„Globální oteplování“ jako postmodernistický kolaps

V celosvětové debatě ohledně „globálního oteplování" přituhuje. Málokdo z těch, kdo nejsou imunní vůči diskuzím ve veřejném prostoru, se nad nastolenou agendou nezamyslel. Zkusme nyní tuto debatu nahlédnout v obecnějším duchu jako krizi postmodernismu. Jako „krizi krize" židovsko-křesťanské civilizace, která avizuje částečný obrat od postmodernistického relativismu k tradičnějším, pevněji ukotveným světonázorům.

Když osvícenští myslitelé začali kolíkovat cestu rozumu jako nejvýraznějšího elementu v procesu lidského poznávání, nedohlédli konce této cesty. Ani dnes jej současná věda nevidí: přes všechny předešlé úspěchy není schopna odpovědět na veškeré otázky. Spíše čím dále se lidstvo po pomyslné stezce poznání pohybuje, tím objevuje nové a nové anomálie, nevysvětlené jevy, osvícenci nepředpokládanou složitost světa kolem nás i v nás.

Nepokora modernismu

Od osvícenců až do údobí modernismu však člověk optimisticky doufal, že konce cesty dosáhne. Jde jen o to, nalézt správné metody bádání a měření. Časově specifikovat etapu modernismu není jednoduché, neboť v různých oblastech lidského konání je určena jinak. Lze však popsat typické rysy modernismu: koncentraci na exaktnost, zřetelné oddělení vědeckých a nevědeckých postupů, snahu o vytvoření jednotného systému věd či snahu o sjednocení věd (přírodních i společenských).

Období modernismu jako žádné jiné brojilo proti jakýmkoliv odleskům spekulativity a metafyzična v procesu platného lidského poznávání. Náboženská víra, tváří v tvář postulátům modernismu, byla najednou více primitivní a zbytečná než kdy předtím. Ano, morální implikace často zůstávaly zakořeněny, avšak její středověká autorita se definitivně rozplynula.

Přišla nová „náboženství". Totalitární a diktátorské režimy dvacátého století vzývaly v rámci kultů osobnosti své uniformované „bohy". Vědci jim velice často pomáhali ohromovat davy. „Poručíme větru, dešti," pyšnily se přední mozky ve službách jednoho ze zmíněných totalitárních „náboženství". Autentická náboženství byla vědou zdiskreditována, přičemž tatáž věda se v části světa pokusila spolunastolit „náboženství" umělá. Vrchol modernistické nepokory.

Jistě, člověk vzlétl na Měsíc, vynalezl penicilin, ba i televizor. Ve vyspělých zemích světa nabídl sám sobě dosud nepoznaný blahobyt. Věda se však stále potýkala s množstvím otazníků, jejichž počet neklesal. S každým novým objevem se vyrojily další důkazy o nesmírné složitosti světa. Může stačit jeden univerzální metodický klíč k rigoróznímu zkoumání jedinečných jevů? Modernističtí myslitelé, empiričtí a logičtí pozitivisté, se ještě v padesátých letech minulého století domnívali, že ano.

Kuhn, Feyerabend a spol.

Zhruba od šedesátých let nastupují postmodernisté. V metodologii vědy je za zásadní dílo, které zavelelo tímto směrem, považována relativizující Struktura vědeckých revolucí Thomase Kuhna. Filozofové postmodernismu vystoupili v duchu dekonstruktivismu s jedním klíčovým záměrem: rozbořit modernistické metascénáře. Metascénáři přitom mysleli zásadní tendence ve filozofii, umění a dalších směrech lidského konání, dle jejichž jednotících znaků byly psány dějiny pokolení v určité éře a které výrazně ovlivnily společnost na mnoha úrovních. Baroko, judaismus, dialektika ducha, akumulace bohatství, jednota věd - to jsou jen některé z mnoha metascénářů.

Roztříštěný diskurz, další charakteristický prvek postmodernismu, počal fragmanterizovat modernistické metascénáře. Jednota věd, obhajovaná v té či oné podobě například logickými pozitivisty Vídeňského kruhu dvacátých a třicátých let, se z pohledu postmodernismu zdála být neuskutečnitelnou utopií. Jednotící klíč procesu lidského poznání byl zřejmě nejdále odhozen Paulem Feyerabendem, jenž v sedmdesátých letech předložil jako kýžený princip docela opačný: „Anything goes." („Cokoliv je možné.") Princip udává, že v procesu lidského bádání lze užít v podstatě jakékoliv metodické schéma, najde-li pro něj daný vědec opodstatnění. Modernistická svěrací kazajka jednotného přístupu měla být nahrazena ad hoc postupy cele závislými na povaze problému.

