IV. republika, nebo diumvirát „kačerů“?

Polsko je sice zeměpisně rovina, historicky i politicky se však jedná o jednu z nejčlenitějších krajin na světě. Stát, který kdysi zabíral notný kus Evropy, byl koncem osmnáctého století rozebrán do posledního kousku, a když se po první světové válce opět probral k životu, musel záhy čelit jak hnědé, tak rudé sani. Na hnědou saň odpověděl Zemskou armádou a varšavským povstáním, rudému drakovi uštědřili smrtelné rány polský papež a hnutí Solidarita. Oslavy 25. výročí vzniku odborového svazu, který se postavil režimu „dělníků a rolníků", proběhly letos v srpnu v ovzduší gradující volební kampaně - 25. září se konaly volby parlamentní, 9. a 23. října volby prezidentské. A vlastně již od roku 2001, kdy v parlamentních volbách triumfoval postkomunistický Svaz demokratické levice (přes 40 % hlasů), probíhal proces pokračující deziluze z postkomunistické III. republiky, jejíž základy položily dohody uzavřené v roce 1989 u kulatého stolu mezi chřadnoucím komunistickým režimem a unavenou Solidaritou.

Od té doby se v Polsku střídaly u moci formace vzešlé z někdejší protikomunistické opozice (1989-1993, 1997-2001) se silami, jež povstaly z elit tzv. lidového Polska (1993-1997, 2001-2005). Mladší a pragmatičtější kádry komunistického režimu dokázaly - s vydatnou pomocí organizačního i majetkového zázemí zděděného z dob PLR - vybudovat Sociální demokracii Polské republiky, respektive Svaz demokratické levice, subjekty programově blízké západním sociálnědemokratickým stranám a schopné vítězit v parlamentních volbách.

Letopočty v závorkách se týkají právě parlamentních voleb. Pokud jde o prezidentský úřad, ten postupně zaujali architekt výjimečného stavu z prosince 1981 generál Wojciech Jaruzelski (1989-1990), který byl zvolen v létě 1989 parlamentem, a pak již přímo zvolení legendární vůdce hnutí Solidarita Lech Wałęsa (1990-1995) a po něm podvakráte postkomunista Aleksander Kwaśniewski. V průběhu uvedené doby se dvakrát významně měnila polská ústava a s ní i postavení prezidenta. Letošní parlamentní volby byly teprve druhými po roce 1989, které proběhly podle stejného volebního zákona. Vývoj polských ústavních norem i volebních pravidel zde raději ponechme stranou - jinak by hrozil vážný nedostatek místa pro rozbor samotných letošních voleb a jejich možných důsledků. Hlavní rysy stávajícího ústavního uspořádání by měly vyplynout z následujícího textu.

Chaos, nebo kontinuita?

Polskou politickou scénu od roku 1989 dodnes určují čtyři základní konfliktní linie:

a) linie vztahu k minulosti, ke komunismu - jde dodnes o klíčové, byť slábnoucí štěpení, dlouho rozdělující zemi na solidaritní a postkomunistický tábor.

b) linie stát-církev: tato linie se projevovala jednak v postoji stran k samotné otázce vztahu státu a církve po pádu komunismu (úžeji například ve školství), jednak v postoji k hodnotovým otázkám, například k potratům. Jako hlavního propagátora sekularizace nutno uvést postkomunistický SLD. Opačný pól nyní reprezentuje především konzervativně-populistická Liga polských rodin.

c) konfliktní linie socioekonomická, spor o míru státních zásahů a hospodářskou politiku.

d) linie město-venkov: tu představují rolnické subjekty, zprvu solidaritní agrární subjekty a postkomunistická PSL, později i Sebeobrana Andrzeje Leppera.

Uvedené linie se vzájemně doplňují či kříží, nicméně klasický konflikt levice vs. pravice (socioekonomická konfliktní linie) není pro polskou politiku (navzdory například vysoké nezaměstnanosti) primárně určující; velmi silné, ba silnější jsou první dvě výše vyjmenovaná štěpení. Vztah k minulosti a k církvi spolu korelují, ideové (ideologické) otázky dělí elektoráty stran více než otázky ekonomické. Z toho patrně vyplývá i skutečnost, že si Poláci v průzkumech stěžují na to, že strany dostatečně nehájí jejich zájmy. I linie město vs. venkov silně odráží konzervativní (křesťanské) postoje polského venkova. V Polsku je proto obsah pojmu pravice dosti odlišný od situace v České republice či v západní Evropě: znamená především důraz na národní a křesťanské hodnoty, historickou (i přítomnou) vazbu na odborové hnutí Solidarita a též silný antikomunismus. V budoucnu lze sice očekávat jistý posun, minimálně pokud jde o politický význam vztahu k minulosti, avšak historické dělení má velkou sílu i z toho důvodu, že odpor vůči komunismu byl v Polsku jako v jediné komunistické zemi masový.

