Finanční reforma – cíle a předpoklady

Mezi ekonomy je nepopíranou pravdou, že bez zdravých financí nemůže být zdravé ekonomiky. Někdy se ale i opačně říká, že bez zdravé ekonomiky, čímž se myslí sféra mikroekonomiky a výdajová politika státu, nemohou být ani zdravé finance. Jistě tu je vzájemná podmíněnost. Financemi se zde rozumí jak sféra veřejných (státních) financí, tak i soukromé finance podniků a domácností, peněžnictví v širokém slova smyslu. A co jsou příznaky ekonomického zdraví? Těch je jistě mnoho: rostoucí hospodářské výstupy při rostoucí kupní síle peněžní jednotky, rostoucí investice doprovázené rostoucím blahobytem, rovnováha v hospodářských vztazích se zahraničím (na svůj blahobyt si sami vyděláme). Z tohoto krátkého výčtu je zřejmé, že k ekonomickému zdraví má česká ekonomika daleko.

Opět zjednodušeně se dá říci, že žijeme z části na dluh nebo z toho, co jsme z národního majetku rozprodali do ciziny, jak o tom svědčí schodek veřejných financí, rostoucí zadlužení domácností či schodek bilance běžných platů ve statistice platební bilance země. S velkými dluhy hospodaří i podnikatelské subjekty. To je samozřejmě možné, ale jen dokud s tím jsou smířeni všichni věřitelé, protože věří v návratnost (splatitelnost) svých pohledávek. Vždyť výrazy "úvěr", "věřitel", "kredit" jsou odvozeny od slovesa věřit, resp. od latinského "credere". Současná situace České republiky skrývá riziko ztráty důvěry, k níž může dojít v důsledku nejrůznějších nečekaných událostí v tuzemsku nebo v zahraničí. Je to nebezpečí nečekané finanční krize.

Nejjednodušším řešením vážné situace české ekonomiky je změnit finanční systém, tím i finanční chování a tím i mikroekonomické rozhodování hospodářských subjektů, které by mohlo vyústit v podstatné zvýšení efektivnosti celé ekonomiky. Jde o dlouhou a složitou cestu, jejíž výsledky však budou tím lepší, čím rychleji ji čeští politikové dokáží prosadit (a naše společnost projít). Nabízí se tu možná cesta k ekonomickému dohnání západoevropských zemí.

Vládní představa finanční reformy?

Současnou diskusi o finanční reformě inicioval materiál, který předložil počátkem tohoto roku ministr Sobotka vládě a který byl zveřejněn na internetových stránkách ministerstva financí. Jeho hlavní myšlenkou je postupné snižování příliš vysokého schodku státního rozpočtu, který letos hrozí, že bude vyšší než 7 % hrubého domácího produktu. Schodkovost státních rozpočtů je dnes i v nejbližších letech nejvyšší ze všech zemí vstupujících v současné době do EU. To má řadu negativních důsledků pro národní hospodářství, což však tento materiál nerozebírá.

Jestliže stát schodkem svého hospodaření "pumpuje" do národního hospodářství peníze, není to jen klad pro růst poptávky na trhu. Má to negativní dopad na obchodní bilanci země (dovozy rostou), na trh zápůjčního kapitálu (banky raději kupují státní obligace nebo krátkodobé státní dluhopisy, než aby poskytovaly úvěry), soukromé společnosti mají velmi omezené možnosti emitovat dluhopisy pro financování svých investic, protože kapitálový trh je zaplaven státními dluhopisy, umělé zvyšování poptávky na trhu spotřebního zboží působí inflačně. Suma sumárum schodek státního rozpočtu brzdí v období konjunktury hospodářský růst a - za ostatních neměnných okolností - zhoršuje kurs národní měny. Brzdí tím zároveň očekávaný růst státních příjmů. Může zhoršovat i příliv zahraničních přímých investic, které však jsou výsledkem i jiných vlivů.

