Hořká chuť vítězství

Při slavnostní inauguraci 8. dubna 2006 skládali přísahu Aleksandru Lukašenkovi vojáci, milicionáři a příslušníci KGB. Na nich postavil svůj autoritářský režim. Třebaže armádě příliš nevěří a její početní stavy jsou nižší než stavy milice, vojsk ministerstva vnitra a KGB. Své "poddané" přivítal v uniformě, která svou jednoduchostí jen náhodou připomínala osobu generalissima a tyrana Josifa Vissarionoviče Stalina. Nákladnou vojenskou přehlídku, jež má demonstrovat moc běloruského vůdce, dnes jen tak neuvidíte. Zahraniční média spekulovala, proč Lukašenko odložil prezidentskou přísahu z původně plánovaného termínu 31. března 2006 o více než týden. Novináři se sice lacině předháněli ve verzích, že tlak zahraničí a problémy kolem voleb na Lukašenka tak zapůsobily, že se psychicky složil, ale vysvětlení bude mnohem prozaičtější. Tyto běloruské volby ani zdaleka nebyly o osobních choutkách Lukašenka jako o tlaku Ruska a Gazpromu na privatizaci běloruské sítě ropovodů a plynovodů. Moskva neopomenula Lukašenkovi připomenout svou podporu a dala mu najevo, že nic není zadarmo. Spíše dostal žaludeční křeče z ruských požadavků, než z pro něj nepříliš významného mentorování Evropské unie.

Odhady a východiska opozice

Když krátce před volbami přijel do Prahy Ales Bialacki, šéf zakázané organizace na obranu lidských práv Vjasna 96 a jeden z předáků opozice, připustil při neformální debatě, že největším úspěchem opozice bude, pokud po volbách zůstane jednotná. Po nekonečných hádkách a hledání společného kandidáta se opozici podařilo vybrat Aleksandra Milinkieviče a kampaň prakticky všech opozičních uskupení se soustředila na to, aby právě jeho jméno vstoupilo ve všeobecnou známost. Bialacki sice hýřil navenek optimismem, ovšem sám připouštěl, že při férových volbách by opozice získala pravděpodobně 30 %, nanejvýš 40 % hlasů. Lukašenko by vyhrál tak jako tak.

Běloruská opozice vešla ve známost především svými nápaditými předvolebními kousky, ale jinak se zdálo, že příliš podlehla radám zahraničních odborníků, kteří přeci jenom nechápou běloruské podmínky v celé šíři. Běloruské opozici chyběl jakýkoli plán, na což poukazovali i představitelé běloruské exilové vlády, Rady BNR.

Pokud se nebudeme zabývat kontroverzní osobou Sergeje Hajdukeviče, předáka liberálních demokratů, jehož pozice není srozumitelná ani těm největším znalcům běloruské politiky (vypadá to, že tvoří jakousi režimem tolerovanou opozici), staly se dvěma hlavními ikonami opozičního snažení Aleksandr Milinkievič a Aleksandr Kazulin. Zatímco Milinkieviče podporovaly především obě nejsilnější opoziční strany - Běloruská národní fronta - Obrození (Běloruskij narodnyj front - Adražděnije; BNF) Vincuka Viačorky a Sjednocená občanská strana (Objedinjonaja graždanskaja partija; OGP) Anatola Liabedzky, za bývalým rektorem Běloruské státní univerzity Kazulinem, formálně předákem jedné ze dvou sociálně demokratických stran - Hramady, stojí s největší pravděpodobností skupina politiků kolem bývalého běloruského ministra zahraničí Urala Latypova a především ruská naftařská lobby.