Nasazování feyerabendovské optiky nebylo - a do dnešních dnů není - ve vědecké obci všeobecným zvykem. Soupeří spolu různorodá metodologická paradigmata, od jistých forem pozitivismu, přes popperovský falzifikacionismus až právě po feyerabendovský relativismus. Nelze rovněž opomíjet odlišné přístupy přírodních a společenských věd. Přesto lze už samotné navržení principu „cokoliv je možné" chápat jako důkaz slabosti vědy podávat jednotně odvozená vysvětlení i predikce. Tato slabost je dána několikerými faktory, z nichž za zmínku stojí především nedostatečná úroveň vlastního poznání či stále nedostačující stav technologického vybavení. Implikací této slabosti je ovšem fakt, že vědci a myslitelé se už při konstrukci samotné metodiky svého bádání musí opírat o víru. O víru, že jejich způsob poznávání je ten relativně nejlepší. A co víc, tato víra, souhlasíme-li s Kuhnem, může být vštěpena shora, například staršími kolegy v oboru či jinými autoritami.

Zatímco se tedy modernističtí badatelé snažili vědu oprostit od jakéhokoliv metafyzična, jejich určitý neúspěch v tomto směru vyústil u pozdějších filozofů věd v argumentaci, že metafyzická víra je v zásadě na pozadí značného množství rigorózně vědecky působících závěrů. Tato víra si přitom uzurpuje tím větší podíl, čím nejistější věda v dané oblasti je a/nebo čím složitější problém se snaží uchopit. Položíme-li v těchto sférách rovnítko mezi vědu a věrouku, nebudeme daleko od pravdivého popisu.

Jedna data, mnoho vývodů

Současná hysterie kolem problému „globálního oteplování" (spíše však kolem problému klimatických změn, neboť některé části Země se ochlazují) dává možnost výše nastíněné konkretizovat.

Vědecká obec je dnes rozdělena v zásadě na dva tábory: ty, co s existencí fenoménu klimatických změn způsobených činností člověka spíše souhlasí, a ty, kteří spíše nesouhlasí. Je evidentní, že důvěryhodná, obecně a jednotně přijímaná metoda zkoumání tohoto jevu neexistuje. Lidstvo dnes prostě není na takové úrovni poznání, aby tak nesmírně složitý fenomén nahlédlo v celé jeho šíři a aby zmapovalo chování veškerých interagujících proměnných na relevantních souřadnicích časoprostoru. Důkazem nechť je kupříkladu naprosto odlišný závěr ekonoma sira Nicholase Sterna a statistika Bjrna Lomborga.

Oba se zaštiťují čísly, výpočty a metodikami, které odpovídají standardně přijímanému rigorózu. Sternova data však fenomén oteplování potvrzují a bijí na poplach, zatímco Lomborgova jej naprosto marginalizují a říkají, že se světem se v tomto ohledu vlastně nic závažného neděje. Předpokládáme-li, že oba pánové jsou takovými autoritami, že by nedopustili výrazné ohýbání dat za účelem prosazení přání svého či přání zadavatele, nezbývá než konstatovat, že postmodernistický princip „cokoliv je možné" zadrhává. Metodicky nesjednocená ad hoc práce s daty, která se týkají téhož fenoménu, vede ke dvěma diametrálně odlišným výsledkům.

Exaktní data podrobená specifické metodice a interpretaci nejsou v tomto případě ani náhodou relevantním průvodcem po světě kolem nás. Navíc je zřejmé, věříme-li v jednu objektivní pravdu, že minimálně jeden z obou zmíněných pánů se nechal příliš unést svojí vírou, svým přesvědčením, nebo vírou či přesvědčením kohosi, jehož píseň o daném jevu zpívá.

To je jádro problému. Metodicky nesjednocené bádání umožňuje i věroukám tvářit se jako objektivní věda. Ano, pravda o klimatických změnách je „někde tam venku", ale dospět k ní jednoznačným způsobem současná věda prostě neumí. Toto je třeba několikrát podtrhnout, neboť celá debata o fenoménu oteplování se pak smrskává na otázku víry.