Ačkoliv se v druhé polovině devadesátých let zdálo, že polský stranický systém spěje do podoby dvou velkých bloků (postkomunistického a solidaritní pravice), jimž bude sekundovat menší agrární strana (PSL) a coby liberální střed solidaritní Unie svobody, tyto předpoklady se ukázaly jako příliš optimistické. Od počátku nového tisíciletí pokračovalo přeskupování stranického systému a rozkol se nevyhnul dokonce ani postkomunistickému Svazu demokratické levice. Někteří polští politologové si proto kladli otázku, zda se v polském případě vůbec dá hovořit o systému politických stran, není-li například většina stranických uskupení schopna přežít odchod (propad) zakládajícího leadera. Pro zemi byla typická velká proměnlivost stran, značné přesuny voličů a nízká volební účast. Personální složení politické elity se však paradoxně příliš nemění, neboť titíž politikové zakládají stále nové a nové politické strany, což dlouho platilo jen na pravici, nicméně roku 2004 zasáhl tento jev i levicovou (postkomunistickou) část spektra.

Z tohoto hlediska znamenají letošní volby „malý zázrak stability na Visle", neboť do parlamentu vstoupilo stejných šest stran jako v roce 2001, a jediný významný přesun hlasů se odehrál mezi postkomunisty a konzervativní a liberální opozicí. (Viz též poslední sloupec tabulky s výsledky voleb.) Nicméně za konsolidovanou a stabilní polskou politickou scénu rozhodně považovat nelze, poněvadž vstup šesti stejných stran do parlamentu je vlastně jediným znakem stability, který v polské politice nalezneme.

Skandály jako Rywinova aféra či aféra spojená s největším středoevropským petrochemickým koncernem PKN Orlen odhalily příslušníky postkomunistické elity jakožto chladnokrevné, leč poživačné techniky moci, hledící pouze na blaho své a svého vlastního „okruhu". Morální šok, který odhalení různých afér vyvolalo, otřásl samotnými základy polské postkomunistické demokracie a víceméně rozhodl o mocenské alternaci. I proto se rozhodující volební souboj odehrál mezi konzervativní (a paternalistickou) pravicí představovanou zejména stranou Právo a spravedlnost (PiS) bratrů Kaczyńských a liberální Občanskou platformou (PO) Donalda Tuska, nikoliv mezi postkomunistickou levicí a (post)solidaritním táborem.

Jací soupeři se tedy v letošním volebním klání, konaném dle poměrného systému s 5% klauzulí pro strany a 8% pro koalice, utkali? Začněme od poražené, leč v období 2001-2005 vládnoucí levice.

Postkomunistický Svaz demokratické levice (Sojusz Lewicy Demokratycznej, SLD), jenž až do roku 2001 zaznamenával neustálý nárůst podílu odevzdaných hlasů v parlamentních volbách (od takřka 12 % v roce 1991, přes 20,41 % v roce 1993, 27,13 % v roce 1997 až po 41 % v koalici s Unií práce v roce 2001), se roku 2004 rozštěpil na SLD a Sociální demokracii Polska (Socjaldemokracja Polska, SDPl). SDPl se vůči SLD vymezila ve třech hlavních bodech: v etickém apelu proti polské variantě partitokracie, v důrazu na tradiční sociálnědemokratickou politiku a ve zřetelně proevropském kursu. První „ostrý test" podpory přinesly volby do Evropského parlamentu v červnu 2004, v nichž SLD-UP získala 9,35 % hlasů a 5 křesel, SDPl 5,33 % hlasů a 3 křesla. V letošních volbách do Sejmu už SDPl pětiprocentní laťku nepřekonala (3,89 %). SLD s omlazeným a (zčásti) nezkompromitovaným vedením sice ano, 11,31 % však znamenalo historicky nejnižší výsledek od prvních plně svobodných a soutěživých voleb v roce 1991. I když - pokud by SLD a SDPl kandidovaly jako jeden subjekt, nebyl by jejich zisk v součtu přes 15 % hlasů zanedbatelný. Pokud tedy postkomunisté dokáží plně odstavit dosavadní zprofanovanou elitu, mohou za čtyři roky zažít comeback.

