Historické bádání a jeho místo v životě

Následující text je ukázkou z Butterfieldovy knihy Křesťanství a dějiny z roku 1949. V ní píše, že křesťanská víra otevírá před historikem dvě cesty, po nichž může přistupovat ke studiu dějin. Za prvé – poskytuje mu orientační výklad dějin, který je „klíčem ke koncepci celého dramatu člověka“ a jednotlivým historickým podrobnostem propůjčuje jejich význam. Dosáhnout takové celkové perspektivy, to už si žádá básníka a proroka, filozofa a teologa. Za druhé – křesťanská víra může historikovi poskytnout i metodu přístupu k historickému bádání redukující závažnost role, kterou v životě sehrává věda, a uznávající, že úkol historika je přísně ohraničený. Akademická historie plní podle Butterfielda legitimně svou úlohu jen tehdy, omezuje-li se – v souladu s rankovskou tradicí – na kritické zkoumání dokladů, takže výsledkem jejího úsilí bude získání veskrze konkrétních a věcných informací o minulosti. Tato technická historie „nám poskytuje víceméně přijatelnou záruku, že jisté události se skutečně udály, že se udály v jistém pořádku a že mezi nimi existují jisté souvislosti“. Jak ovšem Butterfield sám v dalším zdůrazňuje, touto metodou lze „historicky prokázat“ jen malou část toho, s čím historik přichází do styku – a navíc ani nejde o část nejvýznamnější. (...)