Materiál předložený ministerstvem financí hledá možnosti, jak schodkovost státního rozpočtu snížit pod 3 % HDP ročně, což je požadavek EU. Je to mez obsažená v paktu stability, kterou letos již druhým rokem porušuje sousední Německo (jeho deficit činí cca 3,6 % HDP), jež má rovněž problémy s finanční reformou veřejných financí a bankovního sektoru. Takovýto schodek veřejných financí požaduje Evropská měnová unie jako podmínku pro přistoupení k euru. Ještě vážnější ale je, že po vstupu do Evropské měnové unie zanikne národní měnová politika a česká vláda bude mít pro ovlivňování inflace jen jeden nástroj - fiskální politiku, tedy především možnost manévrovat přebytkovostí či schodkovostí veřejných financí - ale pouze do uvedených tří procent.

Jsou však i dnes ekonomové, kteří víru v potřebu mít vyrovnaný státní rozpočet srovnávají s vírou v Boha (Valtr Komárek, Právo, 13. 2. 2003). Kolega M. Potůček z fakulty sociálních věd UK (O co opřít reformu rozpočtů, Právo, 7. 4. 2003) varuje před zaměňováním cílů a prostředků v hospodářské politice, kdy cílem je zřejmě sociální stát a reforma rozpočtů může být jen prostředkem. Hluboce se mýlí, protože finanční zdraví se v určitý moment stává samo o sobě cílem, a kdyby si to jeho zbankrotovavší prastrýc uvědomoval, neskončil by sebevraždou.

Kolega V. Komárek označuje cestu k národnímu blahobytu za trnitou. Jistě dobře ví, že důvodem je, že české národní hospodářství zdědilo v roce 1990 rozsah a strukturu výroby, oběhu i služeb, které byly pozůstatkem relativně izolovaného socialistického systému a z hlediska světového hospodářství značně zastaralé, jak to ostatně dokazovaly analýzy provedené koncem 80. let v Prognostickém ústavu ČSAV. Ekonomika byla málo výkonná a podniková sféra nepružná. Změnit strukturu a zvýšit efektivnost ekonomiky v podmínkách existujícího výrobního potenciálu těžkého průmyslu (a na něj navazující struktury zaměstnanosti) se ukázalo jako obtížnější než v zemích s jeho nižší kapacitou (Maďarsko).

Již v 60. letech jsme si kladli otázku, jakým způsobem řešit všechny strukturální problémy československé ekonomiky, jak efektivnost výroby a tedy i životní úroveň dostat na úroveň vyspělých kapitalistických zemí v západní Evropě. Každá z tehdy uvažovaných cest skrývala řadu obtíží. Zvolená cesta rozvoje tržní ekonomiky "bez přívlastků" ovšem nemůže fungovat s takovým státním hospodařením, které deformuje trh. A právě tímto deformujícím faktorem je především schodkovost veřejných financí, kterou navíc doprovází státní subvenční politika narušující fungování jednotlivých trhů. Je-li schodkovost v období hospodářského růstu (i když skromného) 6-7 % HDP, jaká by byla v případě hospodářské recese? A i k té může dojít.

Reforma některých subsystémů veřejných financí

Čtenáře jistě napadne, že k odstranění schodku hospodaření státu je potřeba zvýšit státní příjmy nebo snížit státní výdaje, nebo kombinovat oboje.

Státní příjmy jsou sice různorodé, ale z hlediska možnosti změny jde především o daně, cla, tzv. parafiskální příjmy (příspěvky na důchodové a nemocenské pojištění, pojištění pro případ nezaměstnanosti) a příjmy z prodeje státního majetku. Zvyšování daňového zatížení a parafiskálních odvodů má bezprostřední dopad na ekonomiku země, protože snižuje - za ostatních neměnných okolností - spotřebu a výnosy z podnikání. Cla mají dopad na ceny dovážených výrobků a jejich zvyšování není plně v pravomoci českých státních orgánů, protože republika je vázána mezinárodními dohodami a především pravidly Světové obchodní organizace (WTO). Stát může získávat další zdroje privatizací státního majetku, protože je možné ještě prodat nejen Telekom, ale i železnice, dálnice, státní hrady a zámky či obecní nemovitý majetek - pokud se ovšem najde kupec. Celá střední Evropa rozprodává svůj národní majetek a v této hypertrofii nabídky jsou docilované ceny směšně nízké. Národní zlatý poklad již ČNB prodala, resp. vyměnila za zahraniční dluhopisy (získaný kapitál tedy vyvezla).