Předvolebním průzkumům dlouho kralovala Občanská platforma (Platforma Obywatelska, PO), kterou v lednu 2001 založili bývalý ministr zahraničí Andrzej Olechowski, maršálek Sejmu Maciej Płażyński (z Volební akce Solidarita, vítěze parlamentních voleb 1997, jež se však poté začala rozpadat) a Donald Tusk z Unie svobody, sdružující především solidaritní liberály. V Polsku se pro nové uskupení záhy vžilo pojmenování „Tři tenoři". PO se zprvu označila za hnutí a vymezovala se i vůči stranictví jako takovému. Představovala liberální pravici: hovořila o potřebě omezení role státu a vytvoření skutečně volného trhu a opravdové konkurence, požadovala redukci daňové zátěže, zavedení rovné daně, likvidaci nemocenských pokladen a volala po omezení počtu všemožných koncesí, povolení a jiných administrativních zábran podnikatelské činnosti. Žehrala na „nečitelnou roli odborových svazů", čímž se vymezila i vůči tradiční vazbě polské pravice na odborový svaz Solidarita. V Polsku však takto programově vymezený subjekt patří spíše do politického středu.

Ve volbách 2001 skončila PO druhá se ziskem 12,68 % hlasů (65 mandátů) a zaujala roli konstruktivní opozice. V březnu 2002 se registrovala jako politická strana. Ve volbách do EP dokonce PO zvítězila s 24,1 % hlasů (15 křesel). V září 2004 začala PO sbírat podpisy pro vyhlášení referenda o změně ústavního uspořádání (zrušení Senátu, omezení počtu poslanců maximálně na 230, zrušení poslanecké imunity, většinový volební systém). Referendum však může dle článku 125 polské ústavy vyhlásit pouze Sejm (či prezident se souhlasem Senátu). PO proto vyčkávala na výsledek voleb. Nakonec v nich skončila až druhá s 24,14 %.

Hlavní náplní předvolební kampaně PO byl ekonomický liberalismus, zejména pak rovná daň. A právě obava z dopadů programu PO, který silně připomínal časy obávaného „tržního démona" Leszka Balcerowicze, patrně připravila Platformu o volební triumf, v nějž její leadeři věřili snad až příliš skálopevně. Proti PO se totiž pod praporem sociálního cítění a tradičních hodnot semkly konzervativní síly, nejen PiS bratrů Kaczyńských, ale i Lepperova Sebeobrana a Liga polských rodin. Právě zde asi nutno hledat bezprostřední kořeny pozdějšího krachu koaličních rozhovorů mezi PiS a PO a obratu PiS k Sebeobraně a LPR. Koalice nazývaná v Polsku zkráceně PO-PiS, která se měla dle většiny pozorovatelů zrodit takřka automaticky jakožto jediná reálná alternativa, umírala v týdnu po prezidentských volbách v bolestech ještě před porodem. Zdánlivě pouze osobní či výhradně mocensky motivované spory obou „snoubenců" totiž mají závažný programový základ.

Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawedliwość, PiS) představuje klasickou polskou pravici - hodnotově konzervativní, křesťanskou, antikomunistickou a odkazující na tradici hnutí Solidarita; v hospodářské politice tedy příznivkyni poměrně značných státních zásahů (tzv. sociálně-tržní ekonomiky). PiS je dílem jednovaječných dvojčat Lecha a Jarosława Kaczyńských, matadorů polské politické scény, na níž se poprvé objevili společně s Lechem Wałęsou již v osmdesátých letech minulého století. V devadesátých letech se však jejich cesty rozešly, neboť oba bratři velkému Lechovi vyčítali přílišnou „měkkost" v otázce lustrací a dekomunizace. Asi i proto jinak dosti konzervativní Lech Wałęsa veřejně vyjádřil své odhodlání hlasovat v prezidentských volbách pro liberála Donalda Tuska.

