Irácká válka a česká politika

Politik píšící článek po válce se vystavuje velkému riziku, že bude označen za „generála po bitvě". I přes toto riziko ale existuje několik dobrých důvodů k tomu, abychom se k české politice během irácké války vrátili a kriticky ji zkoumali. Prvním důvodem je prosté zhodnocení toho, co se stalo a jak se změnilo naše postavení ve světě. Druhým důvodem je identifikace chyb a z toho vyplývající poučení pro budoucnost. Třetím důvodem je potom potřeba podívat se celkově na naši vojenskou angažovanost v zahraničí ve světle připravované reformy veřejných financí.

Česká politika prošla v souvislosti s iráckou válkou velmi složitou zkouškou, přičemž jednotlivé ústavní instituce a politické strany na tuto situaci reagovaly rozdílně. Prezident republiky se na formulaci oficiálního českého postoje k válce v podstatě nepodílel, ale hrál v celé záležitosti klíčovou roli. V souladu se svým dlouholetým přesvědčením se netajil svým skeptickým postojem k iráckému konfliktu. Tento postoj posléze doplnil o hájení stanoviska, ke kterému dospěla Poslanecká sněmovna. Prezidentův postoj byl očekávatelný a logický, ale na druhé straně vzbudil velmi negativní reakci v USA. Prezident sice svým postojem rezonoval s většinovým míněním české veřejnosti, ale škody způsobené na druhé straně Atlantiku jsou velmi vážné.

Vláda měla úlohu svým způsobem složitější, protože byla odpovědná za formulaci konkrétního oficiálního stanoviska. Ve vládě se proti sobě postavila dvě křídla, která je možno zjednodušeně označit za válečné i bez mandátu OSN a válečné jen s mandátem OSN. První skupinu vedli ministři Svoboda a Tvrdík, druhá byla tvořena konglomerátem několika sociálnědemokratických a křestanskodemokratických politiků. Výsledkem střetu těchto dvou skupin bylo kompromisní stanovisko vlády, posvěcené premiérem Špidlou. Ten byl osobně ve velmi složité situaci, protože na pražském summitu NATO neformálně přislíbil americkému prezidentovi podporu v irácké kampani, ale zároveň čelil ve vlastní straně velmi silné opozici vedené exministrem Kavanem a předsedou zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Laštůvkou. Premiér se při formulaci vládního návrhu nicméně přiklonil spíše na stranu ministrů zahraničí a obrany.

Opozice ve vládní koalici se však nevzdala a boj o znění mandátu pro českou vojenskou účast se tak nakonec přenesl do Parlamentu. Zde došlo k velmi zajímavému vývoji, protože Senát schválil vojenskou účast dle návrhu vlády, ale Sněmovna návrh vlády naopak výrazně modifikovala dle představ křídla prosazujícího vojenskou účast jen s mandátem OSN, jež zformuloval místopředseda sněmovny Kasal. Zde již do věci výrazně vstoupilo stranické soupeření. Komunisté oznámili, že jakoukoli účast ve válce nepodpoří, a také část vládních poslanců začala vydávat protiválečné zvuky.

V této situaci hrozilo, že vládě bude s vysláním vojenské jednotky muset pomoci opoziční ODS. Ta se však rozhodla hrát důsledně opoziční roli a oznámila, že vyslání podpoří jen za předpokladu plné podpory ze strany vládní koalice. Tato hrozba nakonec vedla k tomu, že byl pozměněn mandát a proti­chemická jednotka byla vyslána téměř všemi hlasy vládní koalice a ODS. Do izolace se tak dostali pouze komunisté. Za zmínku však stojí i to, že do irácké války jsme v konečném důsledku z právního i formálního hlediska nijak nevstoupili. Naše vojenská účast se sice týkala iráckého konfliktu, ale byla právně a politicky pokryta mandátem pro předcházející antiteroristickou operaci.

