Francie učinila teprve první krok

Způsob, jakým česká média referovala o francouzských prezidentských volbách, byl mírně řečeno zavádějící, neboť se do něj často promítaly nepokryté (levicové) preference zpravodajů. Například v předvečer prvního kola voleb jsme v bloku hlavních zpráv na ČT 1 mohli slyšet několikaminutové dojemné vyprávění o Ségolne Royalové, proti níž stojí „kontroverzní" Nicolas Sarkozy, který před půl druhým rokem hovořil o původcích požárů a ničení ve francouzských městech (a to ještě ve zcela konkrétní souvislosti) jako o chátře nebo verbeži. A na úplný závěr jsme se jen tak mimochodem mohli dozvědět, že Sarkozy vede ve volebních odhadech s poměrně slušným náskokem před ostatními kandidáty.
V zájmu jisté, byť dodatečné vyváženosti přinášíme text filozofa André Glucksmanna z ledna letošního roku, v němž zdůvodňuje, proč bude volit Nicolase Sarkozyho, ač jeho politickou volbou byla vždy levice. Guy Millire sice sarkasticky poznamenává, že ve francouzském politickém spektru pravicový Sarkozy by ve Spojených státech stál nalevo od demokratické strany, ale jeho zvolením projevila Francie vůli ke změnám v domácí i zahraniční politice. Už příští měsíc však ve Francii proběhnou volby do dolní komory parlamentu. Naléhavost změn vyžaduje, aby konání prezidenta a vlády vzešlé z nových voleb bylo v příštích letech synergické, což předpokládá vítězství pravice i v parlamentních volbách. Jinak hrozí přetahování, přetlačování a především nehýbání se z místa, přestože je francouzský prezident vybaven výraznými pravomocemi včetně možnosti rozpustit parlament. Zaleknou se Francouzi své vlastní odvahy a budou ji chtít „vyvážit" tím, že umožní vznik levicové vlády? Přejme jim v dalším rozhodování střízlivý úsudek, kterého se těsně před druhým kolem prezidentských voleb dovolával Ivan Rioufol.

Proč jsem se rozhodl volit Nicolase Sarkozyho

Jediným kandidátem, který se nezpronevěřuje odkazu té Francie, která ještě neztratila srdce, je Nicolas Sarkozy. Hovoří o mučednictví bulharských zdravotních sester odsouzených v Libyi k smrti, nemlčí k masakrům v Darfúru a potom vyhlašuje principy svého vládnutí, jež jsou velice vzdálené zásadám Jacquesa Chiraca: „Nevěřím v takzvanou realpolitik, která má za následek, že rezignujeme na naše zásady, aniž bychom od druhé strany získali jakýkoliv závazný příslib. Nesouhlasím s tím, co se děje v Čečensku, protože 250 000 zabitých nebo pronásledovaných Čečenců nepředstavuje v dějinách světa zanedbatelný zlomek. Generál de Gaulle si přál svobodu pro všechny národy a i oni mají na tuto svobodu právo. Mlčení znamená spoluúčast, ale já nechci být spojencem žádné diktatury" (14. ledna 2007).

Co na to říká levice? Bohužel téměř nic. Kam se poděl ideový boj, který byl dlouho její doménou? Kam zmizela vlajka mezinárodní solidarity, někdejší pýchy francouzského socialismu? Nechci teď obviňovat kandidátku, kterou respektuji, i když nemohu spolknout, že považuje fungování čínské spravedlnosti za vzor správného konání v této oblasti. Musí se vyrovnávat s prázdnotou, kterou nezavinila ona. Lekce z dubna roku 2002, kdy kandidát levice Lionel Jospin získal míň hlasů než vůdce krajní pravice Jean-Marie Le Pen, nevedla k žádné obnově. Oficiální levice ve Francii je nadále přesvědčena o své naprosté morální převaze a intelektuální nedotknutelnosti. Toto nemuselo být daleko od pravdy do roku 1945. Levice měla odvahu k obnově a vedla boje, z nichž se rodila naše laická demokracie. Ale od roku 1945, kdy konformistickou pravici pohřbila kolaborace s nacistickými okupanty, usnula profesionální levice na vavřínech. Brala na lehkou váhu diskuse probíhající v Německu (Bad Godesberg) či v Anglii (New Labour), ignorovala duchovní explozi disidentských hnutí na Východě a nezajímala se příliš ani o sametové revoluce - od Prahy po Kyjev a Tbilisi.