V čele PiS, založené v březnu 2001, zprvu stanul Lech Kaczyński, který působil jako ministr spravedlnosti v solidaritní vládě Jerzyho Buzka a v polské veřejnosti si získal popularitu svým bojem s hospodářskou kriminalitou. Volební program strany z roku 2001 tuto skutečnost plně odrážel - obsahoval vlastně koncept rozsáhlé morálně-ekonomické nápravy polského státu a polské ekonomiky pomocí posílené role státu. Nic z toho se letos nezměnilo, celý plán pouze dostal honosný štít, když bratři Kaczyńští otevřeně hovořili o potřebě budování nové, IV. republiky, oproštěné od vad a hříchů republiky postkomunistické.

Ve volbách 2001 skončilo PiS ještě na čtvrtém místě (9,5 % hlasů, 44 mandátů), ve volbách do EP získalo 12,67 % hlasů a 7 mandátů. V roce 2003 vystřídal ve vedení strany Lecha Kaczyńského, mezitím zvoleného za prezidenta (primátora) Varšavy, jeho bratr-dvojče Jarosław. Díky ostrému finiši ve volební kampani nakonec Kaczyńští, přezdívaní v Polsku „kačeři", dovedli PiS k volebnímu vítězství s 27 % hlasů.

PiS by se dalo zčásti přirovnat k české Demokratické unii (DEU) v prvních letech její existence, kdy pod vedením Aleny Hromádkové a Josefa Kudláčka ostře kritizovala rozkrádání české ekonomiky provozované pod pláštíkem kapitalismu zejména komunistickou nomenklaturou a estébáky (nejen) z Harvardských fondů. Příliš emotivní, až (především v Kudláčkově podání) cholerický slovník české DEU však přispěl k tomu, že získala nálepku extrémního spolku křiklounů dříve, než mohla eventuelně vyzrát ve skutečnou politickou sílu. Zvláště v politice totiž platí, že méně je někdy více, či - slovy loni zesnulé legendy polské opozice Jacka Kuroně - že „lepší je často nepřítelem dobrého".

Radikální a populistickou verzi polského nacionalistického křesťanského konzervatismu reprezentuje Liga polských rodin (Liga Polskich Rodzin, LPR), která se podobně jako PO i PiS zformovala těsně před parlamentními volbami 2001. Zaujímá velmi kritický, ba vyloženě odmítavý postoj k Evropské unii, neboť se obává otravných jedů hodnotového liberalismu EU. Obrazně řečeno, v očích LPR vyrůstá v Bruselu novodobá babylonská věž a důsledky budou vpravdě „biblické". Pokud jde o potraty či sexuální morálku, neváhala by řada představitelů LPR přirovnat EU k jiným dvěma biblickým městům, k Sodomě a Gomoře. Nicméně sama se dopouští těžkého hříchu jménem antisemitismus. LPR byla a je těsně spojena s rozhlasovou stanicí Radio Maryja, jejich vztah se však nevyhnul vážným sporům a konfliktům.

Ve volbách 2001 LPR získala 7,87 % (38 mandátů), poté ji však oslabily spory, které se projevily i odchodem části poslanců z klubu LPR. Byť kritická k EU, přesto LPR kandidovala do EP a získala 15,92 % hlasů, což jí vyneslo 10 bruselských křesel. Na jaře letošního roku se zdálo, že LPR začíná zvonit umíráček, neboť v okruhu Radia Maryja se za přispění některých odpadlíků z původní LPR začala formovat nová strana, nicméně tyto aktivity skončily nakonec debaklem. LPR tak obhájila svoje postavení, když získala 7,97 % hlasů, tedy o jednu desetinu procenta více než před čtyřmi roky.

Více jak čtvrtina Poláků stále žije a pracuje na venkově, což je svého druhu evropský unikát. Zatímco ve většině evropských zemí nemá agrární strana šanci na vstup do parlamentu, v Polsku to i na počátku jednadvacátého století dokáží hned dvě - Polská lidová strana a Sebeobrana Andrzeje Leppera.

