Je svoboda pro každého?

Natan Šaranský je členem izraelského parlamentu, působil na řadě ministerských funkcí v izraelské vládě. Jako bývalý sovětský disident byl tento matematik, který učil angličtinu Andreje Sacharova, devět let vězněn. Za své úsilí o rozvoj svobody byl zařazen časopisem Time mezi jednu ze sta nejvlivnějších osobností světa, se svou ženou Avital obdržel Gold Medal of Freedom amerického Kongresu a zařadil se tak do elitní skupiny zahrnující osobnosti, jakými jsou George Washington, Winston Churchill a papež Jan Pavel II. Od prezidenta Ronalda Reagana obdržel Medal of Freedom, nejvyšší civilní ocenění v USA. Podle amerického prezidenta George W. Bushe je jedním z klíčů k porozumění rozšiřování svobody po celém světě Šaranského kniha Case for Democracy: The Power of Freedom to Overcome Tyrany and Terror. Následující text je přepisem přednášky, kterou vedl Natan Šaranský v červnu 2006 v Margaret Thatcher Center for Freedom ve Washingtonu.

Podpora demokracie a vztah mezi demokracií a bezpečností - témata, kterým se již léta věnuji - jsou komplikovanou záležitostí. Dnes, ve chvíli, kdy panuje kolem rozvoje demokracie tolik pochybností, je však velmi důležité pamatovat na to, že všechny předešlé pokusy o budování stability a míru skrze podporu přátelských diktátorů selhaly. Pokusím se to ilustrovat na dvou příkladech.

Vezměte si Saudskou Arábii. V letech následujících po zhroucení Sovětského svazu a unikátním vítězství svobodného světa nad komunismem, poté, co se stalo zřejmým, že vztah mezi lidskými právy a mezinárodními vztahy byl v boji se SSSR velmi silnou zbraní v rukou svobodného světa, byly tyto otázky v Americe znovu a znovu pokládány: „Kdy začne Amerika požadovat demokracii a dodržování lidských práv od Saudské Arábie? Kdy začne Amerika vázat svou politiku vůči Saudské Arábii alespoň na minimální požadavky na zlepšení situace v oblasti lidských práv, ať už tím zlepšením bude svoboda imigrace, práva žen nebo cokoli jiného?" Začněme s tím něco dělat, říkalo se. Jako reakce nicméně znovu a znovu přicházela tatáž odpověď: „Saudská Arábie není o demokracii. Saudská Arábie je o stabilitě."

Saudská Arábie je nejlepším příkladem režimu, který dobře rozumí důvodům, proč je dobré být přítelem Západu. Proto byla naším spojencem již od časů Lawrence z Arábie. A Saudská Arábie je zároveň i příkladem toho druhu stability, který nám mohou poskytnout spřátelení diktátoři Blízkého východu. Avšak ve stejné době, kdy nás tolik lidí přesvědčovalo, abychom Saudskou Arábii podporovali, nejstrašnější mezinárodní síť fundamentalistických teroristů na světě získávala veškerou svou duchovní, ideologickou a finanční podporu právě ze Saudské Arábie. Přicházela z této země, protože saudský režim, v podstatě kmenová diktatura, musel podpořit ty nejextrémnější síly vahábismu se všemi jeho ideologickými a finančními důsledky, aby zajistil vlastní přežití, aby získal tmel spojující společnost a mohl ji kontrolovat.

Druhý příklad ukazuje stejnou věc: Izrael si společně s ostatními zeměmi z celého světa a s vůdci Spojených států amerických přál najít rychlý způsob, jak přinést mír mezi Palestince a Izraelce a obával se rizik spojených s tím, že by fundamentalistické skupiny jako Hamás získaly podíl na moci. Rozhodl se proto podpořit Jásira Arafata. Mnoho lidí tehdy věřilo tak, jak to řekl v roce 1993 náš premiér, že „je dobře, že Jásir Arafat není demokratem. Jako diktátor, který není omezený nejvyšším soudem, lidskoprávními organizacemi a přecitlivělými liberály, bude moci bojovat s Hamásem mnohem lépe, než bychom to dokázali my sami". To byl počátek chybného přístupu. Po léta poskytoval svobodný svět Arafatovi všechnu svou podporu a mnoho peněz - peněz, které patřily americkému lidu, kanadskému lidu, lidu Izraele a Japonska. Tyto peníze byly přesouvány na Arafatovy soukromé účty. Mezinárodní ujednání to uznávala. Jásir Arafat měl právo dostávat stovky milionů veřejných peněz na svůj osobní účet. Vše proto, aby byl posilněn diktátor, který by mohl bojovat s Hamásem. To byla, velmi primitivně řečeno, myšlenka stojící v pozadí mírového procesu z Osla. Tato praxe pokračovala léta a mezitím byla vychována generace Palestinců v duchu té nejextrémnější nenávisti vůči Izraeli. Jak jsem napsal již v roce 1993, můžeme dělat cokoli, abychom Arafata posílili, on však jako diktátor využije všechno - každý dolar, každou zbraň, každý čtvereční metr - k tomu, aby posílil nenávist vůči nám, protože to je jediný způsob, jakým může přežít.