Šokující Kazulinův projev

Přestože se zpočátku zdálo, že Milinkievič i Kazulin postupují ve shodě, situace se dramaticky změnila po Kazulinově projevu v Běloruské televizi v rámci povolených třiceti minut pro prezidentské kandidáty - pochopitelně kromě Lukašenka, který tvoří každý den více než 80 % zpravodajství. Kazulin, který s Lukašenkem kdysi úzce spolupracoval, na něj z televizní obrazovky pustil tolik špíny a obvinil ho z tolika věcí, že divákům zůstal rozum stát. To, co si dovolil, byl bezprecedentní krok v dosavadní historii Lukašenkovy autoritářské vlády. Většina diváků se při jeho one-man-show sice zpočátku bavila, ovšem záhy převládly pochyby. Proč nezasáhli cenzoři? Jakou strategii Kazulin sledoval? Znamená to, že i v rámci vertikály (pojmenování běloruského způsobu vlády, kdy se veškerá moc soustřeďuje v rukou jednoho člověka - Aleksandra Lukašenka) existují Lukašenkovi protivníci, kteří Kazulinův útok pustili do éteru? Byl to pouze pokus Kazulina o strhnutí pozornosti na sebe? Nebo se jednalo o předem promyšlený tah, kterým chtěla proruská, ale i protilukašenkovská klika narušit obraz opozice?

Na tyto otázky neznáme odpovědi, ovšem od doby Kazulinova televizního vystoupení začalo mezi Milinkievičem a Kazulinem docházet k názorovým neshodám. Opozice se ocitla ve slepé uličce. Milinkievičovi stoupenci i on sám znejistěli ještě více ve chvíli, kdy byli zatčeni předáci obou největších politických stran, Vincuk Viačorka a Anatol Liabedzka, spolu s mnoha regionálním představiteli. Odpůrci režimu si tohoto kroku byli vědomi a podle svých slov se na něj připravovali, ovšem ve skutečnosti to veškerou činnost čtrnáct dní před volbami ochromilo. Neexistovala totiž žádná paralelní struktura vedení. Opozice prostě nemá dostatek kádrů, pokud použijeme v této zemi hojně tradované slovo. Ostatně již Stalin prohlásil, že "kadry rešajut vsjo".

Jedinou akční silou se stali běloruští anarchisté, kteří byli dříve soustředěni kolem dnes již zakázaných anarchistických novin Navinky (kromě doslovného překladu i název minské čtvrti, kde se nachází obrovská psychiatrická léčebna). Tyto noviny svého času lákaly nejvíce čtenářů z opozičních tiskovin, neboť si jejich redaktoři dělali legraci ze všeho a ze všech. Přinejmenším jeden z jejich zakladatelů, Ales Mazur, nechal v ruské Smolenské oblasti vytisknout zvláštní číslo oficiálního deníku administrace prezidenta Sovětskoj Bělorussiji, v němž nechal otisknout adorující články na Lukašenka s tím, že by měl být zvolen doživotním prezidentem nebo že by měla být zrušena ústava a vyhlášeno carství dynastie Lukašenků, neboť pouze tak se země může i po smrti velkého Lukašenka řídit jeho představami. Přestože KGB i milice začala náklad Sovětskoj Bělorussiji konfiskovat, neshledala trestný čin. Šlo o jedinou opoziční akci v předvolební kampani hodnou zmínky.

Chybějící hodnověrné výsledky

Letošní běloruské volby měly jeden hlavní prvek - chybějí hodnověrné údaje o volbách, chybějí seriózní předvolební průzkumy i kvalitní exit polls. Většině těchto průzkumů zamezila administrace prezidenta, která si byla vědoma, že bez těchto podkladů bude znít tvrzení Západu o zfalšování voleb nevěrohodně. Jediný průzkum, který může alespoň něco napovědět o skutečném smýšlení Bělorusů, nabídla agentura Gallup prostřednictvím nezávislé běloruské tiskové agentury Belapan 23. ledna 2006, tedy dva měsíce před volbami. Podle něj by pro Lukašenka, pokud by se volby uskutečnily 15. ledna 2006, hlasovalo 54,6 % voličů, 16,8 % by dalo hlas Aleksandru Milinkievičovi, 2,9 % by získal Kazulin, přičemž kolem čtvrtiny voličů zůstávalo nerozhodnutých. Tento výzkum jasně prokázal, že se opozici skutečně podařilo rozehrát osobní kartu Aleksandra Milinkeviče, jehož podle výsledků znalo skoro 80 % dotázaných, z nichž 55 % ho vidělo v pozitivním světle.