Polská lidová strana (Polskie Stronnictwo Ludowe, PSL) vznikla transformací satelitní Sjednocené lidové strany, ZSL. Změna názvu odkazovala na dobu před úplným nástupem komunistů k moci, neboť PSL exilového premiéra Mikołajczyka byla po druhé světové válce největší polskou politickou stranou. Postupně však byla komunisty ovládnuta. V roce 1949 vznikla Sjednocená lidová strana, prodloužená ruka komunistického režimu na polském venkově. PSL tak vlastně (zčásti) patří do postkomunistického tábora; ostatně vládní koalice uzavírala vždy pouze s postkomunistickým SLD. Poprvé v období 1993-1997 (ve volbách 1993 získala pro stranu zatím rekordních 15,4 % hlasů), podruhé po vítězství SLD ve volbách 2001, kdy ale ve vládě setrvala jen rok a půl. Nový konkurent, radikální hnutí Sebeobrana, totiž evidentně přebíral PSL voliče a strana, větřící navíc provalení velkých afér, spatřovala jednu z hlavních příčin úbytku vlastního elektorátu právě ve svém působení v exekutivě. Křesťanský a konzervativní charakter polského venkova se pochopitelně odráží i v programovém profilu PSL, na čemž nemohla mnoho změnit ani snaha o posílení pozic strany hlavně v menších městech. Nicméně asi jen skutečnost, že voliči PSL jsou věrnými klienty lidovecké sítě agrárních organizací, přispěla spolu s nízkou volební účastí ke vstupu této strany do Sejmu (6,96 %).

Rolnické hnutí Sebeobrana (Samoobrona Rzeczypospolitej Polskiej, Samoobrona) vzniklo v devadesátých letech a zpočátku šlo především o zemědělský odborový svaz, jenž proslul radikálními metodami boje (blokády silnic, okupace veřejných budov) a populistickou rétorikou. Sebeobrana sdružovala polské soukromě hospodařící rolníky, kteří se dostali do tzv. úvěrové pasti - po roce 1989 si brali velké úvěry, které nedokázali splácet. Jedním z nich byl i Andrzej Lepper, jenž stanul v čele hnutí. Subjekt se několikrát neúspěšně účastnil polských voleb. Obrat nastal až v roce 2001, kdy Sebeobrana získala 10,20 % hlasů (53 mandátů) a stala se třetí nejsilnější stranou v Sejmu. Po volbách 2001 preference Sebeobrany dlouhodobě rostly, byť ve volbách do Evropského parlamentu utrpěla porážku (10,78 % hlasů, avšak při pouze 21% volební účasti; konkurenční PSL získala v „eurovolbách" jen 6,34 %). Letošní parlamentní volby víceméně potvrdily uvedený poměr sil mezi oběma subjekty, neboť Sebeobrana získala 11,41 % hlasů.

Žádná jiná strana do parlamentu nepronikla. Z těch významnějších neúspěšných nutno uvést alespoň Demokratickou stranu (Partia Demokratyczna, PD), jež vznikla letos na jaře na troskách někdejší královny polského politického středu - Unie svobody. Snažila se spojit zkušené politické postavy solidaritního okruhu (konkrétně například prvního nekomunistického polského premiéra po druhé světové válce Tadeusze Mazowieckého) s liberálními odštěpky z rozpadajícího se postkomunistického tábora, z nichž na prvním místě třeba jmenovat dosluhujícího premiéra Marka Belku. Paradox, kdy stávající premiér startuje v parlamentních volbách v dresu opoziční formace, je nepochybně zaznamenáníhodný, avšak úsilí nové strany prolomit historické dělení nenalezlo patřičný ohlas - 2,45 % na vstup do Sejmu nestačilo. Marek Belka tak zkopíroval osud posledního solidaritního premiéra Jerzyho Buzka, jehož Volební akce Solidarita pravice také roku 2001 nepřekonala uzavírací klauzuli.

Charles de Kaczyński, nebo Wałęsa BIS?

Historický propad postkomunistické levice způsobil, že se volební souboj proměnil v bitvu mezi konzervativci a liberály. Jak ve volbách do Sejmu, tak ve volbách prezidentských. Přesto se zdálo, že PiS a PO jsou de facto odsouzeny k vládnutí: spojení PiS s radikály z LPR a Sebeobrany by sice připadalo v úvahu matematicky (podobně jako konzervativně-agrární koalice PiS, Sebeobrana a PSL), nicméně vedení PiS tuto variantu dlouho výslovně odmítalo. Ostatně požadavek LPR (i Sebeobrany), aby takováto společná vláda znovu zahájila vyjednávání s EU o změně vstupních podmínek, znamenal přespříliš i pro jinak „euroskeptickou" PiS.