V obou zmíněných případech pokusy o vybudování stabilního světa skrze podporu spřátelených diktátorů selhaly. To je první důvod, proč se poprvé od doby Reagana a Thatcherové dostala otázka vztahu mezi demokracií a stabilitou opět do středu světové pozornosti. Druhým důvodem je samozřejmě prezident Bush a jeho silná víra a odhodlání podporovat demokracii. První náznaky nového demokratizačního přístupu v americké zahraniční politice jsme mohli sledovat hned po 11. září. Velmi silně a jasně byla potom tato filozofie vyjádřena v Bushově druhém inauguračním projevu, kde americký prezident říkal, že pokud chceme přinést světu větší stabilitu, musíme ve světě podporovat svobodu. „Svoboda naší země závisí na svobodě ostatních lidí. Našimi skutečnými partnery, našimi skutečnými spojenci nejsou diktátoři, ale disidenti - lidé, kteří chtějí pro svůj vlastní lid větší svobodu. To jsou naši spojenci, to jsou ti, kteří nám přinesou větší bezpečnost." To je bezpochyby velká, téměř revoluční změna v přístupu k mezinárodním vztahům.

Odpovědi skeptikům

Vůči prezidentově vizi se samozřejmě ihned postavila řada odmítavých hlasů. Skeptici začali vznášet stejné otázky, jaké jsou vznášeny vždy, když je nastolena demokratizační agenda: „Proč by měla být svoboda dobrá pro všechny? A i kdyby byla, proč by pro nás mělo být dobré, že jsou všichni svobodní? Možná je to pro nás nebezpečné. I kdyby byla svoboda pro všechny dobrá stejně jako pro nás, proč by s tím měl svobodný svět něco dělat?"

Proč by měla být svoboda dobrá pro všechny?

Podívejte se na každý národ v minulosti, ať už to je Japonsko, Německo, země Latinské Ameriky, konfuciánské kultury, hispánské nebo jiné katolické kultury, a můžete najít velmi silné argumenty, proč by se v nich nikdy neměla rozvinout demokracie. Avšak znovu a znovu se ukázaly být tyto důvody mylné. Proč? Protože v diktatuře, společnosti strachu, žijí tři kategorie lidí: 1) skuteční stoupenci dané ideologie; 2) disidenti, kteří nevěří dané ideologii a otevřeně proti ní vystupují; 3) naprostá většina lidí, kteří mají rozpolcené myšlení (tzv. double thinkers). Množství lidí s rozpolceným myšlením - lidí, kteří neakceptují danou ideologii nebo jí nevěří, ale již cítí, že nejsou dost silní na to, aby proti ní otevřeně vystupovali, protože se obávají trestu - se v průběhu času a s narůstající tvrdostí diktatury zvyšuje.

Ať už pohlédnete na lidi rozdílných kultur, rozdílných náboženství, v rozdílných částech světa, zkušenost lidí s rozpolceným myšlením je všude stejná. A strach těchto lidí, že budou potrestáni, když třeba jejich dítě řekne ve škole něco špatného nebo když neprokáží dostatečnou oddanost ideologii, je všude stejný. Kdykoli proto získají příležitost začít žít život bez rozpolceného myšlení, využijí ji.

Proč spolu demokracie neválčí, zatímco i ty nejpřátelštější diktatury jsou stále nebezpečné?