Nejvíce diskutovanou otázkou je zvyšování daní, resp. daňová reforma. Vládní kruhy diskutují především o možnosti zvýšit sníženou sazbu (5 %) daně z přidané hodnoty zejména u služeb (tedy i stavebních prací). Jak oprava bot či auta, tak výstavba rodinného domku by se tudíž prodražily. Odvolávají se na jakási pravidla EU, což je čistý výmysl, protože v EU má každá země jiné sazby daně z přidané hodnoty, dokonce i větší počet sazeb. Naši socialisté zatím nenavrhují zvýšit sazbu DPH na potraviny. Zavedení jednotné sazby DPH, dejme tomu ve výši 18 %, sice zní hezky a jistě by zjednodušilo správu této daně, avšak inflační vliv, který by mělo, by byl jen vodou na mlýn odborům, které by získaly další záminku k tlaku na zvyšování mezd a různých sociálních transferů. Zatím je tedy aktuální zvyšování tzv. spotřebních daní, o nichž se stát domnívá, že jimi brzdí poptávku po některých výrobcích (benzin, alkohol, tabákové výrobky), ale jejichž odbyt ani po zvýšení daně neutrpí, nanejvýš se rozvine nezdaněný oběh a spotřeba alkoholu a zvýší se dopravní náklady.

Základním problémem jsou důsledky, které by mělo zvýšení daní z příjmů a majetku, příp. i parafiskálních odvodů. Úvahy vládních reformátorů jsou neseny snahou o zvýšení výnosu těchto daní, přičemž připouštějí, že by bylo potřeba snížit daň ze zisku právnických osob z dnešních 31 % na 25-28 %. Zároveň vládní kruhy požadují zvýšení horní sazby daně z příjmů fyzických osob (tedy i z podnikatelské činnosti drobných podnikatelů) z dnešních 32 % na 35 % a podstatné zvýšení zdanění majetku, prakticky především nemovitého, jakož i daně dědické a z darování. V zemi, která je hladová po investicích jak výrobních, tak i do bydlení, se požaduje zvýšení zdanění tak, aby se snížil zájem investovat, aby se ekonomická efektivnost investice do výstavby bytového domu nebo tovární haly dále snížila. Podobný efekt má pro každého podnikatele i daň z příjmů. Jestliže čistý příjem z investice (tj. po zdanění) je nižší, zaplatí se vložený kapitál za delší dobu. Opačně řečeno: za ostatních neměnných okolností je efektivnost do podnikání vloženého kapitálu tím vyšší, čím je nižší zdanění. To je hlavním důvodem pro snížení dnešního daňového zatížení podnikatelů.

Druhým důvodem je srovnání daňového zatížení podniků či podnikatelů v ČR a v zemích západní Evropy. Podle údajů EU za rok 2001 bylo daňové zatížení podniků v 9 zemích EU pod hranicí 30 % a jen v Lucembursku, Belgii, Francii, Německu a Portugalsku bylo vyšší než v Česku. V Irsku, které je nejrychleji rostoucí zemí EU, činilo v roce 2001 efektivní daňové břemeno podniků 10,5 %. Neumím posoudit, do jaké míry jsou uvedené údaje srovnatelné, ale přesto asi vyjadřují základní tezi, že politika hospodářského růstu vyžaduje nízké daňové zatížení podniků. Ale tato teze má ještě širší platnost: vztahuje se totiž na všechny daně a parafiskální odvody v souhrnu. Čím je jejich podíl na HDP menší, tím lépe pro hospodářský růst. I nepřímé daně a parafiskální odvody zdražují výrobu, obchod a služby, vedou k vyšším personálním nákladům a tím snižují ekonomický růst. V roce 2001 podle údajů OECD činil podíl daní a fiskálních nákladů na HDP v Irsku 29,2 %, v Portugalsku 34,5 % - a ve Švédsku 53,2 %. Irsko a Portugalsko platilo za ekonomicky rychle rostoucí, Švédsko za stagnující zemi. Ve stejné době byl úhrn všech daňových příjmů v ČR 36,8 % HDP. Míra zdanění je důležitým faktorem ovlivňujícím hospodářský růst, i když zdaleka ne jediným. Jestliže v ČR chceme dosáhnout ekonomické úrovně západní Evropy, předpokládá to rychlejší ekonomický růst než v ostatních západoevropských zemích. Dosažení tohoto cíle by jistě prospělo nízké celkové zdanění - a ne pokoušet se vyrovnat státní finance zvyšováním daňového břemene.

