany diskreditovaly samotnou instituci Ústavního soudu, vytváří vzorec politického jednání bez prostoru pro administraci spravedlnosti na ohodnocení a případné zastavení politické činnosti. Trvalé řešení konfliktu a vybudování institucionální stability bude možné, pouze pokud hlavní aktéři uznají, že jasná pravidla založená na nedvojsmyslných právních regulacích zaručí všechny jejich zájmy lépe než existující nepřesný, konflikty generující právní systém.

Nicméně i přes tyto zásadní nedostatky dnešní Ukrajina učinila značný pokrok od stavu před oranžovou revolucí - ekonomika je mnohem méně řízena státem než před rokem 2004 a rovněž svoboda médií se výrazně zlepšila a s érou prezidenta Kučmy je neporovnatelná. Americká nevládní organizace Freedom House (zabývající se demokratičností států) ocenila porevoluční situaci ohodnocením „free", na rozdíl od období prezidenta Kučmy, které bylo označováno jako „partly free". Nutno dodat, že v průběhu krize stály média spíše na straně prezidenta (např. Ukrajinská pravda), ale celkově se sdělovacími prostředky šířil výslovně kritický tón na adresu jednání politických elit, který se dá stručně a velmi zjednodušeně popsat následujícím způsobem: „Dva pánové se sešli a vyřešili. Jeden naplival na názory partnerů, sliby voličům i vlastní přísahy. Druhý na sliby partnerům, duch ústavy i vlastní dekrety. A oba dva na poslední zbytky autority Ústavního soudu jako ústavního orgánu. Prezident pochopil, že se prostřednictvím Ústavního soudu nedočká řešení, které by mu vyhovovalo, a premiér pochopil, že se řešení nemusí dočkat vůbec. Oba tak společně naplivali na Ústavní soud. Ústava pro naše politiky není základní zákon, ale zjevně zneužitelný dokument, který může každý zneužívat dle svého uvážení, odvolávaje se na jedny články a zapomínaje na další. V souladu s tímto vzorcem jednání našli dokonce zákon, který má větší platnost než ústava - ,duch ústavy'."

Základní problém ukrajinské demokracie tkví v odstředivosti politického systému, kdy politické elity v rozdělené společnosti jen velmi těžko a neochotně hledají kompromisní řešení početných politických a společenských problémů. Tato situace je navíc umocněna slabou institucionální kapacitou, absencí efektivního strategického plánování, fragmentovaným parlamentem a slabě institucionalizovanými stranami. Na závěr je ale nutno dodat, že ukrajinská demokratizační trajektorie, byť zmatená, směřuje v současnosti spíše k reformně zaostávajícím zemím středovýchodní Evropy (jako např. Rumunsko) než k autoritativním režimům v Rusku a jiných zemích SNS.

Autor je studentem politologie, mezinárodních vztahů, evropských studií a ukrajinštiny na FSS a FF MU.