Důvodem je skutečnost, že k tomu, aby diktatury udržely pod kontrolou všechny své občany s rozpolceným myšlením, potřebují vnější nepřátele. A pokud vnější nepřátelé neexistují, musí si je vymyslet. Jinak nejsou schopny udržet stovky tisíc, miliony nebo stovky milionů mozků lidí s rozpolceným myšlením dlouhodobě pod kontrolou. V historii ostatně můžete najít mnoho příkladů toho, jak nápadití jsou diktátoři ve vynalézání vnějších nepřátel a v udržování atmosféry horké či studené války k tomu, aby kontrolovali své vlastní lidi.

Co s tím vším může svobodný svět udělat? Znamená to, že svobodný svět musí proti diktaturám bojovat, vysílat své vojenské jednotky?

Diktatury jsou ohavné, nebezpečné, nahánějí strach. Avšak zároveň jsou i velmi zranitelné zevnitř. Největší část mé poslední knihy je právě o této slabosti. Protože diktatury věnují všechnu svou energii tomu, aby udržely pod kontrolou vlastní lidi, potřebují vnější zdroje energie. Paradoxně tak potřebují svobodný svět nejen jako svého nepřítele, ale i jako zdroj energie. Proto se snaží, aby vůči nim svobodný svět praktikoval politiku appeasementu. A jsou často úspěšné. Jedinou věc, kterou musí svobodný svět učinit, aby svou politiku appeasementu ukončil, je přestat diktatury podporovat, dát jasně najevo, že skutečnými spojenci svobodného světa jsou tamější disidenti, vytvořit atmosféru, v níž se miliony lidí s rozpolceným myšlením nebudou obávat překročit hranici mezi rozpolceným myšlením a disentem. Potom se začnou diktatury hroutit jako domečky z karet.

Když se o demokratizační agendu začal velmi silně zasazovat lídr svobodného světa, situace v mnoha nedemokratických zemích se začala rychle měnit. Před dvěma lety byli mnozí z nás, včetně mě samotného, plní optimismu. Prezident Bush učinil první, avšak velmi jasné a silné kroky na podporu demokracie a mohli jsme vidět, co se stalo na Ukrajině, v Gruzii, Libanonu a v Egyptě. Kde byly všechny ty hlasy, které tvrdily, že se lidé na Blízkém východě nikdy neodváží vystoupit proti svým vůdcům? Byly umlčeny.

Milion Libanonců vyšel protestovat proti syrské okupaci jen proto, že Libanonci poprvé cítili, že svobodný svět je absolutně na jejich straně. A dva tisíce soudců v Egyptě se odvážilo odeslat egyptskému prezidentu Mubarakovi dopis požadující změnu volebního systému jen proto, že jim bylo jasné, že se změnila situace a svobodný svět je na jejich straně. Americký prezident zajistil osvobození egyptského disidenta číslo jedna profesora Saada Eddina Ibrahíma, když přímo spojil americko-egyptské vztahy a americkou finanční pomoc s Ibrahímovým osudem.

Když se nicméně podíváme na dnešní situaci, zdá se, že skeptici opět získali navrch. Nyní slýcháme, že vývoj na Blízkém východě ukazuje, že dosavadní demokratizační snahy byly chybou. Po demokratických volbách se dostal k moci Hamás a disidenti v Egyptě jsou opět ve vězení. To, co se děje v Iráku a prakticky po celém Blízkém východě, vyvolává řadu otázek. Znamená to, že demokratizační agenda selhala, že její prosazování bylo chybou?

Věřím, že ne. Myslím si, že ne. A je velmi důležité porozumět tomu, co se skutečně stalo. Jak je možné, že máme na jedné straně tak silná vystoupení na podporu demokracie, zatímco na straně druhé tak slabé výsledky?

Proč volby a demokracie nejsou to samé?

Rád bych zmínil jednu oblast, které jsem se věnoval podrobněji než kterékoli jiné. Co se stalo s Palestinskou samosprávou? Je to příklad, který dokazuje mé tvrzení, že vývoj, který v Palestině právě probíhá, nemá s demokratizační agendou nic společného. Spíše dokazuje, že selháváme v prosazování agendy, kterou sami verbálně podporujeme.