Druhou cestou, jak se zbavit schodku státního rozpočtu, je změnit rozsah a strukturu veřejných výdajů a zejména nastolit ducha a praxi všeobecné hospodárnosti ve veřejných výdajích. Výši výdajů je možné krátkodobě snížit jen v té jejich části, která není dána zákonem nebo pro stát zavazující smlouvou (mandatorní výdaje). Struktura státních výdajů se však mění tak, že každý rok narůstá podíl mandatorních výdajů, kterých je dokonce většina (ve státním rozpočtu na rok 2002 jich bylo přes 82 %). Málo se ví, že do mandatorních výdajů se řadí i mzdy a platy státních zaměstnanců, v tom i odměny členů vlády a členů zákonodárných orgánů, a dále proplácení všech záruk a subvencí, k nimž se v minulosti vláda zavázala. Když vládní činitelé mluví o snižování mandatorních výdajů, neměli by začínat starobními důchody (o nich dále), ale tím, co jim je nejbližší: Proč máme pravidelně několik místopředsedů vlády, když před válkou se vlády obešly bez místopředsedy? Proč v Poslanecké sněmovně i v Senátu existuje široká paleta různých funkčních příplatků (třeba předsedové a místopředsedové poslaneckých či senátorských klubů), když nejde o odměnu za práci, ale za funkci? Proč každý okresní velitel policie má tiskového mluvčího a nemůže mluvit sám? A tak dále. Podotýkám, že nemám nic proti tomu, aby odměna poslanců či senátorů za výkon funkce poslance či senátora byla vyšší než dnešních 40 000 Kč, ale k čemu další příplatky? Nebylo by naopak lépe vázat plat poslance na účast na zasedáních sněmovny, jak tomu je ve Spojeném království?

Systém důchodového (tj. penzijního) zaopatření pochopitelně potřebuje také změnit. Nemám dostatečnou jistotu, že mi jako důchodci zákonodárci náhle nezmění (rozuměj nesníží) starobní důchod. Pro příští generaci by bylo velkou výhodou, kdyby každý věděl, kolik mu stát dluží na penzi v momentu, kdy bude mít na tuto penzi nárok a bude do ní chtít přejít. To je vlastně otázka rozšíření pojmu státní dluh o další závazky, které stát převzal. Krátkodobě však reforma penzijního pojištění nepřinese státu žádné úspory, protože nelze snižovat starobní důchody, které již byly vyměřeny. Při hledání úspor státních výdajů je proto potřeba se soustředit na jiné položky: Proč mají být podpory v nezaměstnanosti vázány na dosavadní příjem nezaměstnaného? Proč mají být vyšší než nějak definované životní minimum, resp. vyšší než sociální dávky? Proč má stát platit náklady na rekvalifikaci? Proč má přispívat na stavební spoření nebo na hypotéční úvěry? Proč má vydržovat stále širší aparát, když se zaváděním informačních technologií by mělo být možné různé agendy zjednodušit, zlevnit nebo úplně zrušit? Více lidí - více nápadů. V tisku, v televizi, nikde se o nějakých možnostech snížení státních výdajů nehovoří.

Ekonomická efektivnost jednotlivých státních výdajů je v praxi neznámý pojem. Když poslanci projednávají státní rozpočet, měli by požadovat zdůvodnění jednotlivých výdajů z ekonomického hlediska. A opačně, když v parlamentu něco navrhují, měli by vždy říci, kolik to bude stát a kde na to má ministr financí vzít. Za první republiky byla takováto povinnost uzákoněna. To platí i pro takové návrhy, jako byl např. návrh na státní svátek 28. září - jaké jsou náklady a přínosy, přímé a zprostředkované, a pro koho? V USA se tato metoda používá již dlouhá desítiletí.