Složení a působení vládních koalic však v Polsku může výrazně ovlivnit právě osoba prezidenta. Letošní parlamentní volby se navíc poprvé konaly takřka v souběhu s volbami prezidentskými. (Šlo víceméně o náhodný souběh daný tím, že parlament se volí na 4 roky, kdežto prezident na 5 let.) Snahy (navíc asi neupřímné) PiS a PO uzavřít vládní koalici ještě před tím, než bude znám výsledek prezidentských voleb, proto logicky zkrachovaly, neboť hlavními soupeři byli leadeři obou formací, Lech Kaczyński z PiS a Donald Tusk z PO. Lechův bratr Jarosław by měl sice jako předseda vítězné strany voleb neformální právo na post premiéra, ale obětoval se pro bratra. Byť by jednovaječná dvojčata v úřadu premiéra a prezidenta znamenala celou řadu výhod (z hlediska úspor při státních cestách do zahraničí, lepšího oklamání špionážních centrál nepřítele či zápisu země do Guinessovy knihy rekordů), Poláci by asi tuto variantu přece jen neakceptovali. Aby měl Lech šanci porazit Donalda Tuska, musel proto Jarosław veřejně deklarovat svou rezignaci na premiérský úřad v případě bratrova vítězství. Kazimierz Marcinkiewicz, jehož navrhlo PiS, nedokázal zaplašit pochyby, že má představovat pouze přechodné řešení, až bude v bitvě o prezidentský palác jasno. Snahy o sestavení vlády byly proto raději zmraženy do 23. října, dne druhého kola prezidentských voleb.

V nich nakonec překvapivě zvítězil Lech Kaczyński - průzkumy totiž favorizovaly jeho liberálního soka Donalda Tuska. Je však pravda, že rozbor hlasů odevzdaných jednotlivým kandidátům v prvním kole naznačoval, že favoritem by mohl být spíše Kaczyński, zvláště pokud přijdou ve finále volit titíž lidé, co se dostavili v kole prvním, a pokud rolničtí voliči Andrzeje Leppera (15 % v prvním kole) dají své hlasy právě Kaczyńskému.

Po přijetí nové ústavy v roce 1997 sice polský prezident přišel o řadu významných pravomocí, leč i tak zůstává velmi významnou figurou v ústavním i politickém systému. Polští voliči oceňují úřad prezidenta jako daleko významnější než parlament a vládu. Volební účast - jinak obecně velmi nízká - dosahuje v prezidentských volbách vždy výrazně vyšších hodnot (letos 50 %, v parlamentních volbách pouze 40 %). Přecenění úřadu prezidenta voliči je sice věcným omylem, svědčícím o nedobré znalosti ústavy a skutečného fungování polského politického systému, nicméně jde o omyl, který pozici prezidenta nepochybně posiluje. Prezident je navíc prvním, kdo má právo designovat premiéra; selže-li jeho pokus, je druhým na řadě Sejm. Poslední slovo však znovu patří hlavě státu, která musí - nezíská-li ani na třetí pokus sestavená vláda důvěru - vypsat nové parlamentní volby. To lze samozřejmě využít i jako prostředek nátlaku. Potenciálně nejsilnější pravomoc polského prezidenta nicméně spočívá v právu veta, které musí Sejm přehlasovat 3/5 většinou. A právě právo veta by mohlo v nadcházejícím volebním období sehrát významnou úlohu.

Případná koalice PiS a PO by disponovala celkem 288 křesly, tedy 62,61 % mandátů. Kdyby se stal prezidentem někdo jiný než Kaczyński nebo Tusk, byl by prezidentem slabým, neboť konzervativně-liberální koalice by mohla přehlasovávat jeho případná veta. Výsledek voleb však umožnil i jiné aliance, zejména spojení PiS + Sebeobrana + LPR + PSL = 270 míst, čili 58,70 %, PiS + Sebeobrana + LPR = 245 křesel, tedy 53,27 % v Sejmu, a také sestavu PiS + Sebeobrana + PSL = 236 míst, neboli 51,30 %. Pokud by se ustavila předpokládaná koalice PiS + PO, mohlo by PiS s pomocí LPR a agrárních stran obcházet svého koaličního partnera a „prohlasovávat" zákony konzervativního (protiliberálního) charakteru. Kdyby se stal prezidentem Donald Tusk, mohl by svým vetem tyto varianty neutralizovat. Občanská platforma tak porážkou v prezidentských volbách ztratila potenciálně velmi účinnou ochranu proti případné „nevěře" konzervativců - nyní by mohla hrozit pouze odchodem z koalice.