Když se Hamás dostal k moci, bylo to podle některých pro propagátory demokratizační agendy velkým překvapením. Doporučuji vám si přečíst, o čem jsme my, kdo věříme v demokratizační agendu, hovořili před rokem, před třemi lety, před patnácti lety. Předvídali jsme a varovali, že kurz, který si svobodný svět zvolil, nevyhnutelně povede k vítězství Hamásu.

První chybou bylo samozřejmě rozhodnutí přinést Palestině zkorumpovaného diktátora a učinit ho silným ve víře, že jeho síla a zkorumpovanost budou nejlepšími zárukami, že k nám bude loajální a bude bojovat s Hamásem. Ve výsledku jsme vytvořili systém, v němž byly ničeny všechny zárodky občanské společnosti a svobodné ekonomiky. A svobodný svět za to platí. Jako bývalý izraelský ministr průmyslu a obchodu si pamatuji, jak bylo prakticky nemožné pomoci Palestincům vytvořit nějaká nezávislá nová pracovní místa, protože ve chvíli, kdy Arafat zjistil, že na něm budou jeho lidé méně závislí, přestal mít zájem. Na palestinských územích tedy vládl režim, který Palestinci nesnášeli.

Za druhé, svobodný svět a jeho vůdce prezident Bush učinili velmi silná prohlášení o potřebě demokratizačních reforem na palestinských územích. Co však představovalo reformu číslo jedna? Volby. Přijel jsem tehdy do Bílého domu diskutovat s americkým viceprezidentem a s každým, kdo měl zájem naslouchat, o tom, že demokratizační reformy volbami začít nelze. Můžete mít volby, ty však nebudou mít nic společného s demokracií. Demokracie nejsou volby; demokracie jsou svobodné volby a svobodná společnost. Testem demokratického státu nejsou volby, ty probíhají v každé diktatuře. Testem demokratického státu je „test hlavního náměstí" - můžete vyjít ven, vyjádřit své názory a nebudete za to potrestáni. Palestinci si v loňských volbách museli vybrat mezi nesnášenou, zkorumpovanou diktaturou, mafií, která od nich vybírala peníze za ochranu, a několika čestnými teroristy, kteří sice chtěli zabít mnoho Židů, ale zároveň se starali o mnoho slabých a chudých.

Když slýchám některé příběhy z arabských vesnic, z vesnic arabských křesťanů, kteří volili Hamás, připomínají mi film, který jsem viděl jako malé dítě. Jeden z výjimečných případů, kdy Sovětský svaz povolil vysílání filmu „ošklivých Američanů". Byl to film Sedm statečných - čestní kovbojové přijdou do vesnice a zachrání ji před mafií. To je přesně způsob, jakým arabští křesťané vnímali Hamás, který přišel, aby je zachránil od strašných mužů z vládnoucího Fatahu.

Když jsme v Izraeli po vítězství Hamásu zjistili, že v Palestině již není nikdo, s kým bychom mohli jednat, rozhodli jsme se jednoduše opustit pásmo Gazy. Jak jsem však napsal ve svém rezignačním dopise, naše jednostranné ústupky nijak nemohou posílit umírněné politiky. Mohou posílit pouze extremisty, jen ty, kdo jsou zodpovědní za teroristické útoky. Ostatně okamžitě po stažení přišel Hamás se sloganem: „Vidíte, zabili jsme tisíc Židů a opustili Gazu. Zabijeme dva tisíce a opustí Západní břeh; tři tisíce a opustí Jeruzalém. Okamžitě."

A potom se nám říká, že palestinské volby ukazují, že demokratizační agenda nefunguje. Volby jsou dobrá věc - je vždycky lepší, když se konají, než když jedni zabíjejí druhé. Pokud však neexistuje svobodná společnost, jsou jen technickou záležitostí a ničím víc. Nemají nic společného s demokracií. Hamás se dostal k moci proto, že jsme opustili politiku prosazování demokracie. Podle plánu, který jsem navrhl Arielu Šaronovi v roce 2002, bychom opustili všechna palestinská území jen v případě, že by na nich převážila svobodná ekonomika a byl zrušen vzdělávací systém podněcující nenávist i všechny teroristické organizace. A až po několikaletém zkušebním období bychom mohli mít skutečně demokratické volby.