Francouzská levice se příliš kochá ve vlastním narcistickém nálevu a je zaskočena, když se Nicolas Sarkozy dovolává a zastává lidí vzbouřených a utiskovaných: komunistického maqisty Guye Môqueta, mučených muslimek, bratra Christiana zavražděného v alžírském Tibhirinu nebo španělských republikánů. Dovolte mi, abych namísto pokřiku o ukradeném dědictví (jak to dělá Socialistická strana), vyjádřil svoji radost. V řeči pravicového kandidáta nacházím Huga, Jaurse, Mandela, Chabana, Camuse... Cítím se tak trochu jako doma.

Během svého dlouhého angažovaného života jsem se nikdy veřejně nevyslovoval pro žádného kandidáta (s výjimkou Chiraca proti Le Penovi v květnu 2002). Jsem synem rakousko-uherských židů, kteří bojovali ve Francii proti nacistům - tuto zemi jsem si zvolil a levice je moje původní rodina. Už přes čtyřicet let bojuji proti její ideologické petrifikaci (podpora Solženicyna, protitotalitních disidentů na Východě, kritika marxistických klapek na očích).

Po určitou dobu jsem uvažoval o kandidatuře Bernarda Kouchnera (zakladatel organizace Lékaři bez hranic), která by francouzské levici vrátila její ztracenou mezinárodní dimenzi. Socialistická strana se však rozhodla pro veto, neboť ji vyděsila odvaha tohoto neřiditelného elektronu. Býval bych si přál dvojici Sarkozy-Kouchner. Když se rozhodnu pro prvního z nich, ztratím přátele. Ale moje volba přichází po zralé úvaze; ovlivnily ji dávná utrpení i nové perspektivy. Nesdílím všechna stanoviska kandidáta Unie pro lidové hnutí (UMP). Například v otázce nelegálních imigrantů bych byl pro širší legalizaci vycházející z důslednějšího dodržování humanitárních kritérií. Hlasování pro někoho však neznamená přijetí nějakého náboženství - jde o volbu projektu, který je nejblíže našim představám.

Humanismus v 21. století se zdráhá nastolovat jakoukoli dokonalou ideu člověka. Tvoří bariéru, která nás chrání před tím, co je v nás a kolem nás nelidské; není možné se omezit na oplakávání obětí, sčítání zabitých a těch, kdo jsou ponecháni napospas osudu. Humanista odmítá trestuhodnou lhostejnost a doktrinářskou mánii a usiluje „klást odpor lidskému šílenství, jímž se nesmí nechat strhnout" (Sarkozyho projev ze 14. ledna 2007). Tuto definici politiky mu diktuje „šepot nevinných duší," který uslyšel v Jad Vašem. V tomto šepotu byla odevždy obsažena i moje filozofie.

André Glucksmann, Le Monde, 21. ledna 2007, kráceno

André Glucksmann (1937) je v celém světě respektovaný současný francouzský filozof, mj. autor knih Dostojevskij na Manhattanu (2001), Západ proti Západu (2003). Loni vydal svou filozofickou biografii Vztek dítěte.

Sarkozyho „francouzský sen" nestačí

Krátká rekapitulace před druhým kolem prezidentských voleb. Francie je nemocná země. Většina francouzské populace vnímá hospodářský úpadek, pozvolné štěpení společnosti, nefungování spravedlnosti, nepřítomnost pluralismu ve zdánlivě ucelených debatách o budoucnosti, stále stoupající migrační vlny tvořené lidmi, kteří se odmítají integrovat, paralelně vyvažované postupným útěkem těch, kdo disponují finančním a duševním kapitálem.

Jakožto nemocná země je Francie doslova prolezlá celou řadou různých obav a množstvím fobií, které mají za následek, že do budoucnosti pohlíží s obavami. Podle výzkumů si více než dvě třetiny Francouzů myslí, že zítřek bude s velkou pravděpodobnostní bolestnější než dnešek.

