Hra o vládu na maďarský způsob

Patový výsledek červnových voleb do Poslanecké sněmovny sice všechny překvapil, nic to však nezměnilo na neustálém opakování rádobymoudré poučky: voliči rozdali karty, nyní je na nás, zodpovědných politicích, jak s nimi naložíme. Pravdivost tohoto výroku lze snadno zpochybnit jednak poukazem na půlroční masáž voličů pomocí vychytralých marketingových postupů v kampani, jednak připomenutím, že přesnou znalost volebních pravidel a jejich možných dopadů postrádali i samotní politici.

Remíza na mandáty, z níž evidentně není snadné východisko, si sama o sobě říká o nějaké „sportovní" řešení v podobě prodloužení či penaltového rozstřelu. Nic takového však česká ústava ani volební zákon neznají, leč v budoucnu by se to mohlo (mělo) změnit. A je-li vlastně každé jednokolové hlasování svým způsobem střelbou naslepo, neboť jednotlivý volič v den voleb stejně přesně neví, jak se zachovají druzí, nabízí se logicky jako schůdnější řešení rozdělení volebního klání do dvou kol či etap. V první etapě by se „rozdaly karty", zatímco v etapě druhé by voliči skutečně mohli - na základě znalosti reálných výsledků první etapy - rozhodnout, jakou stranu nebo koalici chtějí vidět ve vládních křeslech. Uvedené vlastnosti má například maďarský smíšený volební systém, který letos v dubnu opět, a to již popáté od roku 1990, prokázal, že dokáže výrazně přispět ke vzniku většinové a programově celkem soudržné vládní koalice. Proto si určitě zasluhuje pozornost, tváří v tvář českým volebním výsledkům posledních let pak dokonce mimořádnou.

Poněkud komplikované, leč účinné

Maďarský jednokomorový parlament čítá 386 poslanců. Sto sedmdesát šest jich je voleno v jednomandátových obvodech dvoukolovým většinovým systémem, 152 ve vícemandátových obvodech na základě poměrného systému a 58 z kompenzační celostátní listiny. Takové je alespoň základní rozvržení, v praxi se však část mandátů z poměrné části voleb ještě přesouvá na celostátní kompenzační listinu. V jednomandátových obvodech získá v prvním kole parlamentní křeslo ten z kandidátů, jenž obdrží přes padesát procent hlasů. Nepodaří-li se nikomu překonat padesátiprocentní laťku na první pokus, koná se kolo druhé. Do něj postoupí každý, kdo v úvodním kole utržil alespoň 15 % hlasů, každopádně pak postupují minimálně první tři kandidáti, byť by někdo z nich získal i méně než 15 %. Ve finále již k zisku mandátu stačí prostá většina.

V poměrné části se rozděluje 152 mandátů, přičemž volebními obvody jsou župy (kraje), jichž je 19, a hlavní město Budapešť. Tyto volební obvody jsou nejčastěji čtyř-, pěti- a šestimandátové, avšak v největším z nich, v Budapešti, se rozděluje mandátů dvacet osm. Nárok na mandát mají v poměrné části voleb jen ty strany, které dokáží překonat celostátní pětiprocentní uzavírací klauzuli (v roce 1990 platila klauzule čtyřprocentní). Stejná podmínka pak platí i pro příděl z celostátní listiny. Na ni se převádějí takzvané ztracené hlasy, tedy hlasy odevzdané stranám v župách i v jednomandátových obvodech v prvním kole, které ale nevedly k zisku mandátu. Na celostátní listinu se přitom nepřevádějí pouze neuplatněné hlasy, ale původní počet padesáti osmi celostátních mandátů se rozšíří o mandáty nerozdělené v poměrné části voleb. Pro přepočet hlasů na mandáty v poměrné části se totiž užívá Hagenbach-Bischoffova metoda: část mandátů v župách tak zůstane nerozdělených. Kompenzační celostátní listina tedy v maďarském případě plní částečně funkci též jakéhosi druhého skrutinia. Zpravidla je tak na celostátní listině nakonec k mání více než 58 míst. Hagenbach-Bischoffova formule je navíc v Maďarsku upravena tak, že strana získá nárok na mandát i tehdy, dosáhne-li zbytek hlasů po dělení volebním číslem alespoň 2/3 volebního čísla. Chybějící hlasy nicméně musí strana zase přečerpat z konta neuplatněných hlasů pro příděl z celostátní listiny. Mandáty z celostátní listiny se přidělují pomocí d'Hondtovy metody.