Režim se snažil opozici ukázat především jako pohůnky USA, kteří chtějí revoluci a okupaci Běloruska silami NATO, zatímco Milinkievič a jeho stoupenci nedokázali zahrát na žádnou strunu, která by k nim přitáhla pozornost voličů. Další chybou opozice se nepochybně jeví skutečnost, že veškerou činnost svých stoupenců nasměrovala do hlavního města, zatímco regiony zůstaly agitačně neposkvrněné. Také bláhové - a o to více obdivuhodné - představy části běloruské mládeže, že i tuto zemi ukrajinská oranžová revoluce nemine, byly jasně liché již předem. Na rozdíl od Ukrajiny totiž opoziční síly nemají žádný vliv na mocenské struktury a zastoupení v nich. Hovoříme na tomto místě o Milinkievičových stoupencích, respektive o stoupencích takzvané sjednocené opozice. Kazulin a proruské, ovšem protilukašenkovské křídlo ve strukturách nepochybně podporu má, ale tito lidé nikdy nevystoupí otevřeně proti režimu a vyčkávají na vhodný okamžik, kdy převezmou moc. Nikdo z vertikály oficiální výsledky nezpochybnil.

Krach opoziční taktiky

Opozice počítala s tím, že bude porovnávat oficiální výsledky pomocí svých zástupců ve volebních komisích a že jejich poznatky podpoří exit polls vyhotovené ruskou agenturou pro výzkum veřejného mínění Centr Levada. Režim se ovšem tentokrát dobře připravil. Do volebních komisí se dostala pouhá hrstka zástupců ostatních prezidentských kandidátů a Centr Levada zničehonic prohlásil, že exit polls nemůže uveřejnit, neboť přes 30 % oslovených nechce říct, koho zvolili. Nikdo nepochybuje o tom, že se jednalo o podlehnutí tlaku režimu. Někteří pozorovatelé podotýkají, že jej osladil i příslušný finanční obnos. Opět se ukázalo, že režim se na takzvané volební klání po Bělorusku připravil lépe a systematičtěji a dokázal se poučit ze svých předchozích chyb. Opozice nevytvořila žádný záložní systém řízení a po předpokládaném zatčení Viačorky a Liabedzky se ocitla nerozhodná a v rozpacích, kdo jí nyní bude dávat pokyny.

Podobně na tom byl i tlak režimu na volební pozorovatele. V režimem ovládaných médiích - kterých je většina - dostávali pochopitelně prostor k vyjádření pouze delegáti ze zemí SNS, kdežto pozici pozorovatelů OBSE se Lukašenkovi nohsledi snažili znevážit poukazem na vměšování této organizace do běloruských vnitřních věcí a její údajnou podporou opozice. Samotní volební pozorovatelé OBSE mohli jen konstatovat, že k volebním výsledkům se dostali pouze na oblastní úrovni a výsledky voleb v okresech a jednotlivých volebních místech jim zůstaly utajeny.

Mezi padesáti českými pozorovateli OBSE bylo i několik lidí, kteří Bělorusko rozhodně nenavštívili poprvé a kteří se dají považovat za odborníky na problematiku této země. Také je zarazilo, že po opoziční agitaci nebylo na okresní a místní úrovni ani vidu, ani slechu. Jisté známky opoziční kampaně vykazovala oblastní centra, ale ani tam to nebylo nijak výrazné. Otázkou zůstává, nakolik se na potření předvolební kampaně protirežimních prezidentských kandidátů podílely místní bezpečnostní složky. Ale i tak se zdá, že se opozice zaměřila především na hlavní město Minsk.