Za stávajících podmínek Francii chybějí orientační body a prostředky k tomu, aby pochopila svět takový, jaký skutečně je. A skutečnost, že média a vydavatelské domy mají vesměs v rukou někdejší levicoví osmašedesátníci, kteří se proměnili v „politicky korektní", a krátkozrací nacionalisté, nijak nenaznačuje, že by v dohledné době proběhlo nějaké zásadní prozření. Dokazují to také výzkumy veřejného mínění: ve vyspělém světě je Francie zemí nejvíce nepřátelskou trhu, globalizaci a biotechnologiím.

V tomto globálním kontextu se také v posledních týdnech odehrávala volební kampaň. Krajní levice není i přes svoji roztříštěnost mrtvá a její myšlenky se nadále šíří i mimo okruh jejího voličstva. Krajní pravice není vůbec mrtvá a prozatímně si pro sebe zabrala bezpečnostní tematiku. Střed je přehuštěný nemožným sněním o růstu dynamiky, který by byl slučitelný se zachováním „již nabytých výhod".

Nicolas Sarkozy přichází s představami, které mi připadají oprávněné jen částečně. Je evidentně nakloněn intervencionismu, dirigismu a autoritářskému přístupu. Nehovoří jako člověk, který chce osvobodit dřímající tvořivé energie, ale spíš jako někdo, kdo chce „chránit". Svými výroky o mezinárodní politice by ve Spojených státech zaujímal místo nalevo od demokratické strany. Myslím si však, že když chce být zvolen, nemůže v tuto chvíli říkat víc.

Myslím, že „pracuje" s francouzskou situací, jaká je. Kdyby se ve svém výkladu o svobodě posunul dále, přišel by o citelnou část svých voličů.

Myslím si také, že Ségolne Royalová by byla nepoměrně horší. Vytvářet koalici, která by sahala od Besanconeta k Bayrouovi, je samo o sobě groteskní a případné další připojování různých pomatenců, blouznivců nebo zatuhlých dogmatiků nemůže samo o sobě vytvořit koherentní spektrum.

V ekonomické oblasti by Royalová Francii uštědřila ránu z milosti. Její návrhy, pokud jde o jadernou energii, biotechnologie a životní prostředí, jsou tak na úrovni zelených khmérů, kteří v současnosti ovládají Paříž a mají se k vědě a pokroku stejně jako výroky kartářky k astronomii. V mezinárodní oblasti její antiamerikanismus výmluvně prozrazuje, že patří do tábora těch, kteří se plazí před totalitarismem. Intelektuálně jsou francouzští socialisté na vymření. Bayrou se s nimi sbližuje patrně proto, aby sesbíral drobečky a vytvořil z nich novou levicovou stranu - jinými slovy nové koště, které by lépe metlo. Pochybuji, že se mu to povede.

Rehabilitovat práci, vrátit flexibilitu francouzské ekonomice, začít se postupně vytrhávat ze zimního spánku, to nebude stačit. Nedosáhneme odpovídajícího růstu, pokud plně a zcela neposkytneme odpovídající místo inteligenci a tvořivosti a pokud nenavážeme spolupráci nejen s Evropou, ale také se západním světem tvořeným osmi sty miliony lidí v prostoru mezi Evropou a Severní Amerikou. Musíme pozorně sledovat proces globalizace, to, co se odehrává v Číně a Indii, v nových průmyslových velmocích 21. století. Přímo a s otevřenýma očima musíme nahlédnout nesmírně závažný problém radikálního islámu, který rozežírá muslimský svět, a to až do londýnských nebo pařížských předměstí.

Nicolas Sarkozy hovoří o „francouzském snu": to je jen krátká etapa. Buď dospěje k tomu, že bude hovořit o „západním snu", nebo bude mít „francouzský sen", kterého se dovolává, krátkou existenci a směšný či tragický konec.

Guy Milliere, Les 4 Verités, 2. května 2007

Guy Milliere (1950) je francouzský filozof, ekonom, profesor dějin idejí a kultur na univerzitě Paris VIII a překladatel děl Friedricha Augusta von Hayeka.