Od roku 1990 do roku 2002 proběhly v Maďarsku čtvery parlamentní volby (všechny řádné). Ze všech vzešla většinová koaliční vláda, která se přes různé rozmíšky, spory, ba i vážné krize udržela vždy po celé volební období. Zejména v devadesátých letech poskytovala většinová složka vítězné straně podstatný nadproporční bonus. Pokud jde o počet mandátů, postupem času napomohla k vyprofilování stranické soustavy do dvou hlavních bloků. Z řádných voleb 2006 vzešla též většinová koaliční vláda a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by neměla zůstat v úřadu po celé volební období.

Po roce 1990 byla u moci koalice Maďarského demokratického fóra, malorolnické a křesťanskodemokratické strany, po roce 1994 vládla koalice socialistů (transformované komunistické strany) a Svazu svobodných demokratů, po roce 1998 pak koalice Svazu mladých demokratů (Fidesz), Maďarského demokratického fóra a malorolníků. V roce 2002 nastoupila koalice socialistů a svobodných demokratů, která v letošních volbách obhájila svůj vládní mandát, což se stalo poprvé od pádu komunismu. V roce 1990 zformovaly vládní koalici tři strany, roku 1994 dvě, roku 1998 tři a v letech 2002 a 2006 opět dvě. S výjimkou roku 1994 vznikly vládní koalice na základě volební spolupráce, což patrně přispělo k jejich soudržnosti. Dvoukolový většinový systém s odstupováním kandidátů („francouzského" typu) vyvolává tlak na stálost aliancí a zmenšuje pravděpodobnost náhlých přesunů stran k jinému bloku. A má též tu nespornou výhodu, že budoucí vládní koalici voliči nejprve potvrdí u volebních uren - nevzniká tedy na základě zákulisního vyjednávání poté, co se zavřou volební místnosti.

Klíčový podíl většinové složky přispěl k dvoublokovému (bipolárnímu) uspořádání maďarské stranické soustavy, k její koncentraci na blok socialistů a svobodných demokratů (liberálů) a na blok konzervativní pravice, i když o bipartismu hovořit nelze. Významně se projevil psychologický aspekt působení volebních pravidel, zejména vědomí rozhodujícího podílu většinové složky na celkovém výsledku, a to jak u politiků, tak u voličů. Nicméně poměrná složka umožňuje jakémukoli subjektu, který překoná pětiprocentní laťku, mít parlamentní reprezentaci a rozvíjet skrze ni své další působení. Navíc případné překonání pětiprocentní hranice nějakou novou stranou vlastně znamená i jakousi vstupenku pro možné navazování volebních aliancí mezi prvním a druhým kolem většinové části.

I když psychologické působení volebního systému ovlivňuje chování stran a voličů již v první fázi, lze volební proces podle maďarských pravidel rozdělit nejen časově, ale i kvalitativně na dvě etapy. První etapa, kam spadá poměrná část a první kolo většinové části, je etapou „poměrnou". Voliči mohou vyjádřit své první preference. Druhá etapa, představovaná druhým kolem voleb ve většinové části, je pak rozhodováním o vládě, rozhodováním strategickým. Tímto rozdělením jako by maďarský volební systém určitým způsobem řešil rozpor mezi požadavkem na reprezentativnost a současně „vládytvornost" volebních systémů. Obě etapy lze popsat i jinak: první znamená rozdání karet (s vědomím pravidel finále, celé hry), druhá etapa je pak završením.

Podobné vlastnosti má i dvoukolový většinový systém francouzského typu, na což poukazuje například Giovanni Sartori. Podle něj může volič ve dvoukolovém hlasování „střílet dvakrát - první kolo je selekcí, nikoliv elekcí". Dvoukolové většinové systémy nicméně ztěžují utváření strukturovaného systému politických stran. Právě smíšený volební systém by ale mohl zachovat výhody dvoukolové většinové volby a přitom odstranit uvedenou nevýhodu - existencí poměrné složky, jež by ve spojení s volební klauzulí mohla napomáhat větší strukturaci stranického systému.