Protesty proti výsledkům

Jediné volební výsledky, které se nakonec daly porovnat s těmi oficiálními, jsou výsledky exit polls při hlasování na běloruských zastupitelských úřadech v zahraničí. Protože je dělaly převážně studenti, musíme k nim přistupovat s rezervou a v žádném případě je nepovažovat za výsledek práce profesionálů. Můžeme je používat toliko orientačně, přičemž u některých se dá předpokládat, že mohly být účelově zkresleny. Autor považuje za nejrealističtější obraz situace exit polls z Vilniusu, o němž ostatně Bělorusové hovoří jako o Vilně a považují ho za své historické hlavní město.

Kromě Ruska a některých dalších zemí SNS výsledky voleb neuznala ani OBSE, ani State Department, ani Evropská unie, i když je pravda, že konečný výrok EU oddálil německý postoj, jenž vyzýval k opatrnosti ve zbrklých soudech. Jednotný postoj Evropy a USA nicméně povzbudil opozici - a ta se nerozhodla k žádným činům. Studenty, kteří vyšli protestovat proti výsledkům voleb a utvořili malý stanový tábor přímo ve středu města na Kastričnickoj plošče, přímo před okázalým a obludným Dvorcem republiky a několik desítek metrů od budovy Administrace prezidenta, vedli radikálové z řad bývalých anarchistů, soustředěných především kolem Alesa Mazura, o němž již byla řeč. V běloruských podmínkách šlo o nepoznanou svobodu, jednalo se o čin, který nemá za dobu Lukašenkovy vlády obdobu.

Rozpaky opozice z činu studentů zaznamenali všichni pozorovatelé. Předáci opozice v prvních chvílích netušili, zda je podpořit, nebo ne. Nakonec se k podpoře odhodlal pouze Milinkievič, který ovšem neustále opakoval, že s organizací tábora nemá nic společného. Kazulin pak vystoupil na Kastričnickoj plošči s výzvou, aby se studenti rozešli, a zároveň napadl Milinkieviče, že se spolu dohodli, že až do 25. března 2006, výročí vyhlášení Běloruské národní republiky v roce 1918, nepodniknou žádnou akci.

Kvůli batohu za mříže

Snad celý svět sledoval dění na Kastričnickoj plošči se zájmem, třebaže většina politických komentátorů byla, lidově řečeno, "mimo mísu", když chtěla vidět ve studentském táboře zárodek běloruské revoluce a'la kyjevský Kreščatik.

Režim nemohl podobný vývoj připustit. V tom měl částečně pravdu Kazulin, který si jako bývalý rektor uvědomoval, jaké následky studenty čekají a že jejich akce nemá bez široké podpory obyvatelstva a části vládnoucí vertikály naději na úspěch. Ostatně sám za své funkce podobná vyloučení z vysokých škol podepisoval nebo o nich přinejmenším věděl. Kazulinův názor ovšem záměrně nepočítal s morálním významem celé akce. Soustředění podpory světové veřejnosti na události v samém srdci Běloruska režim částečně znejistilo. Milice s KGB postupovaly první dny ve skrytu, zatýkaly pouze lidi, kteří odcházeli - či naopak přicházeli - z Kastričnickoj plošči. Poznávat zločince podle toho, zda mají v batozích jídlo či spacáky a zda vůbec mají na zádech batohy (v Bělorusku jinak věc nepříliš obvyklá), by v jiných zemích vyvolávalo záchvaty smíchu. V Minsku však tento obraz tvořil jeden z kamínků mozaiky tvrdé reality.