Levice, která se má (příliš) ráda

Levice není připravena vládnout. Ekonomický archaismus, který v sobotu tak roztomile zdůraznil v průběhu svého absurdního rozhovoru se Ségolne Royalovou François Bayrou, ji oddaluje od konkurenceschopných evropských sociálních demokracií. Brzdou její modernizace je dogmatismus, který se v těchto dnech plně projevil při její umanuté obhajobě dědictví května 1968. Její řeč o uvolnění napětí je typický projev upadající země, která se už neodvažuje říci rozhodné „ne". Sebeuspokojení („My se máme moc rádi," vylila si prezidentská kandidátka srdce před bojovně naladěnými aktivisty v úterý) z ní vytváří v sobě uzavřený svět.

Ani na otázku růstu, ani na otázku národní identity, což jsou dvě nejpalčivější témata, nepřinesla Royalová žádné odpovědi. Její sebevědomí však bylo odzbrojující. Při diskusi se Sarkozym ve středu tvrdila, že by k oživení ekonomiky stačila její vůle, neboť „všechno drží pohromadě". A co se týče její vize multikulturní Francie, Sarkozymu nedovolí vyžadovat od nově příchozích, aby si osvojili takový způsob života, který by respektoval zemi, jež je přijala, a její dějiny.

Sebestředná levice udílející lekce se nezměnila. Opájí se agresivitou své kandidátky, ale z opačné strany nesnese sebemenší humorné gesto. Uchyluje se k obviněním bez důkazu a dává průchod svému sektářství.

Boj proti netoleranci a farizejství podobně roztomilých svatoušků, který zde probíhá už dlouho, vede nyní komplexů zbavená pravice. Zatímco prezidentská kandidátka vysílá nečitelná SOS a připojuje Josého Bové k Dominiquovi Strauss-Kahnovi, Sarkozy těží z toho, že říká pravdu. Levice mu to vyčítá a vidí v něm „nebezpečí pro demokracii". Aby se ani on sám nijak nevymykal z tohoto pokrytectví správně smýšlejících, cítí se François Bayrou být opuštěn svými stoupenci z UDF (Unie pro demokratickou Francii).

Nicméně nic není rozhodnuto. Třicet let zastrašování a indoktrinace zanechalo stopy ve veřejném mínění. Na rozdíl od obviňování vznášených proti předsedovi UMP, jemuž měla jít média na ruku, ukázala kampaň údernou sílu opozice schopné vyvolat roztržku. Možné vítězství pravice zkonsolidovalo protisarkozyovskou frontu, k níž se v úterý připojil pokořený Jean-Marie Le Pen. I přes rozumný přístup mnohých Francouzů mohou v neděli večer zvítězit strnulost, nevůle vůči změnám.

Pochybnosti, zda Sarkozy v případě svého zvolení převede všechny své předvolební sliby ve skutky, samozřejmě zůstávají. V každém případě předložil znepokojivé diagnózy, za něž si od Royalové vysloužil obvinění, že „ohrožuje občanský smír". Kandidátka levice, již večer po prvním kole zdravily ženy, které se před televizními kamerami okázale předváděly v muslimských šátcích, prohlásila, že je připravena zajistit klid ohrožovaných muslimských čtvrtí. Cena za něj je známá: nastolí se tak, že budou přijaty jejich požadavky.

Royalová koneckonců už v únoru podepsala v Clichy-sous-Bois společenskou a občanskou smlouvu se sdružením AC Le Feu, které vzniklo při nepokojích v listopadu 2005. Předměstí jsou zde prezentována jako místa „stigmatizovaná za svou kulturu, náboženství a životní způsob". Dožadují se „spravedlivého zohlednění sociálního původu mladistvých provinilců" a médiím přikazují „povinnost přehodnotit své představy a způsob svého referování o lidových městských čtvrtích a přispět tak k sociální soudržnosti".

Není však na Francouzské republice, aby přinášela úlevy městským čtvrtím, a to ani v případě, že by se jim skutečně mělo dostat větší podpory než ostatním. Islamismus na vzestupu z těchto jednostranných ústupků těží. V minulých dnech to byli turečtí laici - v Istanbulu jich v neděli manifestoval milion -, kteří odmítli nošení závoje jako symbol politického islámu.

Ivan Rioufol, Le Figaro, 4. května 2007

Ivan Rioufol (1952) je politickým komentátorem deníku Le Figaro.

Vybral, přeložil a uspořádal Josef Mlejnek.