Vyjednávání o konzervativně-liberální koalici však nabrala v prvních dnech po prezidentských volbách nečekaný směr. PiS dalo jasně najevo, že vítězství v obou volebních kláních hodlá náležitě využít, a vyjádřilo odhodlání získat ministerstvo vnitra, spravedlnosti a (skrze premiéra) řízení tajných služeb. Občanská platforma se měla podle PiS zaměřit na ekonomické resorty. Původně navrhovaný poměr křesel ve vládě byl sice paritní, Platforma ale žádala buď post ministra vnitra, anebo spravedlnosti. Následoval (ú)skok PiSu doprava - při hlasování o maršálkovi nového Sejmu se PiS spojilo s Lepperovou Sebeobranou a Ligou polských rodin a prosadilo svého člena Marka Jurka, konzervativního katolíka a otevřeného odpůrce vstupu Polska do EU, do čela dolní komory. Místopředsedou Sejmu byl pak zvolen populista Andrzej Lepper.

Zdá se tedy, že PiS zvolilo variantu vlastní konzervativní menšinové vlády, opřené každopádně i o spolupráci s Ligou polských rodin a Sebeobranou. Takové řešení se může zčásti opírat též o ústavu, zejména o zásadu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě. Pokud by kabinet Kazimierze Marcinkiewicze (či jiného politika PiS) získal s pomocí LPR a Sebeobrany důvěru, stal by se v podstatě nesesaditelným. V Sejmu se totiž ani teoreticky nenalézá programově spojitá koalice, jež by konstruktivně prosadila svého kandidáta proti PiS. A i kdyby se nějakým zázrakem nalezla, prezident Kaczyński by jí mohl svým 3/5 vetem torpédovat veškerou přijatou legislativu. PiS taktéž disponuje blokační menšinou znemožňující jak změnu ústavy, tak i seberozpuštění Sejmu a vypsání nových voleb (k obojímu jsou zapotřebí 2/3 hlasů). Jediný vážnější problém související se setrváním PiS u vládního kormidla by patrně nastal, pokud by se strana nedokázala se svými radikálními (radikalizujícími) spojenci dohodnout na státním rozpočtu. Což lze sice docela dobře předpokládat, ale pokud nebude prezident proti, může PiS vládnout s pomocí rozpočtových provizorií.

Z politicko-strategického hlediska by upřednostnění spolupráce PiS s LPR a Lepperem znamenalo vážnou chybu, hrozící uvrhnout Polsko do stavu chaosu a hospodářského rozvratu. Zatímco liberální PO by v rámci vládní koalice působila jako uvážlivější strážce státních financí, Lepper s vůdcem LPR Romanem Giertychem budou tlačit k populistickému rozhazování. A zatímco v případě vytvoření koalice s PO by si PiS mohlo variantu případné legislativní spolupráce s populisty uchovávat v záloze coby prostředek nátlaku na menšího koaličního partnera, takto bude vydáno na milost a nemilost Lepperovi a „ligařům".

Premiér Kazimierz Marcinkiewicz nakonec po posledním říjnovém víkendu vyrukoval s menšinovou vládou, zčásti „expertního" charakteru, v níž některé posty zaujaly i osobnosti blízké Občanské platformě či přímo z PO. (Ministr zdravotnictví Zbigniew Religa nebo ministryně regionálního rozvoje Grażyna Gesická.) Těžko však očekávat, že by PO podpořila menšinovou vládu PiS, i takovou, jež jí programově „vychází vstříc". Po událostech předchozího týdne není něco takového možné už jen z hlediska cti. Ale programová i personální vstřícnost vůči PO je některými pozorovateli vykládána jako součást snahy Kaczyńských liberály rozdělit a rozložit a jejich významné části vkomponovat do vládního tábora. Další vývoj je proto - diplomaticky řečeno - otevřený.

Kolik Polsek je vlastně v Polsku?