Přestože se někteří analytici (včetně autora tohoto článku) domnívali, že se bezpečnostním složkám tímto způsobem podaří postupně protestní stanový tábor zlikvidovat a k razantnímu zásahu pod blesky objektivů místních a zahraničních novinářů nedojde, nebylo tomu tak. Na vážkách rozhodování, zda nedostat běloruské události na přední stránky světových deníků, nebo zda se odvážit a strhnout na sebe pozornost, zřejmě sehrála svou roli plánovaná sobotní opoziční demonstrace. Spojení studentského protestního tábora s nově příchozími demonstranty by zřejmě v očích analytiků běloruského KGB mohlo přerůst v nezvladatelnou situaci. Proto patrně došlo k tomuto rozhodnutí. Někteří novináři danou možnost očekávali, a proto zůstali v pohotovosti po všechny noci. Spolu s nimi se v okolí stanového městečka pohybovali také diplomaté některých zemí Evropské unie.

Není divu, že tvrdý zásah "omovců" a speciálních jednotek v pátečních časných ranních hodinách vyvolal na Západě vlnu solidarity s bojovníky proti Lukašenkovu samovládí, neboť se prakticky vzápětí dostal do médií, přičemž ta tištěná s články a komentáři přišla v sobotu 25. března, v den plánované demonstrace proti zfalšovaným volbám. Takové načasování nebylo z pohledu režimu příliš šťastné.

Demonstrace a překonání strachu

Sobota se sice probudila do hezkého počasí, ovšem atmosféra klidnou a spokojenou rozhodně nebyla. Podle klasického schématu zablokovaly bezpečnostní složky a armáda hned ráno celý střed města, hromadná doprava byla odkloněna a metro zde jednoduše nestavělo. Příprava na střet dosáhla obřích rozměrů i v porovnání s potlačením podobné demonstrace 25. března 2001. Záběry televizních kamer zachytily, že mezi jednotkami běžně potlačujícími demonstrace (OMON, Almaz, KGB, zásahové oddíly milice, armáda a vojska ministerstva vnitra) se nacházely i oddíly Darožno-pastovoj služby (DPS), tedy dopravní nebo možná lépe dálniční policie.

Shromáždění pěti tisíc demonstrantů (což je spíše vyšší číslo, než jaké odpovídá skutečnosti) se sice pohybovalo pod množstvím, které sám Milinkievič označil za úspěch (hovořil o sedmi tisících), ale i tak to v atmosféře strachu znamenalo svým způsobem úspěch. Ovšem ne úspěch v tom slova smyslu, jak předpokládala opozice.

Rána, jíž režim definitivně skoncoval s opozičními demonstracemi, se sice mohla zdát z mediálního hlediska chybnou, ovšem splnila svůj účel - již nebylo nikoho, kdo by v demonstracích pokračoval. Organizace na obranu lidských práv Vjasna 96 uvedla (oficiální informace nejsou), že s minským jarem 2006 došlo k zatčení a uvěznění 1 200 lidí, převážně Bělorusů, ale i cizinců. Většina z nich "vyvázla" s administrativními tresty odnětí svobody v trvání od několika dnů do doby tří týdnů. Jediný velký exemplární proces režim zřejmě chystá jen s Kazulinem, ale pokud se potvrdí jeho spojení s ruskou naftařskou lobby, nemusí ani to být tak žhavé.

