„I na věčnosti, kdybych se jí dočkal, bych raději hledal co číst než o čem psát“

Vypůjčím si od zesnulého Antonína Přidala jednu větu a trochu si ji upravím: Otevře se vedle vás propast, ve které nenávratně zmizí člověk. Nejsilněji, hrozivě to zasáhne rodinu, jeho nejbližší, ale nějak i nás ostatní, kteří jsme ho znali a pro které něco znamenal. A začneme vzpomínat a přemýšlet, zda spolu s ním neodchází i kus světa, ke kterému jsme patřili a který jsme měli rádi. U Antonína Přidala to cítím silně. Důvodů je víc, jak se pokusím ukázat. Navíc odešel ve chvíli, kdy jsme spolu domluvili sérii rozhovorů pro Kontexty (a možná i knihu), přestože jsme se oba trochu obávali, že to nemusí vyjít. Zlověstně zněl už jeho mail, který mi poslal v listopadu minulého roku. „Mám připraveno několik básní, které jsem chtěl k rozhovoru připojit. Pro každý případ jsou na mém stole ve složce označené Čtyři básně pro Františka Mikše do Kontextů. To jediné je jisté.“ Přesto jsme se ještě sešli, počátkem prosince v kavárně poblíž naší redakce. Dlouze jsme rozmlouvali, naplánovali témata, měli chuť začít. Bohužel, zůstalo jen u těch básní. Namísto rozhovoru píši tento text. Korigovat mé závěry, domněnky a pocity, jak bylo plánováno, už Antonín Přidal nemůže. (…)