„Proroci" a „kazatelé"

Vědci, konkrétně klimatologové, jsou jakýmisi novodobými „proroky": skrze měření, čísla, rovnice, modely či závěry studií zprostředkovávají komunikaci mezi přírodou, chcete-li Bohem, a obyčejnými lidmi, jež je pro víru možno získat, a znásobit tak impakt konkrétního „proroctví". Vědci sami však z mnoha důvodů neovládají společenský diskurz. Jeho pány jsou v dnešní době spíše politici a různé celebrity, lidé, kteří v recipročním vztahu umně využívají vlivu médií. Tito „kazatelé" se zmocňují závěrů vědců, tedy „proroků", a prostřednictvím své mediální převahy je rozsévají mezi lid. I v případě těchto „kazatelů" se tak děje na základě víry. Víry v to, že obhajovaný badatel (či vzývaný „prorok", chcete-li) věřil, když konstruoval svůj výstup, v takový vědecký postup, jenž odhaluje pravdu. Protože nemůže-li se o obecně přijímaná rigorózní pravidla opřít „prorok", je metafyzičnem nutně prodchnutý i „kazatelův" příklon k „proroctví".

Věda je při svých současných paradigmatech na fenomén klimatických změn (zatím) příliš krátká. To otevírá cestu různým interpretacím a věroukám o zkoumaném jevu. Zde se chápou slova mediálně zdatné figury typu Ala Gorea, Václava Klause, Leonarda di Capria a mnohých dalších, kteří „kážou" své pravdy, o nichž jsou (do různé míry) vnitřně přesvědčeni (jimž „jen" věří). Jediné, co lze v takovém kontextu považovat za zhoubné, je případné zneužívání křiklavého tématu v rozporu se svědomím k postranním úmyslům. S tím se však musí vyrovnat každý z „kazatelů" vnitřně pouze a jen sám.

Jak se však ukazuje, neméně zhoubná je v obecné rovině postmodernistická roztříštěnost vědy a odklon od modernistických vizí sjednocených pravidel pro samu vědeckou činnost. Věrouky a metafyzična, jichž se badatelé od osvícenců až po empirické pozitivisty chtěli zbavit jako největších nepřátel vědeckého rozvoje, se vrátily v sofistikovaných konturách zadními dveřmi pod pláštíkem postmoderně-liberálních ad hoc principů typu „cokoliv je možné". Někteří metodologové věd, např. Sheila Dowová, proto argumentují ve prospěch dialektické syntézy, kde modernismus je tezí a postmodernismus antitezí. Jiní zase zdůrazňují dosud ne plně uchopené přínosy falzifikacionismu Karla Poppera, dle něhož věda postupuje formulováním vyvratitelných hypotéz, které nemohou být nikdy spolehlivě dokázány, mohou však, jsou-li úspěšné, přestát řadu pokusů o vyvrácení.

Jak dál?

Dokud nebude syntetický, falzifikacionistický či kterýkoliv jiný relevantní přístup k metodám lidského poznávání přijat drtivou většinou vědců za směrodatný (což se týká i otázky klimatických změn) a dokud nebude úroveň lidského poznání a technologického vybavení na takové výši, jež by umožnila smysluplné a k jasnému závěru vedoucí užití toho či onoho přístupu, vždy bude moci dostatečně dlouhý zástup učených hlav závěry jiných vědců zpochybnit, a tím politiky, celebrity i veškerý lid odkázat na pouhou víru v jednu, druhou nebo x-tou teorii o daném fenoménu. Věda umí odpovědět na ledacos, ale spekulativnost a metafyzično zatím ze všech sfér zdaleka vytlačit nedokáže.

Je-li ve hře tak mnoho jako v případě otázky klimatických změn, dochází k deformacím, které situaci dále znepřehledňují, velice snadno: „kazatelé" (politici) mohou mít eminentní zájem na jistých „proroctvích", „proroci" mohou být zase existenčně závislí na kariérní úspěšnosti některých „kazatelů" atd.

Jelikož zřejmě neexistuje na světě člověk, jenž by podal nade všechny pochyby jasný důkaz o vlivu člověka na klimatické změny a jejich signifikantně neblahý dopad na životní prostřední, paušální opatření proti tomuto jevu jsou plně obhajitelná jen za předpokladu, že drtivá většina všech lidí v daném regionu (státu, kontinentu atd.) upřímně věří, že takový důkaz lze - za jistých ideálních podmínek, např. při hypoteticky dostatečných možnostech výpočetní techniky - podat, a ve větší či menší míře si tedy paušální opatření na státních či dokonce mezistátních úrovních přeje. Tak tomu však není a možná ani nikdy nebude.

Jelikož vědci, politici, novináři, celebrity i jiní protagonisté globální debaty o klimatických změnách opírají svá tvrzení zpravidla o víru, je obtížně odůvodnitelné, aby se metafyzické spekulace o tomto fenoménu přenášely do materiální roviny apriorních státních a mezistátních zásahů, tedy aby na konsekvence víry jedněch přispívali proti své vůli přívrženci jiných věrouk.

Autor je ekonomickým redaktorem časopisu Týden a doktorandem Fakulty národohospodářské VŠE v Praze.