Kompenzační složka maďarského systému je často kritizována pro svou nepřehlednost. Volič přesně neví, jakým procesem jeho hlas prochází, než se přemění v mandát. Výtka je tedy stejná, jaká by mohla zaznít například na adresu některých metod přepočtu hlasů na mandáty v poměrném systému, zejména těch „nadproporčních": voliči odevzdávají hlasy, s nimiž však různé matematické formule (hlavně v malých volebních obvodech) provádějí různá „kouzla", a z voleb vzešlý parlament tak plně neodráží preference a vůli voličů. Na obhajobu komplikovanějších forem volebních systémů lze ale uvést argument, že řada z nich není přece jen natolik komplikovaná, aby je volič nedokázal alespoň rámcově pochopit. Maďarská kompenzační listina má navíc jednu velkou výhodu oproti dvoukolovému většinovému systému: téměř každý hlas se nějak započítá. I voliči v jednomandátových obvodech, kteří hlasovali pro nakonec neúspěšné kandidáty, vědí, že jejich hlas byl kamsi převeden, a to ve prospěch jimi favorizovaného subjektu. Toto vědomí by sice mohlo oslabit strategické hlasování ve většinové části voleb, ale nezdá se, že by v maďarském případě převážilo nad strategickými ohledy. Stejný argument lze pak uvést i jako přednost smíšených volebních systémů všeobecně, i těch bez kompenzační listiny. Zvyšuje se v nich pravděpodobnost, že alespoň jeden hlas voliče bude nějak uplatněn a že voliči budou více vtaženi do politického systému.

Maďarský volební systém má samozřejmě své nedostatky. Je komplikovaný (což nelze popřít), ani on pochopitelně nezaručuje jednoznačné výsledky a negarantuje vymizení extremistů z parlamentní půdy (Csurkova MIÉP roku 2002 obdržela 4,4 % a zůstala jen těsně pod 5% laťkou; volby mohly skončit i patem). Menší koaliční partneři mohou pak vycenit své „vyděračské zuby" a mít na vládu nadproporční vliv, větší, než by odpovídalo jejich voličské podpoře. A volby jsou dlouhé: trvají prakticky čtrnáct dní. Nesporné přednosti maďarského způsobu hlasování by však neměly zůstat nepovšimnuty, neboť takřka samy vnucují myšlenku, zda by zavedení nějaké formy smíšeného volebního systému nakonec nepředstavovalo optimální řešení i pro Českou republiku, jež vhodná volební pravidla (možná) stále hledá. V této souvislosti je pak třeba zdůraznit, že při úvahách o možných dopadech působení volebního systému nelze brát v potaz pouze první aplikaci změněných pravidel hry, nelze počítat pouze s tzv. mechanickým aspektem působení volebních zákonů. Vždy je třeba do příslušných úvah promítnout i aspekt psychologický, který se navíc plně projeví až po určité době, při druhé, třetí aplikaci. Navíc smíšené volební systémy lze z hlediska volebního inženýrství vnímat jako soustavu složenou z určitých modulů, které se dají měnit, doplňovat - jednu složku například po čase zvětšit, druhou zmenšit, cosi přidat, pozměnit, a to v závislosti na vývoji stranického systému a žádoucích, předem definovaných parametrech.

Tvrdohlavá fialka a socialistický miliardář

Letošní maďarské parlamentní volby představují výmluvnou ukázku toho, že k vítězství ve volebním klání je nutné ctít logiku platných pravidel hry. Zatímco socialisté, tedy transformovaní komunisté, již přes deset let těsně spolupracují se Svazem svobodných demokratů, liberální stranou založenou někdejšími disidenty, jež by se dala označit i jako „strana budapešťské inteligence", pravici sužují v daleko větší míře vnitřní spory. Fidesz Viktora Orbána, který se po čtyřech letech v opozici pokoušel o návrat k moci, musel soupeřit i s pravicovým Maďarským demokratickým fórem (MDF) vedeným Ibolyou Dávidovou. Po roce 1990 tvořilo MDF dominantní sílu jak vládní koalice, tak pravicového konzervativního tábora, leč po roce 1998 tuto roli zaujal původně spíše liberální Orbánův Fidesz. S ním sice MDF dokázalo (muselo) spolupracovat, ale po celou dobu se nechtělo smířit s rolí malého a poslušného přívěšku. Fideszu vytýkalo, že ho utiskuje a hodlá pohltit. (Vztah Fideszu a MDF by se možná dal zhruba přirovnat ke vztahu ODS a ODA.)

