Jürgen Serke, Jiří Gruša, Ivan Blatný – a poesie

Navštívili jsme Ivana Blatného, básníka, který od roku 1919 vyrůstal v moravském Brně ve dvojjazyčném prostředí. Básníka, který přežil německou okupaci Československa a pak v roce 1948 utekl před šíleným světem komunistů do bezpečí anglického ústavu pro choromyslné. „Mluvíte německy?“ ptal se Blatný. „Je to jazyk mé babičky. Je to jazyk mých přání. Říkal jsem je babičce.“ Básník, který byl svým národem zapomenut, poskytnul třicet tři let po svém útěku do ústavu pro choromyslné první rozhovor. Gruša a já jsme viděli jeho básně, které byly převedeny z češtiny do němčiny a pak do angličtiny. Zažili jsme básníka, který jako by držel pohromadě svou starou Evropu.

Tak popisuje známý německý novinář a spisovatel Jürgen Serke1 v roce 2008 v publikaci Antworten – Jiří Gruša zum Siebzigsten2 (Odpovědi – Jiřímu Grušovi k sedmdesátinám) událost, nepochybně důležitou pro českou kulturu. V říjnu 1981 navštívil jako reportér německého časopisu Stern v doprovodu Jiřího Gruši společně s fotografem Wilfriedem Bauerem (1944–2005) zapomenutého českého básníka. Tehdy vycházela ve Sternu jeho řada reportáží o exilových autorech, zejména českých (knižně v roce 1982 pod názvem Die verbannten Dichter – Berichte und Bilder von einer neuen Vertreibung – Vypuzení autoři – Zprávy a obrazy nového vyhnání). (…)