Hrubě rudá zrna
Hrubě rudá zrna
Zpěv letní noci
Byl večer svatojánský
a byla půlnoc zlatá
a v polích blažených klásky
já bláhová zabloudila,
Léta Pannu tam potkala
v lukách nesečených, štěpných,
slavíka píseň se zalykala
cestou v kraj půlnoc modrých,
na hlavě kozí list plavý,
věnčí tu Léta Pannu
a měsíc jí dlouhé vlasy
obkroužil v mlhy lemu…
Když slunce, Velmož roku,
dává se na cestu,
on s výše nebes výklenku
Pannu svou hledá nevěstu.
Až nastal večer lásky
a Panna vstává s lože…
Velmože smažou se vrásky,
Velmože opouští hoře.
„Zastav, můj koni, komoni!
Nevím, kam vede cesta…
Milou svou vidím v údolí,
jde moje nevěsta.“
Pod vrbou políbil ji hebkou,
pod milé vrby přístřeším.
Prst v květu ujal rukou,
prstenem stvrdil manželství.
I byla svatojánská noc
a půlnoc minula,
pod vrbou svolnou vzít pod porost
ty dva, jež láska spojila.
– – –
Noc však řídne a řídne
– koho to nářek slyším? –
noci kročeje matné,
hodina plachá jde síní –
a koně dusot náhlý
světla proud odnesl
a v jíní údol táhlý,
louky lán poklesl,
něha dnů, měsíců
odešlých v loučení
a podzimku hlasů
těžko vyslyšených…
Milého slyším, kůň prchá,
oblohy zář jak bledne,
vlasy Morana cuchá,
věnec vidím, jak vadne…
„Ó Slunce, manželi nejtišší,
ať v náručí vás tisknu,
přec to, čím srdce se plaší,
že léto lomí se, nepřijmu!…“
„Co, milá má, co hledáte?“
„Pryč od vás mne to nutí.“
„Kam, milá má, kam chvátáte?“
„Sirým časem ať bloudím.“
„Kdo, milá, kdo vás povede?“
„Vítr, co bloudí, kam nevidím.“
„Co, milá, v hlavě nosíte?“
„Kout bez nás dvou, můj milý.“
„Na co, má milá, čekáte?“
„Na vaše srdce na chvilku,
nad ním se život uzamkne,
nad ním zapláču potichu.
Chvilku pod vrbou jívou,
dlouhou snad, ach krátkou spíše
v důlku rámě hlavu poopřenou
a smrt by konejšila tiše.“
(…)