Dalším nešťastným příkladem selhávání v prosazovaní demokratizační agendy je Egypt. Na jedné straně vidíme silné projevy americké administrativy a některé velmi významné kroky, které vytvořily v Egyptě důležitou dynamiku. To, co je však v nedemokratických zemích nejdůležitější, je posilování autority disidentů. Říkám to ze své zkušenosti v Sovětském svazu. Když ovšem Mubarak zatýká lídry demokratické opozice a zavírá je do vězení, když je odsuzuje k pěti letům ve vykonstruovaných procesech přesně tak, jak tomu bylo ve vykonstruovaných procesech v Sovětském svazu, a přitom on sám i členové jeho rodiny získávají královské přijetí ve Washingtonu, je to tou nejhorší možnou zprávou pro lidi s rozpolceným smýšlením. Nikam nespěchejte. Váš čas ještě nenadešel. Ještě nenastal čas překročit hranici a stát se disidentem, říkáme jim.

Důležitost podpory disidentů tyranie

A tak se dostáváme snad k nejsložitější současné otázce - k Íránu. Írán je unikátním příkladem, kde máte na jedné straně odporný režim, který vyhrožuje, že bude vydírat celý svět svými jadernými zbraněmi, na straně druhé je ale státem, který se změnil ze země, kde celá jedna generace lidí skutečně věřila ideologii islámského státu a silně ji podporovala, v zemi lidí s rozpolceným myšlením, lidí, kteří neakceptují současnou situaci a začali to dávat najevo. Opoziční hnutí v Íránu není disident sem, disident tam. Je to mocné hnutí různých obchodních unií, studentských a ženských organizací, které začalo před třemi lety hlasitě a otevřeně vystupovat a snaží se přitáhnout podporu svobodného světa. Říká: „My jsme vaši spojenci, ne ajatolláhové."

Nejbližší analogií k íránské situaci v bývalému komunistickém světě je to, co se stalo v Polsku. Když hnutí Solidarita pozvedlo svůj hlas, stalo se pro svobodný svět hrdinou. Vzpomeňme, jak papež organizoval v kostelech každý den speciální mše na podporu přežití Solidarity. Polsko se ocitlo pod silným tlakem celého svobodného světa.

V Íránu existuje srovnatelné hnutí, které však nezískává téměř žádnou podporu. A nejen to: Amerika, která zaujala vůči Íránu silnou pozici, v poslední době deklarovala, že má pro ajatolláhy nové návrhy. Říkám to s bolestí, protože prezident Bush má můj velký obdiv. Když jsem se s ním setkal, viděl jsem, jak hluboce věří ideálům prosazování nezávislé demokracie. Když se však podívám na současnou politiku Spojených států amerických vůči Íránu, nevidím žádný rozdíl oproti politice předchozí administrativy vůči Severní Koreji. A to měla předchozí administrativa velmi odlišnou filozofii.

Je ironií osudu, že jsem měl příležitost zažít mnoho setkání s ruskými vůdci ohledně uvolnění ruských technologií Íránu. V Izraeli před tímto problémem varujeme již deset let a Rusko v této záležitosti učinilo velmi neblahé kroky. Prezident Putin mi však mnohokrát říkal, že všechen tlak ze Západu existuje jen proto, že Západ chce udržet Rusko mimo íránský trh - že Evropa posílá svoje ještě pokročilejší technologie teroristům a Amerika sní jen o tom, jak postaví jaderné reaktory v Íránu. Putinova slova jsem samozřejmě okamžitě odmítl. Co ale mohu říci dnes? Jeho cynismus se náhle stává realitou.

Toto jsou skutečná nebezpečí. Není to tak, že demokratizační agenda nefunguje. Prezident Bush je ve svém boji osamocen: skutečnost, že má v zámoří jen málo spojenců, je špatná; mnohem horší je ovšem skutečnost, že má málo spojenců i v samotném Washingtonu.

Disidenti jsou samozřejmě vždy osamocení. Avšak v konfrontaci mezi světem svobody a světem teroru je klíčové, aby prezident Bush osamocen nebyl. Udržet demokratizační kurz je sice velmi složité, ale zároveň také velmi důležité. Než začneme říkat, že demokratizační agenda selhala, pokusme se jí nejdříve opravdově vyzkoušet. A potom uvidíme, zda selže, nebo ne. Já věřím, že vyhraje.

Přeložil Jan Klusáček. Původní text je dostupný na stránkách The Heritage Foundation.