Koalice PiS + Sebeobrana + LPR (+ PSL) vymezená proti liberálům a postkomunistům by nadto mohla vyvolat dokonce až „měkkou" občanskou válku. Výsledky voleb odhalily, že na území státu jménem Polská republika existují vlastně dvě Polska. Volební podpora konzervativců se totiž koncentruje na hospodářsky zaostalejším východě, ve venkovských oblastech, zatímco Tusk bodoval hlavně ve velkých městech a ve Velkopolsku, na západě, jihozápadě a na severozápadě Polska. Volební mapa prezidentského souboje Kaczyński vs. Tusk je takřka identická s deset let starou mapou souboje Wałęsa vs. Kwaśniewski. Ale nejde jen o geografické (volebně-geografické) rozdělení, neboť dvě Polska existují i sociálně. Polsko těch, kteří na transformaci po pádu komunismu vydělali, a těch, kteří se sice většinou mají lépe než za komunismu, avšak ve srovnání s první skupinou není jejich ekonomická situace zrovna dvakrát radostná. Ti první jsou spíše mladí, vzdělaní a žijící ve větších městech, ti druzí spíše starší, spíše s nižším (formálním) vzděláním a žijící především na venkově či v menších městech. Ti první jsou tedy přirozeně liberální a volí Tuska, ti druzí sociálně-konzervativní a volí Kaczyńského. A ti, co se ocitli vyloženě na dně anebo už nemají - třeba kvůli věku - šanci na zlepšení vlastního osudu, se snadno nechají strhnout populisty z Ligy polských rodin, kteří vinu za jejich hořký život směle hodí na „židokomunu" a vytvoří tak obraz světa (postmoderně řečeno „příběh"), jenž jejich přívržencům nakonec vyhovuje. Sociálně vymezené „dvojí Polsko" pochopitelně zdaleka nesplývá s výše uvedeným geografickým vymezením, jde samozřejmě o kategorie ve smyslu „více - méně". A obrovskou roli hraje také vztah ke křesťanské víře. Lidé zbožní mají sklon volit konzervativce bez ohledu na ekonomický statut, lidé nábožensky vlažní hlasují pro liberální vizi sekulárního státu. Tu má Tuskova Občanská platforma společnou s postkomunisty a není proto divu, že Donald Tusk bodoval zhruba ve stejných oblastech jako Aleksander Kwaśniewski, tedy i na územích získaných po druhé světové válce od Německa, v narušené krajině, jejíž „sociální ekologie" v mnohém připomíná naše Sudety.

Důležitým faktorem se v průběhu příštích měsíců a let stane i vývoj dosti nestabilizovaného stranického systému (či spíše polosystému). Postkomunisté utržili historickou porážku, ale pravděpodobně se dokáží postavit znovu na nohy. V letošních volbách vstoupily do parlamentu stejné strany jako v roce 2001, což by se mohlo považovat za znak stability. Avšak dvě největší vznikly až právě roku 2001, stejně jako pátá strana v pořadí, LPR. Sebeobrana pak teprve v roce 2001 vstoupila poprvé do parlamentu. PiS, PO i Sebeobrana jsou stranami velmi personálního charakteru, silně spojené s osobou leadera (leaderů). Vždyť PiS, to jsou především bratři Kaczyńští! Lze tudíž předpokládat, že s jejich osobním odchodem z politické scény zmizí i PiS, respektive že se její „osiřelé" struktury poté přesunou jinam. K vyprofilovanému a stabilnímu stranickému (i politickému) systému má proto Polsko ještě daleko.

Volby do Sejmu (25. září 2005, účast 40,57 %)

* Pro kandidátky národnostních menšin neplatí 5% klauzule. Poslední sloupec tabulky zachycuje rozdíl zisku hlasů v % v roce 2001 a 2005.

Zdroj: Státní volební komise http://www.wybory2005.pkw.gov.pl

Senátní volby (25. září 2005)

Pozn.: Do Senátu se volí většinovým systémem. Volební obvody jsou od roku 2001 2-4 mandátové (předtím dvoumandátové), volič disponuje tolika hlasy, kolik senátních mandátů se v daném obvodu rozděluje. Nemusí využít všechny, nesmí však své hlasy kumulovat pro jednoho kandidáta. Mandáty získají první (dva až čtyři) uchazeči v pořadí. Volby do Senátu probíhají souběžně s volbami do Sejmu. Je-li rozpuštěn Sejm, je automaticky rozpuštěn i Senát. Senát nemá významnější pravomoci. Zajímavá je míra porážky SLD, který letos nezískal ani jeden mandát, zatímco v roce 2001 jich získal 75!

Zdroj: Státní volební komise http://www.wybory2005.pkw.gov.pl

Prezidentské volby 2005

Zdroj: Státní volební komise http://www.wybory2005.pkw.gov.pl

Autor je politolog působící na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.