Jmenuji se Bond. James Bond.

Když se v roce 1953 objevil první román o britském špiónu jménem James Bond s názvem Casino Royal, prožívaly britské tajné služby těžké období. Dva roky předtím zmizeli dva diplomaté, šéf amerického odboru ministerstva zahraničí Donald Maclean a jeho přítel Guy Burgess. Maclean se ztratil ze svého domu několik hodin před tím, než ho měla policie zatknout kvůli podezření ze špionáže ve prospěch Sovětského svazu. V době, kdy v Koreji zuřila poziční válka, šlo o těžký zločin. Zmizení této dvojice vrhlo stín i na Kima Philbyho, vysokého důstojníka britské špionážní služby MI 6 a jednoho z kandidátů na jejího budoucího šéfa, který sloužil ve Washingtonu jako spojka mezi britskými a americkými tajnými službami. Příslušníci americké a britské kontrašpionáže byli přesvědčeni, že Maclean se vypařil proto, že ho prostřednictvím Burgesse varoval Philby. Sám Philby později utekl do Sovětského svazu a napsal o tom knihu Má soukromá válka.

Ve své „bondovce" líčil anglický spisovatel skotského původu Ian Fleming boj britského vyzvědače s tajnou sovětskou organizací SMĚRŠ - to byla zkratka názvu „Smrt špionům", která fungovala za druhé světové války. Bond samozřejmě zvítězil. Britové, kteří věděli o hrozném propadu své výzvědné služby z novin a rozhlasu, tenhle příběh hltali. Není divu, že knižně vyšel v půlmilionovém nákladu. A už v říjnu 1954 měl premiéru jeho filmový přepis. Ian Fleming, který se za druhé světové války vyznamenal fantastickými nápady jako pobočník náčelníka Námořní výzvědné služby, začal chrlit jeden příběh za druhým. V letech 1953-1966 jich vydal čtrnáct, korekturu posledního však už nezvládl, zemřel na infarkt.

James Bond bojoval v těchto románech nejen se Sověty, ale i s různými zlotřilci, kteří se pokoušeli ovládnout svět - v dnešní terminologii bychom hovořili o teroristech. Není divu, že když v roce 1957 vydal Fleming knihu Srdečné pozdravy z Ruska, pozdější americký prezident John Kennedy o ní mluvil jako o své nejoblíbenější. Půl roku po tom, co se Nikitu Chruščovovi nepodařilo umístit na Kubě rakety s jadernými hlavicemi, na jaře 1963, se naplnily biografy v celém západním světě diváky, kteří tento příběh hltali z filmového plátna. Ředitele americké výzvědné služby CIA Allana Dullese zase ohromily Flemingovy technické nápady. Na základě toho dokonce zřídil zvláštní oddělení, jehož pracovníci nedělali nic jiného, než četli špionážní a detektivní romány z celého světa, aby v nich hledali nové myšlenky.

V roce 1961 napsal Dulles do časopisu Life: „Flemingovy technické myšlenky a jeho tajné přístroje mě zaujaly. Nejvíc pak ty, co Bond instaluje do aut svých protivníků při sledování. Požádal jsem proto techniky, aby něco podobného zkonstruovali i v našich laboratořích. Nadřeli se jako mezci, ale bohužel nic nefunguje."

Byla to však účelová lež. O dva roky později dopadli tajní policisté z FBI únosce syna populárního zpěváka Franka Sinatry díky tomu, že k výkupnému přilepili vysílačku o velikosti hrášku, která byla slyšitelná do vzdálenosti půldruhého kilometru.