„Velké strany musejí mít široký, mobilní základ, přesto ale potřebují k dosažení volebního vítězství a vytvoření vlády malé strany," popsal základní recept na volební vítězství ve své zemi maďarský politolog László Lengyel. Viktor Orbán sice dovedl obsadit pravou část spektra, avšak roku 2002 se mu to podařilo až příliš široce - ve druhém kole neměl s kým spolupracovat a volby prohrál. Letos se mu partner naskytl právě v podobě MDF, s nímž kandidoval společně v roce 2002. MDF však letos startovalo samostatně a překvapivě těsně překonalo pětiprocentní laťku. (V poměrné části získali socialisté 43,2 % hlasů, svobodní demokraté 6,5 %, Fidesz 42 % a MDF 5 %.) A tvrdohlavá květinka Ibolya Dávidová (ibolya znamená v maďarštině fialka) si postavila zásadní podmínku spolupráce: v případě vítězství „aliance slona s trpaslíkem" se Orbán nestane premiérem. Orbán, poražen z televizní předvolební debaty s premiérem a leaderem socialistů Ferencem Gyurcsánym, na tuto podmínku dokonce kývl, leč ani tak z aliance Fideszu a MDF nic nebylo, neboť vedení MDF ji nakonec odmítlo. Oficiální koordinace v podobě vzájemného odstupování kandidátů se nekonala (MDF získalo pouze 11 křesel v poměrné části a z kompenzační listiny, tedy jen 2,85 % mandátů v parlamentu), byť někteří kandidáti MDF odstoupili ve prospěch Fideszu z vlastního rozhodnutí. Když navíc Viktor Orbán svým souhlasem s kompromisním kandidátem Fideszu a MDF na post předsedy vlády přišel o auru jednoznačného premiérského kandidáta pravice, vítězství dosavadní vládní koalice již nestálo nic v cestě. „Fialka" tedy Viktora chladnokrevně „zařízla". Počítá patrně s tím, že stane dunajskou Margaret Thatcherovou a za čtyři roky přivede své MDF k volebnímu triumfu. Uvidíme. Houfy výzkumnic v oboru gender studies by pak asi freneticky zajásaly, nicméně nestranný pozorovatel by již zde mohl postřehnout, že i za úspěchem žen v politice stojí především dobře přečtený Machiavelli.

Poučení pro českou pravici je zřejmé a možná i hodně aktuální. Pokud by totiž z českého povolebního patu vzešla dohoda o nových volbách podle jiného volebního systému, měla by ODS dobře zvážit, má-li skutečně široký a mobilní základ a spojence, s nimž může alespoň v zásadních věcech počítat. Což platí i pro případ, že by česká změna volebních pravidel nevedla přímo k dvoukolovému většinovému či k nějakému smíšenému systému. (Případné zavedení většinového systému nebo poměrného systému s výrazně většinovými prvky by mohlo některé případné spojence - například KDU-ČSL - srážet a vést v konečném důsledku spíše k tragickým porážkám.)

Maďarským premiérem zůstává Ferenc Gyurcsány, jehož koaliční vláda socialistů a svobodných demokratů se může opřít o pohodlnou většinu 210 (tedy 54,4 %) křesel v parlamentu. Gyurcsány, někdejší vysoce postavený svazák, po pádu komunismu nelenil a své výhodné postavení v síti nomenklaturních rodin a vztahů využil k velkému zbohatnutí v privatizačním procesu. Když se ekonomicky zajistil, vstoupil plně do politiky. Skutečnost, že v čele postkomunistických socialistů stojí mladý milionář (ve forintech miliardář), sice působí na první pohled jako špatný vtip, leč svým způsobem přesně vystihuje podstatu změn po roce 1989.

Jedním z hlavních problémů Gyurcsányho vlády byl a je rostoucí rozpočtový schodek, svými rozměry pochopitelně notně přesahující premiérův soukromý majetek. Nejen v tomto smyslu je Gyurcsányho vláda společností s ručením omezeným. Případné vítězství Viktora Orbána by na této charakteristice však mnoho nezměnilo, neboť maďarská konzervativní pravice není zastánkyní minimálního státu. Spíše naopak. Stát je v jejím vnímání velkým nástrojem národní politiky, rozvoje maďarského národa a prosazování určitých konzervativních hodnot. Přívrženec české pravice by proto oba hlavní soky letošních maďarských voleb asi označil za socialisty. Výrazné postavení hodnotové konfliktní osy, jež v maďarské politice zastiňuje osu sociálně-ekonomickou, lze nicméně vnímat i jako předzvěst budoucí podoby evropské politiky, nikoliv jako lokální zvláštnost či úsměvný anachronismus.

Autor je politolog. Působí na IPS FSV UK Praha.