Hejtmané jdou do nebe

Letos na podzim budou mít za sebou krajské úřady a jejich představitelé již tři roky svého působení. Při bližším hodnocení toho, co praktického jejich existence přinesla regionálnímu rozvoji, musí i ten největší obhájce krajské samosprávy uznat, že pramálo. Hej­t­mané a hojný zástup jejich náměstků při jakékoli kritice oponují, že centrální úřady jim nepřejí, upírají jim kompetence a když na ně nějaké převedou, tak bez finančního krytí. Je to samozřejmě jen část pravdy. Zbytek vězí v historii vzniku krajů a v jejich představitelích.

Po prvních krajských volbách v roce 2000 bylo jasné, že strany, které nejvíce prosazovaly zřízení krajské samosprávy, zůstanou při dělení postů v těchto nových institucích stranou. Především ČSSD přinesly tyto volby výrazné zklamání - od této chvíle bylo zřejmé, že původní nadšení sociálních demokratů pro silnou samosprávu ustupuje do pozadí. Proč také dávat podíl na moci (a státních financích) svým konkurentům? Pro ODS naopak krajské posty přinesly spásu v podobě placených míst pro členy strany a alespoň část nějakého politického a ekonomického vlivu. Vzhledem k pragmatickému založení většiny jejích politiků nebyl problém přešaltrovat z kritiků nejen na nadšené obhájce krajské samosprávy, ale především na bo­jovníky za ještě větší kompetence pro kraje a mohutnou decentralizaci státní správy. Jejich síla je v ODS měřitelná úspěchem, s jakým potřeli původní a jasně formulovaný negativistický přístup občanských demokratů vůči „parcelování republiky".

Z výše popsaných důvodů byl původní záměr, totiž aby kraje přispěly především k rozvoji potenciálu jednotlivých regionů a intenzivně se připravovaly na svoji roli v EU, z budování jejich „raison d'etre" zcela vytlačen. Ve výkonu těchto funkcí lze jejich dosavadní působení přirovnat k okresnímu úřadu, byť o něco většímu.

Kraje se prostřednictvím boje o svoji existenci v čele se silnými politiky opozičních stran staly především politickou entitou. K posílení tohoto trendu došlo po ustavení současné koaliční vlády, kdy ODS po období kvaziopozice za éry premiérování Miloše Zemana ztratila i ty poslední nitky k politické moci a prošla stranickým bojem o nástupnictví Václava Klause. Parlamentní politici ODS nedokázali být vládě viditelnými a obecně přijímanými kritiky, tedy plnohodnotnou opozicí. Důvodem je pochopitelně i stav, kdy vládní koalice je často sama sobě tou nejlepší opozicí a zaměstnává veřejnost vnitřními, více či méně koncepčními spory. To ale nic nemění na faktu, že ODS se v parlamentu po červnu 2002 chová spíše jako vykastrovaný a líný kocour než jako šelma jdoucí vládě po krku. O to více a silněji pak opoziční rétoriku přejímají hejtmani za ODS, kteří s bojem za kompetence a peníze pro kraje (pro který lehce nadchnou i kolegy z KDU-ČSL) spojují i obecně politickou kritiku vlády. Tristní situaci nejlépe vystihuje fakt, že výroky parlamentních představitelů ODS jsou většinou terčem posměchu a jejich výzvy k rezignaci toho či onoho člena vlády jsou oslyšeny nejen premiérem, ale i médii. Na druhou stranu, když hejtmané vyzvou k rezignaci například ministryni zdravotnictví, je to vnímáno jako velmi silný a jasný signál, na který musí všichni zúčastnění reagovat.

Příští rok se budou konat druhé krajské volby. Již dnes je zřejmé, že ODS z nich - nestane-li se něco nepředvídatelného - vyjde velmi dobře, možná i lépe než v roce 2000. S rostoucí mírou politického vlivu hejtmanů a krajských představitelů vůbec se v kontrastu se slabým politickým postavením Senátu opět vynořuje otázka přeměny horní komory parlamentu na těleso, jehož složení bude respektovat politickou realitu. Možná by se tím i zdravě ventiloval politický přetlak krajských lídrů, kteří by pak měli více času na práci pro rozvoj svého kraje.