Tím jsme se dostali ke klíčové otázce státních financí. Zatímco v podnikových financích, při podnikovém rozhodování je otázka efektivnosti a účelnosti výdajů na prvním místě, ve veřejných institucích je pomalu neslušné na toto téma mluvit. Když podnik nevydává prostředky efektivně, zkrachuje. Veřejným institucím se to nemůže stát - obvykle jsou ještě zvětšeny. Tedy pokud nezkrachuje celý stát, ale to snad nikdo ze čtenářů nechce. Snížit státní výdaje proto vyžaduje podrobit je individuálně i souhrnně ekonomické analýze, kriticky se podívat na hospodaření nemocnic, museí, škol (zejména vysokých) a dalších rozpočtových nebo příspěvkových organizací. Výdajovou prioritu mohou mít jen výdaje, které mají pozitivní efekt, jenž převažuje nad společenskými náklady.

Šetrný státní rozpočet může být nejen vzorem nestátním institucím, ale především by přispěl ke změně klimatu při veškerém rozhodování v zemi. Tomu nepřispěje ani "stát blahobytu", ani "sociální stát", jak o nich skupiny politiků hovořily v 60. letech nebo i dnes. To jsou pouze hesla vhodná pro volební kampaň.

Druhou stránkou státní šetrnosti je podpora soukromého hospodářství. Ta probíhá především tím, že stát s nižším podílem na HDP vlastně ponechává větší část HDP podnikatelskému sektoru na investice i na výplatu mezd. Dále ovšem i tím, že při zvažování veřejných výdajů musí mít patřičnou váhu výdaje nepřímo podporující podnikatelský sektor i spotřebitele. To není jen zajištění bezpečnosti a fungujícího soudnictví. Každý diplomat pracující v zahraničí musí mít jako jednu ze základních povinností prosazovat odbyt českých výrobků, zájmy českých podnikatelů, jak to dělají především diplomaté američtí. A především by se vláda a všichni další, kdo určují státní hospodářskou politiku, měli začít zabývat faktory, které brzdí rozvoj drobného a středního podnikání - ne zvyšováním jeho zdanění (mám na mysli návrh, aby každý podnikatel, i když nevykazuje zisk, platil nějakou pevně stanovenou částku do státního, resp. obecního rozpočtu). Je pozoruhodné, že denní ani odborný tisk se tím nezabývají.

Reformovat veřejné finance je málo

Jak vyrovnat veřejné finance, snížit jejich deficit nebo je uvést do situace přebytkové, to vše je možné naplánovat. Úspěch takovéhoto "plánování" je však možné očekávat, jen když poroste hrubý domácí produkt, budou klesat náklady ve výrobě i v oběhu a porostou úspory, investice i spotřeba. To je podmínka "sine qua non". Bez splnění tohoto požadavku se k diskusi o rovnováze státních financí do dvou let vrátíme. Zároveň s reformou státních financí je potřeba pečovat o to, aby naše ekonomika mohla efektivně fungovat. V této souvislosti je třeba zejména:

1) řešit nepružnost trhu práce,
2) překonat deformace trhu s byty,
3) překonat zanedbávání vědeckého a technického rozvoje na vysokých školách i v podnikové sféře,
4) překonat malou pružnost podnikové sféry ve změnách struktury nabídky zboží a služeb, a to i do zahraničí,
5) řešit malý zájem o zvyšování skutečné kvalifikace,
6) řešit nízkou míru úspor domácností,
7) překonat hluboké podcenění finančních trhů, zejména trhu kapitálu, a to jak vládou, tak občany.

Pořadí vyjmenovaných problémů sice ještě nevyjadřuje jejich význam, společné jim však je, že jejich řešení je navzájem podmíněno. Pružnost podniků v nabídce výrobků a služeb je podmíněna na jedné straně technickým rozvojem ve firmách, na druhé straně pružností trhu práce, který zároveň vyžaduje trh s byty. Většina změn ve struktuře a zaměření podniků vyžaduje dodatečný kapitál a tedy i národní úspory a fungující finanční trhy, které tyto úspory "dopraví" k deficitním podnikům. Změny ve struktuře státních financí, snížení jejich deficitu by měly vytvořit podmínky pro trvalou restrukturalizaci podnikové sféry, ale tím zároveň zvýšit tvorbu finančních zdrojů určených pro potřeby státních financí.