Radikální krok režimu nicméně vyprovokoval Evropskou unii natolik, že konečně v plné míře podpořila postoj Spojených států k běloruské otázce. Zákaz vstupu některých představitelů režimu je sice podobně jako vyhlášení finanční podpory opozici nebo umožnění studia vyloučených studentů v zahraničí chvályhodný (a tato podpora znamená pro protivníky režimu hodně), ovšem zejména ve finančních otázkách půjde (při znalosti současného běloruského zákonodárství) ve výsledku spíše o zbytečné plýtvání prostředky. Bez souhlasu režimu totiž již od roku 2001 nemůže žádná organizace dostávat podporu ze zahraničí a každá režimu podezřelá transakce se stává předmětem kriminálního vyšetřování. Ostatně ani slibovaná podpora Evropské unie před volbami nepřinesla ovoce, neboť realizace většiny projektů začala až začátkem roku 2006 - a to již bylo pozdě. (Možná by nebylo, kdyby Lukašenko uměle nepřesunul volby o tři měsíce dříve, ale i s podobnými kroky by se mělo v nestandardních běloruských podmínkách počítat.) Někteří opoziční předáci, například právník a obhájce lidských práv Valiantsin Sciefanovič, zase upozorňují, že nabídka studia v zahraničí sice nabízí postiženým alternativu, avšak ve svém důsledku jde o další oslabení vnitřní opozice. Ze zkušenosti také vyplývá, že většina studentů se zpět do vlasti nastálo nevrací.

Jedna hořká pro Lukašenka

Co se Lukašenkovi nedá upřít, je skutečnost, že po celou dobu mistrně mlžil a zatajoval fakt, že již v lednu 2006 mu položil nůž na krk Gazprom a nekompromisně požadoval privatizaci Beltransgazu, organizace, která spravuje plynovody, ropovody a má podíly v rafinériích na území Běloruska. Jinak pohrozil zvýšením cen plynu a ropy pro Bělorusko na evropskou úroveň.

Lukašenko schůzku s Alexandrem Medveděvem, předsedou představenstva Gazpromu a generálním ředitelem Gazexportu, v lednu 2006 přiznal, ovšem tvrdil, že cílem návštěvy byly dohody o zvýšení transportu ruského plynu do Evropy a zvýšení objemu zásobníků plynu v Bělorusku na jednu miliardu kubických metrů. Nikdo si tehdy nepřipustil, že by se mohlo opět jednat o tlak Gazpromu, jakému bylo Bělorusko (před ním i Ukrajina) již vystaveno.

Gazprom požadoval zvýšení ceny plynu dodávaného do Bílé Rusi již v roce 2004. Tehdejší krize, kdy Gazprom žádal 50 dolarů za kubický metr, se mohla zdát směšná (Gazprom nakonec přistoupil na cenu 46,68 dolarů za m3.) Bělorusové totiž požadovali za transport 1 000 kubíků na vzdálenost 100 kilometrů 1,2 dolaru, zatímco Gazprom byl ochoten jít na 0,75 dolarů. Na tom také licitace skončila a situaci, spíše z politických důvodů, řešil ruský premiér Michail Fradkov. Gazprom se pochopitelně zajímal i o privatizaci sítě plynovodů a ropovodů, ovšem Lukašenko požadoval 5 miliard dolarů, zatímco Gazprom byl ochoten zaplatit maximálně 500 milionů dolarů. Smlouva na rok 2005 byla nakonec podepsána v červnu 2004. Stejný kontrakt na rok 2006 byl podepsán 27. prosince 2005. Proto lednové schůzce nikdo z analytiků nepřikládal důležitost.

Ještě než stačil, obrazně řečeno, uschnout inkoust na zfalšovaných hlasovacích lístcích, Gazprom zahájil útok. Již 30. března prohlásil, že pro rok 2007 zvýší cenu ropy pro Bělorusko na evropskou úroveň, tedy trojnásobně. Musíme si uvědomit, že současná cena pro Bělorusko je třikrát nižší než pro jiné země SNS. Zajímavé také je, že březnová schůzka jednoho z šéfů Gazpromu Alexeje Millera s běloruským ministrem energetiky Alexandrem Agejevem a generálním ředitelem Beltransgazu Dmitrijem Kazakovem se neuskutečnila v Minsku, ale v moskevském sídle společnosti.

