GMO, EU, USA, WTO a budoucnost českého zemědělství

Zkratky v názvu článku připomínají známou písničku Ivana Mládka ze sedmdesátých let, ve které si bral na mušku tehdejší zkratky, jako byly OPBH, ČSAD, PVC a mnohé další. Pro téma tohoto článku je však nezbytné je použít, protože jejich rozepisování by bylo velmi zdlouhavé a protože podstata věci to skutečně vyžaduje.

Začněme tedy nejprve konstatováním, že GMO (geneticky modifikované plodiny) se staly předmětem velkého obchodního sporu mezi Evropskou unií a Spojenými státy v rámci WTO (Světová obchodní organizace). Tento spor se blíží k definitivnímu rozuzlení a navíc bude mít přímý dopad i na české zemědělství. Právě proto stojí za to podívat se na podstatu sporu a jeho důsledky trochu podrobněji.

Českou veřejnost zatím debata o GMO nijak výrazně nezaujala. S výjimkou malého článku o tom, že rakouští zemědělci chtějí mít ochranné desetikilometrové pásmo okolo české hranice, aby se jejich plodiny nemohly křížit s českými GMO plodinami, se o věci v podstatě vůbec nediskutuje. Ve státech staré EU-15 však představují GMO zásadní téma. Například již zmíněné Rakousko je známé nejen jako absolutní odpůrce jaderné energetiky, ale také jako neméně zásadní odpůrce GMO.

Geneticky modifikované plodiny jsou již dlouhou řadu let pěstovány a konzumovány v celé řadě vyspělých států světa, především však v USA, Kanadě, Argentině a Austrálii. Evropská unie ale jejich pěstování z různých důvodů spojených s obavami ze zdravotních rizik a z rizik pro životní prostředí blokovala. V letech 1999-2003 tak činila především tzv. moratoriem na dovoz GMO do EU a také velmi komplikovanou procedurou pro schvalování těchto plodin. USA, Kanada a Argentina daly v rámci WTO podnět k přezkoumání této unijní politiky a výsledkem bylo rozhodnutí WTO, že moratorium je nelegální.

Podle pravidel WTO je možné omezit volný obchod s potravinami a zemědělskými plodinami legálně pouze v případě, že jsou porušena konkrétní sanitární nebo fytosanitární pravidla. Právě to bylo jádrem argumentace EU, že totiž GMO jsou pro zdraví lidí a životního prostředí nebezpečné. Tato argumentace ale byla na základě vědeckých podkladů zcela odmítnuta. Je symptomatické, že uvedené rozhodnutí se stalo terčem velké kritiky ze strany mezinárodních environmentalistických organizací, jako je Greenpeace, protože zcela zpochybňuje relevanci celé jejich dosavadní argumentace. EU tedy nyní stojí na prahu nové éry v oblasti GMO.

Velmi jasně to bylo vidět na posledním zasedání zemědělského výboru Evropského parlamentu v Bruselu. Komisařka pro zemědělství se ocitla v prudké palbě kritiky ze strany naprosté většiny členů výboru za to, že údajně „podporuje GMO proti vůli spotřebitelů, kteří si je nepřejí". Jedna řecká poslankyně dokonce neváhala označit komisařku za člověka, který „nepřeje svobodné volbě lidí konzumovat to, co chtějí". Absurdita a tvrdost těchto poznámek mne velmi překvapila, protože realita je nyní taková, že spotřebitelé v EU žádnou svobodnou volbu v oblasti GMO nemají, neboť tyto plodiny jsou až na drobné výjimky zakázány a celý unijní trh bude muset být liberalizován jen díky vnějšímu tlaku z WTO. Řecká poslankyně svůj projev zakončila „parádní" větou: „Víme, komu to nakonec poslouží - velkým americkým korporacím; a všichni dobře víme, co jsou zač." Jiný poslanec ze sousedního Rakouska tvrdě požadoval zřízení „GMO free zones in EU", kam se údajně Rakousko celé přihlásí. Zkrátka čekají nás velké věci, které se samozřejmě přímo dotknou také českého zemědělství a tedy i nás spotřebitelů.

Komisařka pro zemědělství se vyjádřila v tom smyslu, že na novou situaci po rozhodnutí WTO bude Evropská komise reagovat flexibilně. Znamená to, že bude prosazovat pouze rámcová pravidla pro „koexistenci GMO a ,neGMO' plodin". Tato pravidla by měla zabránit vzájemnému křížení obou druhů plodin a tedy uchovat klasické evropské zemědělství bez genetických manipulací tam, kde si to budou producenti a spotřebitelé přát. Zároveň by měla být posílena informovanost spotřebitelů o tom, co je GMO produkt a co nikoliv.

Podle vyjádření komisařky není možné vypracovat jednotnou evropskou politiku v oblasti GMO, protože podmínky jsou v každém členském státě rozdílné. Se stejným argumentem bychom ale mohli zrušit celé její portfolio společné zemědělské politiky EU. Daleko spíše tedy bude skutečným důvodem postoje Evropské komise neschopnost nalézt jakékoli schůdné kompromisní řešení v této věci. Přitom je zřejmé, že každý kompromis musí směřovat k liberalizaci, nikoliv naopak. To je ale v dnešní EU a především ve starých členských státech velmi nepopulární písnička. Co z toho vyplývá pro české zemědělství, si jistě každý zainteresovaný čtenář domyslí sám.