Výrazné změny ve fungování všech trhů v České republice mohou příznivě ovlivnit i dosažení dílčích ekonomických a sociálních cílů, které si v tom nebo jiném pořadí staví všechny politické strany, zejména zvyšování životní úrovně převážné většiny občanů (jistě s výjimkou těch, kdo nechtějí pracovat), podstatné snížení nezaměstnanosti, zvýšení ochrany životního prostředí, zlepšení kvality školství a zdravotnictví. Toho nelze dosáhnout pouhým zvyšováním objemu státních financí nebo dokonce jen zvyšováním státního zadlužení. Pravý opak je pravdou.

Vezměme si jako příklad otázku nezaměstnanosti. Podporami v nezaměstnanosti nebo státem organizovanou rekvalifikací nezaměstnanost nikde na světě neklesla. K jejímu snížení je třeba mít systémově zabudovanou tvorbu nových pracovních míst - nebo že by u nás (a platí to pro všechny země EU) nebylo nic, co by bylo potřeba dělat? V ulicích Prahy i dalších českých velkoměst se topíme ve špíně a prachu. To městským hygienikům zřejmě nevadí. Ale zkuste na ulicích prodávat zmrzlinu - před školou, před kostelem, v parku - a uvidíte, kolik jen budete mít potíží s živnostenským či finančním úřadem, s hygienikem a nevím s kým ještě. Bez podpory drobného podnikání (a mám tím na mysli i menší počet zákazů a příkazů) nezaměstnanost nesnížíme. Nebo se budeme stále učit od Německa, jak regulovat podnikání? V oné zemi se však vzhledem k vysoké nezaměstnanosti objevily návrhy, jak zpružnit pracovní právo, a to dokonce od socialistického ministra hospodářství. Jedním z navrhovaných opatření je zrušit malým podnikům povinnost dodržovat při snižování stavu zaměstnanců výpovědní lhůtu. Malý podnik má přece daleko menší možnost nabídnout přespočetnému zaměstnanci náhradní práci a jeho finanční kapacita mu nedává možnost platit mu odstupné. Opatrný podnikatel tedy raději nové pracovní síly nepřijímá, protože neví, jak by se jich při poklesu výkonů zbavil. Nechtělo by to i u nás zákoník práce v dnešním, socialistickém pojetí zrušit? Bez vytváření nových pracovních příležitostí nesnížíme státní výdaje na "politiku zaměstnanosti" a stát nezíská potřebné daňové příjmy. Na hledání či vytváření pracovních míst musí ovšem být zainteresovány i osoby bez práce.

Zvýšení pružnosti nabídky může umožnit i změna situace na trhu práce, jak jsem ji výše naznačil (ale takovýchto změn vyžaduje trh práce celou řadu), ale i změny v úloze marketingu při podnikovém řízení, docenění a rozšíření výzkumu a vývoje (ovšem takového, který má naději se zaplatit), lepší dostupnost bankovního úvěru a další změny ve financování. A změnit pružnost na světovém trhu vyžaduje kromě všeho ostatního i jazykové vzdělání podnikových pracovníků. Chcete nabízet montážní práce např. v Iráku - máte ale na rozdíl od konkurence šéfmontéry, kteří umějí nejen anglicky, ale i arabsky? Nebo chcete konkurovat jen cenou (podbízet se)? Co jako manažer děláte, aby vaši podřízení měli jazykové znalosti? Propouštíte ty, kdo je nemají? To je totiž otázka neformální, ale skutečné kvalifikace, zejména v malé zemi.

Kapitálový trh a veřejné finance

Pro veškeré podnikání je třeba kapitál - rozumí se peněžní. Předpokladem úspěchu každé finanční reformy je umožnit dostatečnou tvorbu a efektivní využívání kapitálu ve všech jeho formách. Zdrojem národního kapitálu - když abstrahujeme od jeho dovozu - jsou čisté národní úspory. Nositelem těchto úspor je především sektor domácností. Teoreticky by jím mohl být i stát, kdyby ovšem měl přebytkové finanční hospodaření. Podnikový sektor své úspory proinvestuje a dokonce čerpá i úspory sektoru domácností (bankovní úvěry, emise cenných papírů). Peněžní úspory v sektoru domácností usedají na bankovních účtech, v penzijních fondech, v pojišťovnách (především v životních pojišťovnách) a v investičních fondech. Část úspor tento sektor investuje do nemovitostí. Na rozdíl od USA, které mají velký příliv úspor ze zahraničí, jsou evropské země při tvorbě kapitálu odkázány na své domácí úspory. Rozvoj národní ekonomiky tedy do značné míry závisí na tom, jaké úspory vytvářejí domácnosti a jak velkou část těchto úspor pohltí stát tím, že se zadlužuje (státní pokladna vydává dluhopisy, obce rovněž, ale zároveň čerpají i bankovní úvěry).