Česká politika tak v praxi předvedla, že je schopna vytvořit tzv. chytrou horákyni, která jak známo chodí oblečená i neoblečená. I přesto je však třeba říci, že co do počtu nasazených vojáků byla ČR v tomto konfliktu zastoupena velmi výrazně, a to řádově více než všechny srovnatelné alianční státy. Faktem ale zůstává, že naši vojáci nebyli součástí válečného úsilí spojenecké koalice a bojových akcí se v podstatě neúčastnili.

Zajímavá je otázka, jak se změnilo naše postavení po irácké válce. Ve vztahu k USA je celkové saldo nejspíše neutrální. Nebyli jsme proti a nespadli jsme tedy do tábora opozičníků vedeného Francií, ale ani přes svoji vojenskou účast jsme nedokázali překročit Rubikon a zapojit se jako Poláci do bojových operací; navíc se z nejvyšších míst ozývaly velmi kritické poznámky. Ve vztahu k Francii a Německu jsme si s největší pravděpodobností velmi uškodili, protože jsme se v očích politických elit těchto zemí stali, jak to ostatně napsal jeden francouzský deník, „Bushovými pudlíky". Z hlediska finančního bylo naše angažmá značně nákladné a další výlohy si ještě vyžádá. To je třeba považovat za negativum. Z hlediska vojenského bylo na­opak velmi pozitivní, protože naši vojáci si svým přístupem k plnění úkolů opět získali kredit u Američanů i Britů. Z politického hlediska je možné hodnotit naši účast neutrálně. Nic významného jsme zatím svou účastí nezískali, ale ani neztratili. Takový výsledek ale musíme celkově hodnotit jako negativní. Nasadili jsme mnoho vojenských sil i finančních prostředků a prozatímní efekt celé akce je pro nás v podstatě mizivý.

Nejlépe vynikne výsledek irácké krize ve vztahu k ČR srovnáním s postupem našich polských spojenců. Ti se nebáli jít do války a přispěli do ní svou elitní bojovou jednotkou GROM. Poláci projevili velkou politickou odvahu, ale také smysl pro realitu. Na rozdíl od nás, kteří jsme vyslali 400 vojáků, oni poslali pouze 200. A to je Polsko čtyřikrát lidnatější stát než Česká republika. Úroveň jejich na­sazení však byla podstatně silnější než naše, a to v očích Američanů rozhodlo. Poláci si sice uškodili v očích Francouzů a Němců, ale to se nám stalo též a ve stejném rozsahu. Na druhé straně však Poláci nasadili menší počet vojáků a menší finanční prostředky. Celkový dosažený efekt jejich účasti je však daleko větší, než je tomu v našem případě. Myslím, že není náhodné, že v okupovaném Iráku získalo Polsko svůj sektor. Náhoda rovněž není to, že se podařilo v již dojednaném kontraktu na nákup bojových letadel pro polské letectvo dojednat nižší ceny. I to je velké po­učení pro náš budoucí postup.

Krátce po irácké válce v souvislosti s nadcházející reformou veřejných financí podal demisi ministr obrany Tvrdík. Česká armáda se až do letošního roku těšila poměrně vysoké rozpočtové podpoře ve výši cca 2,2 % HDP. Tato výše výdajů byla výsledkem neformálních dohod učiněných při vstupu České republiky do NATO před čtyřmi lety. Ministr obrany vycházel z toho, že tato výše obranných výdajů bude jeho resortu garantována po celé toto volební období a do tohoto rámce zasadil svou reformu Armády České republiky. Jaké však bylo jeho překvapení, když se dozvěděl, že právě v jeho resortu se bude škrtat nejvíce, a to téměř o 20 %. Je zřejmé, že s takovým snížením výdajů se armáda bude jen velmi těžko vyrovnávat. Velký otazník proto visí i nad naší budoucí vojenskou účastí v zahraničních misích. O to více se bude muset hledět na to, aby poměr mezi náklady a výnosy každého našeho nasazení byl co nejvýhodnější. Současné vládní koalici je ale takový realistický pohled na zahraniční a bezpečnostní politiku vzdálený. Konec konců co může tento postoj dokumentovat lépe než fakt, že ministr financí na můj dotaz ohledně splácení iráckých dluhů vůči České republice po válce řekl, že „vláda zatím o odpuštění těchto dluhů neuvažuje".