Rusko prostřednictvím Gazpromu jasně dává najevo, že každá pomoc - v tomto případě udržení Lukašenka u moci - něco stojí. Buď zprivatizuješ Beltransgaz podle našich pravidel, nebo si můžeš užívat rapidního zhoršení uměle držené životní úrovně, kolapsu ekonomiky a následných nepokojů. Místopředseda Gazpromu Alexandr Rjazanov jasně prohlásil, že ke zvýšení dojde, pokud Bělorusko nevpustí Gazprom do Beltransgazu.

Lukašenkovo dilema

Lukašenko si sice stále drží pozici, neboť do konečného rozhodnutí mu zbývá tři čtvrtě roku, již nyní je ale jasné, že i zvýšení ceny plynu pro Bělorusko na 95 dolarů, tedy necelý dvojnásobek, by mělo podle prvního místopředsedy běloruské Národní banky Jurije Alimova výrazný negativní dopad. Jeden z šéfů opoziční OGP a ekonom Jaroslav Romančuk jde ještě dále a tvrdí, že bezprostředním dopadem by bylo snížení hrubého národního produktu o tři až pět procent s tím, že řada běloruských podniků by okamžitě ztratila konkurenceschopnost. Pesimistické odhady hovoří až o 30% propadu hrubého národního produktu.

Představitelé režimu připouštějí, že plyn by mohl pro Bělorusko zdražit bez velkých problémů jen o deset procent, a snaží se zapůsobit na Rusko tím, že když jednají o svazovém státě, měli by mít stejné podmínky jako třeba sousední Smolenská oblast, kde velkoobchodní cena plynu činí 42,8 dolaru.

Lukašenko si je také vědom, že pokud by privatizoval Beltransgaz do ruských rukou, část nomenklatury mu to nikdy neodpustí. A další skutečností je, že pokud by se zbavil kontrolního balíku v Beltransgazu, klesne jeho užitečnost v pragmatických ruských očích k nule. Pro těch pár pochybných zbrojních kšeftů s Íránem, Libyí, Severní Koreou a podobnými zeměmi si jistě dokáží najít jiného prostředníka.

Výhledy do budoucna

Opozici se zdárně podařilo vytvořit image Milinkieviče, který nepochybně zůstane i do budoucna její ikonou a Západem respektovaným partnerem. Zdánlivý propad Kazulina by mohl ve skutečnosti znamenat, že s běloruskou sociálnědemokratickou stranou Hramada počítá Rusko jako se zárodkem vlády bez Lukašenka, která ovšem bude příkladně proruská (což se možná nebude líbit stranickým otcům-zakladatelům, ale realita zůstává realitou). Milinkievičovi stoupenci se tak mohou dočkat korektnějšího volebního boje, přestože je očividné, že Moskva Minsk ze své sféry vlivu nepustí.

Pokud Lukašenko nevymyslí žádný tah, jeho pozice bude přinejmenším vratká. Privatizace Beltransgazu se rovná jeho pádu i zhroucení ekonomiky. Z tlaku Západu si možná ani tolik nedělá. Jeho naděje se budou upírat ke Svazu Ruska a Běloruska, v jehož čele by ho rádo vidělo podle některých průzkumů až 80 % Rusů z Moskevské oblasti (ne však Moskva samotná). Jeho moc bude každopádně více titulární než exekutivní.

Je jasné, že Moskva Bělorusko potřebuje, ale i ona si uvědomuje, že ne každou cenu může akceptovat. Přemýšlí-li skutečně o výměně Lukašenka, zůstává otázkou. Současné opozici nicméně rozhodně nedá takový prostor, jaký by si představovala.

Toto vítězství nelze Lukašenkovi závidět. Ale jak říkají Bělorusové: "U nás je možné všechno."

Výsledky běloruských prezidentských voleb (%)

Zdroj: Radio Free Europe/Radio Liberty

Poznámka: Volební účast činila 92,6 % oprávněných voličů.

Autor pracoval v Bělorusku pro společnost Člověk v tísni. V dubnu 2001 byl ze země vyhoštěn za porušení pravidel pobytového režimu.