V České republice je míra úspor domácností, ať se počítá jakkoliv, až o třetinu nižší než v západní Evropě a třeba s Japonskem nejde ani srovnávat, což souvisí zejména s rozšířením životního a penzijního pojištění. Japonci šetří na stáří, Evropané o mnoho méně, Češi téměř ne. To trvá již celá desítiletí. Z tohoto hlediska je žádoucí, aby finanční reforma vedla ke zvýšení míry úspor domácností, čehož lze dosáhnout tím, že bude zavedeno i povinné spoření do penzijních fondů, a to asi vedle spoření dobrovolného. Důchodová reforma by tedy měla odlehčit výdajové stránce státních financí a zároveň zvýšit míru úspor, které by penzijní fondy umisťovaly na kapitálovém trhu. Je asi nereálné očekávat, že by si jednotlivé domácnosti kupovaly cenné papíry ve větší míře na kapitálovém trhu přímo. K tomu by zřejmě potřebovaly poradce, kteří kapitálový trh denně sledují. Větší likvidita trhu cenných papírů, která by se penzijní reformou nastartovala, by umožnila, aby se zvýšil i počet a rozsah obchodovaných emisí, k financování pomocí kapitálového trhu by mohly mít přístup nejen největší podniky (ČEZ, Komerční banka, Die Erste, Tabák atp.), ale zejména dnešní středně velké firmy, a to jak emisí akcií, tak zejména emisí obligací.

Financování podnikatelských subjektů prostřednictvím kapitálového trhu zřejmě postupně nahradí část dnešních bankovních úvěrů, jejichž objem již dnes klesá, protože zahraniční banky (a jiné v ČR neexistují) odmítají přebírat úvěrová rizika českých malých a středních podniků. Raději investují do státních obligací, protože ty mají v současné době nejnižší úvěrové riziko, nebo půjčují občanům (hypotéční, spotřební a kontokorentní úvěry), protože jde z hlediska bank o drobné úvěry, u nichž je riziko značně diverzifikováno a v případě hypotéčních úvěrů i zajištěno hodnotou nemovitostí. Malé a střední firmy budou zřejmě nuceny zvyšovat vlastní kapitál, protože bankovní úvěr pro ně bude jen doplňkovým zdrojem, a ne hlavním, jak to často bylo v 90. letech.

V této souvislosti by finanční reforma měla zasáhnout i finanční trh, protože z něj by neměla většinu likvidních prostředků stahovat státní pokladna. Takováto změna struktury obchodovaných cenných papírů vyžaduje i některé změny v činnosti státního dozoru nad trhem. Emitenti obchodovatelných cenných papírů by měli být podrobeni daleko přísnějšímu dohledu ze strany Komise pro cenné papíry, aby se předešlo jejich finančnímu kolapsu, případně aby trh neovlivňovaly neveřejné informace o finanční situaci a záměrech jednotlivých emitentů.

K zásadnímu ozdravení státních financí je tedy potřeba ozdravit celý finanční život země a zvýšit tím výkonnost celé ekonomiky. Národní hospodářství nemůže spoléhat na to, že je převezmou zahraniční investoři (proč by to dělali?), stejně jako Ostravsko nemůže spoléhat na to, že se najde jeden velký solidní investor, který celou Ostravu zaměstná. K hospodářskému úspěchu si musíme pomoci vlastním úsilím a sami. Každá reforma struktury státních financí bude odsouzena k nezdaru, pokud zůstane jen izolovanou akcí vládních úředníků a pokud jejím jediným cílem bude snížit v dlouhodobém horizontu deficit státních financí.

Autor je profesorem na VŠE a pracuje v laboratoři CEFIUS.