A v sedmdesátých letech technici FBI běžně montovali do aut zahraničních diplomatů miniaturní vysílačky, které hlásily místa, jimiž projíždějí. Samozřejmě je montovali tajně - buď před prodejem vozu v servisu, kde si jej diplomaté objednali, nebo ve veřejných garážích, kam jejich majitelé zajížděli, případně v opravářských dílnách. Jakmile se řidič přiblížil k citlivému bodu ve Washingtonu nebo New Yorku, okamžitě se objevila auta FBI, která ho kontrolovala či dokonce vytlačovala. Třebaže se technici na východoevropských a jiných ambasádách snažili vysílačky najít, neměli úspěch - byly miniaturní a dokonale zamaskované. Sověti si to nenechali líbit, a když jednou přivezl mohutný antonov do New Yorku na výstavu raketu, po jejím vyložení vjelo do nitra letadla znenadání jedno auto, které odvezli do Moskvy k důkladnému rozboru.

Miniaturní vysílačky všelijak kamuflované jsou dnes běžným prostředkem. Přitom umí ledacos - například vysílat přes družici informace, které sama zjistí, anebo se automaticky zapíná v blízkosti spřízněného přijímače, jemuž předává zrychlenou informaci ze záznamu (třeba z autobusu jedoucího okolo americké ambasády uprostřed Moskvy, aniž to spolucestující agenta zpozorují). Výměny série poznávacích značek aut ovládané řidičem dávno nejsou problémem.

Dulles žádal na svých inženýrech, aby mu sestrojili auto, které by se dokázalo rychle změnit v letadlo anebo v člun, ale tehdejší technika takové zázraky neumožňovala. O obrněných autech, které vypadají úplně normálně, ale dokážou střílet dopředu i dozadu, nemluvě. Zato různé jiné věcičky se vytvořit podařilo, a to nejen v laboratořích amerických tajných služeb - třeba neprůstřelné pneumatiky, fotoaparát jako záznamník, raketové skákadlo či kamery a mikrofony v nejrůznějších podobách.

Bondovky oplývaly dalšími technickými vymoženostmi, jako například laserovou pistolí ve formě filmové kamery, kazetovým magnetofonem odpalujícím tužkové raketky, plechovkou koly s prostředky k zahlazování stop, ostřelovací infrapuškou v duté holi, botou vystřelující čepel nože, kufírkem s nejrůznějšími bojovými prostředky, který nemůže nikdo cizí otevřít, protože mu vystřelí do očí slzný plyn, vrtulníkem zhotoveným narychlo z několika kufrů, vozem-ponorkou atd.

Sovětská KGB si všechny tyto filmy tajně dovážela a analyzovala. Její šéfové dospěli k přesvědčení, že západní tajné služby těmito kouzelnými výtvory disponují, a proto nařídili, aby je konstruktéři kopírovali. Samozřejmě se povedlo jen minimum věcí.

Romány a filmy o Jamesi Bondovi, neohroženém a nezranitelném agentu britské tajné služby, si získaly miliony čtenářů a diváků v celém západním světě. Staly se součástí jeho ideologické výzbroje ve studené válce, a proto měly vstup do komunistických zemí zakázaný.

Jedinou výjimkou bylo torzo románu o záludném tlusťochu Goldfingerovi, které vyšlo česky v roce 1970 v edici Magnet pod názvem Zlatý fantóm. Tento nepovedený průnik si můžeme vysvětlit tak, že v době Pražského jara se vydavatelství rozhodlo bondovky vydávat, ale než první kus prošel zdlouhavou výrobou, nastoupila normalizace, takže nezbylo nic jiného, než knihu zcenzurovat.

V minulých letech napodobovali Jamese Bonda různí autoři - s menším či větším úspěchem. Flemingovi dědici se rozhodli, že slávu agenta 007 obnoví a jeho zmrtvýchvstání svěří zdatnému spisovateli Sebastianu Faulksovi. První jeho dílo nazvané Peklo pro zvané, které podle zasvěcenců původní styl dokonale kopíruje, vyšlo ve dvaceti zemích současně 28. května - v den, kdy se připomínaly sté narozeniny tvůrce slavného Jamese Bonda, námořního kapitána a spisovatele Iana Fleminga.